Kotlár, Dušan
Knížka romských povídek

recenze beletrie zahraniční

V říjnu loňského roku byla slavnostně pokřtěná publikace Knížka romských pohádek, kterou napsal a opatřil úvodem předseda o. s. Kulturní tradice se sídlem v Liberci Dušan Kotlár.

Dušan Kotlár: Knížka romských povídek, o.s. Kulturní tradice, Liberec 2006

V říjnu loňského roku byla slavnostně pokřtěná publikace Knížka romských pohádek, kterou napsal a opatřil úvodem předseda o. s. Kulturní tradice se sídlem v Liberci Dušan Kotlár. V úvodu ke knize, ale třeba také v rozhovoru pro časopis Místní kultura věnovaný kulturnímu dění v regionech (MK 10/06, str.24) formuluje svoji ambici, aby se jeho útlá knížka stala průvodcem po světě Romů pro předškolní děti, a to pokud možno plošně „jako základní školní učebnice“. V současné podobě na to však publikace v žádném případě není připravena a já se nyní pokusím argumentovat proti takovému kroku, přestože dílčí věci se mi na knížce líbí a po určitých úpravách bych Dušana Kotlára v jeho snaze i podpořila.

Kotlárovo vyprávění o tradičním romském životě připomíná posezení s prarodiči za deštivého odpoledne. Vypravěči (střídavě muž a žena) navazují kontakt s posluchačem, přímo jej oslovují a vyvolávají v něm příjemné pocity, jaké zakouší každé děcko, když se mu dospělí věnují. Text není nijak dále segmentován, plyne jako jeden proud, pouze se obměňují témata (dětské hry, bydlení na osadě, tradiční pokrmy, romská muzika atp.). Jako určité předěly fungují ilustrace Magdaleny Konečné, ale o nich později. Celkově se Kotlárovi podařilo stylisticky i látkou vytvořit text, který má šanci nenásilnou a zábavnou formou děti vzdělávat. Zatímco však samotný text má s drobnými výhradami velice milé vyznění a lze jej určitě doporučit, hotová katastrofa jsou úvodní slova, a to jak Kotlárova, tak Davidové, Horákova a Urbánkova.

Nejprve tedy k nim. Je až s podivem, jak hluboký cit a respekt ke svému národu a jeho kořenům dokáže Kotlár vyjádřit v textu určenému předškolním dětem, a jaký nesmiřitelný zastánce asimilační politiky k nám promlouvá z prvních dvou stránek. Komu je předmluva určena není jasné – jistě nemůže mít na mysli malé děti, pro které knížku napsal; mluví tedy k romským rodičům, které chce vychovávat, aby na své děti nemluvily romsky? Cituji:

„(Romština) není jednotná, podle čeho se tedy (malé) děti vyučují a hlavně proč? (zdůraznění K.R.) Úředním jazykem je čeština.(…) Proč tedy tento krok zpět?“

Pokud neoslovuje romské rodiče, pak má zřejmě na mysli neromské/gádžovské čtenářstvo. Snaží se mu konvenovat tím, že znevažuje romský jazyk?

„nejednotný“; „v jaké romštině??“ (psát knížku pro děti); „Ty znáš pár cigánských slov, tak když je moderní romština, z tebe bude učitel romštiny.“

Místy si Kotlár dokonce vymýšlí: „Kvalitní učebnice (romštiny) neexistuje.“ A co Romaňi čhib autorek Šebkové, Žlnayové (Fortuna 1999)? To je bezesporu velice kvalitní, přehledná a pro slušné vpravení se do romštiny dostačující učebnice východoslovenské variety romštiny.

Nemohu jinak a musím se odvolat na Milenu Hübschmannovou, která by s takovým postojem romského autora-obrozence k romštině prostě nemohla souhlasit. Odvolám se na ní i v následujícím odstavci, ve kterém se pokusím pochopit Kotlárovo rozhodnutí užívat napříč publikací apelativa „Cigán, cigánský“ a zároveň nastíním, proč to opravdu není přijatelné.

V poslední době se atmosféra ve společnosti vůči Romům výrazně vyhrotila. Romské komunity se nezadržitelně propadají do nejchudších vrstev společnosti, vytvářejí se ghetta dlouhodobě nezaměstnaných, a ghettoizace spolu se společenskou deprivací s sebou nevyhnutelně přinášejí i činnost na hranici zákona nebo přímo kriminální. Na druhé straně ovšem sdělovací prostředky – vzhledem k imperativu egalitářství v demokratické společnosti – důsledně používají autonyma „Rom“, které se namísto s hrdým a rovnocenným národem asociuje právě s kriminální činností. Dochází tedy ke zcela paradoxní situaci, kdy je označení Rom, jehož plošné používání se datuje od Sametové revoluce, vnímáno jako záporné (společnost je jím přesycena, vysmívá se mu), a naopak „Cikán, Cigán“ se cítí jako pozitivní, protože odkazuje na dobu předrevoluční, potažmo předhistorickou, k bájným časům, kdy Cikáni uměli řemesla, obveselovali na svatbách a s gádži žili v míru. Romské komunity tento posun pochopitelně výrazně reflektují a v jeho důsledku se v posledních letech začínají hlásit ke staršímu „Cikán, Cigán“, protože to začalo mít pozitivní konotace. Milena Hübschmannová tohle ztotožnění se minority s majoritním uvažováním a jazykem označovala pojmem „kolonizované vědomí“ a z tohoto pohledu lze Kotlárův postoj chápat.

Říkám „chápat“, ne přijmout. Opět cituji z úvodu:

„Když i dnes Cigán něco provede, nestane se, aby poškozený vyřkl: ´Ten Rom jeden! Ta romská verbež!´, hnedle uslyšíte: ´Cikán! Cigoš, černá huba, cigánská verbež, banda cigánská atp.´ Uvedené označení je přirozenější.“

Jinými slovy, pokud nesnáším politika XY a jsem zvyklý mu v duchu přezdívat „kretén“, je v pořádku označovat všechny členy vlády, senátu a parlamentu „kreténi“, protože je to přirozenější? Takhle to Dušan Kotlár jistě nemohl myslet. Zvolil výraz „Cigán“, který je v podstatě moravismem, protože jej vnímá napůl cesty mezi pejorativním „Cikán“ a zprofanovaným „Rom“. Jakkoliv je jeho motivace pochopitelná, není prostě možné tenhle model recyklovat a šířit ho mezi nejmladší generaci. Rovnalo by se to šíření nebezpečné nákazy, která by v dětech odmala vychovávala odpor k vlastní komunitě a snahu se co nejrychleji integrovat, jinými slovy asimilovat, do většinové společnosti, tedy zavrhnout vlastní kořeny.

Nepřekvapí, že Oldřich Horák z pojišťovny Kooperativa a Petr Urbánek z Pedagogické fakulty v Liberci jako zástupci majority po Kotlárově hozené rukavici skočí a ve svých úvodních slovech jej za tento přístup vynášejí do nebes. Asimilace se značné části společnosti totiž stále jeví jako nejjednodušší a tudíž „ta nejsprávnější“ (O.H. str.5) cesta. Eva Davidová při svých zkušenostech a deklarované touze být Romům vždy prospěšná, měla toto nebezpečí rozpoznat a měla se proti němu ohradit. Z pozice autority však naopak posvětila jakousi soukromou hru jmenovaných na „objevné řešení romské problematiky“ (moje uvozovky).

Pokud by tato publikace měla vyrazit za romskými a neromskými dětmi, a já si troufám říct, že obsahově by se na to celkem hodila, v žádném případě ne s těmito úvody. Autor by měl důsledně nahradit všechny „Cigány“ a „cigánské“ ve svém vyprávění „Romy“ a „romskými“, a v každém případě by měl knihu opatřit novým, méně odsudečným úvodem, ve kterém by vysvětlil – po pravdě – proč vnímá jmenovaná apelativa jako pozitivní. Za nejlepší řešení pak považuji úvod žádný. Dušan Kotlár sám sobě kope hrob, když pěkně napsanou knížku pro malé děti deklasuje na propagandu a shazuje sebe a ostatní Romy tím, že asimilační princip preferovaný určitou částí společností beze zbytku přijímá za svůj.

Jak už jsem předeslala, samotná stať se mi jeví velmi pěkně, citlivě napsaná. Autor dobře zvolil tón, slovní zásobu, délku vět i otcovský (vysvětlující) přístup tak, aby děti snadno porozuměly a přitom se toho dost nového dozvěděly.

Za příliš komplikovanou a vlastně neúměrně dlouhou považuji pasáž o hudbě. Konceptuálně i slovní zásobou by se spíš hodila do hudební školy pro lepší seznámení s nástroji, rytmikou, harmonií atp. To by si ale nakonec malý čtenář a jeho rodič mohli nechat na později, až bude čtenářův pojmový svět bohatší.

Za ne úplně šťastný také považuji úsek, kde Kotlár popisuje tradiční zdroje obživy.

„Musím ti tedy i něco vyprávět o tradičních způsobech výdělku Cigánů. Dávno a dávno Cigáni handlovali koně, Cigánky hádaly z ruky nebo věštily z karet, kočovalo se a kradlo.“ (Kotlár str.19)

I když o pár odstavců dál vše uvádí na pravou míru a vyjmenovává původní řemesla a popisuje pracovní postupy (na mysli má samozřejmě hlavně Slovensko do 2. světové války), „handlování“ a „krádeže“ na prvním místě vůbec nepůsobí dobře. Opět to považuji za ukázku kolonizovaného vědomí, kdy se snaží vejít do majoritou uznávaných klišé. Jaké Cigány/Romy to má vlastně na mysli? Sebe a svou rodinu by do této kategorie přece jistě nezařadil. Vlastně tedy dál předává a posiluje odvěké stereotypy, pod které si Romy zařazují většinové společnosti.

Magdalena Konečná je poloprofesionální výtvarnice s poměrně nevyrovnaným projevem (některé obrázky charakterizuje výstižná zkratka, jiné jsou mimo perspektivu a jakoby odfláknuté). Její obecně pozitivní vztah k Romům a vlastní excentrický životní styl však dodávají ilustracím silný náboj a živelnost, které se k textu hodí. Myslím že volba Konečné pro ilustrace k dětské knížce je správná, její trochu naivní kreslířství by mohlo být pro děti atraktivní.

© Karolína Ryvolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 75 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Mgr. Milan Turek, 23.06.2008 23:11
Kotlár, Dušan: Knížka romských povídek
Ať napsal pan Kotlár cokoliv, prostě napsal svůj nízor. Má na něj nárok a můžeme s ním polemizovat. Je dobře, že to napsal a je dobře, že lidé s ním polemizují. Já nemohu, nemám ani ponětí o těch všech problémech, ale vím, že jsem s cikány pracoval u zedníků (z Holíča) a dělalo se s nimi dobře, jeden... z nich taky jezdil v Liberci s autobusem, byl bezva a můj přítel Miolan má nádhernou dceru. V poslední době pracoval jako zahradník. Je úžasným společníkem a i tak trochu playbojem. Tak si myslím, že rozdílně žijí na dědinách a rozdílně ve městech. an Kotlár? Je to fantastický člověk, měl by napsat knížku o svém muzicírování. Když nikdo tož bych mu s ní i rád pomohl. Přejme mu ať dál polemizuje, ať se mu daří muzika, je skvělý!!! Milan Turek
Vložil: PhDr. Mgr. Dušan Kotlár, 12.02.2008 18:38
Kotlár, Dušan: Knížka romských povídek
Knížka romských povídek PhDr. Mgr. Dušan Kotlár Ačkoliv hodnocení obsahové části Knížky romských povídek od Karolíny Ryvolové vyznívá příznivě, podstatná část recenze je věnována záporné kritice úvodních slov. Vzhledem k tomu, že jsem, na rozdíl od Karolíny Ryvolové, Rom, mám letité... osobní, pedagogické a sociální zkušenosti, jsem nucen reagovat na její veřejné vyjádření, znovu vysvětlit, proč jsou úvodní slova jaká jsou. Zabývat se romskou problematikou a žít život Roma je podstatný rozdíl. Navíc existuje v ČR “romská politika“ a o té nemá bohužel Karolína Ryvolová ponětí. Přiznávám ale, že do této politiky vidí málokdo. Výsledkem této politiky jsou právě ghetta, sociálně vyloučené komunity, nízká životní úroveň apod. Dostává-li se knížka k cílové skupině, jíž je určena, je bez připomínek přijímána. Tito Romové se mnou souhlasí. Kdo se v úvodních slovech knížky poznává, přirozeně ji odmítá. Mnoho finančních prostředků proudí na posilování komunikace v romštině. Úředním jazykem v ČR je ale čeština a dosud ji většina Romů neovládá. Neznalost komunikace v úředním jazyce je bariérou při získávání vzdělání. Karolína Ryvolová se velmi často odvolává na Milenu Hubschmannovou, dále zmiňuje autorky romských učebnic Žlnayovou a Šebkovou. Tato jména většině Romů nic neříkají. Navíc knihkupci nemají o romskou literaturu zájem, neboť zákazníci ji nežádají. Stejná situace je i ve stáncích tisku. Romské časopisy tam sehnat ze stejného důvodu nelze. V Knížce romských povídek používám oslovení Cigán a zároveň vysvětluji i důvody tohoto označení. Karolína Ryvolová se opět odvolává na Milenu Hubschmannovou a bohatě zúročuje přednášky své profesorky. Romové se ale neohlíží na historii. Ať jsou nazývány Romy nebo Cikány, je to jedno. Pod oslovením se skrývá stejně jen Cikán. PhDr. Mgr. Dušan Kotlár
Vložil: Jarmila Kacová, 09.07.2007 15:36
Kotlár, Dušan: Knížka romských povídek
Recenze na Knížku romských povídek Dušana Kotlára Nejen Romům, ale celé široké veřejnosti, je určena Knížka romských povídek, jejímž autorem je muzikant, pedagog, režisér a scénárista Dušan Kotlár z Liberce. Za zmínku jistě stojí i fakt, že tento muž je daleko za hranicemi Liberce znám svými... aktivitami za něž byl dokonce oceněn. Hned po otevření knížky vysvětluje v úvodu autor vlastní stanovisko, jež zaujímá k současnému způsobu řešení romské otázky, nevyhýbá se kritice. Stojí za to zamyslet se nad obsahem těchto slov. V mnohém se totiž zásadně liší od programu, který je nastaven společností. Z vyřčeného jsou cítit bohaté zkušenosti, ale i síla osobnosti, nebát se otevřeně zveřejnit své názory, byť se v zásadě liší od plošného trendu. Takovýchto lidí není mnoho a možná právě proto je romská otázka, byť se řeší, stále na samém začátku. Jsme skutečně ochotni akceptovat romskou osobitost? Nechceme jim stále ukazovat cesty, jak bychom to chtěli my? Nevyhovují nám především ti Romové, kteří přikyvují na naše názory a tiše parazitují na eurofinancích? Nad úvodními slovy se občas musí čtenář chytit za nos a přiznat si, že to, co Kotlár píše, je bohužel ohromný kus pravdy. Je možné, že řadu čtenářů z řad těch, kteří jsou prostředníky ke vzdělanosti a kultivaci romského etnika, odradí jeho otevřenost, neboť se v kritice poznají a ke knížce zaujmou odmítavý postoj. To je velká daň za otevřenost. Jinak má totiž knížka velkou šanci uspět. V době, kdy je moderní používat oslovení Romové, autor používá pojmenování Cigáni s vysvětlením, proč tak činí. Možná by čtenář mohl něco namítat proti, vzhledem k tomu, že sám autor je příslušníkem tohoto etnika, nechme jen a jen na něm, jaké zvolil pojmenování. Chceme-li řešit romskou problematiku, akceptujme jej. Každopádně on žije v kůži „Cigána“. Diskusi jistě vyvolá autorův názor na romštinu. V době, kdy se zřizují přípravné ročníky v mateřských a základních školách, vyučuje se romština, Kotlár toto kritizuje. Určitě je vhodné připomenout kritiku historika, Roma Bartoloměje Daniela na romsko-český slovník Mileny Hübschmannové, ve kterém údajně nejsou vždy všechny ekvivalenty, neodpovídá překlad, jsou použita romská slova více nářečí, aniž by byl čtenář na tuto skutečnost upozorněn. Není časté, aby se v úvodních stránkách objevovala vyjádření k osobě autora. V případě Kotlára lze však toto přijmout. Kotlár je svými názory spíše ojedinělý, nevyhýbá se ani kritice. Přiznejme si, cokoliv udělá kdokoliv odlišně od celospolečenského trendu, bývá obtížně přijato. Není mnoho Romů, kteří by kritizovali i vlastní etnikum a přitom jim podávali zároveň pomocnou ruku přímou činností. Pakliže společnost toto dění vnímá, proč se k činnosti Roma nevyjádřit? Přáním Kotlára by bylo, aby se knížka celoplošně uchytila a přinesla své ovoce. V současné době trh nenabízí učebnici tohoto typu. Jsem přesvědčená, že Knížka romských povídek má velké ambice uspět. Je koncipována jako vyprávění rodičů dětem. Vtahuje do děje nejen děti, ale zároveň rodiče, kteří se v mnohém poznají a mohou Kotlárovo vyprávění dále rozšířit. A o to zřejmě autorovi jde. Podnítit na základě vyvolaných vzpomínek u rodičů přirozenou komunikaci s dětmi . Proto volil témata romského života od narození až po smrt. Volně přechází z jednoho do druhého, nenásilnou, srozumitelnou formou vzdělává, kultivuje, pro jiné vytváří osvětu. Představivost určitě zvýší i obrázky Magdaleny Konečné. Plně se ztotožňuji s Kotlárovým názorem, že dokáže přenést na papír mentalitu Romů. Ač Češka, nelze jí tento dar upřít. Konečná již ilustrovala řadu pohádkových knih. Nutno konstatovat, že Kotlárovi se zatím jako jedinému podařilo usměrnit projevy fantazie této osobité ilustrátorky, neboť v některých ilustracích knih utíká od tématu. Kotlár nevědomky zachytil výtvory této ženy v celém jejím životě. Některé obrázky pochází z dob jejího mládí, jiné jsou ze současnosti. V dobách svého uměleckého vrcholu dbá na detailní vyjádření kresby, s přibývajícím věkem se charakterizuje jednodušším vyjádřením. Každopádně je svým umem vyjímečná, v publikaci přispěje k představivosti a zaujetí čtenáře. Vzdělávat Romy, být přijat většinovou společností se svými názory, je těžký úkol. Tuto cestu ale Dušan Kotlár zvolil dobrovolně. Nenadržuje Romům, nehaní Čechy. Nepopisuje cestu z pravlasti, z Indie do Čech, nezapírá patologické rysy v chování vlastního etnika. Předává jen to, co sám zažil, v čem mu dá mnohý Rom za pravdu, vysvětluje toto počínání a doufá, že přispěje k celkové kultivaci romského etnika a k osvětě nejširší veřejnosti. Každopádně publikace je svojí formou i námětem zcela ojedinělá a má šanci splnit autorovo očekávání. Přikláním se k tomu jeho snahu podpořit. Jarmila Kacová
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 3449x

Inzerce