Překládání přes třetí jazyk?

V pátek 26. ledna 2007 uspořádalo České centrum literární večer Café.cz. Křest nizozemského vydání deníků Petra Ginze, které se chystá ve vlámském nakladatelství Manteau a z němčiny je přeložil dětský autor Ed Franck, byl podnětem k diskusi čtyř nizozemských literárních překladatelů z češtiny o záludnostech překládání přes třetí jazyk. Přinášíme stručný záznam rozhovoru, jehož účastníky byli Kees Mercks, Irma Pieperová, Hank Geertsová a Edgar de Bruin. Autorka tohoto článku diskusi moderovala a kromě toho tam vnesla své zkušenosti z redigování českého vydání Deníku Anne Frankové (vyšel původně také na základě německého překladu).

Definitivní nizozemská verze Ginzových deníků nebyla ještě k dispozici, a tak překladatelé mluvili o tomto problému na příkladu jiných českých knih překládaných většinou přes němčinu, ale někdy i přes francouzštinu (Zahradníkův rok Karla Čapka). Kees Mercks zmínil nedávný překlad Havlových projevů Angst voor de vrijheid ( z renomovaného nakladatelství Van Gennep, ale kupodivu bez uvedení překladatele), kde se v souvislosti s listopadem 1989 mluví o „hedvábné revoluci“. V německém překladu Hrabala jsou vynechány zmínky o krutostech nacistů. Podobnou cenzuru lze zaznamenat i v německé (autorizované!) verzi Deníku Anne Frankové - tam „vypadla“ v pasáži o dvojakém vztahu Holanďanů k Angličanům dokonce i věta „i když nenávidí Němce“. Ale pronikly tam i další nesrovnalosti, počínaje kočkou Moortje, která dělá kotrmelce (v originále se otírá o nohy), překlad termínu „kopgeld“ (odměna vyplácená za prozrazení skrývajících se Židů) jako „výkupné“ (tedy jako by se lidé mohli z transportu vyplatit) atd. Specifický problém tohoto Deníku spočívá v tom, že se v německé verzi nutně ztratí pasáže, v nichž Anne paroduje německý přízvuk dospělých, nebo (vypjaté) situace, v nichž i Anne přechází z nizozemštiny do němčiny – všechny tyto odstíny se tím pádem ztratí i ve všech překladech pořizovaných přes němčinu, i když by se jinak v příslušných jazycích vyjádřit daly. (Zde se sluší poznamenat, že nakladatelství Triáda nechalo Deník z vlastní iniciativy pro dotisk znovu zredigovat podle nizozemského originálu, což je rozhodně serioznější přístup než nonšalance vlámského a nizozemského nakladatele vůči Ginzovým deníkům).

Kromě významových posunů ve stylu „tiché pošty“ a chyb z neznalosti reálií a kultury příslušné země přišel však na přetřes ještě jeden aspekt: zdá se, že německé a anglické/americké překlady se odchylují od originálu mnohem zásadněji, než jak odpovídá nizozemským (a českým?) zvyklostem. V německých nakladatelstvích například panuje názor, že české knihy nebývají dobře zredigované, a tak se tohoto úkolu ujímá překladatel do němčiny. Zachází to tak daleko, že německé nakladatelství pak požaduje, aby se jeho verze používala jako výchozí. Na to narazil např. Edgar de Bruin v souvislosti s knihou Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem – i když by překládal z češtiny (z plánů nakonec sešlo), nakladatelství Rowohlt, které zastupuje zahraniční práva této knihy, dalo nizozemskému nakladateli na vědomí, že se má překladatel řídit německým vydáním. (Tento požadavek ostatně Rowohlt nemůže nijak vnucovat).

Zdálo by se, že překládání přes třetí jazyk je tedy jednoznačně zavrženíhodné. Přesto jsou situace, kdy je takový postup – za striktně stanovených podmínek – přípustný. V zemích, kde překládání z češtiny není rozvinuté, může být přijatelnější zapojit zkušeného překladatele z některého světového jazyka, než spoléhat na um některé provdané Češky, která si po letech v cizině troufá i na literární překlady do jazyka své nové vlasti. Například Patrik Ouředník autorizoval francouzský překlad European a nabízí ho jako rovnocennou alternativu českého originálu. Základ ovšem je, že k takovému rozhodnutí vždy musí dojít s vědomím a souhlasem autora/majitele autorských práv.

Co se týče nizozemské verze Ginzových deníků, je zřejmé, že pro překlad z němčiny nebyl důvod: v Nizozemí (tedy v Nizozemsku a Vlámsku) je dostatek zkušených literárních překladatelů z češtiny a svědčí o značném diletantismu či lhostejnosti nakladatele, jestliže nebyl schopen některého z nich vyhledat. K rozhodnutí pro němčinu navíc došlo za zády majitelky autorských práv Chavy Pressburgerové, což padá i na hlavu literární agentury Liepmann, která deníky Petra Ginze zastupuje.

Pozornost zaslouží volba autora dětských knížek místo profesionálního překladatele. Také autorizovanou verzi Deníku Anne Frankové totiž vytvořila – v němčině – dětská autorka Mirjam Presslerová. Když ponecháme stranou zarážející předpoklad, že profesionální literární překladatel tedy asi dost nechápe dětskou duši a převedl by takový deník méně adekvátně, je zřejmé, že nad dokumentární hodnotou těchto deníků převažuje osvětová funkce: mají to být především čtivé texty, přitažlivé pro mladé čtenáře, aby se tak stále nové generace dozvídaly o pronásledování Židů za druhé světové války. A tak narážíme na redakční zásahy, změny v členění textu, vynechávání deníkových zápisů, když je překladatel (tedy dětský autor) nepovažuje za dostatečně zajímavé, atd. Nakladatele z toho hlava nebolí – ten obvykle projevuje ryze komerční přístup. Kritické připomínky odbývá výroky typu: „Tyhle chyby vnímáš ty, protože mluvíš česky a znáš Prahu (příp. protože porovnáváš různé verze), ale když na to nebudeš zvlášť upozorňovat, tak to normálnímu čtenáři přece vůbec nevadí?“ Nejde přitom o nějaké podřadné nakladatelské domy. I renomovaní nakladatelé v posledních letech vydávají knihy, jejichž přípravu zcela vědomě odbyli. Jestliže jméno nakladatelství už dnes není zárukou kvality, měli by nakladatelé svůj komerční přístup dotáhnout do důsledku a zavést různé cenové kategorie – proč má čtenář platit za knihu, kterou překládal diletant a redakce v rámci úspor odpadla, plnou cenu?

Jak se dívat na to, že právě deníky obětí nacismu se překládají přes němčinu? Anne Franková pocházela z Frankfurtu nad Mohanem a němčina byla její mateřský jazyk, i když deník psala nizozemsky a vyplývá z něj například, že obyvatelé tajné skrýše – jistě s nadsázkou a ironií – do „domovního řádu“ zařadili větu: „Povoleny jsou všecky kulturní jazyky, tudíž nikoliv němčina.“ (Triáda 2006, str. 64). Její otec Otto Frank se po válce přestěhoval do Švýcarska a předal později autorská práva nadaci se sídlem v Basileji. Určitá vazba na německé prostředí je tam tedy patrná. Petr Ginz však byl z české rodiny a němčinu se učil jen jako cizí jazyk ve škole. V jednom svém článku z terezínského časopisu Vedem dokonce zmiňuje setkání s nevidomým výtvarníkem Bertholdem Ordnerem a poznamenává, že Ordner mluví bohužel jen německy, takže se těžko dorozumívali. Zahrnout tedy Petra Ginze mezi děti z německy mluvících židovských rodin (na tuto možnost upozornila jedna z návštěvnic večera) skutečně nelze.

Přítomní překladatelé si nedělají iluze, že se v budoucnu podaří zcela zabránit tomu, aby se česky psané texty překládaly přes třetí jazyk. Přesto nehodlají mlčet a nepřestanou nakladatele s následky takového postupu konfrontovat.

© Magda de Bruin-Hüblová