K tomu roku se váže můj jedinej významnej, červeným písmem vyvedenej záznam v žákovský, odborně: pochvala. Prvním pololetím jsem plynule navázal na ostatní – dvojkou z chování i odpovídající sbírkou dostatečnejch. Tou dobou už dávno a naplno frčely cigárka a naší základny – bočního vchodu paneláku –, která sídlila za rohem, jsme dosahovali za cenu zdrhání o přestávce a jiných chladnokrevných dobrodružství a la divokej Západ. Na začátku sedmičky k nám přišel Mongi a byl to pak většinou on, s kým jsem si už někdy v půlce hodiny tenhle cíl vytyčoval. Už navždycky mi zůstane v paměti, jak do dveří nakoukla jeho prvňáčkovsky připitomělá kebulka, to když k nám poprvý nakráčel s tou svojí neskutečně zdeformovanou lebkou a za pekelnýho řehotu zadních řad, kde jsem byl samozřejmě i já, zasedl kamsi na konec prostředka, kde zrovna Urbi čmáral na lavici zhruba osmej nápis Dora, což byla decentní narážka na slečnu, jež zaujímala místo před ním a to by jeden nevěřil, její jméno znělo náhodou taky Dora, ale kromě toho měla ještě dvojče, Noru. Já jsem vegetil v poslední lavici vpravo, před sebou Anitu, o dobrý dvacetikilčo urostlejší romský „děvčátko“, kterýmu jsem cuchal háro, čímž jsem pokaždý rozpoutal konverzaci, kterou jsem choval ve zvláštní oblibě hlavně proto, že Anitina mluva vykazovala pouze několik nepatrných známek příbuznosti s maďarštinou, především co do výraziva – výplodu jazykově-obrodnýho hnutí čtvrtýho, újpešťskýho obvodu, většinu času ale její ústa opouštěla změť nesrozumitelných slov, zformulovaných do mocnýho jekotu. Jednou, když jsem se zrovna z nějakýho důvodu ocitnul ve třídě sám, nakoukl jsem do jejího sešitku, který, ač veden za tímto ušlechtilým účelem, jen stěží bylo lze nazvat deníkem. Jednoho jarního odpoledne vypracovala Anita po úmorným školním dnu svůj domácí úkol, načež v jejím nitru došlo řetězovou reakcí k následujícímu výbuchu emocí: „Telina, kazeťák, myšlení na Gabiho“.
Dost jsem se napřemejšlel, jestli všechny ty činnosti probíhaly najednou, nebo jestli se nejdřív usadila k bedně, zhltla nějakou tu telenovelu, načež spokojeně vstala a vypnula přijímač, aby vzápětí zasunula svou oblíbenou kazetu a pustila se do intenzivního myšlení na Gabiho, nebo jestli si doposlechla kazetu, vypnula přístroj, když tu náhle prd ho!, naskočil jí Gabi. Marná sláva, lidská mysl je ve své mnohostrannosti natolik komplikovaná – což u týhle výjimečný dívky platí dvojnásob – že lámat si s tím hlavu snad ani nemá smysl. Podstatný je, že jsem si to s Anitou vážně užíval a že jsem cítil příjemný mravenčení, kdykoli se mi podařilo vyždímat z ní všechny ty variace na „klidéééék, jóóó“ nebo „nééék tóho“, vyluzovaný na rozmanitých frekvencích.
Největší guma byl Žoltík, a byl taky první, od koho jsem přebíral všechny průvodní znaky módy devadesátejch let; jak mám vypadat a jak bejt v poho. Žoltík obohatil mý prázdný minuty o řadu nezapomenutelnejch momentů. Tak třeba jednou jsem zmuchlal do kuličky list papíru, stoupnul si před něj a otázal se, jak až moc otevře pusu, načež on se to pochopitelně jal demonstrovat a já mu chtěl poslat vzduchem kuličku do obličeje, ale úplně jsem minul, načež se on začal dusit a vřeštět kurva a ty vole, já to spolk, a pak se dlouhý minuty šťoural v puse a držel za břicho, jenže já mu nemoh vysvětlit, že se ten žmolek dávno válí v koutě, protože to už jsem se za břicho popadal i já. A zase šlo o jeho břicho, do kterýho se zapíchla moje kopačka, když mě jednou kvůli něčemu pronásledoval po třídě a já se v jedný zákrutě zapřel rukou o stěnu a zanožil, on mi samozřejmě na tu nohu naběhl a poroučel se k zemi. Já nebejval rváč. Vybavuju si všehovšudy tři těžší případy, kdy jsem někomu způsobil menší či větší tělesnou úhonu, což vzhledem ke zpupnýmu stylu, kterej provázel mou kariéru, považuju za chvályhodnej výsledek. Tři vyražený Barkasovy zuby byly čirá náhoda, stejně jako to, jak jsem zavřeným oknem vysadil Sliza na římsu. Jedinkrát – ještě na základce – se stalo, že jsem narazil spolužáka na radiátor, protože mu přišlo vtipný, že mi umřel táta, ale mám za to, že tenkrát jsem nejen byl v právu, ale že jsem přímo plnil svou povinnost. Ten incident s Barkasem je zbytečný oživovat, v třídní knize zůstalo koneckonců zdokumentováno vše, co se, už jen z právního hlediska, sluší zachovat.

PROTOKOL
o zranění s trvalými následky způsobeném na půdě školy

Dne 12.9.1995 o přestávce mezi pátou a šestou vyučovací hodinou došlo mezi žáky 7.A. Mártonem V. a Davidem B. k následujícímu incidentu: podle shodné výpovědi obou chlapců ležel Márton V. v daný moment naznak na lavici, když mu David B. přidržel před očima list papíru a zeptal se, zda je jeho. Poté, co se mu dostalo záporné odpovědi, si papír vzal a udeřil M. do tváře, načež ten ze své polohy vleže vymrštil nohy a kopancem nešťastně zasáhl D. do obličeje. Následkem popsaného utrpěl D. následující zranění: vyražený přední dolní řezák, odštípnuté kousky dvou dalších řezáků. Zranění si vyžádají dlouhodobou, průběžnou lékařskou péči. Stupeň závažnosti není dosud znám a vyplyne teprve z dalších lékařských zákroků. Bezprostředně po incidentu se D. o celé záležitosti ani slůvkem nezmínil žádnému z pedagogů. Vyučující neměl o závažnosti zranění povědomost, a proto byl žák přítomen na šesté vyučovací hodině. Vzhledem ke značné finanční zátěži, plynoucí z nutné lékařské péče, žádají rodiče školu o určení hmotné zodpovědnosti. B. Ferencová, zástupkyně ředitele

Není mi známo, na čem se nakonec rodičové dohodli, ale že jsme nezaplatili ani floka, to je jednou jistý.

Pak tu byl ještě Zimm, tlustoprd, kterýho jeho fotr – arabskej stomatolog a matka – blonďatá pipina vychovávali v duchu „kdyby si od tebe tví třináctiletí spolužáci náhodou chtěli půjčit peníze, koukej si říct o úrok aspoň třicet procent“, čehož se taky držel, a co se mě týká, půjčoval jsem si od něj často, protože už tehdy jsem vášnivě rád utrácel za blbosti a navíc se v naší famílii s mýma cigárama nepočítalo. K. samozřejmě zavedl kapesný a mockrát zamítl naše návrhy na jeho zvýšení, pročež jsme pořádali vzpoury a čas od času tak dosáhli svýho, a když pak K. odešel, nový vedení nejdřív pozastavilo, aby následně znovu zavedlo příspěvek na mý jízdy. Díky tomu všemu jsem měl na kuřivo a mohl jsem ho v Orczyho zahradě nabídnout Mongimu, kterej testoval tabák poprvý v životě, a taky že to s ním praštilo, až se z lavičky s červeným opěradlem skutálel dolů z kopečka přímo k nohám tudy sprintujících čtvrtkařů. Cestou domů se dušoval, že to bylo naposledy, ale to se teda přepočítal, protože jeho máti, plukovnice od policie, a vůbec ne náhodou taky krvelačná krajní pravičačka, přednášela svejm dítkám po vojensku o tom, jak se vyvarovat nikotinu, a to klasicky hovadskou metodou – šoupla jim cigáro do chřtánu a zavelela jednotce, aby ho vybafala, pročež Mongi samozřejmě zezelenal a vyvrhnul chleby s paštikou, jež jsme jídávali o přestávce. Díky lekcím svý matky ale hned nazítří dorazil s vlastní krabkou a flusal před sebe půlmetrový kemry, jak se na počátky pubescentní dráhy sluší. Jednou, ale to už bylo spíš v osmičce, jsem byl u nich na návštěvě. Toužil jsem se z jejich dusný rodinný atmosféry bleskově zdekovat a už bych býval vyrazil, jenže slušnej rodič přece musí doprovodit kamaráda svýho děcka až před barák, to by se z toho jeden picnul. Mongi s náma jel taky. On vepředu, já vzadu uprostřed, a jak tak popojíždíme po Margitině mostě, všiml jsem si zprava K., kterýho jsem už nějakej ten měsíc neviděl, sklopil jsem hlavu, ale auta se ne a ne rozdělit, a najednou plukovnice řekla, že bych měl vědět, že působí v oblasti dětské kriminality a zpětným zrcátkem na mě vrhla káravý pohled a já dostal tak strašlivou chuť poslat jí někam do háje zelenýho, že jsem jí při výstupu ani nepoděkoval za odvoz. Ani ne tak proto, jak mě unavovala, jako spíš kvůli tomu dobráckýmu paku, který takhle terorizovala, a taky že nakonec mohla slavit, protože když jsem pak v sedmnácti Mongiho potkal v jedný hospodě, razil zrovna s vlajkou v ruce na fotbal, ale ještě předtím tankoval pár pivek, aby se mu líp hajlovalo. Oči mu zase o kus zapadly, z čehož jsme mívali kdysi děsnou srandu, hlavně v metru, kde jeho odraz ve dveřích nezobrazoval bulvy, jenom dva důlky v temných, rozmlžených kráterech. Tehdy nás ještě Garancs dokázal přesvědčit, že chodit na fotbal je v pohodě, a s ním i se Zimmem jsme se často poflakovali po Hungárce, kde jsme potkávali i bráchovy kámoše, se kterejma jsem pak ještě na pár zápasů zašel, dokud fotbalová vášeň nepolevila. Měl jsem kliku, protože v tom roce vyhrál náš klub zrovna ligu, teda z deseti zápasů vyhráli minimálně osm, takže většinou ani nebylo nutný klidnit nervy chroustáním slunečnicovejch semínek. Nemluvě o tom, o jaký famózní sociomuzikální kousky jsem byl rázem bohatší. Nejlepší z trojice mých nejoblíbenějších fočus-songů mě naučil až později můj kamarád, kterej ho měl od svýho kámoše, se kterým sdílel lavici na konzervě:
„Zabili faráře, smutno je na faře. Pasáci i kurvy, všichni sušej bulvy. Až já jednou umřu, neplakejte pro mě, jenom Újpest Ultras, ať mě pohřbí skromně, hop hop hop... Sešlo se nás málo, ale samí fašisti, vždycky budem nenávidět buzerantský fradisty!“

A nyní si poslechněme o něco méně lyrickou, ale o to výstižnější říkanku ze soupeřova repertoáru:
„Buzici se veselej, natrhnou si prdele, tak jako my Újpešťákům, hej!“
V tom třetím udává sbormistrova taktovka ráz končertinu fanoušků oddaných národní myšlence. Dirigent se táže, sbor odpovídá, čímž vlévají společně naději jak do žil maďarský kvalifikace, tak tábora příznivců. Základní verze je sice stará jak samo lidstvo, ale její nejnovější předělávka je naprosto fenomenální:
„Kdo je nejlepší – Maďaři! Kdo je nejlepší – Maďaři! Vo kolik – Vo hodně! Co je to vo hodně? To je, kurva, nejvíc!

A jen tak mimochodem, kdybyste to náhodou nevěděli, existuje i život mimo hřiště. Fandové maďarský kvalifikace jsou minimálně stejně tvořivý a hravý jako samotný členové mužstva, excelujícího na stadionovým trávníku. A je to právě tato souhra, vážení přátelé, co dodává maďarskému fotbalu ten osobitý ráz, tu atmosféru... ten nepopsatelný pocit, vždyť vy mi, přátelé, rozumíte.
Když jsem poprvý a taky naposled vzal Mongiho s sebou na zápas, došlo k něčemu, co by mě bývalo vůbec nemělo zaskočit, vezmu-li v potaz jeho přítomnost a to, že jsem vždycky věřil, že existuje pojem smolař a že je mi houby platný, že já sám jsem klikař, protože když se v mojí blízkosti někdo takovej vyskytne, jeho aura pokaždý převládne, a tak i když se veškerej pech soustředí vlastně na něj, dosáhne jeho prostřednictvím i na mě, kterej jsem tam s ním, a jsem tak vlastně podobně postiženej. Dlouhý léta mi předhazovali, že jsem dominantní osobnost, a když jsem konečně pochopil, co to znamená, došlo mi, že jsem vlastně nikdy s nikým netoužil bejt zadobře, to mě jenom věčně pronásledovali lůzři, a nevědomky mě využívali coby zásobárny energie, která jim dodá pocit sebejistoty, kejvali na všechno, co jsem řekl, a já si myslel, že je to proto, že přemýšlej stejně jako já, jenže to teda kulový, on si časem každej najde svůj vlastní svět a popře všechno, o čem jsem byl v duchu přesvědčenej, že je pravda, přitom dřív byl na jakýkoliv úvahy krátkej.
No prostě, vydali jsme se na místo, nejdřív dolů do metra a potom ven ke stadionu, ze kterýho už dneska zbyl jen popel, a tam jsem já přeskočil zábradlí a Mongi přes něj přepad, abysme stihli tramvaj, která nás po jedný zastávce dovezla až tam. Prokličkovali jsme tisícihlavým, už dopředu běsnícím davem, obléhajícím gigantický stadion, až ke stánku, u kterýho jsme zakoupili limonádu a dýňový semínka, a pak honem k pokladně, abysme si atmosféru ligovýho zápasu mohli začít vychutnávat co nejdřív. Už jsem měl dokonce koupenej lístek, mechanicky jsem postoupil k sekuriťákovi strážícímu vchod a už už jsem měl nakročeno, aby mě mohli prošacovat o štaci dál, když se ten z ochranky ozval, že můj lístek neplatí semhle, ale támhle, do protějšího sektoru mezi fanoušky hostujícího týmu. Mezitím si Mongi koupil šálu a mohl tak najednou získat pocit, že někam patří. Mazali jsme nazpátek v naději, že se nám ještě podaří lístky čenžnout a proměnit se v domácí fandy, ale po pokusu, kterej skončil přirozeně fiaskem, jsme zaujali místa v soupeřově sektoru, kde jsme byli nucený strávit první poločas v trapným mlčení, a byli bysme z toho nakonec i nějak vyvázli, nebýt Mongiho, kterýmu najednou začla v tom ledovým zimním mrazu zpod kabátu probleskovat modrá a bílá, což sice mladíka před náma nenakrklo, ale později nás zahrnul jako vhodný cíle do svýho předem vypracovanýho akčního plánu. Došlo totiž k tomu, že o přestávce, kdy už se dá dovnitř vniknout i bez lístku, jsme se pokoušeli zprava dostat „k našim“, jenže hošan, kterej si musel slušně máknout – vzhledem k tomu, o kolik dál je hlavní vchod z levý strany – se před náma mezitím vynořil zleva, srazil nás oba na zem, strhnul Mongimu šálu, vylovil zpod kabátu tu svojí, fradistickou, kterou svíral jako gorila a současně vykřikoval něco jako Fradíci do toho, načež se urychleně vzdálil. Ten den jsme určitě nehráli s Fradi, na to bych se pamatoval. A ani jsem se nemusel pouštět do dlouhých úvah, abych přišel na to, co tam tenhle zvěd hledal. Byli jsme to my, respektive mamrdi našeho typu. Teda spíš Mongiho a s ním i mýho.
Ale nemyslete si, byl jsem už i v sektoru Fradíků, jako ohroženej druh, chráněný zvíře i jako vylízaný hovado, no a taky jako fanoušek. Pořadatelé nás pokaždý dostávali ven, až jsem si připadal jako nějakej vzácnej tučňák, a se mnou i další ohrožený kámoši, který se shlukovali do početnějších skupin a promejšleli taktiku úniku z obležení. Já vyřešil situaci s větším nadhledem, sice trochu podrazáckou, ale o to účinnější metodou. Vzhledem k tomu, že Fradíci utrpěli porážku, nestálo mě moc sil přešaltovat a zachmuřeně, s pohledem upřeným do země a rukama v kapsách, se pomalu loudat domů, přičemž jsem si vypomáhal silně citově zabarvenýma výrazama typu „ty sráči“, který jsem trousil na každým kroku. Horší by bylo, kdyby to tenkrát Fradi vyhráli – čekala by mě koulovačka s jízdní policií, což teda zrovna nepatří mezi moje oblíbený činnosti, stejně jako to, když vás z pivnice v podchodu metra odvezou na policejní stanici devátýho obvodu s důvodným podezřením z účasti při rvačce na nože.
Nepořvával jsem sice s kámošema čum na mě, vole, já sem Venca Konopásek nebo tak to ses posral, chlapečku, to nevodcentruješ, ale v parku Svatýho Štěpána jsem si začutal rád. Jednou odpoledne jsem horko těžko vylákal všecky ty maminčiny zlatíčka na jedno malý, přátelský rodinný utkání. Po deseti minutách jsem najednou ucítil strašlivou bolest v kříži, což zanedlouho vedlo až k tomu, že jsem nemohl ani běhat, ani chodit, a to tam prosím pěkně ani nebyl Mongi, jenom ostatní kluci a důchodcovskej autobus číslo 76, do kterýho jsem se dovlekl, a nazítří už jsem na dětským oddělení poslouchal, jaký všechny vyšetření budu muset podstoupit, v první řadě cétéčko, a v případě, že se nic neprokáže, taky ještě emtéčko, plus ještě spoustu podobnejch tunelovejch projektů, který jsem si vysloveně užíval, vzhledem k tomu, že jsem chtě nechtě příslušník generace cyber–sci-fi a všechny tyhle přístroje ze svý dětinsky mužský podstaty obdivuju, přičemž samozřejmě nemám páru, proč vlastně, jako ostatně ani o tom, co jsou zač. Ještě tak rentgen mi něco říká, a taky tuším, že tohle jsou nějaký supervýkonný laserový rentgeny. No řekněte sami, co už jinýho by mohlo přitahovat třináctiletýho kluka, než takovýhle záhadný mašinky. Mýho doktora ale záhady spíš iritovaly, aspoň pokud jde o výsledek, který přineslo CT a odnášeli jsme si ho já s mámou. Takže jsem, coby hrdý majitel pojištěnecký karty, nakouknul ještě do pár tunýlků a můj jedinej vadnej obratel tak připravil společnost o miliony forintů, protože se – jak vyšlo jasně najevo z výsledků proof-systému jednoho z tunelů – posunul o něco blíž k jinýmu obratli a jejich pusinkování s nervem, kterej mezi nima probíhá, bylo právě to, co mi způsobilo toho příšernýho housera.
Na klinice pracovala jistá madam, která mi na žádost mýho lékaře nahrála soukromou rehabilitační kazetu, jejíž áčkovou stranu s Bachovým varhanním koncertem jsem poslouchal o to častějc, oč míňkrát jsem si pustil to její na míru ušitý cvičení na béčku. Když už na něj přeci jen došlo, předváděl jsem ho kámošům i sourozencům kvůli větám typu: „to je ono, Marci, a nyní pomaloučku pokrč pravou nohu a tiskni páteř po celé délce co nejvíc k podložce“. To celý samozřejmě tónem à la vypelichaná, kurvoidní hlasatelka TV Budapešť s pracně rekonstruovaným zevnějškem i přelivem, co jsem jí nedávno viděl v rozhovoru s Anettkou – tím prototypem všech ženskejch v přechodu. Bolest v kříži se sice tu a tam ozve dodneška, ale už jenom v podobě slabý vlny, která lehounce zčeří mý éterický tělo, což v mžiku zvládnu jediným, důrazným pokrčením nohy. Zato zranění, který jsem utrpěl čtvrtýho dubna téhož roku při fotbale, už byl nepříjemnější zážitek a jako moje jediný vážnější fyzický zranění kromě trojnásobnýho šití hlavy mě uvrhlo do dvoutýdenního vyhnanství v posteli a následných čtyř týdnů v sádře. Hráli jsme tenkrát s klukama z parku. Sled momentů, který celý události předcházely, mi dodneška rotuje v mozku jako pohyblivý obrázky. Míč se kutálel směrem ke mně, brankář stál před bránou a já se rozhod, že mu to tam vpálím vší silou, jenže jistej dvoumetrovej magor se zase rozhod, že se tou samou mičudou v ten samej moment a na tom samým místě trefí do protější branky, v důsledku čehož se hráčský náčiní proměnilo ve vajíčko, magor řek á a ú a já šel k zemi poté, co mi kotník vyběhl až k lejtku. Hoši se samozřejmě výborně bavili, jak jsem vyměk, ale když jsem se pak k trolejbusu dopravoval pomocí skákání po jedný noze, začalo jim trochu vrtat hlavou, jestli by náhodou sportovci taky nemohli cítit bolest. A taky že jo, v porovnání s tímhle mě nikdy předtím nic doopravdy nebolelo a ani potom už moc ne. Během dvou týdnů vleže utrpěl i můj mozek, protože jsem se nemohl hejbat, což mě bolelo víc než bolest sama.
Mockrát se stalo, že jsem se rozhodl splnit nějaký neoblíbený úkol už jen proto, abych alespoň na čas podal mystifikující důkaz o existenci svých – nepochybně mimořádných – schopností, –doopravdy se mi to ale podařilo jen v tom roce, na jehož konci jsem byl bohatší o již zmíněný červený záznam. Za jediný pololetí se mi povedlo vydělit hodnotu svých známek dvěma a v den, kdy se rozdávaj vysvědčení, jsem se mohl poprvý a naposled hrdě a klidně zabořit do opěradla zelený židličky coby bystrej žák, čerstvě pasovanej na osmáka. Z poslední pozice na střed peletonu. Aspoň takhle to formulovala moje třídní, zjevně unešená sama sebou i výsledky, o nichž lze předpokládat, že je považovala hlavně za svoje a který – stejně jako moje ostatní, příšerný vysvědčení – neměly pražádnej vliv na mojí budoucnost, za což si, mám dojem, můžu sám, protože já nikdy o žádnou nestál, což samozřejmě přispělo k tomu, že jsem neměl tu správnou studijní houževnatost. Žádnou potřebu jsem necítil, neplánoval jsem si život; vždyť já ani netušil, co chci dělat zítra. Zato v tom, co chci dělat za hodinu nebo dvě, jsem měl jasno pokaždý, a protože to jsem chtěl fakt hodně, předběh jsem se a ulil se přesně v intencích svýho chtění, a když se mi zachtělo, nechal jsem všechno, tak jak jak to leželo a běželo. Jednou k nám přišla delegace s arielovejma úsměvama a moje třídní mě poslala za dveře jenom proto, že moje odpověď na její otázku čím chci být, až budu velký, zněla – doprovázená sarkastickým úsměvem – že to teda fakt netušim, a samozřejmě jsem to ani vědět nemohl. Nevím to dodneška, dokonce ani to, jestli už jsem velký. Ani kdy budu velký, kdy ze mě bude někdo, kdy se budu moct podle snadno identifikovatelný činnosti představit a připojit vizitku i s nějakým dodatkem pod svým jménem. Já, já. Dobrý den, Márton Gerlóczy, zámečník, sociolog, zubní technik, intelektuál, nebo jenom, nazdárek, já jsem Marci, víš?, copak nevidíš ten prokvetlej plnovous?, tak ne aby tě napadlo ptát se mě na zaměstnání.
Seděl jsem dole v parku a hledal nějaký zapadlý místečko na čtení a kolem se to valilo, všude se poflakovali santusáci a turisti a všechny skupinky jako by si z oka vypadly – poznáte je na první pohled, protože si nejen můžou dovolit mít každej rok trendy autfit, tyhle ho ještě ke všemu i maj, a tehdy mě napadlo, jak je to asi s Maďarama v cizině, jestli se taky poznaj už na sto honů, když si to namíří do Evropy. Protože stejně jako člověk bezpečně pozná malíře mazala, tak jsou mu jasný i tihle intoši, zaliberalizovaný do svejch východních hadrů, všichni ti vysokoškoláci v páskáčích, kterým už před lety vyhlásily válku Scholl a Teva – firmy, vyrábějící superkvalitní horolezecký sandály, ale s opravdickým skalním vodákem s kytarou a partou, kterej si syslí dýmkovej tabák ve šrajtofli, tak s tím nevyjebou, protože – slovy mýho kámoše – sandály, ty se musej umět nosit. Já vím, třeba mám taky ještě šanci.
Ale dostal jsem už i pochvaly, třeba za účast ve školním sboru, kterej naší školu proslavil, nebo za první místo v tělovýchovný soutěži, který jsem vybojoval skokem do dálky, a taky jsem byl proslulej gólman a vůbec, hrdina.
Spáchal jsem ovšem i jeden čin, namířenej proti studentům školy, kterej bych nenazval zrovna hrdinským, a kdyby mělo smysl prohlášení typu „později jsem toho litoval“, určitě bych ho udělal. Jenomže člověk prohlašuje, že toho litoval, pouze o věcech, jejichž následky nějak poznamenaly jeho život nebo život někoho dalšího, a taky o tom, co v něm probudilo výčitky svědomí. Neboli co ho, jak nás učí reklama, připravilo o pocit bezpečí, sucha a ochrany. Jednou odpoledne jsem navedl bráchu, aby se dopustil drobnýho telefonickýho harašení a nabídl si z čísel mých spolužáků, který jsem mu, přiznávám, poskytl s úplně klidným svědomím, načež jsem byl svědkem toho, jak se dopouští vyhrožování fyzickým násilím, respektive v případě holek od nás ze třídy sexuálního vydírání, a to změněným hlasem, přesně podle pravidel pro šestnáctiletý. Vyhrožoval jak přes záznamníky, tak přes živý zprostředkovatele vzkazů – maminky a tatínky, který instinktivně berou podobný věci smrtelně vážně a apelujou na svoje děti, aby přešly od slov k činům, nenechaly se zastrašit, dostavily se následující den do školy a podobnému násilí se vzepřely, neboť v jednotě je síla a je třeba zarazit příval nenávisti, jež zahájila své barbarské tažení proti nám, povolaným, a její původ je nutné hledat v psychických problémech zanedbané mládeže. Tím, kdo nakonec odpálil rozbušku této revoluční ideje, byl jistej maník z Vecsése, kterej jen co nazítří dorazil do školy, celej nahrbenej pod tíhou výhrůžek fyzickou likvidací, podnítil pár akceschopných jedinců k tomu, aby okamžitě upalovali do ředitelny a sérii trestných činů nahlásili. Hned potom požádala moje třídní svou kolegyni o právo převzít vedení první vyučovací hodiny a odhodlaně, s kamenným výrazem ve tváři, stanula ve dveřích místnosti, kam jsem i já měl s tradičním několikaminutovým zpožděním dorazit a kde bych se málem stal obětí mimořádný brutality, kdyby mi to včas nesecvaklo, když pedagožka zahájila trestní řízení dotazem na totožnost vydíraných obětí. To byla stejná chyba, jako kdybyste ve šnapslu rovnou vynesli trumfový eso, protože jsem se samozřejmě okamžitě s krutou chladnokrevností chopil příležitosti, směle zdvihl ruku, a když výslech dospěl až k otázce konkrétního poškození mé osoby, vyslovil jsem následující ošklivá slova: chcípneš, hajzle, plus spoustu dalších, který bych tu nerad citoval, přičemž jsem předstíral nechápavý zděšení. Není od věci zmínit, že tou dobou jsem se zrovna nacházel v izolaci – v rámci experimentu, jehož výsledkem měla být konečná likvidace zla, který hnízdilo uvnitř mě, jsem byl usazenej do první lavice a nutno říct, že pokus měl přechodný úspěchy díky učitelce s dobře vyvinutým pozadím, který pravidelně umísťovala na pravý okraj mojí lavice, což mi vůbec nebylo proti mysli a navíc to odpoutávalo moji pozornost od pokusů jednat ve svůj vlastní prospěch, protože tenhle zadek reprezentoval v mých očích její sex-appeal, a není vyloučený, že někde tady se nacházejí kořeny mojí celoživotní náklonnosti k rozložitějším pozadím. Kromě toho taky samozřejmě v jednom kuse vejrala, jestli si dělám zápisky, a každej den mi kontrolovala úkoly, což mě sice nijak nepopíchlo k tomu, abych je dělal, zato moje vnitřní napětí se tím naopak ještě vystupňovalo, v důsledku čehož mi bylo ke konci sedmičky čím dál jasnější, že nemám žádnou povinnost do týhle instituce docházet, že vlastně vůbec nemám na tom božím světě žádnou povinnost – kromě toho mi země i město nabízejí spoustu lákavých možností, jak se zabavit, přičemž těch druhejch je sice míň než pozemskejch, ale dokonce i ve městě člověk narazí na pozemský záležitosti a na zemi naopak na ty městský – pokud jsou ovšem nějaký lidi v dosahu – ale jsou vám i místa, kde nepotkáte živou duši, aspoň kolem osmý ráno, kdy já jsem tou jedinou výjimkou, ovšem i já jsem se touhle dobou plížil k těm nejzastrčenějším koutům parků, ostrovů a jinejch objektů nikoli coby společenskej tvor, ale spíš jako tajemnej Pan Nikdo a s otevřenou pusou jsem zíral, jak se svět – a s ním i já – proměňuje neboli jak se proměňuje můj svět, a snil o věcech, o kterejch teď už vím, že neexistujou, ale tehdy jsem ještě pravou podstatu společenskýho tvora neznal, a když jsem ji pak poznal, v každým údobí svýho dosavadního života jsem se toužil vrátit zpátky na ty miniaturní, deštěm promáčený lavičky nebo ke korytům řek plným oblázků a vysušeným jarním sluncem, kde jsem seděl a rozmlouval s kamenama a podněcoval je ke vzpouře stejně jako racky, jejichž hejnům jsem velel, a řeku – lavinu města, ochočenou civilizací a povýšenou na mojí nejbližší přítelkyni.
V takových chvílích jsem – jak jinak – začal vždycky házet kamínky do Dunaje a zaklapnul dveře před ustálenýma formama vnějšího světa, abych se po chvilce vrátil zpátky na zem a právě nabytý zkušenosti shrnul v podobě básně do svýho černýho notýsku, kterej pak skončil rozmočenej při jedný letní bouřce v Halászlaku, ale jeho úvodní verše se nějakým zázrakem zachovaly, protože pero, kterým jsem psal, mě zažranou silou svýho inkoustu, která by zahanbila i skvrny od alkoholu, v daný chvíli podrželo, a zachovalo tak můj mladický rozpuk, jenž tehdy dosud tápal v celé své osiřelosti a nevinnosti, marně hledaje budoucnost, kterou od té doby hledat nepřestal. A když se čas nachýlil, odcházel jsem a začal se poohlížet po nějakým kině, kde by mi na dotaz „Kam zajít do kina?“ odpověděl plakát u vchodu, kterej sice tuhle mojí otázku řešil v množným čísle, ale na dopoledním představení jsem většinou seděl sám a chroupal popkorn páchnoucí po zvratkách, kterej mi zažlutil zuby, takže vypadaly jako žlučový kameny; a pak mi nezbylo, než postávat bezradně na Okružní třídě a znovu hledat útočiště, protože jsem pořád ještě měl moře času do doby, než jsem mohl jít konečně domů, kam jsem se pokaždý pokoušel vniknout s pevným a pobledlým výrazem studentíka; ale stávalo se, že jsem to zvoral, a to byla chvíle, kdy moje máma pojala podezření, zavolala do školy a vyptala se na počet mých neomluvených hodin, což vedlo obvykle k tomu, že začala do školy volat pravidelně jednou týdně nebo zašla za mojí třídní, protože potřebovala o všem vědět, a taky že o všem věděla. Tak třeba jednoho zimního dne, když jsem se zase jednou na tramvajový zastávce rozhodl změnit směr, strhla se nad městem obří sněhová vánice, takže jsem strávil asi tři hodiny v mekáči na náměstí Nyugati u jednoho stolku s jistým vysoce postaveným politikem, kterej zrovna ukecával nějakou kóču a stejně jako já čekal na konec toho božího dopuštění, během kterýho moji spolužáci zrovna stoprocentně balili holky na sněhový koule a pokoušeli se metat sníh i do tříd, kde pedanti, co měli zrovna biologii, studovali letošní sníh, ten krásný prašan, ach, podívejte na ty pravidelné vločky, a jak se krásně lepí!, jó, bejt tam tak já, určitě bych ho nejdřív prostudoval a pak ho napálil přímo do učitele biologie, ať si ho taky prohlídne, a můj podlý útok na jeho mírnou dušičku by mu zbarvil sveřepej ksicht do ruda, a on by vykročil proti mně a dal mi ve jménu vědy pořádnou nakládačku.

Překlad Adély Gálové byl oceněn v Překladatelské soutěži Jiřího Levého, 2. cenou v kategorii próza.