11.10.2006 - JOSEF CHUCHMA - str. 06 Zánik, kam se jen podíváš Proč prózy německého spisovatele W. G. Sebalda nejen u nás působí jako zjevení Zrovna u knihy W. G. Sebalda (1944-2001) Vystěhovalci, která je postavena na historické i individuální paměti, by nemuselo vadit, začnu-li osobní vzpomínkou. Někdy v 80. letech jsem se dostal k Nesnesitelné lehkosti bytí, kterou Milan Kundera tehdy publikoval u Škvoreckých v Sixty-Eight Publishers. Pamatuji si, jak mě oslovil způsob vyprávění, otevřenost a současně propracovanost románové formy. I takhle se dá psát! těšil jsem se z toho. A podobnou radost z vyprávěcí metody - zcela jiné, než je ta v Nesnesitelné lehkosti bytí - jsem nyní zažil u Sebaldova kvartetu próz, jenž v originále vyšel roku 1992. Prostřednictvím Vystěhovalců se s dílem tohoto literárního teoretika a spisovatele, který od 60. let žil v Británii, setkáváme v češtině poprvé. Dámy s psíky Vyhlíží to velmi jednoduše. Silně autobiografický vypravěč - tak autobiografický, že se mi do klávesnice chce naťukat autor sám, ale právě tohle ztotožnění nelze použít, jak posléze vyjde najevo - vzpomíná na lidi, které v různých fázích svého života potkal nebo o nich slyšel vyprávět. Součástí této portrétní práce jsou i vypravěčovy výpravy na „místa činů“, sběr dokumentů včetně fotografií, které jsou rozprostřeny v textu próz. Vesměs jde o příběhy „vystěhovalců“, převážně Židů, kteří odněkud, především z Německa, museli v ohrožení odjet a nikdy už se z toho přesídlení úplně nevzpamatovali. Například reakcí malíře Maxe Auracha, jehož mnichovští rodiče zemřeli v koncentráku, je totální připoutanost k Manchesteru, kam doputoval, když byl v mládí odeslán ke strýci do Anglie. Nikoliv náhodou je tudíž častou lokací ve Vystěhovalcích hotel či penzion, tedy příbytek dočasný. Někdy jde o penzionek, jindy o monstrózní hotelovou stavbu, ale téměř vždy běží o ubytovací zařízení zašlé, tmavé a v podstatě zanikající. Protože zánik je jedním z témat Vystěhovalců. Zánik jako proces prostupující celou moderní společností. Sebald kupříkladu zmiňuje nově vybudované čtvrtě či stavby, které zakrátko po svém vzniku působí jako vylidněné a chátrající zbytečnosti. Tyhle nedávno zrozené mrtvoly můžeme z polistopadové Prahy už taky dobře znát... Sebaldova schopnost melancholické evokace a umění popisu jsou mimořádné: „Dnes se kdysi nejluxusnější hotel na normandském pobřeží proměnil v monumentální obludnost, z velké části se propadající do písku. Většina apartmá je dávno opuštěná a jejich majitelé už sešli z tohoto světa,“ píše v próze Ambros Adelwarth. „Několik nezničitelných dam sem však i nadále přijíždí každé léto a bloumá jako duchové po obrovské budově. Na několik týdnů stáhnou z nábytku bílé přehozy, v noci se tiše ukládají k spánku uprostřed nekonečné prázdnoty, bloudí po dlouhých chodbách a procházejí se obrovskými sály, scházejí a vycházejí po rozměrných schodištích, kladouce obezřetně nohu před nohu, a časně zrána vodí své nebohé a vředy prorostlé pudly a pekinézy na promenádu.“ A fotografie příslušné „obludnosti“ jest přiložena. Jenže nemáme záruku, že hledíme právě na ni! Tak jako nemáme jistotu, že události se seběhly tak, jak vypravěč tvrdí, že osoby podané jako reálné nesporně reálnými byly, že vypravěč je zcela totožný s autorem. Sebald s dokonalou jemností a nezlomyslnou ironií proplétá dokumentárnost a fikci, znejišťuje zavedené „kódy“, čímž se Vystěhovalci potkávají s postupy například současného výtvarného umění s jeho fabulačními a inscenovanými intervencemi do veřejných prostorů. Přesto nám Sebaldovo kvarteto nepřipadá jako nezávazná či formalistická „dekonstrukční“ hra, jakkoliv je autorovo „umění psát“ virtuózní, okouzlující a smiřující. Sebaldovi hrdinové mají „velké“ dějiny neustále v zádech jako hlaveň ostře nabité pušky. Spisovatel zkrátka nerelativizuje vše, naopak - jak již v recenzi v týdeníku A2 připomněl germanista Jiří Stromšík -W. G. Sebald se od postmoderny odlišuje v tom, že neoslabuje „závažnost sdělovaného názoru a závaznost mravního postoje“. Když už jsme u ohlasů, zaznamenejme nesrovnalost působící snad coby malý úsměvný účinek dostředivé síly Sebaldovy oscilace mezi pravdou a fikcí. Překladatel Radovan Charvát v obsažném doslovu podotýká, že „Sebald nešťastně zahynul při automobilové nehodě ve východní Anglii“; Jiří Peňás v Týdnu doplnil, že „na dálnici u východoanglického Norfolku ho smetlo nákladní auto“. Tereza Brdečková v Respektu rovněž zmínila Charvátův „fundovaný doslov“, avšak u ní Sebald „zemřel na infarkt“. Fotografie z ghetta Vystěhovalci končí scénou, kdy „neověřitelný“ vypravěč si v jednom z těch zašlých hotelů vybavuje výstavu, kterou viděl ve Frankfurtu nad Mohanem. Šlo o fotografie, jež jistý účetní Genewain exponoval v ghettu zřízeném v Lodži a které byly objeveny v roce 1987 ve Vídni. Hledáním na internetu zjistíme, že zde Sebald vypravěči vložil do pera skutečná fakta, že onen Genewain nesl jméno Walter a že tyto snímky oběhly svět. Možná tímhle detailem lze přístup estetického inovátora a individualisty W. G. Sebalda demonstrovat nejnázorněji. W. G. SEBALD Vystěhovalci Přeložil a doslov napsal Radovan Charvát. Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 2006, 224 stran, náklad neuveden, doporučená cena 249 korun. *** Hrdinové Sebaldova kvarteta próz Vystěhovalci mají „velké“ dějiny neustále v zádech jako hlaveň ostře nabité pušky Foto popis| (AUTO)PORTRÉT. Četbu Sebalda si lze stylově doplnit návštěvou výstavy německého výtvarného umění nazvanou Co bych byl bez Tebe… Do 22. října je otevřena v Městské knihovně v Praze. Reprodukujeme snímek Angeliky Platenové z cyklu Portréty umělců; fotografka se v roce 1971 v Düsseldorfu zachytila s nyní už proslulým výtvarníkem Sigmarem Polkem. Foto autor| FOTO: ANGELIKA PLATENOVÁ