Odkrytá tajemství třípokoje
Petra Hůlová: Umělohmotný třípokoj, Torst, Praha 2006, 156 stran

Když před čtyřmi lety vyšel Petře Hůlové (1979) první román (Paměť mojí babičce), dočkal se výrazného čtenářského i kritického zájmu. Ten s dalšími knihami neochaboval, ale pokaždé se opakovalo totéž: Hůlová je opravdu velký talent české prózy, jenž ovšem nedokáže překročit svůj stín nebo který se našel moc brzo. Souvisí to se způsobem psaní. Hůlová spontánně hrne děj před sebou, není to žádný chladný konstruktér kunderovského typu, což ovšem skrývá riziko, že příběh prohlédnete už příliš brzo a začnete se trochu nudit.

Také možná proto v nové knize, o románu by se dalo těžko hovořit, příběh minimalizuje. Próza se jmenuje Umělohmotný třípokoj a její ústřední postavou je třicetiletá privátní prostitutka, jež formou monologu přibližuje svět nejstaršího řemesla. Petra Hůlová si vybrala téma, které by mohlo být pro některé její příznivce poněkud šokující, nebýt toho, že se s ním autorka vypořádala opět osobitě, tedy po svém.

Poloha vyprávění, kterou nalezla, je opravdu neobvyklá, ale zato originální – Umělohmotný třípokoj není ani tak obscénní čtení pro pány, jako spíš výborná zábava, i když po prvních stránkách se nedůvěřivě ptáte, jestli si z vás autorka nestřílí. Suverénně podané vyprávění ze všeho nejvíc připomíná rozprávky staré dámy, kterým by (s trochou nadsázky) mohlo naslouchat vnouče před spaním. V její mluvě totiž figuruje mnoho zdrobnělin a svérázných vyjádření, personifikovány jsou tu mužské a ženské pohlavní orgány – rašple a zandavák, přičemž jejich rodová podstata (gramatická a „přirozená“) se kříží.

Jazykově Umělohmotný třípokoj oplývá barevností a vynalézavostí. Hůlová nás opět utvrzuje v síle metaforické fantazie, a tak se forma vyprávění vtipně doplňuje s tím, co se vypráví. Vypravěčka postupně probere sexuální praktika v návaznosti na svéráznou klasifikaci mužů (klientů) i žen (podváděných manželek). Neváhá nás přitom i decentně poučit – to když vykládá, jaké jsou rozdíly mezi naším „digi“ a přírodním „nedigi“ světem nebo když se zmiňuje o přechodovém rituálu na jistém, patrně smyšleném ostrově. Stejně jako Jáchym Topol i Hůlová je zřetelně ovlivněna kulturologickým diskurzem a její psaní se neobejde bez toho, aniž by do něj některé jeho teorie a poznatky zapojila.

Hlavní problém, který může rozdělit čtenáře, tedy spočívá ve výběru tématu. Pokud vás nezaujme, monotónnost vyprávění vás patrně brzy unaví. Jinak se čte nová knížka Petry Hůlové dobře – nikoli kvůli příběhu, kterého zde není potřeba, jako spíš kvůli vlastnímu potěšení z jazykového humoru.

© Petr Vaněk 
ve zkrácené podobě vyšlo v týdeníku Reflex (48/2006)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Hodnocení knihy: