Popov, Alek: Služba

Popov, Alek
Služba

ukázka beletrie zahraniční

Už jsem zhltnul ranní noviny (současně se svou kávou), ale protože mi šlo o to odložit začátek pracovního dne, ponořil jsem se do inzerátů. Náhle se mé oči vpily do jednoho textu. Sekání hlav. Následovalo číslo mobilního telefonu. Inzerát byl umístěn v rubrice „Služby“.

Služba
Alek Popov

Už jsem zhltnul ranní noviny (současně se svou kávou), ale protože mi šlo o to odložit začátek pracovního dne, ponořil jsem se do inzerátů. Náhle se mé oči vpily do jednoho textu. Sekání hlav. Následovalo číslo mobilního telefonu. Inzerát byl umístěn v rubrice „Služby“. Neznělo to jinak než „Bezpečnostní mříže“, „Broušení parket“ či „Detonační práce“. Jaké to mají být hlavy, podivil jsem se. Určitě jde o nějaký vtip. Nebo omyl… Listoval jsem dál. Semínko neklidu už ale bylo zaseto. Nemohl jsem se soustředit; po řádcích se kutálela slova, jež pozbyla významu. Sekání hlav. Zvědavost mě hryzala. Vstal jsem a procházel se pokojem sem a tam. Věděl jsem, že pokud nezavolám, budu na to muset celý týden myslet …
- Halo? – hlas zněl nepříjemně.
- Volám v souvislosti s tím inzerátem…
- No, můžete mluvit – muž na druhé straně oživl.
- Ale… - pokračoval jsem nesměle. – Co vlastně nabízíte?
- Sekání hlav! – zachytil jsem cizí přízvuk. – Myslím, že je to napsáno dost jasně.
- Hlav, ale jakých konkrétně hlav?
- Jen vlastních.
Tak tak jsem se udržel, abych nevybuchl smíchy.
- A jak to probíhá?
- Velmi jednoduše. Vyplníte žádost, domluvíme se a… pracujeme. Stojí to padesát dolarů.
- To znamená, že se musíme před tím sejít, že?
- Ano, to musíme…
Domluvili jsme se na pátou odpoledne. Navrhl mi, abychom se sešli ve vídeňské cukrárně na bulváru Ruský. Neměl jsem nic proti tomu.
- A jak se poznáme? – zeptal jsem se ho?
- Poznám vás.
Přesně v pět jsem stanul jak vyšitý před cukrárnou. Venku foukal vlezlý vítr, ale uvnitř jela klimatizace a bylo tam teplo a příjemně. Sundal jsem si kabát a rozhlížel se. Někdo od stolu vzadu na mě zamával.
- Dobrý den – zvedl se muž a podal mi ruku. – Kurt.
Byl nevysoký, dokonce přímo malý, ale měl mimořádně široká ramena. Snědá tvář s vystouplými lícními kostmi a mohutným čelem. Jeho ruka byla obrovská a tvrdá jako kost. Na sobě měl černé kožené sako. U nohou mu leželo dlouhé pouzdro, v jakém se nosí hoboj nebo saxofon. Posadili jsme se. Jeho antracitová očka mě soustředěně pozorovala. Z vysoké sklenice upíjel brčkem ledové jahodové mléko.
- Takže vy jste kat – zeptal jsem se nenuceně. - Zřejmě nejste zdejší, že?
- Ne, ale žiju už v Bulharsku pět let.
- A jak to jde, je práce?
- Ale ano! Nestěžuju si. – Pak vytáhl jakýsi malý papírek a šoupnul ho ke mně. – To je prosím žádost.
Byla napsaná na rozhrkaném psacím stroji, jen velkými písmeny a hlásala následující: Já, níže podepsaný, tři tečky, rodné číslo, tři tečky, adresa, tři tečky, prohlašuji, že žádám, aby mi byla useknuta hlava. Činím tak z vlastní vůle i přesvědčení a bez nátlaku. Tuto žádost jsem podepsal při plném vědomí si následků, vyplývajících z podobného skutku, a to konkrétně: oddělení hlavy od těla jedním jediným úderem. Podpis, datum.
Vytřeštěně jsem na něho zíral.
- A máte právo podobné věci provádět?
- Samozřejmě – přikývl a natáhl ruku. – Tady je mé povolení. Číslo 164589 K. Vydáno ve Valladolidu (Španělsko), kde je sídlo Světové asociace katů…
Fotografie souhlasila. Vše ostatní bylo napsáno gotickým písmem, z něhož jsem ničemu nerozuměl. Pokrčil jsem rameny.
- Má platnost pro celou Evropu – ubezpečil mě Kurt.
- A jak to přesně proběhne? – zničeně jsem polknul. – To oddělení…
Kat se sehnul a pootevřel pouzdro. Opatrně jsem nahlédl. Uvnitř ležela obrovská černá sekera, nabroušená jako břitva. Poklesla mi čelist. Podařilo se mi jen zašeptat:
- Kdy?
Zalistoval sešitem.
- Ve čtvrtek o půl dvanácté?
Bylo mi to jedno. Vyplnil jsem žádost. Kutr vzal ubrousek a nakreslil mi, kam mám přesně jít. Pak vysrkl mléko ze dna sklenice a vstal.
- Takže brzo naschle.
Večer jsem ukázal noviny své ženě, inzerát jsem předtím červeně zakroužkoval. Řekl jsem jí o svém setkání s katem. Zůstala úžasem s otevřenou pusou. Brzo se jí však do tváře vrátil její obvyklý porcelánový výraz. Nalila si sklenici mléka a zakousla se do jablka.
- Takže ty ses vážně rozhodl to udělat?
- Blázníš! – namítl jsem. - Nemyslíš, že bychom to měli oznámit na policii?
- Hm, a proč? – pozvedla obočí.
- Jak proč! – rozčílil jsem se. - Jakýsi šílenec s takovouhle sekerou brousí kolem a nabízí lidem, že jim za 50 dolarů usekne hlavu. To ti přepadne normální?
- Ale ty jsi podepsal žádost – připomněla mi. – Vešel jsi s tím šílencem do kontaktu! Tak kdo je větší blázen?
Musel jsem přiznat, že její slova dávají smysl. Na policii by se mi vysmáli. A navíc jsem neměl v úmyslu to rušit. Chtěl jsem věc dotáhnout do konce. Poprosil jsem ji, aby šla ve čtvrtek se mnou. Kategoricky odmítla. Nemá s hlavou problémy, líbí se jí, že je tam, kde je. Postřehl jsem její sarkasmus, ale přemlouval jsem ji dál.
- Dobře, dobře – souhlasila nakonec. – Dej mi už pokoj!
Taxi pro nás přijelo chvíli po jedenácté. Byl slunečný den. Během celé cesty neřekla má žena ani slovo. V ústech jsem ještě cítil nahořklou chuť ranní kávy. Od večera jsem nic nejedl. Připadal jsem si hloupě. Auto nás nechalo na kraji Dărvenice. Zprava se nacházel autoservis. Prošli jsme kolem hromady pneumatik a zabočili do jedné tmavé uličky. Bylo tam bláto, slyšel jsem, jak si žena brblá pod vousy… Ocitli jsme se před drátěnými vraty se značkou STOP.
- Tady je to! – řekl jsem.
- Zdá se, že je zamčeno – poznamenala.
Jakýsi pes se vrhl na síť a začal štěkat. Právě jsme se chystali vrátit, když tu se Kurt náhle objevil, kopnul do psiska a otevřel nám. Omluvil jsem se, že jsem přivedl svou ženu, aniž bych ho předem informoval. Mávnul rukou a vedl nás k baráku ve dvoře.
- Poprosím vás, abyste udělal krátký statement – řekl Kurt.
Nacházeli jsme se v prázdném pokoji s cementovou podlahou. Uprostřed trčel špalek, pocákaný skvrnami zčernalé zaschlé krve. Hubený starý muž v modré zástěře podpíral obrovskou sekyru. Kurt nám ho představil jako svého asistenta. Má žena stála za mnou, ruce až po lokty vražené v baloňáku. Na stole ležel starý magnetofon. Kurt zmáčknul knoflík:
- To je pro mou dokumentaci. Jen dvěma slovy. Proč chcete, abych vám usekl hlavu?
- Ale… - začal jsem váhavě. – Já vlastně nechci. Ruším to.
Cívky se s plačtivým skřípáním otáčely.
- Opravdu? – podivil se kat. – Tak co tady teda děláte?!
- Chtěl jsem jen zjistit, kam až dojdete… - olíznul jsem si suché rty. – Nevěřil jsem, že je něco takového možné.
- A teď věříte?
- Ach, ano, ano. Samozřejmě vám zaplatím těch 50 dolarů… Nemějte obavy! – chystal jsem se vytáhnout náprsní tašku.
- Plus penále – poznamenal Kurt zamračeně. – 1500 dolarů.
- Cóóó!? – otevřel jsem zděšeně ústa. - Služba přece stála jen padesát!
- Služba stojí mnohem víc – usmál se shovívavě. – Ale vzhledem k tomu, že si ji může dovolit tak málo lidí, hradí rozdíl Evropský fond na záchranu tradičních řemesel. Jinak bychom byli bez práce. Bohužel se však subvence odpouští jen při vykonané službě. Zrušení služby jde na účet klienta…
- Ale to je nehorázné!
- Takové jsou směrnice – zamračil se. – Předpokládám, že vaše manželka dneska do večera tu sumu donese. Jinak budu nucen službu vykonat.
Otočil jsem se. Tvář mé ženy byla zkřivená zlostí.
- Tak vidíš, ty pitomče! – zasyčela. – Nic nedokážeš dotáhnout do konce. Ubožáku! Opravdu si zasloužíš, aby ti usekli kebuli!
A vyběhla ven…
Asistent přinesl tři židle. Kurt vypnul magnetofon. Sedli jsme si kolem špalku a čekali. Uplynulo půl hodiny.
- Myslíš, že se vrátí? – ozval se stařec.
- To sotva – zavrtěl Kurt hlavou.
- Vrátí se, samozřejmě! – vybuchl jsem.
- Sázím dvacet, že ne – poznamenal věcně kat.
- Mám jen deset – zabručel asistent.
Uvažoval jsem, jestli stojí za to, abych se zapojoval.

Z bulharštiny přeložila Ivana Srbková
Vyšlo v časopise Host č. 4/2004

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2238x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce