Zilling, Henrike Maria: Tertullian. Untertan Gottes und des Kaisers

Zilling, Henrike Maria
Tertullian. Untertan Gottes und des Kaisers

recenze beletrie zahraniční

H. M. Zilling, v současnosti vědecká pracovnice v oboru starověkých dějin na Technické univerzitě v Berlíně, předložila v roce 2004 veřejnosti přepracovanou knižní verzi své disertace obhájené o rok dříve tamtéž – a je to kniha ve více ohledech problematická.

Henrike Maria Zilling, Tertullian. Untertan Gottes und des Kaisers, Paderborn: Ferdinand Schöningh 2004. 242 str. ISBN: 3-506-71333-7

H. M. Zilling, v současnosti vědecká pracovnice v oboru starověkých dějin na Technické univerzitě v Berlíně, předložila v roce 2004 veřejnosti přepracovanou knižní verzi své disertace obhájené o rok dříve tamtéž – a je to kniha ve více ohledech problematická.

Od knihy, jejíž název zní v doslovném překladu „Tertullianus. Poddaný Boha a císaře“, by snad čtenář mohl právem očekávat výklad o Tertullianově vztahu k římské moci, o konfliktu mezi Římem a křesťanstvím, jak jej tento autor vnímal a reflektoval ve svých dílech; krátce, řečeno s Markschiesem, o pohybu mezi „dvěma světy“, mezi pohanstvím a křesťanstvím, které v době rané církve oddělovala zdánlivě nepřeklenutelná propast. Vzhledem k malému množství existující literatury zabývající se takto chápanou politickou dimenzí Tertullianových děl by podobně vymezené téma bylo nanejvýš vhodné a při svém důkladném zpracování by mohlo vyplnit citelnou mezeru v dosavadním bádání. Při otevření knihy však čtenáře čeká velké překvapení: navzdory předmluvě, kde autorka uvádí (str. 9), že se bude snažit rozřešit především otázku, jak Tertullianus mohl ve svém Apologetiku prohlásit křesťany za jediné loajální poddané římského císaře, jenž je podle něho ustanoven samotným křesťanským Bohem, totiž titul knihy vystihuje její obsah jen omezeně.

Recenzovaná publikace je rozčleněna do čtyř velkých celků s následujícími názvy: první část „Quintus Septimius Florens Tertullianus. Biographische Spurensuche“ (str. 21–82), druhá „Tertullians Apologeticum“ (str. 83–138), dále „Tertullians Theologie“ (str. 139–180) a „Arnobius von Sicca und Tertullian“ (str. 181–206). Za hlavním textem je pak připojena „Chronologie Tertullianových děl“, seznamy zkratek, bibliografie a konečně kvalitně zpracované rejstříky (str. 209–242).

Nejrozsáhlejší částí textu je navzdory názvu úvodní biografická kapitola. H. M. Zilling se pokouší německy mluvícímu publiku zprostředkovat výsledky moderního bádání o Tertullianově osobě, a to v celé jeho komplexnosti. Rozsáhlost této kapitoly lze snad ospravedlnit tím, že jde, pokud se nemýlím, o jeden z prvních syntetických pokusů v německy psané odborné literatuře posledních let shrnout poznatky, jež vedly v mnoha ohledech k přehodnocení pohledu na Tertullianovu osobu a jeho dílo. Výchozím bodem byla po Zilling, stejně jako pro všechny další badatele, kteří se Tertullianem v posledních třiceti letech zabývali, monografie T. D. Barnese (Tertullian. A Historical and Literary Study), kterou však Zilling zná zřejmě pouze v prvním vydání z roku 1971, tedy bez korigujícího dodatku, pomocí něhož by autorka, pokud by k němu byla bývala přihlédla, mohla a musela revidovat některé informace, jež čtenářům předkládá (srv. například chronologii Tertullianových spisů na str. 210 n., kterou ve druhém vydání Barnes revidoval, nebo výklad o vztazích Židů a křesťanů v Kartágu v Tertullianově době – k tomu srv. Barnesovo vyjádření ve 2. vydání své monografie z roku 1985, str. 321 nn.).

Zilling se postupně vyjadřuje ke všem bodům Tertullianova životopisu, aby zrekapitulovala to, co je z moderního bádání již známo. V některých případech kritizuje rigoróznost některých hypotéz a polemizuje s nimi, sama ovšem předkládá hypotézy, jež jsou stejně apodiktické, a přitom obtížně udržitelné, čímž problematizuje i otázky, o jejichž řešení dnes panuje poměrně solidní badatelská shoda. Zilling tak souhlasí, že Tertullianus byl s největší pravděpodobností laik, který nemá nic společného s právníkem téhož jména známým z Digest, o Tertullianově pobytu v Římě, kde měl působit jako právník, však naopak nepochybuje, ačkoli pro své tvrzení žádné přesvědčivé argumenty nepřináší (srv. str. 27, 28). Hieronymovu zprávu o Tertullianově životě považuje bez bližšího vysvětlení v některých ohledech za nepřesvědčivou (například v otázce Tertullianova údajného kněžství), v jiných – například při zmínce o vojenské kariéře Tertullianova otce, který měl podle Hieronyma v armádě sloužit jako centurio proconsularis[[1]] – ji pokládá za věrohodnou. V posledním zmiňovaném případě s ní lze samozřejmě souhlasit, že Barnesovo zdůvodnění, proč tuto informaci považuje za vykonstruovanou, jsou pouhou hypotézou. Tuto hypotézu však Barnes podpořil dalšími pádnými argumenty, které Zilling sama uznává (srv. str. 29 n.) a jež jsou po mém soudu přesvědčivější než poznámka, kterou autorka považuje za další důkaz svědčící ve prospěch možnosti, že Hieronymus měl přece jen pravdu: totiž, že „der Eindruck, dass Tertullian von einem soldatischen Hintergrund geprägt wurde, stellt sich bei der Lektüre der Schriften ein; exemplarisch ist die bekannte Äusserung in Ad martyras, wo es heisst, die christlichen Märtyrer seien ,zum Kriegsdienst des lebendiges Gottes berufen‘ “ (str. 31). Vysuzovat z tohoto a dalších vojenských či sportovních přirovnání, jež se posléze stanou topická napříč celou raně křesťanskou literaturou a jež mají zejména ve spojení s mučedníky paralely například v řecky psané raně křesťanské literatuře,[[2]] na konkrétní rodinné zázemí autora, který je používá, je značně spekulativní.

V dalších podkapitolách prvního oddílu pak Zilling, aniž by zaujímala jasné vlastní stanovisko, rekapituluje bádání v mnoha dalších oblastech. Seznamuje čtenáře s pohledy badatelů na Tertullianův montanismus, který neznamenal zásadní zlom ani v Tertullianově teologii, ani v jeho vztahu ke katolické církvi, zmiňuje se o jeho jazykotvorném umění a bez bližší tematické provázanosti pak shrnuje rovněž informace o křesťanech v Kartágu a o jejich životě v pohanské společnosti.

Stejně jako na předcházejících stranách i zde nacházíme mnohé informace, jež ulpívají na povrchu. Při výkladu o početnosti křesťanů Zilling například bez jakéhokoli korigujícího komentáře cituje apologeticky zveličená vyjádření objevující se v Tertullianových spisech, čímž ve čtenáři budí dojem, že s nimi pracuje jako s historickými fakty (srv. např. str. 65, 71), aby je o několik stránek dále správně označila za přehnané apologetické a protreptické argumenty. Při zmínce o neologismech, jež jsou s Tertullianovým jménem spojovány (srv. str. 57, pozn. 283), autorka očividně cituje z druhé ruky – kdyby knihu Heinricha Hoppeho (autorovi je zde nesprávně přiřčena zkratka křestního jména J.) Beiträge zur Sprache und Kritik Tertullians podrobněji prostudovala, sotva by ji označila za „regelrecht lexikographische Abfassung“. Větší pozornost by si při názvu podkapitoly „Schöpfer des Kirchenlateins“ jistě zasloužila otázka „křesťanské latiny“, kterou Zilling zcela ponechává stranou. Při zmínce o Tertullianově stylu autorka kuriózně tvrdí, že Tertullianus „verwendet Elemente der hellenistischen Rhetorikschule des Arianismus“ (str. 59), což je zřejmě pouhá tisková chyba, která se ovšem vyskytuje i v doplňující poznámce pod čarou a odkazuje na ni i rejstřík na konci knihy; stejně tak dobře by se tedy mohlo jednat i o přehlédnutí vzniklé nedostatečnou obeznámeností s příslušnými tituly sekundární literatury, na něž autorka odkazuje a mezi nimiž chybí Nordenovo legendární dílo Die antike Kunstprosa, které jako jedno z prvních uvedlo Tertullianův asianismus v obecnou povědomost.

Druhý oddíl knihy je o poznání zajímavější. Zilling se v ní zaměřuje na Tertullianovo nejznámější a také „nejpolitičtější dílo“ (W. Suerbaum), totiž na Apologeticum. Autorka podává nejprve souhrnný přehled o problematice rukopisného dochování Apologetika a o jeho dataci, správně se zmiňuje o lokálním charakteru pre-deciovských pronásledováních křesťanů, které nebyly podloženy císařskými reskripty, ale padaly na vrub postoje jednotlivých místodržících (v poznámkách ani v bibliografii však necituje zásadní příspěvek k tomuto tématu z pera T. D. Barnese, Legislation against the Christians, in: Journal of Roman Studies, 58, 1968, str. 32–50). Upozorňuje také, že k porušování traianovské zásady conquirendi non sunt mohlo začít docházet již za Marka Aurelia, který policejní vyhledávání lupičů (latrones) rozšířil i na bezbožníky (sacrilegi), za něž mohli být považováni i křesťané (srv. str. 89).

Ústřední část druhého oddílu je věnována důkladné analýze problému adresátů Tertullianovy Obrany – a jde možná o nejcennější část celé knihy. Autorce se po mém soudu podařilo přesvědčivě demonstrovat, že skutečným adresátem Apologetika nebyli pohanští místodržící provincie ani samotný císař a že Tertullianovi nešlo ani o to, aby svým spisem zmírnil či dokonce inicioval zastavení lokálních pronásledování křesťanů, o což se bezvýsledně pokoušeli jeho řečtí apologetičtí předchůdci. Romani imperii antistites, které Tertullianus v Apologetiku oslovuje (srv. Apol. 1,1), mu podle Zilling slouží pouze jako působivý rétorický prostředek, který má dodat jeho spisu váhu v očích křesťanů. Právě těžce zkoušenému křesťanskému společenství má Tertullianem sebevědomě inscenovaný spor s římskou mocí, která je de facto sama přivedena na lavici obžalovaných, přinést úlevu a povzbuzení a vybavit ji celým arzenálem argumentů, jimiž by křesťané mohli čelit případným obviněním ze strany pohanského lidu. Při předpokladu křesťanského publika se rovněž objasňuje funkce Tertullianova sžíravého sarkasmu na adresu polyteistického náboženství, jež jistě nalezl pozitivní odezvu u křesťanů, zatímco u pohanských adresátů by navzdory obvyklosti podobně agresivních výpadů ve forenzní tradici mohl působit minimálně kontraproduktivně (srv. str. 107). Druhý oddíl končí podrobným komentářem jednotlivých kapitol Apologetika.

Třetí oddíl Zilling věnuje Tertullianově teologii. Nejprve představuje Tertullianův postoj k eschatologii a k apokalyptickým tradicím, jež podle autorky zůstávají na „periferii jeho teologického myšlení“ (srv. str. 154). V další podkapitole se konečně systematičtěji věnuje rozporu mezi křesťanskou poslušností císaři a věrnosti Bohu, jejž se Tertullianus snaží podle Zilling překonat tím, že požaduje striktní oddělení náboženství a politiky; křesťané nenamítají nic proti světské vládě, jež je ustanovena Bohem (srv. Ř 13,1-7), naopak se za blaho císaře a státu ustavičně modlí a jejich modlitby, jelikož jsou adresovány pravému a skutečnému Bohu, jsou dokonce mnohem účinnější než vyprázdněné a formální náboženské úkony pohanů. Problém však nastává ve chvíli, kdy císař vyžaduje božské pocty a neuvědomuje si, že svou vládu obdržel právě díky Boží milosti. Tertullianus podle Zilling nepolemizuje s existencí římské říše, kterou naopak považuje za poslední sílu, která brání příchodu konce světa. V jeho myšlení se budoucí koalice mezi světskou mocí a křesťanstvím stává možnou, podřídí-li se císař jako člověk Bohu.

Závěrečný čtvrtý oddíl věnuje Zilling Arnobiovi a jeho spisu Adversus nationes, který vykazuje paralely k Tertullianově Apologetiku a který je podle autorky jasnou reakcí na Porfyriovu polemiku s křesťanstvím.

Za největší problém recenzované publikace lze bezesporu označit její strukturu a tematickou roztříštěnost. Kniha působí jako konglomerát disparátních částí, v nichž jako by se autorka snažila předat čtenářům vše, co o Tertullianovi či o otázkách s ním souvisejících vyčetla, přičemž často zůstává na povrchu; publikace tak postrádá jasnou jednotící linii, téma, jež by autorka vyčerpávajícím způsobem zpracovala a výsledky své analýzy dokázala jasně prezentovat. Čtivost knihy navíc ještě značně komplikuje autorčin přístup k pramenům i sekundární literatuře, které neparafrázuje či jimi nedokládá svá vlastní tvrzení, ale cituje je často v plné šíři, což lze sice pochopit u disertace jako takové, ale u knihy mající ambice oslovit širší pole čtenářů to značně komplikuje plynulost četby (poněkud zbytečně působí v této souvislosti také občasná shrnutí, jež autorka nesystematicky umisťuje pouze za některé úseky svého textu). Až přebujelé citace především ze současné německy a anglicky psané odborné literatury, které místy tvoří náplň celého odstavce s jen nepatrným komentářem autorky publikace, pak ukazují na určitou autorčinu bezradnost, má-li k problematice zaujmout svůj vlastní postoj. Pokud se k tomu naopak odhodlá, její vlastní úvahy jsou zajímavé a cenné (to se týká, jak již bylo zmíněno, především vývodů a adresátech Tertullianova Apologetika a o shrnutí Tertullianových postojů k římskému státu).

Shrnující hodnocení celé publikace není snadné; většina textu (s výjimkami, na něž jsme upozornili výše) nepřináší nové informace ani neotvírá pohledy novým směrem. Autorce se nedá upřít zběhlost v příslušných pramenech i sekundární literatuře a ocenit je třeba i to, že sumarizuje výsledky moderního bádání. Vzhledem k potenciálu zpracovávaného tématu lze ovšem mluvit o promarněné příležitosti.

POZNÁMKY

[[1]] Přesný citát z Jeronýma, De vir. ill. 53 (Tertullianus … patre centurione proconsulari) přitom v názvu kapitoly věnované této problematice z neznámého důvodu komolí na „patre centurione consulari“ (srv. str. 29).
[[2]] K tomu srv. např. R. Merkelbach, Der Griechische Wortschatz und die Christen, in: Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik, 18, 1, 1975, str. 101–148.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 122 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

54%čtenáři

zhlédnuto 2261x

Inzerce
Inzerce
Inzerce