Šestý román nizozemské autorky Margriet de Moorové nově a zajímavě kloubí témata známá z její dosavadní tvorby. Motiv nicotné události, pouhé souhry náhod, která nám zcela podemele půdu pod nohama, pojednává autorka v tomto románu na pozadí přírodní katastrofy, která postihla v zimě 1953 jižní pobřeží Nizozemska. Nebývalou shodou okolností (síla a směr větru, skočný příliv atd.) vznikla na přelomu ledna a února 1953 přílivová vlna, která protrhla hráze a zaplavila rozsáhlé území na jihozápadě země. Následky byly katastrofální: 1836 mrtvých a 800 nezvěstných.

Román začíná o osudovém víkendu v Amsterodamu. Lidy (23 let, vdaná, matka dvouleté Nadji) se nechá přemluvit od o dva roky mladší sestry Armandy, aby za ni zaskočila a vyjela si na jeden z ostrovů jihozápadní provincie Zeeland, kde má slavit narozeniny Armandina kmotřenka. Záměna má hravý přídech – sestry jako by si z oka vypadly. Avšak Armandiny pohnutky nejsou zcela nevinné: v Amsterodamu se totiž tou dobou má konat večírek, na který tím pádem může jít s Lidyiným manželem Sjoerdem. Lidy vyráží autem na cestu, Armanda zůstává v Amsterodamu. Od té chvíle se rozštěpí nejen příběh, ale i vyprávěcí čas. Střihy z Lidyiny cesty do Zeelandu a Armandiny zážitky z Amsterodamu pozvolna získávají vlastní, odlišné tempo: Lidyin příběh se stále více zpomaluje (připomíná to ajtmatovovské “a věku delší bývá den”), Armandin zrychluje - Lidyiny poslední dva dny života vydají za desetiletí Armandina života v Amsterodamu. Jako by Lidy svůj krátce vymezený čas prožila plněji a zajímavěji než Armanda, jejíž osudy (děti, rozvod, smrt rodičů, vlastní stáří) lze shrnout stručně, protože je všichni důvěrně známe. Čí osud je tragičtější? Osud Lidy, která ve třiadvaceti letech zahyne, nebo Armandy, která po určitém zdráhání převezme sestřinu roli, vdá se za jejího vdovce a vychová její dceru? Armanda žije s pocitem, že se jí nikdy nepodařilo rozvinout vlastní život, že vždy žila jen v sestřině zastoupení. Na tom nic nemění fakt, že má se Sjoerdem i vlastní děti. Ve srovnání s hlubokými zážitky Lidy v posledních hodinách proteče Armandě život mezi prsty. Nikdy se nevymaní z role té ze dvou sester, která nejen že nikdy nezažije nic velkolepého, ale ani nezaznamená, když se kolem ní k něčemu velkolepému schyluje. Lidin hluboký prožitek na půdě zatopeného statku, kde skončí s celou skupinou trosečníků, i schopnost najít pro sebe v mezní situaci místo a být něco platná, je v příkrém kontrastu k poklidnému životu ve vzdáleném Amsterodamu, kde Armanda sleduje záběry zatopeného území s mnohadenním zpožděním z plyšového sedadla kina ve filmovém týdeníku. Ani v okamžiku, kdy se po mnoha letech najdou v bahně Lidiny ostatky a Armanda s Nadjou se v Zeelandu účastní pohřbu, nedopřeje autorka Armandě, aby tím její věčná nejistota kolem nezvěstné sestry skončila – jen čtenář ví, že skutečně pohřbívají Lidy.

Podobně jako v románu Šedá, bílá, modrá se autorka od samého začátku neskrývá s tragickým koncem příběhu. Hned v úvodních scénách Lidyina odjezdu se ozývá hlas vypravěče, který uvažuje, co by se stalo, kdyby věděla, že už se nikdy nevrátí. Přesto čteme příběh s napětím. Už jen mistrovská sonda složitého sourozeneckého vztahu, kdy sestry nedokáží být ani spolu, ani bez sebe, a jejich maximální blízkost i důvěrnost podemílají všelijaké iracionální spodní proudy, které si ani sestry samy ne vždy připouštějí, natož aby se v nich vyznaly. „Znát toho druhého nemůžeme, ale můžeme ho mít rádi,” jak dodává autorka v jednom rozhovoru. Smíření přináší poslední kapitola, kdy dementující Armanda vede v pečovatelském domě s Lidy dlouhý (typicky sesterský) dialog. Podobně úchvatné je podrobné líčení okolností, za jakých ke katastrofě došlo – včetně těch triviálních, ale osudných (jako např. fakt, že o víkendu se neúřaduje, a tak se meteorologům nepodaří zalarmovat včas pozornost – organizovanější záchranné akce začínají až po neděli). Autorčina záliba v různých odborných žargonech se projevuje při líčení velkolepé stavby rozsáhlého systému hrází a pohyblivých komor v ústí Šeldy, které by napříště měly podobné katastrofě zabránit (s důrazem na “by měly”). Podobně nechává patologa odborně vysvětlovat problémy při indentifikaci tělesných ostatků i průběh smrti utonutím. Atmosféru 50. let dokresluje i jazykovými prostředky – určitými dobovými výrazy, obraty apod. Není to tedy jen „skrz naskrz holandský román”, jak hlásaly reklamní slogany nizozemského vydání v roce 2005, ale také román skrz naskrz demoorovský.