Kundera, Milan: Nesnesitelná lehkost bytí

Kundera, Milan
Nesnesitelná lehkost bytí

studie beletrie česká

Nesnesitelná lehkost bytí se dočkala víc než vřelého přijetí, a to jak u kritiků, tak i u čtenářů. První tři týdny po vydání vedla žebříček v prodejnosti, čtvrtý týden se umístila druhá, možná jen z prostého faktu, že je obtížně dostupná, neboť nakladatelství Atlantis stěží pokrývá poptávku čtenářů.

Vybydlené osudy
Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí, Atlantis, Brno 2006, 344 stran

Nesnesitelná lehkost bytí se dočkala víc než vřelého přijetí, a to jak u kritiků, tak i u čtenářů. První tři týdny po vydání vedla žebříček v prodejnosti, čtvrtý týden se umístila druhá, možná jen z prostého faktu, že je obtížně dostupná, neboť nakladatelství Atlantis stěží pokrývá poptávku čtenářů. Recenze publikované v nejčtenějších denících (MF Dnes, Právo) byly veskrze pochvalné, v časopise Týden bylo prvnímu vydání na českém území věnována rubrika téma, v týdeníku Reflex zase obsáhlejší článek, ve kterém autor rámuje vydání románu náčrtem Kunderovy poetiky. První vydání bylo bleskově rozebráno, stejně i dotisk, to vše během jednoho měsíce. Čtenářské komentáře v internetovém knihkupectví Kosmas jsou veskrze pochvalné, průměrná známka hodnocení výborná. V anketě kulturního týdeníku A2 „Z knih, které vycházejí v předvánoční sezóně, si v první řadě přečtu.“ bezpečně vede Nesnesitelná lehkost. Svornost kritiků a čtenářů: chvály a díky. Někde se dočteme o literární události roku. Nehodlám věštit z kávové sedliny, ale přesto nemohu z tohoto poněkud divokého úprku za Nesnesitelnou lehkostí bytí nečíst příznaky hysterie.

Okolnosti vzniku románu, jeho prvního vydání, kýčovité filmové zpracování, to vše je obecně známo. Nejrůznější variace floskulí migrují v kavárenském a mediálním žvástu, román je více než interpretačně ochočen. Navíc vypravěč, stejně tak i postavy, téměř neustále komentují to, co se odehrává. Román je do značné míry samovýkladem (vypravěčem nebo postavami), což ponouká k otázce, zda-li zbylo místo pro čtenáře? V těchto předběžných poznámkách hodlám načrtnout jistou rozpornost oblíbeného románu, který ovšem do značné míry odmítá čtenáře, jako i interprety. Co jiného pak můžeme nalézt v čtenářských ohlasech nebo v interpretacích než více či méně zdařilou rekapitulaci základních tezí knihy?

Přestože jsem se chtěl vyhnout základním okolnostem vydání knihy, bez zmínky (jak jinak než všeobecně známé), že se jedná o román, který vychází více než s dvacetiletým zpožděním, se obejít nelze. Nyní je přijímán v naprosto odlišném kontextu, než do kterého byl tehdy poslán. Otázkou tedy je, zda-li jej lze číst i mimo původní kontext.

Milan Kundera vidí tuto ztrátu jako zisk, neboť politický kontext, do kterého byl román usazen, již není aktuální, a proto přeje svému románu, aby nebyl ničím jiným než románem. V doslovu Květoslav Chvatík zvýrazňuje, že jde o román o lásce, tematika z lásky z něj vyčnívá: Tereza miluje bez výhrad jediného člověka, v lásce jako v politice děláme své rozhodnutí pozdě, Tomáš věrný sobě a své lásce opouští Prahu, poté vymění poslání za lásku, oba hrdinové románu, Franz a Tomáš, umírají v okamžiku, kdy uposlechli volání lásky, pro Sabinu je láska cestou úniku. Nemám v úmyslu zde polemizovat s doslovem Květoslava Chvatíka, přesto však bych rád obrátil pozornost k tomu, zda-li je téma lásky jedním z ústředních motivů knihy. V následujícím náčrtu se pokusím doložit, nakolik jsou jednotlivé postavy posedlé nějakou původní vyšinutou gestikulací, která vytyčuje trajektorii jejich pohybu. Jednoduše řečeno, postavy jsou uzavřené knihy, každá čte svůj intimní příběh, jež je pro ostatní neviditelný a pro ně samotné traumatizující. Každá z postav je vazalem osobního fantazmatu, který ji pronásleduje celý život, v tomto ohledu jej (život) také vylidňuje: fantazma vylučuje přítomnost ostatních postav.

Abych neupadl do povšechných formulací, vyhnul se nejrůznějším klišé, které román nabízí (protiváze lehkosti a tíhy, planetě nezkušenosti, nezvratnosti času, dvojexpozici libertinství a romantické lásky, kýči jako druhé slze atp.), pokusím se poněkud podrobněji doložit hypotézu, kde hodlám představit postavy jako místnosti bez oken a dveří. Od jedné postavy nevede k druhé žádná cesta. Pokud se podaří osvědčit tuto tezi, mělo by z ní vyplynout, že nemůže jít o román o lásce, neboť každá z postav vede samomluvu. Samomluvy postav se vzpouzí tomu, aby se staly majetkem kavárenského tlachu, nemají-li být jejich trpkou ozvěnou.

Základní vektor Terezina světa lze nalézt v jejím traumatickém vztahu k matce. Tereza je traumatizována matčinou nestoudností, tím, co můžeme označit za matčin svět. Cokoli co k tomuto světu patří, je pro ni nepřijatelné. Tereza se při pohledu do zrcadla snaží vidět svoje tělo odlišné od matčina, Tomáš je pro ni někým z tajného bratrstva, neboť přichází z vnějšku, v restauraci oproti hlučícím pijanům piva objedná koňak, přitom čte knihu. Tereza ve všem, kde zažívá pocit vydělení (jak jinak než z matčina světa obhroublé tělesnosti), čte návěstí úniku. Tomáš pro ni plní roli prince z pohádky, který ji má odvézt z onoho vulgárního světa. Ve chvíli, kdy je vystavena permanentním Tomášovým nevěrám, stává se spojencem matky, neboť jako by nyní tušila, že z obhroublé neindividuální tělesnosti vede jen falešná cesta iluzí. Ani Terezina matka není prosta počátečního traumatu (což v jejím případě zní trochu nadneseně): je obletována nápadníky, připadá si jako princezna obklopena zástupem nápadníků. Ovšem Terezin otec záměrně (gesto chlapáctví) nedbá jejího upozornění, aby si dával pozor, Terezina matka otěhotní. Nedobytná princezna je smyta matkou. Za zrušení tohoto základního obrazu se matka Tereze mstí, Tereza proto není ničím jiným než prodlouženým gestem matky. Kromě nenávisti vůči matčinu světu dříme v Tereze sen o návratu do šťastného dětství, kdy ještě žila společně se svým otcem. Jelikož Terezin otec poskvrnil aureolu princezny, byl matkou směněn za otčíma, který nedbá na Terezino soukromí a leze jí, když se koupe, do koupelny. Otčím je prodloužení matčina světa. Terezin sen o šťastném dětství je obrazem (založeným na popření matčina světa), do kterého chce vstoupit.

Každá z postav buď hodlá do jistého obrazu vstoupit, nebo z něj prchnout. Michael Ende rozpracovává obdobné téma v povídce Daleké cesty cíl: každý vstoupí do svého obrazu. Onen obraz tvoří rámec pohybu postav, jejich intimního příběhu: v tomto ohledu je Tomáš pro Terezu zachránce, spojenec tajného bratrstva, nakonec zajíček, kterého tiskne k tváři a odnáší si jej domů.

Návěstím Terezina návratu se stane číslo šest, neboť šlo o domovní číslo rodného domu, je to indicie šťastného dětství. První setkání Terezy s Tomášem je vyznačeno mimo jiné číslem šest, Tomáš bydlí v pokoji číslo šest. Zde je možné vidět, jak je Tomáš okrajem Terezina života. Tomáš s Tereziným snem nemá pranic společného, přesto se stane jeho hlavní figurou, obětí. Atributy Terezina světa jsou pro Tomáše neviditelné: kniha, číslo šest, Beethovenova symfonie…

Každá z postav čte vlastní knihu, která je pro ostatní uzavřena. Franz je vepsán do obrazu oběti, snad proto, že v něm kdesi leží vzpomínka na utrpení matky, poté, co ji opustil její muž: Franz šel s maminkou do města a ona si obula na každou nohu jinou botu. Raději než by způsobil takové utrpení jako otec  jeho matce, stane se obětí manželky Marie-Claude. Prvotní představa otřesené matky pokládá na Franzův pozdější život stín, je ochromen, zbaven reflexe. Každou z postav bychom takto nejspíš mohli podřídit jistému původnímu obrazu, který vytváří rámec jejího pohybu. Tomáš jako by vedl neutuchající rozhovor s povinností a posláním, jeho závěrečná abdikace na poslání je vedena protipohybem vůči povinnosti.

Vypravěč upozorňuje na proradnost metafor: Tomáš se kvůli metafoře pohozeného dítěte zamiluje do Terezy. Citová představivost, která jej posléze zbavuje jakékoli erotické paměti a nakonec řídí jeho profesní a politické rozhodnutí, je předepsána v oné metafoře dítěte osudem zakřiknutého. Rubem citové představivosti, který Tomáš nevidí, je postupné ubývání síly, zmenšování, stávání se zajíčkem, který patří k atributům Terezina rodného domu. Alternativou vůči vevázanosti v určitou gestikulaci, v osud (co jiného je vstupování do obrazu?) je bezradnost. Dívat se na zeď protějšího domu a nevědět co dělat – slavná a opotřebovaná věta, která však velmi dobře vyznačuje pocit, který zažívá vypravěč a Tomáš, pocit bezdělnosti, mimo imperativní okruh metafor. Tento pocit může být však pouhým negativem nejrůznějších peripetií, neboť ve chvíli, kdy mlčí gestikulace, metafory, fantazmata, ustává pohyb postav, umlká příběh. Tomáš poté, co se Tereza z emigrace vrací zpět do Prahy, zažívá útěšlivý pocit. Na pár dní je osvobozen z příběhu citové představivosti. Pokud bych se pustil do spekulace, pak Tomáš musí být probuzen citovou představivostí, snad proto, aby román mohl pokračovat, jako i proto, aby mohla být završena Terezina cesta do rámu osudového obrazu. Obdobně je tomu v samém závěru knihy: ve chvíli, kdy Tomáš abdikuje na poslání, Tereza dochází jistého smíření, neboť vidí, kam jej až dohnala. V této situaci jako by museli oba zemřít, neboť osudové obrazy, či ústřední metafory pozbývají platnosti: román se však bez nich neobejde, či jinak řečeno, to by už byla jiná pohádka.

V úvodu jsem položil otázku, zda-li lze Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí číst mimo původní kontext, zda-li neodmítá čtenáře, neboť je velmi podrobně opsáno, jak jednotlivé situace číst, či nakonec, zda-li je tento světoznámý Kunderův román nyní již především příběhem o lásce, nebo nečím jiným než románem. Pokud bych se měl pokusit dát na tuto otázku odpověď, pak snad jen tu, že Nesnesitelná lehkost bytí přináší velmi sevřený obraz vybydlených osudů. Veškerý pohyb postav je podřízen nějakému gestu, které nuluje čas. Postavy jsou nutkány stavět kulisy pro vlastní představení, neobejdou se bez diváka, třeba je tím divákem jen divák metafory, zažehnávají katatonický stav. Obklopují je prázdné kulisy vlastního traumatu – na cokoliv, co udělají, je už dávno pozdě, neboť nebylo nikdy včas. Pokud budeme číst román tímto způsobem, ukáže se, že nejen postavy slepě putují vybydleným osudem, ale také interpretace nejsou ničím jiným než ozvěnou slepého vepisování do osudí, které jim nikdy nebylo vlastní. Záměrně jsem se vyhýbal opotřebovaným slovům lehkosti, tíhy, planety nezkušenosti, nevratnosti času, kontradikce duše a těla, kýče, druhé slze… Přesto však se vybydleným slovům nejde zcela vyhnout: nevyhnul jsem se citové představivosti, parafrázi jistých příběhů.

Otázka, zda-li není na vydání románu příliš pozdě, byla implicitně zodpovězena: politický kontext není tématem románu, neboť je zvýznamňován samomluvou postav. Uzavření hranic po srpnové okupaci sice utváří rámec románu, přesto tento rámec získává význam pouze z příběhu té které postavy. Románové postavy jsou vetkány do osidel řeči, metafor a gest. Román velmi přesvědčivě ukazuje, co se stane s životem, který je zbeletrizován: nakolik zbeletrizování života rozvrací intimitu, vede postavy k přepjatým gestům a křiklavým rozhodnutím. Pokud bych měl shrnout jedno z ústředních témat Nesnesitelné lehkosti bytí (nyní již je patrné, že sám román se stává zřídlem vlastního kontextu): negativní osvětlení narace, která sugeruje význam tam, kudy nikdo nechodí.

© Jakub Češka

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8781x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce