Sebald, W. G.: Vystěhovalci

Sebald, W. G.
Vystěhovalci

ukázka beletrie zahraniční

Díky informacím, jichž se mi v náznacích od starého domovního sluhy dostalo, jsem sanatorium odpoledne bez obtíží našel. Po dlouhé příjezdové cestě se šlo parkem o rozloze nejméně čtyřiceti hektarů k vile, která byla celá ze dřeva a svými zastřešenými verandami a altány připomínala dílem ruské venkovské stavení, dílem obrovskou, trofejemi přeplněnou loveckou chatu z limbového dřeva, jaké si dávali koncem minulého století stavět rakouští arcivévodové a zemská knížata...

Ambros Adelwarth
W. G. Sebald: Vystěhovalci. Z něm. originálu Die Ausgewanderten přel. Radovan Charvát, Paseka,  2006, 224 stran

Úryvek z povídky Ambros Adelwarth
Díky informacím, jichž se mi v náznacích od starého domovního sluhy dostalo, jsem sanatorium odpoledne bez obtíží našel. Po dlouhé příjezdové cestě se šlo parkem o rozloze nejméně čtyřiceti hektarů k vile, která byla celá ze dřeva a svými zastřešenými verandami a altány připomínala dílem ruské venkovské stavení, dílem obrovskou, trofejemi přeplněnou loveckou chatu z limbového dřeva, jaké si dávali koncem minulého století stavět rakouští arcivévodové a zemská knížata ve svých štýrských a tyrolských revírech k ubytování vyšší a průmyslové šlechty, když pro ni pořádali hony. Známky rozpadu byly tak zjevné a okenní tabulky se v záři dopadajícího slunce tak podivně leskly, že jsem se k ní neodvážil přiblížit a raději se nejprve rozhlédl po parku, v němž stály vzrostlé jehličnaté stromy téměř každého mně známého druhu – libanonské cedry, túje, stříbrné smrky, modříny, arollské a montereyské borovice a tisovce s jehlicemi jako jemná pírka. Některé cedry a modříny dosahovaly až čtyřicetimetrové výšky, kanadský jedlovec měl jistě padesát metrů. Mezi stromy se otevíral pohled na malé palouky, na nichž vedle sebe rostly modré hyacinty, bílé řeřišnice a žluté kozí brady. Na jiných místech se dařilo rozmanitým druhům kapradin a nad půdou pokrytou spadaným listím se na keřích vlnily nazelenalé lístky japonských javorů, zprůsvitnělé paprsky světla. Doktora Abramského jsem našel po téměř hodinovém bloudění arboretem před včelínem, kde se zabýval výstrojí nových prkenných úlů. Podsaditý šedesátník měl na sobě obnošené kalhoty a mnohokrát spravovaný plášť, z jehož pravé kapsy vyčnívala svázaná husí brka, dříve snad používaná jako malý smetáček. Na první pohled na něm byla nápadná hustá, jakoby v nejvyšším rozrušení do výše trčící rudá kštice, která mi připomínala plamenné jazyky nad hlavami Kristových učedníků na obrázku v mém prvním katechismu. Bez nejmenší známky údivu nad mým nečekaným příchodem ke mně doktor Abramsky přisunul proutěné křeslo a vyslechl si můj příběh, neustávaje přitom v práci na úlu. Když jsem domluvil, odložil nástroje a pustil se sám do vyprávění. Cosmu Solomona, řekl, jsem už neznal, vašeho prastrýce však ano. Nastoupil jsem do služby u Fahnstocka jako lékařský asistent už v roce 1949, když mi bylo jedenatřicet. Vzpomínám si na případ Adelwarth tak jasně, protože způsobil naprostou změnu v mém myšlení a ta mě pak v dalších deseti letech po Fahnstockově smrti zvolna vedla k omezování a nakonec úplnému zrušení psychiatrické praxe. Od května 1969 – nedávno jsem oslavil už patnácté výročí svého odchodu do penze – žiji tady venku, podle počasí buď v loděnici, nebo ve včelíně, a zásadně se už nestarám o to, co se děje v takzvaném skutečném světě. Jsem bezesporu v určitém smyslu blázen, ale jak možná víte, jsou tyhle věci otázkou perspektivy. Už jste si jistě všiml, že dům Samaria je prázdný. Musel jsem ho obětovat, abych se mohl vzdálit běžnému životu. Nikdo pravděpodobně nemá dostatečnou představu o tom, kolik se v tomhle extravagantním dřevěném paláci nahromadilo bolesti a hrůzy, které teď, jak doufám, spolu s jeho rozpadem také zvolna odplynou. Doktor Abramsky se na chvíli odmlčel a zahleděl se do dálky. Je pravda, řekl pak, že Ambrose Adelwartha k nám neposlali příbuzní, psychiatrickému dozoru se podrobil z vlastního rozhodnutí. Dlouho mi nebylo jasné, co tím krokem zamýšlí, nikdy o sobě nemluvil. Fahnstockova diagnóza hovořila o těžké melancholii ve stáří, spojené s chorobnou katatonií, v rozporu s tím však Ambrose nevykazoval žádné známky tělesné zchátralosti, které tento stav obecně provázejí. Naopak, kladl velký důraz na vnější zjev. Nikdy jsem ho nezažil jinak než v obleku s vestou a bezvadně uvázanou kravatou. Nicméně i když stál jen u okna a vyhlížel ven, vzbuzoval neustále dojem, že ho tíží nezhojitelný smutek. Nemyslím, že bych se kdy setkal s trudnomyslnějším člověkem, než byl váš prastrýc; každé jeho mimochodem vyřčené slovo, každé gesto, celý jeho až doposledka vzpřímený habitus připomínaly člověka, který se stále znovu a znovu pokouší být duchem nepřítomný. U tabule, k níž se vždy neomylně dostavil, věren svému bezpodmínečně zdvořilému vychování, si sice pokaždé vložil něco na talíř, pozřel však jen množství, které bylo stejně nepatrné jako příslovečná symbolická poslední strava, kladená kdysi mrtvým na hroby. Pozoruhodné také bylo, s jakou ochotou se Ambrose podroboval šokové terapii, která se počátkem padesátých let, jak jsem si při pohledu zpět teprve uvědomil, skutečně příliš nelišila od utrpení na mučidlech. Zatímco ostatní pacienti museli být do přístrojové komory nezřídka dopravováni násilím (doktor Abramsky na tomto místě použil výrazu frogmarched), sedával už Ambrose pokaždé ve vymezený čas na stoličce přede dveřmi a s hlavou opřenou o zeď a zavřenýma očima čekal na to, co mělo přijít.

Na mou prosbu začal doktor Abramsky podrobněji vyprávět o šokové terapii. Na počátku mé psychiatrické praxe, řekl, jsem se klonil k názoru, že v případě elektrošokové terapie jde o humánní a účinný postup. Fahnstock mi při svých příkladech „z praxe“ vždy drasticky líčil, a také na studiích nás to učili, jak se dříve pacienti léčení v depresích inzulínovými injekcemi často dlouhé minuty svíjeli v pseudoepileptických záchvatech se zkřivenými rysy ve zmodralých obličejích, jako by dostávali smrtelné křeče. Zavedení elektrické terapie, při níž lze přesně stanovit dávkování a kterou lze při extrémních reakcích okamžitě přerušit, znamenalo tedy už samo o sobě pokrok, a plně oprávněným se podle našeho názoru stalo ve chvíli, když bylo počátkem padesátých let podáváním narkotik a prostředků pro uvolnění svalů umožněno zamezit nejhorším vedlejším účinkům, jako například vymknutí ramenních kloubů a čelistí, zlomení zubů či jiným frakturám. Na základě těchto dalekosáhlých zdokonalení šokové terapie se Fahnstock rozhodl asi půl roku předtím, než k nám Ambrose přišel, nedbaje s lehkomyslností sobě vlastní mých bohužel nepříliš důrazných protestů, začít aplikovat takzvanou blokovou metodu, doporučovanou tehdy v první řadě německým psychiatrem Braunmühlem, při níž se pacientovi nezřídka podávalo v rozmezí několika dnů přes sto elektrických šoků. Při takové frekvenci nemohlo být samozřejmě o nějakém protokolování a vyhodnocování terapeutického postupu ani řeči, a to i v případě vašeho prastrýce. Mimoto, řekl doktor Abramsky, veškeré podklady, anamnézy, záznamy o průběhu nemoci a denní zprávy, které si Fahnstock vedl tak jako tak jen zběžně, mezitím jistě už dávno sežraly myši, které se tohoto hradu bláznů po jeho opuštění zmocnily a nepředstavitelným způsobem se v něm rozmnožily. Za bezvětrných nocí slyším v té vyschlé skořápce neustálé šustění a harašení, a když vyjde nad stromy úplněk, line se odtamtud, jak se mi zdá, z tisíců hrdélek truchlivý zpěv. Má naděje dnes patří myšímu národu, a ještě drvohryzům a umrlčím i obyčejným červotočům, jejichž přičiněním se jak doufám sanatorium, které se už na několika místech s nepřeslechnutelným vrzáním hroutí a bortí, dříve či později definitivně zřítí. Také se mi o tom pravidelně zdává, řekl doktor Abramsky a zahleděl se při tom na dlaň levé ruky. Vidím sanatorium na vyvýšeném místě, vidím najednou všechno, budovu jako celek i každý nepatrný detail, a vím, že všechny příhrady, krovní trámy, zárubně a stropní desky, všechny podlahy, palubky i schody, zábradlí a balustrády, rámování a římsy jsou bez výjimky pod povrchem prožrané a vyhlodané a že každým okamžikem, sotva vyvolený jedinec ze slepých vojů armády brouků zlomí posledním hryznutím čelistí odpor, který už ani není materiální povahy, se všechno definitivně sesune. A tak se také před mýma očima ve snu stane, sesuv se děje nekonečně pomalu, do výšky vystoupí obrovský žlutý mrak, který pak rozežene vítr a na místě bývalého sanatoria nezůstane nic než hromádka pudrovité dřevěné moučky, připomínající jemný pyl. Doktor Abramsky mluvil stále tišším hlasem, teď se však po kratší odmlce, během níž se v jeho představivosti jak jsem se domníval odehrálo znovu celé drama, ještě jednou vrátil do skutečnosti. Fahnstock, pokračoval, absolvoval studium neurologie v jednom ústavu ve Lvově těsně před první světovou válkou, tedy v době, kdy se psychiatrie zabývala v první řadě péčí o internované pacienty a jejich utlumováním. Měl tedy už takříkajíc z domova sklon vidět v pravidelně se dostavující sklíčenosti nemocného subjektu, v narůstající těžkomyslnosti, zpomaleném myšlení, sníženém tonusu, ba dokonce v jeho celkovém umlčení terapeutický úspěch. Z toho důvodu chápal dosud nevídanou povolnost Ambrosovu, který se jako jeden z prvních našich hostů podrobil týdny a měsíce trvající sérii šoků, jako výsledek nového postupu, přestože tato povolnost nevycházela, jak jsem už tehdy začínal tušit, z ničeho jiného než z touhy vašeho prastrýce po pokud možno co nejdůkladnějším vyhlazení jeho vzpomínek.

Doktor Abramsky znovu upadl do delšího mlčení a usilovně studoval čáry na levé dlani své ruky. Myslím, řekl, když ke mně vzhlédl, myslím, že na Fahnstockovi mě zpočátku zaujal jeho zjevně rakouský způsob řeči. Připomínal mi otce, který pocházel z Kołomyje a podobně jako Fahnstock se po zhroucení habsburské monarchie vydal z Haliče na západ. Fahnstock se pokusil uchytit v rodném Linci, můj otec si chtěl založit novou existenci v obchodě s lihovinami ve Vídni, ale oba vinou tehdy vládnoucích poměrů ztroskotali, jeden v Linci a druhý v Leopoldstadtu. Na jaře roku 1921 se otec konečně vydal do Ameriky; Fahnstock musel dorazit do New Yorku někdy v letních měsících a začal záhy opět pracovat v oboru. Roku 1925, po dvou letech služby ve státní nemocnici v Albany, nastoupil v tehdy právě nově založeném soukromém ústavu pro léčení nervových chorob Samaria. Přibližně ve stejné době přišel můj otec o život při výbuchu kotle v továrně na výrobu sodovek v Lower East Side. Mrtvolu našli po neštěstí v částečně uvařeném stavu. Vyrůstal jsem v Brooklynu a otec mi často chyběl. Byl to člověk, který zůstával i v nejsvízelnějších dobách optimistou; naproti tomu matka působila po otcově smrti už jen jako stín. Dnes si myslím, že jsem k Fahnstockovi poté, co jsem přijal v Samarii místo asistenta, tak nekriticky přilnul právě proto, že ve mně probouzel mnohé vzpomínky na otce. Teprve když Fahnstock, který neměl nikdy sebemenší vědeckou ctižádost, uvěřil koncem své neurologické kariéry, že v blokové neboli anihilační metodě objevil zázračnou zbraň, a začal stále více propadat jakémusi vědeckému šílenství – zamýšlel dokonce sepsat o Ambrosovi samostatné pojednání –, teprve potom, když jsem se zamyslel nad Fahnstockovým fanatizmem a svým vlastním váháním, ve mně vzklíčilo cosi jiného, totiž poznání naší otřesné ignorance a zkorumpovatelnosti.

Byl už téměř večer. Doktor Abramsky mě provázel arboretem k východu. V ruce držel husí brka a místy mi jimi ukazoval směr. Váš prastrýc, řekl během chůze, propadl ke konci progresivnímu strnutí všech kloubů a údů, k němuž pravděpodobně došlo následkem šokové terapie. Záhy se o sebe mohl starat už jen s nadlidskou námahou. Téměř celý den mu trvalo, než se oblékl. Jen na připnutí manžetových knoflíčků a uvázání kravaty potřeboval hodiny. A sotva byl hotov s oblékáním, musel pomýšlet na to, jak se svléknout. Kromě toho začal trpět poruchami zraku a těžkými bolestmi hlavy, proto nosil často nad očima zelené chránítko z celuloidu – like someone who works in a gambling saloon. Když jsem ho v poslední den jeho života navštívil na pokoji, protože se poprvé zapomněl dostavit na terapii, stál s tímto celuloidovým chránítkem u okna a hleděl na bažinatou louku rozprostírající se na druhé straně parku. Na ruce si kdovíproč navlékl pár černých klotových rukávů, které pravděpodobně dříve používal, když se chystal leštit stříbro. Na mou otázku, proč se jako obvykle v dohodnutou dobu nedostavil k terapii, odpověděl (vzpomínám si přesně na jeho slova): It must have slipped my mind whilst I was waiting for the butterfly man. Po této záhadné poznámce se Ambrose okamžitě vydal v mém doprovodu k Fahnstockovi a stejně tak jako vždy strpěl bez odporu veškeré přípravné úkony. Vidím ho, jak přede mnou leží, řekl doktor Ambrovsky, zavinutý do plachty, která byla připevněna ke stolu nýty, jako by měl být pohřben na širém moři, na čele elektrody a mezi zuby gumový klín. Aplikace proběhla bez sebemenší komplikace. Fahnstock stanovil vysloveně optimistickou diagnózu. Já však na Ambrosově tváři poznal, že už je až na nepatrné zbytky definitivně zničený. Když se probral z omámení, obracely se mu jeho podivně strnulé oči v sloup a z prsou se mu dral povzdech, který mi stále zní v uších. Ošetřovatel ho doprovodil na pokoj, a tam jsem ho pak našel ležet druhého dne za svítání, když mě k němu hnalo zlé svědomí, na posteli v lakýrkách, a jak se říká, v plné výstroji. Doktor Abramsky ušel zbytek cesty vedle mě mlčky. Ani na rozloučenou nic neřekl, jen mávl svázanými husími brky v houstnoucím šeru do vzduchu.

……………

Trasu, kterou se oba vydali z Konstantinopole, lze s jistou přesností rekapitulovat na základě deníkových záznamů, přestože jsou v té době mnohem řidší a někdy úplně scházejí. Museli projet vlakem celé Turecko až nahoru do Adany a dál do Aleppa a Bejrútu, asi tak čtrnáct dní se zdrželi v Libanonu, protože teprve u 21. listopadu je zápis passage to Jaffa. V Jafě si hned v den příjezdu najali prostřednictvím agenta doktora Immanuela Benzingera v hotelu Franks za patnáct franků dva koně na dvanáctihodinovou cestu od pobřeží vzhůru k Jeruzalému. Zavazadla poslali vlakem napřed. Časně ráno už byli na cestě citrusovými háji směrem na jihovýchod přes Šaronskou rovinu k Judským horám. Často na míle vzdáleni od silnice, píše Ambros, putovali Svatou zemí. Skály v okolí se bělaly v palčivém slunci. Na dlouhých vzdálenostech ani jediný strom, jediný keř, sem tam ubohý keříček koření. Cosmo velmi zamlklý. Obloha temná. Ve vzduchu obrovská poletující mračna prachu. Děsivá opuštěnost a prázdnota. Pozdě odpoledne se obloha trhá. Nad údolím leží narůžovělý stín, malou rozsedlinou v hornatém terénu spatříme v dálce zaslíbené město – a ruined and broken mass of rocks, the Queen of the desert… Hodinu po setmění vjíždíme z Jaffa Road na nádvoří hotelu Kaminitz. Maître d’hôtel, malý napomádovaný Francouz, úžasem celý bez sebe, ba přímo scandalisé tváří v tvář poutníkům od hlavy až k patě pokrytým prachem, studuje náš zápis do knihy a potřásá hlavou. Teprve když ho požádám, aby se laskavě ujal koní a postaral se o krmení, uvědomí si, co je jeho povinností, a vše rychle zařídí. Zařízení pokojů je více než zvláštní. Člověk neví, v jaké době anebo v jakém koutě světa se vlastně ocitl. Na jednu stranu výhled přes kamenné kupole střech, připomínající v bílém měsíčním světle zamrzlé moře. Hluboká únava, spánek až do pozdních ranních hodin. Mnoho snů, v nich cizí hlasy a výkřiky. V poledne mrtvé ticho, rušené jen věčným krákáním vran. – Dnes, píše Ambros o dva dny později, první procházka městem a na předměstí. Celkově hrozný dojem. Prodavači upomínkových a bohoslužebných předmětů téměř v každém domě. Dřepí v temnu svých obchůdků mezi stovkami nicotností vyřezaných z olivového dřeva a zdobených perletí. Koncem měsíce sem přijdou v nekonečných zástupech nakupovat věřící, deset, patnáct tisíc křesťanských poutníků z celého světa. Nové, nepopsatelně ohyzdné stavby. Na ulicích velké množství smetí a odpadků. On marche sur des merdes!!! Pudrovitý vápencový prach sahá na některých místech až ke kotníkům. Jen několik málo rostlin po dlouhém období sucha, které tu trvá od května, všechny potažené kamennou moučkou jako zhoubnou nemocí. Une malédiction semble planer sur la ville. Rozpad, nic než rozpad, sešlost věkem, prázdnota. Ani známky po nějaké podnikavosti či průmyslu. Míjíme fabriku na loj a mýdlo a pak skladiště kostí a kůže, jinak nic. Vedle na rozlehlé čtvercové pláni mrchoviště rasovny. Uprostřed velká díra. Vyteklá krev, hromady vnitřností, hnědé zčernalé dršťky, vysušené a spálené na slunci… Jinak jeden vedle druhého kostely, kláštery, náboženské a filantropické instituce všech možných sort a denominací. Na severu ruská katedrála, ruský mužský a ženský útulek, francouzský Hôpital de St. Louis, židovský slepecký ústav, kostel a útulek sv. Augustina, německá škola, německý sirotčinec, německý azyl pro hluchoněmé, the School of the London Mission to the Jews, habešský kostel, the Anglican Church, College and Bishop’s house, dominikánský kostel, seminář a kostel sv. Štěpána, Rothschildův ústav dívek, průmyslová škola Alliance Israélite, kostel Notre Dame de France a u rybníka Bethesda klášter sv. Anny; na Olivetské hoře pak Ruská věž, kaple Nanebevzetí Panny Marie, francouzský kostel Pater Noster, klášter karmelitánek, budova nadace císařovny Augusty Viktorie, pravoslavný kostel sv. Máří Magdaleny a bazilika Smrtelné úzkosti; na jihu a na západě arménský klášter hory Sion, protestantská škola, pobočka sester sv. Vincence, johanitský špitál, klášter klarisek, útulek Montefiore a moravský dům malomocných. A konečně uvnitř města kostel a rezidence latinských patriarchů, Skalní chrám, škola Frères de la Doctrine Chrétienne, škola a tiskárna bratrstva františkánů, koptský klášter, německý hospic, německý evangelický kostel Vykupitele, takzvaný United Armenian Church of the Spasm, Couvent des Sœurs de Zion, rakouský špitál, klášter a seminář alžírského misijního bratrstva, kostel sv. Anny, židovský útulek, synagogy aškenázká a sefardská a chrám sv. Hrobu, pod jehož portálem se nás ujal zakrslý mužíček s ukrutně velikým nosem coby průvodce změtí navzájem se prostupujících příčných a bočních lodí, kaplí, relikviářů a oltářů. Měl na sobě zářivě žlutý redingot, podle mého soudu z dávno uplynulých let minulého století, a jeho křivé paže trčely v kapsách bývalých dragounských kalhot, lemovaných blankytně modrými proužky. Tančil drobnými krůčky, napůl k nám přitočen, ale stále o krok napřed, a mluvil jazykem, který pravděpodobně považoval za němčinu nebo angličtinu, který si však ve skutečnosti vymyslel a jemuž jsem já vůbec nerozuměl. Pokaždé když na mě padl jeho pohled, cítil jsem opovržení a chlad a bylo mi jako psu bez pána. Pocit ubohosti a stísněnosti přetrvával i později venku. Ať jsme se vydali jakýmkoli směrem, naše kroky nás zavedly na okraj jedné z mnoha strží, které se táhnou městem a prudce spadají do údolí. Jsou dnes z větší části zaházeny tisíciletými skrývkami a všude do nich otevřeně ústí stoky. Z tohoto důvodu je voda četných studní nepoživatelná. Z bývalého rybníka Siloe jsou zapáchající kaluže a žumpy, z jejichž bahnitých ložisek stoupají morové výpary, příčina epidemií propukajících tu pravděpodobně každé léto. Cosmo stále opakuje, že ho z tohoto města jímá nekonečná hrůza.

Sedmadvacátého listopadu Ambros poznamenává, že zašel do fotografického ateliéru Raad na Jaffa Road a nechal si na Cosmovo přání zhotovit fotografii ve svém novém arabském oděvu s proužky. V odpoledních hodinách, píše dále, jdeme ven z města, na Olivetskou horu. Míjíme vyprahlý vinohrad. Půda pod černými keři rezavá, umořená a sluncem sežehlá. Sem tam jen divoce rostoucí oliva, trnitý keř nebo drobný yzop. Nahoře na hřebeni Olivetské hory vede stezka pro koně. Na druhé straně údolí Jozafat, kde se má na konci věků celé lidstvo opět sejít, se zdvihá mlčenlivé město se svými kupolemi, římsami a ruinami z bílého vápence. Nad střechami se neozve jediný hlásek, žádná známka kouře, nic. Nikde, kam až oko dohlédne, jediná živoucí bytost, člověk nezahlédne ani zvíře nebo třeba jen ptáčka v letu. On dirait que c’est la terre maudite... Na druhé straně, v hloubce dozajista tisíce metrů, řečiště Jordánu a část Mrtvého moře. Tak jasný, řídký a průsvitný je vzduch, že člověk bezděky vztáhne ruku po tamaryšku rostoucímu dole u řeky. Ještě nikdy nás neobklopovala taková záplava světla! O trochu níž jsme si našli menší proláklinu, v níž rostl zakrnělý buk a několik stvolů pelyňku. Na delší dobu jsme se v ní usadili, opírajíce se zády o skálu, a cítili jsme, jak všechno zvolna pohasíná… Večer jsem studoval průvodce zakoupeného v Paříži. V minulosti, dočítám se v něm, skýtal Jeruzalém jiný obraz. Devět desetin nádhery světa se setkávalo v tomto skvostném městě. Pouštní karavany přivážely koření, drahokamy, hedvábí a zlato. Nepřeberná množství zboží přicházela z přístavů v Jafě a Aškalonu. Umění a řemesla zažívala nebývalý rozkvět. Před hradbami se táhla starostlivě obdělávaná políčka, údolí Jozafat pokrývaly cypřiše, byly tu potoky, prameny, jezírka plná ryb, hluboké kanály a všude stinný chlad. A pak přišlo období zhoubného ničení. V okruhu čtyř hodin cesty byla všechna sídla vyvrácena ze základů, zavlažovací kanály rozbořeny, stromy a keře pokáceny, spáleny a do posledního pahýlu vytrhány ze země. Císařové plánovitě a celá léta vyhlazovali v Jeruzalémě život a i později město střídavě přepadávali, osvobozovali a přinášeli mu mír, až bylo celkové zpustošení dokonáno a z bohatství zaslíbené země, jež nemělo ve světě obdoby, nezbylo nic než horkem a suchem rozpukaný kámen a matná představa v hlavách původních obyvatel, rozprášených mezitím po celém světě.

4. prosince: Dnes jsme ve snu s Cosmem procházeli oslepující prázdnotou údolí Jordánu. Před námi nevidomý vůdce. Holí ukazuje na temný bod na obzoru a několikrát za sebou volá: er-Riha, er-Riha. Když přijdeme blíž, ukáže se, že er-Riha je špinavá, prachem a pískem zanesená ves. Všichni její obyvatelé se shromáždili na okraji ve stínu rozpadlého cukrovaru. Člověk z nich má dojem, že jsou to samí žebráci a lupiči. Nápadně mnoho z nich je stiženo pakostnicí, jsou hrbatí a neduživí. Jiní zase trpí vyrážkou nebo mají obrovské vole. Najednou vidím, že jsou to všechno lidé z Gopprechtsu. Naši arabští průvodci střílejí z dlouhých ručnic do vzduchu. Projíždíme kolem, sledováni nevraživými pohledy. Na úpatí oblého kopce stavíme černé stany. Arabové zapalují ohníček a vaří ze slézu a lístků máty temně zelenou polévku, z níž trochu odlijí a přinesou nám ji v plechových miskách spolu s proužky citronu a roztlučenými zrnky obilí. Rychle padá noc. Cosmo zapaluje lampu a rozkládá na pestrém koberci mapu. Ukazuje na jedno z mnoha bílých míst a říká: Teď jsme v Jerichu. Oáza je dlouhá čtyři hodiny cesty a široká hodinu. Je tak krásná jako snad jen rajský ovocný sad v Damašku – le merveilleux verger de Damas. Lidé tu mají všechno, co potřebují. Ať zasejí cokoli, všechno ihned v měkké, úrodné půdě vzklíčí. Zahrady se skví v květu. V prozářených palmových hájích se vlní zelené obilí. Žhavé léto zmírňují nesčetné vodní toky a lučiny, koruny stromů a loubí u cest. Zima je tu mírná, takže obyvatelé mohou chodit jen ve lněných košilích, přestože hory v nedaleké Judeji jsou pokryté sněhem. – Za vylíčením snu v er-Riha následuje několik bílých, nepopsaných stránek. Ambros byl v té době nejspíš zaměstnán především sháněním malé arabské skupiny a obstaráváním výstroje a krmení pro koně, potřebné k výpravě k Mrtvému moři, protože 16. prosince píše: Před třemi dny jsme vyrazili z přelidněného Jeruzaléma a sjeli na koních údolím Cedronu do nejníže položené oblasti světa. Potom pod pustým pohořím Jesimon podél moře až do Ain Džidy. Lidé o této pobřežní krajině zničené horkem a sírou obecně soudí, že leží už po tisíciletí uprostřed soli a popela. O Mrtvém moři, velkém asi jako jezero Leman, jsem slyšel, že je nehybné jako roztavené olovo, někdy se však zvíří a potáhne fosforeskující pěnou. Žádný pták, říká se, je nemůže přeletět, protože by se ve vzduchu zadusil. Podle jiných zpráv vystupuje za měsíčních nocí z jeho hlubin absintově temná, mrtvolná záře. Ale nic z toho se nám nepotvrdilo. Naopak, moře je dokonale průzračné a příboj se s tichým šploucháním rozbíjí o břeh. V horách napravo jsou rozsedliny porostlé zelení, odkud vytékají potoky. Pozoruhodná je podélná bílá čára, která se v moři objeví vždy časně zrána a po několika hodinách zmizí. Nikdo, vysvětluje náš arabský průvodce Ibrahim, to nedokáže vysvětlit anebo zdůvodnit. Ain Džidy samotné je místo obdařené čistou pramenitou vodou a bohatou vegetací. Rozbili jsme na břehu tábor nedaleko houští, v němž vysedávaly sluky a kde zpíval hnědě a modře opeřený bulbul. Včera jsem myslím zahlédl velkého tmavého zajíce a motýla s křídly skropenými zlatem. Večer, když jsme právě seděli u břehu, vyprávěl Cosmo, že takové jako tady bývalo kdysi na jižním pobřeží celé území Zoar. Tam, kde lze dnes rozeznat už jen stínové obrysy trestem stiženého pětiměstí Gomora, Adama, Sodoma, Seboim a Ségor, rostly kdysi u nevysychajících řek šest metrů vysoké oleandry, lesy akácií a syrské jasany jako na Floridě. Zavlažované ovocné sady a melounová pole se rozbíhaly do dáli a v propasti vádí Kerek, jak se dočetl u cestovatele Lynche, burácel lesní vodopád, jehož hřmění bylo srovnatelné jen s ničivou silou Niagary. – Třetí noc našeho pobytu v Ain Džidy se venku nad mořem zvedl prudký vítr a rozvlnil hladinu těžké vody. Na pevnině bylo klidněji. Arabové už dávno usnuli u svých koní. Seděl jsem v otevřeném stanu a hleděl za svitu pohupující se lucerny do nebe. Cosmo, lehce skrčený, dřímal po mém boku. Vtom mu vlétla do klína křepelka, pravděpodobně sem zahnaná větrem z moře, a zklidnila se, jako by u něho našla dlouho hledaný azyl. Když však začalo svítat a Cosmo se pohnul, vyletěla jako střela, jak to křepelky umějí, zakroužila nad plání, nabrala výšku, zastavila se, chvíli s neuvěřitelnou rychlostí tloukla křidélky, pak je roztáhla a překrásným obloukem bez hnutí odplachtila kolem nízkého houští pryč. Bylo krátce před východem slunce. Na druhé straně vod, ve vzdálenosti asi dvanácti mil, probíhala rovnoměrná linie arabské vysočiny Moábu, jen na některých místech se nepatrně propadala a zdvihala, takže si člověk mohl myslet, že koloristova ruka se tu a tam lehce zachvěla.

Poslední záznam v deníku mého prastrýce Adelwartha byl pořízen na sv. Štěpána. Cosma, stojí v něm, přepadla po návratu do Jeruzaléma silná horečka, jeho stav se však už lepší. Kromě toho prastrýc poznamenal, že den předtím začalo pozdě odpoledne sněžit, což ho při pohledu z hotelového okna na město, bíle se vznášející v nastávajícím soumraku, přimělo pomyslet na minulost. Vzpomínka, připojuje ještě v malé doušce, mi často připadá jako potměšilá hloupost. Hlava z ní těžkne a točí se, jako by se člověk neohlížel za uplynulým časem, nýbrž díval se z velké výšky na zem z jedné z těch věží, jejichž vrcholky mizí v oblacích.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Diskuse

Vložil: Martin Vlček, 15.09.2006 01:18
Sebald, W. G.: Vystěhovalci
Sebald konečně česky. Text pokračuje ve fotografiích. Maximální přesnost slov se snoubí s jejich úplou otevřeností. Konkrétnost slov pojmenovávající obyčejné věci v bezprostředním dosahu jsou zároveň paradoxně i slovy jako metafory. Každé v hlavě otevírá nekončící obraznost. Ja příběh jde dál fikce... i prostor se zahušťuje a dostáváme se k opozitu k námi žitému světu tak, že náš svět nás obohacuje více než doposud, a iluzí posiluje i kniha. Velmi současné i nečasové. Nikdo z čechů takto dnes nepíše, ale i v zahraničí to nemá srovnání, jak kvalitou slov tak citlivostí, tak umností psát román, tak životním záměrem, tak...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2814x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce