Vila-Matas, Enrique

Vila-Matas, Enrique

rozhovor beletrie zahraniční

Nesnáším, když se tvrdí, že španělskou prózu zachrání vyprávění dobrých příběhů. To přece nejde! Musí být rovnováha mezi radostí z vyprávění příběhů a experimentalismem. Nemůže se psát podle vzorů z 19. století, jako by neexistoval dadaismus, surrealismus, abstrakce, nový román nebo Celan. A není pravda, že já nic nevyprávím.

Psaní jako absolutní svoboda
rozhovor s Enriquem Vila-Matas

- ACH: V češtině vyjde jako první vaše kniha Bartleby a spol. Jste s tím spokojený, nebo byste radši začal něčím jiným?
- EVM: Bartleby vyvolal zájem u většiny zahraničních čtenářů, je z mých knih asi nejpřekládanější, takže je zřejmě dobré začít tím. Do zdejšího prostředí by se určitě hodila i knížka Stručné dějiny přenosné literatury, to je taková moje juvenilie, kterou mám stále rád. Jeden příběh se odehrává v Praze, shandyové Cendrars a Meyrinck a kubánská herečka Rita Malú rozpoutají na Starém Městě něco jako černošský karneval. Jinak mám samozřejmě vždycky nejradši knihu, kterou právě dopíšu, což je teď Doktor Pasavento, kterého jsem právě dostal od nakladatele a jeden exemplář přivezl do Prahy řediteli Cervantesova institutu Iñakimu Abadovi, který tam také vystupuje jako postava. Své knihy beru jako kamínky v mozaice, kterou stále dotvářím, každou další přidám kamínek, abych se přiblížil k tomu, co chci říct. Z osmnácti dosavadních knih za nejlepší pokládám čtyři: Bartlebyho, Montanovu nemoc, Paříž nikdy nekončí a Doktora Pasavento. Ale rád mám i dvě starší, Stručné dějiny přenosné literatury a Příkladné sebevraždy.

- ACH: Bartleby se dá považovat za jakýsi pándán k Stručným dějinám. Cítíte to tak?
- EVM: Ano, tvoří dohromady tandem. Shandyové jsou mladší, cestují s lehkým zavazadlem. Bartlebyové se plouží vzadu, bez zavazadel, přitahováni nicotou.

- ACH: Literaturou jste poznamenaný už od dětství. Co vás na ní tak fascinuje?
- EVM: Vždy jsem hodně četl, sháněl informace, abych si je skládal dohromady, hledal zajímavosti, toužil objevit souvislosti. O všem, co se dělo či děje, se dá najít informace v knihovně. Takové shody, jako americké jedenácté září a Kafkův deník, jak jsem tu vyprávěl, mě ohromují, mám pocit, že jsem jako čtenář něco objevil. A zajímavý pro mne není jen obsah toho objevu, ale i fakt, že jsem něco objevil, že jsem byl první, kdo si toho všiml. Člověk prožívá emoci, že něco objevil jako první, jako když první vejde do Tutanchámonovy hrobky, nebo jako když můj přítel našel mouchu z 2. st. před Kristem, zkoumal ji pod mikroskopem a věděl, že teď po dvou tisících letech jako první vidí její nožičky a může podle nich usoudit, jaký byl její poslední pohyb.

- ACH: Ve svých knihách nevyprávíte moc příběhů ze života, spíš se inspirujete v knihovnách a u jiných autorů, které si případně vymýšlíte. Nedávno byl v Praze španělský spisovatel Juan Marsé, s nímž se přátelíte, který však představuje opačný pól psaní – inspiruje se převážně vlastním životem. Jaký je váš vztah k příběhu?
- EVM: Nesnáším španělskou módu 80. let, kdy se tvrdilo, že španělskou prózu zachrání vyprávění dobrých příběhů, to prý stačí. To přece nejde! Musí být rovnováha mezi radostí z vyprávění příběhů a experimentalismem, ze kterého vycházím i já. Nemůže se psát podle vzorů z 19. století, jako by neexistoval dadaismus, surrealismus, abstrakce, nový román nebo Celan. A není pravda, že nevyprávím. To, co dělám já, nazval jeden newyorský profesor „myšlením v próze“ nebo „vyprávěným myšlením“ (pensamiento narrado). Prý to provozuji já a Javier Marías. Prý je to nový literární žánr. Ale vážně, já moc rád vyprávím, jen trochu jiné věci. Například mě nudí vyprávět milostný příběh. Jediný zajímavý milostný příběh (který zajímá mě) je můj vlastní; ale ten vyprávět nebudu. Co pak? Zbývá příběh přítele, jeho kamaráda, kamarádky – ale to už mě nebaví. To už vyprávělo spousta lidí, u toho se při psaní nebavím. A mě psaní musí bavit. Nikdy nepíšu pro čtenáře, ale pro sebe, musím se u toho bavit.

- ACH: Jak píše v Postile ke Jménu růže Eco, dnes už se nedá říct „miluji tě“, protože to zní otřepaně, musí se to udělat jinak, meta-, například říct „jak by napsal ten a ten, miluji tě“. Tak to myslíte? Že to musíte dělat jinak, abyste se přitom bavil?
- EVM: Ano, psát jinak, nečekaně, přežít třicet let nepochopení vlastní rodiny i literárního světa a pak zjistit, že jsou lidé, kterým mé knihy něco říkají, protože v nich našli jiný pohled, nové souvislosti.

- ACH: Ve Španělsku jste dnes už kultovní spisovatel, ale stále trochu na okraji. Jak vnímáte svou excentrickou situaci ve španělské literatuře?
- EVM: Mé psaní má mnohem blíž k narativní svobodě a otevřenosti Latinoameričanů nebo Středoevropanů než k realistické tradici španělských autorů. Ale já mám svou excentrickou pozici rád. Vždy jsem tíhnul k tomu být mimo zavedená centra. Fascinují mě periferní bulváry. V Královské akademii bych byl velmi smutný. A myslím, že nejsem příliš vedle, když řeknu, že nejlepší literáti 20. století se zrodili daleko od hlavních kulturních center: Kafka v Praze, Pessoa v Lisabonu, Walser v Herisau, Joyce v Dublinu, Rulfo v Comale. Praha je ideální místo na překlad mých knih.

- ACH: Znáte Prahu?
- EVM: Jsem tu poprvé, ale znám, z knihoven. Budu se po ní muset projít mezi čtvrtou a pátou ráno.

- ACH: Jací současní španělští spisovatelé vám jsou blízcí?
- EVM: Blízcí? Blízký mi není nikdo, ani Španěl, ani Francouz, ani Němec. Blízký? To by bylo hrozné, to bychom nebyli originální ani jeden. Nemohu uvést žádné současné spisovatele, nemohu se nechat nikým okouzlit, okouzlení se vyhýbám, protože chci sám psát. Než o živých budu mluvit radši o mrtvých. Mezi mými oblíbenými autory jsou Roussel, Kafka, Perec, Pessoa, Rulfo, Joyce, Walser a Beckett a pak autoři, které měli oni rádi. To už si dosaďte sama.

- ACH: A jsou spisovatelé, kteří se vám přímo nelíbí?
- EVM: Ano, ti, kteří o sobě tvrdí, že píšou o životě, a přitom jsou strašně nepravdiví.

- ACH: Literatura je pro vás tedy pravda?
- EVM: Literatura je hlavně svoboda. Naprostá, maximální svoboda. Můžeš psát, co se ti zachce. Nesnažíš se nic ovlivňovat, nenecháš se ničím ovlivnit. V tom, co píšu, prostě hledám svobodu. Ráno otevřu psací stroj a pak si dělám, co se mi zachce. Gesto psaní je maximální svoboda. Nikdo ti nemůže zakázat, co říkáš. Není samozřejmě jisté, že najdeš vydavatele, který bude ochotný tě vydat. Ale opakovat, co už řekl někdo jiný, je největší otrava. Pro mě je to jako za trest, nesnáším opakování, nechci nic opakovat, chci být originální v maximálním smyslu slova. Mám štěstí, že si můžu psát, co chci, a mám vydavatele; a to je absolutní svoboda. Nevím, jestli jste pochopila, že psaní je absolutní svoboda. Mně to trvalo spoustu let, než jsem se k tomu dopracoval, nejdřív jsem se také rozhlížel, co dělá tenhle a tamhle. Rodiče mi samozřejmě také říkali, co mám třeba nosit na sobě, abych nevybočoval, tuhle bundu ne, tuhle kytku taky ne, tohle se nedělá atd. A pak najednou psaní – konečně jsem si mohl sám dělat, co a jak jsem chtěl. A tátovi, který je stavař, dlouho trvalo, než se s tím smířil, a dodnes kouká na můj psací stroj nevěřícíma očima, jako by se ptal, a tímhle se dá vydělávat?

- ACH: Kdy jste si uvědomil, že psaní je svoboda?
- EVM: To není důležité, ostatně to nebylo tak dávno. Když jsem psal víc pro noviny, závisel jsem na článcích, musely být včas dodané, musely zapadnout do profilu listu, bylo to úplně jiné psaní. Když jsem se pak od článků vracel k vlastní próze, najednou jsem si uvědomil, že nemám od nikoho instrukce, příkazy a omezení, že mám absolutní, maximální svobodu.

- ACH: Děkuji za rozhovor a těším se, že za rok přijedete do Prahy znovu na uvedení českého Bartlebyho.

 

Vyšlo v Týdeníku A2 č. 2/2005

 

Diskuse

Vložil: christias, 26.02.2007 18:52
Vila-Matas, Enrique
jo, tady diky za ten rozhovor.. chrs
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2505x

Inzerce
Inzerce