Cotroneo, Roberto: Otranto 1

Cotroneo, Roberto
Otranto 1

recenze beletrie zahraniční

Každý přeložený román současného italského autora je vítán jako orientační kamínek v mozaice italské literatury...

Psí hodina mezi duchy
Roberto Cotroneo: Otranto, přeložila Jana Tvrdíková, Argo, Praha 2005, 180 stran

Každý přeložený román současného italského autora je vítán jako orientační kamínek v mozaice italské literatury, která u nás nebude asi nikdy uspokojivě kompletní. Cotroneův román Otranto se mozaikou dlouze zabývá, ale sám je kamínkem ryze dekoračním.

Mezi knihou a jejím českým čtenářem stojí především nepříjemná clona překladu. Jeho autorka se zřejmě z nezkušenosti dopouští řady školáckých chyb a rovněž v ortografické rovině jdou na čtenáře často mrákoty, neboť není ušetřen nahodilé interpunkce a dokonce ani hrubých chyb v psaní i/y.

Pokusme se clonu odhrnout a dospět k původní podobě textu. Především musíme přijmout fakt, že děj se neodehrává ve zcela reálném světě. Jeho hrdiny jsou duchové, tajemné hlasy a dávné zločiny, které nepřestávají působit na současnost. Starobylý jihoitalský přístav Otranto, nejvýchodnější sídlo apeninského poloostrova, je totiž „malé jádro, rozpadlá hvězda, v níž je celý vesmír, dějiny i každodenní život, kde léta neubíhají a všechno vzájemně prolíná, kde je běžné, aby k člověku na ulicích promlouvaly přízraky a kde všichni dovedou být zároveň jinde, kde se čas zakřivuje, neběží po přímce a ve svém zakřivení se uzavírá.“ (s. 131).

Všechno vlastně začíná v srpnu roku 1480, kdy z Albánie připluli Turci, dobyli Otranto, umučili a povraždili téměř veškeré jeho obyvatelstvo a zničili, co mohli. Ušetřili pouze velkolepou normanskou mozaiku v katedrále, prý proto, že v ní dokázali přečíst věštbu jejich vpádu do města.

Tuto vzácnou mozaiku přijíždí z rodného Nizozemí restaurovat hlavní hrdinka knihy, restaurátorka Velli. Čtenář ji provází při jejích prvních krocích a ona mu kousek po kousku odkrývá svoji minulost, minulost své rodiny a fenomenologii tajemných sil, které ji do Otranta přivedly a nedávají jí spát. V tomto městě se stává společně s mozaikou a dávnou tragédii vrcholem téhož tajemného trojúhelníku.

Příběh je vyprávěn velmi subjektivně. Velli nežije normální život, ale ocitá se ve spárech podivných okolností a sil. Několik málo postav, se kterými hovoří, jsou vždy nějak podivné – zjevují se a zas mizí, říkají neuvěřitelné věci, po mnoha stoletích hovoří, jako by byli tureckému vraždění přítomni. A psychiatr, který se snaží Velli přivést zpět do racionálního světa, nakonec také podléhá nadvládě duchů. Velliným vyprávěním se prolínají ještě další hlasy. Jsou to lidé, kteří se účastnili tragédie na straně vrahů i obětí a kteří mohou promluvit vždy v samostatném oddílu na konci každé kapitoly. Jsou to nepokojní duchové, kteří bloudí po světě pronásledováni minulostí a čekají na vykoupení. Velli, jak se ukáže, je s Otrantem přímo svázaná: je totiž vzdáleným potomkem otrantského mladíka, který se stal otrokem Turků a později se sám dopustil zločinu. Její matku, která doma v Noordwijku záhadně zmizela, vnitřní hlasy ve skutečnosti zavedly do Otranta, stejně jako dceru, která přišla završit jakési konečné vykoupení aktérů dávné tragédie.

Knize nelze upřít zajímavý výběr motivů. Jedním z nich je světlo. Pro Velli je světlo osudem a klíčem ke světu. Vypráví o něm dobrá čtvrtina knihy: o matném, bledém světle ve Vellině rodišti, o ostrém světle v Otrantu, o nesnesitelné záři, která doprovázela turecké běsnění, o záři vybroušených diamantů. Motiv světla, v Otrantu zcela jistě na místě i mimo literární fikci, však ztrácí na účinnosti svou redundancí, překombinovaností a občas prázdnou metaforičností na způsob Bariccova manýrismu.

Velmi nejasné je vyznění příběhu. Na jeho konci totiž nedochází k žádné katarzi, není vykonán žádný nový, očišťující čin. Hrdinka si vyřeší svou rodinnou historii, dokončí mozaiku a duchové zmizí. Ani po několikerém náběhu není rozvinuto nabízející se téma násilí, viny a vykoupení, je ponecháno ladem i téma, které se objevuje krátce před koncem: souvislost osudů Otranta s osudem biblického Jonáše, který se marně vzpíral splnění Božího úkolu. Obyvatele Otranta si Bůh vybral jako oběť. Proč zrovna je? K čemu mu byly jejich životy?

Jen ryze romantický čtenář, kterého uspokojí záhada jako taková, bude možná spokojen s duchařskou rovinou, kterou autor zvolil. Náročný čtenář bude zklamán, že nadpřirozeno zde není krásnou pohádkou, podobenstvím ani metaforou pro vyjádření něčeho hlubšího. Čtenář, který hledá napětí, bude bude litovat, že záhady nemají formu thrilleru à la Daphne du Maurier. Nakonec tedy zůstávají jen samé otazníky: komu je kniha určena? Chce něco říci? Proč je její česká verze tak odbytá? Duchové vědí.

Vyšlo v časopise Host, XXII, 3/2006, str. 65-66.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 141 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 3403x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce