Moor, Margriet de: Utonulá

Moor, Margriet de
Utonulá

ukázka beletrie zahraniční

Jedna z těch dvou, Lidy, stála u okna a vyhlížela ven. Bylo takové to ráno uprostřed zimy, kdy je krátce po rozednění a vichřice z uplynulé noci už není útulná, ale vlezlá a otravná. Nesla na ruce dcerku, kabát už měla zapnutý...

Margriet de Moorová: Utonulá. Z nizozemského orig. De verdronkene přel. Magda de Bruin-Hüblová. Paseka, Praha/Litomyšl 2007, 280 stran

I
NEDĚLNÍ VÝLET
1

Jednoho sychravého jitra se rozloučily
Jedna z těch dvou, Lidy, stála u okna a vyhlížela ven. Bylo takové to ráno uprostřed zimy, kdy je krátce po rozednění a vichřice z uplynulé noci už není útulná, ale vlezlá a otravná. Nesla na ruce dcerku, kabát už měla zapnutý. Otálela na odchodu jako ten, kdo si rád občas někam vyrazí, když už to tak vyjde, ale stejně tak rád zůstane doma. Že celý ten plán nevzešel od ní, ale od Armandy, nebylo důležité. V této chvíli se jí honilo hlavou: těším se, že zase jednou budu řídit. Armando, postarej se dnes a zítra o mou holčičku a jdi dnes večer s mým mužem na večírek své přítelkyně, která je náhodou jeho nevlastní sestra. Zítra, nejpozději kvečeru, jsem zpátky jako na koni.

Byt zabíral druhé a třetí poschodí jednoho z měšťanských domů u parčíku v lidové čtvrti. V zamyšlení vyhlížela přes černé, holé koruny stromů na obdélník tvořený průčelími. Nevšimla si ani, že se šikmo naproti plazí okapem mužská postava, až do chvíle, kdy z rukou náhle vyletěla pleskající vlajka a v severozápadním větru se nepřestala třepetat. Byl poslední den ledna. Kdyby jí někdo řekl, že by si měla s Nadjou pevně v náručí všechno dobře prohlédnout, protože se loučí navždycky, v hloubi duše by věděla, že je něco takového v životě vždycky možné, ale nevěřila by tomu. Vždyť je jí teprve třiadvacet.

A tak se lhostejně, ani se při tom neohlédla, optala: „Bude sněžit?“

A Armanda, která se právě s hrnkem kávy v ruce zvedala od stolu, odpověděla: „Kdepak, na to moc silně fouká,“ bez jediné stopy výčitek svědomí v hlase. Po svém zvyku začala přecházet dlouhými kroky sem a tam a usrkávat při tom z kávy. I proto, že byla zutá a měla na sobě sukni a vlněnou vestičku, to vypadalo, že je tady, ve vysokých místnostech se štukovou rozetou uprostřed stropu, doma ona, a ne Lidy. Mnoho světla tam nebylo. V zadním pokoji tonul nábytek téměř ve tmě. Ve svitu lampy se zeleným stínítkem se dal rozeznat jen stůl přiražený ke stěně, na něm pár věcí - čajová konvice, telefon, desky svázané stužkou - a dveře na chodbu a ke schodům. Dům byl zanedbaný, stejně jako většina těchto prostorných domů u parku, a i zde skončily krásné dveře z tvrdého dřeva za války v kamnech. Ale zejména v místnostech ve třetím poschodí, kde byly cítit postele, šatstvo, mýdlo a kosmetika, byl secesní styl z přelomu století ještě patrný. V ložnicích filtrovaly světlo barevné vitráže v horní části okenních rámů.

Poryv deště pleskl do okenních tabulek a stékal v kapkách po skle. Lidy mžourala přes závoj vody. Tak dobře, rozhodla se, vezmu to podél pobřeží. Za Rotterdamem nepojedu přes most Moerdijk, ale nechám se u Maassluisu převézt trajektem přes průplav Nieuwe Waterweg. Trasu si načrtla jen zhruba, ale v autě, jak věděla, jsou mapy. Uvidím, kudy pojedu. Mezi dvěma nárazy větru nastalo na okamžik takové ticho, že slyšela praskat prkennou podlahu pod Armandinýma nohama, a když i to utichlo, věděla, že se ta druhá dívá s ní na plískanici venku.

„Přece jen je divné, že ty lidi vůbec neznám,“ poznamenala.

„Jim na tom nesejde,“ řekla Armanda, stojící teď u vedlejšího okna. „Mě taky neviděli už rok.“ Posměšně se zachichotala. „Nic bych za to nedala, že až do toho hotelu vejdeš, pamatuješ si to, viď, Hotel Kirke ve Verre Nieuwstraat, že se všichni spletou a ani jim hned nedojde, že nejsi já, ale... ty.“

Obě se krátce, pohoršeně ušklíbly.

Jsou si podobné. Všichni to říkají. Urostlé dívky s úzkými, pevnými rameny, schýlenými trochu dopředu, což jim dodává jaksi starostlivý vzhled – ve skutečnosti takové vůbec nejsou. A kdyby se teď obrátily, souběžný portrét by už vůbec udeřil do očí: tmavé rovné vlasy, téměř kaštanově černé, mizející za přihnutými rameny a odhalující jemná ouška, rovně přištřižená ofinka zcela zakrývající čelo. O jejich čelech se nikdo nic nedozví. Z dvojího páru očí se dá vyčíst všechno možné: veselí, smutek, jízlivost, netečnost, zanícení, a také, že se to všechno někdy velmi rychle střídá, ale především z nich mluví, že se tato dvojice nejspíš dívá na svět a odhaduje ho přesně stejným pohledem.

Lidy postavila Nadju na zem a objala ji. Věrná podoba nebo ne, ona je tady matka. „Dej pozor, ať nenastydne,“ zamumlala, když ve dřepu zabořila nos do dětské šíje, s neurčitým, sebevědomým pocitem, vnuknutým nesčetnými nocemi, kdy holčičku brala k sobě do postele, už od miminkovského věku, a šeptala manželovi, ať se o kousek posune a pokusí se chrápat tišeji.

Napřímila se. „Dalas mi ty klíčky od auta, nebo ne?“ Šátrala v kapsách kabátu a rozhlížela se kolem.

Ve dvou začaly procházet místnostmi. Pátraly očima po nábytku, až si Armanda vzpomněla, že nechala klíče doma.

„Tak já jdu,“ řekla Lidy. „Skočím si pro ně.“

Na chodbě Armanda připomněla: „A co dárek,“ a podala sestře balíček. Zběžně se políbily. Když Armanda řekla: „Tak tam pozdravuj,“ obě se zasmály.

Lidy si přitiskla k hrudi deštník, jednou rukou nadzvedla obrubu kabátu a scházela se zavazadly po schodech. Když otevřela domovní dveře, měla v obličeji poněkud obřadný výraz s vráskou mezi očima. Jako by dobře věděla, že výměnu rolí - byť na jeden den - na sebe musí vzít se vší vážností.


Na rohu, u ústí ulice s obchůdky a kavárničkami přecházející v trh, uviděla lidi s nákupními taškami, jak vzdorují šikmo bičujícímu dešti - každodenní život, snad prachobyčejný, ale pracný až až, znala ho, největší část života člověk stráví malichernostmi. Dnes z něj tedy dobrodružně vystoupí. Přešla. Na delší straně parku, před číslem 77, parkovalo na obvyklém místě auto jejího otce.

„Je tu někdo?“

Otevřela si klíčem. Kráčela teď mramorovou chodbou ke schodišti, kde ztlumila kroky, jak podvědomě děláme v domě, který se zdá opuštěný. Dveře do čekárny dole byly dokořán a otcova ordinace byla jako obvykle zavřená. Kam se všichni poděli? Otec je touto dobou nejspíš na vizitě a obchází řady postelí ve špitále Binnengasthuis. Matka asi vyrazila na nákupy do města. Jako by měla fůru času, začala procházet obytné místnosti v prvním a druhém poschodí. V Armandině pokoji, v místnosti s balkonem, která byla kdysi její, se chtěla ze zvyku podívat do zrcadla, ale stěna vedle okna byla prázdná a odmítala jí vrátit výraz obličeje. Z jakéhosi důvodu neodolala a zašla na půdu. Tma a ten pekelný rámus větru opírajícího se do střechy! A samozřejmě tam našla na matraci pod nízkým krovem brášku v limbu, jak to umí třináctiletý kluk, jako by chtěl zaspat soudný den. Vikýř byl zamžený. Denní světlo padalo na polštář. Podívala se na prosebný výraz v chlapeckém obličeji a pomyslela si: proč bych ještě čekala.

Klíčky od auta nakonec našla na psacím stole v ordinaci.

Krátce nato opustila Lidy v černém citroënu čtvrť, kde se narodila a vyrostla, pustila se po Ceintuurbaanu směrem k řece Amstel. Nejprve chvíli ohledávala nenavyklými prsty palubní desku. Párkrát zkusmo zařadila, pustila plyn a nechala motor doběhnout, znovu se rozjela. Tam je křižovatka, na rohu rozpadající se kostel, pak musí doprava. Toto všechno patřilo ke shodě okolností, rozpoutané v pondělí, šestadvacátého, když Armanda zatelefonovala v jednom ze svých náhlých hnutí mysli Lidy a něco jí navrhla.

Lidy nejprve váhala. S pohledem upřeným na nehty zabrblala: „Já ti nevím...“, načež jí Armanda předhodila, že takovému podivnému, nečekanému výletu třeba ještě zatraceně přijde na chuť. Následovalo krátké odmlčení, ale obě už věděly, že to znamená „ano“, protože tak to mezi nimi chodilo. Mladší uměla do starší tak přesvědčivě hučet, že než se kdo nadál, z úsluhy byl nápad a z nápadu pak bezvadný nápad.

„Můžeš si půjčit taťkovo auto, už jsem to domluvila,“ lákala Armanda přizpůsobivou Lidy, která už měla v duchu před očima mapu západního Nizozemska až k velkým mořským zálivům.

Bylo pozdě večer. Lidy si šla lehnout, ale zůstala vzhůru, dokud neslyšela, že se muž vrátil domů. Bez rozsvěcení se v ložnici svlékl a jako vždycky se k ní okamžitě přitulil. Všude kolem nich byl klid. Z ulice se neozýval provoz a stromy v parku na čelní straně domu stály, jako by ještě v životě neúpěly v severo- nebo jihozápadním vichru. Přesto se právě v tomto okamžiku, tisíce kilometrů daleko, dala do pohybu drobná oblast nízkého tlaku vzduchu. Od Labradorské úžiny pokračovala poměrně rychle na východ a strhla s sebou několik dalších tlakových níží.

Když jela Lidy po dálnici na Haag, už po čtvrthodince vypnula stěrače, bylo po dešti. Cítila jen, že příšerně fouká. Vichr, který se předchozí noci přehnal silou orkánu přes Skotsko, vyvrátil celé lesy a k ránu opustil východní pobřeží Anglie, vnímala takto: neustávající tlak, nutící ji stahovat řízení mírně doprava. Na to si člověk zvykne během pěti minut a dál tomu nevěnuje pozornost.

Těsně před Maassluisem zastavila u pumpy. Mladík v modré kombinéze naplnil nádrž a umyl skla. Lidy s ním došla do kanceláře, kde to vonělo kávou a cigaretami. V rádiu byly zprávy.

„Jak se dostanu k trajektu?“ optala se, když mladík zaklapl zásuvku pokladny.

Pokynul hlavou, aby šla za ním, a mezi dveřmi jí ukazoval cestu. Zatímco Lidy přikyvovala a vrývala si do paměti přímou silnici, na konci mírná zatáčka a pak křižovatka, začal na pozadí hlasatel, ani více, ani méně vážně než jindy, se zprávou protizáplavové služby.

„...značně vysoký stav vody pro úseky Rotterdam, Willemstad, Bergen op Zoom a Gorinchem...“

Lidy poděkovala a vykročila znovu do větru.

„Nemůžete to minout!“ zavolal za ní pumpař.

Trasa byla skutečně velice jednoduchá. Než se nadála, byla v přístavišti. Zastínila si rukou oči. Pruh vody byl velmi úzký. Přesto byl protější břeh opravdový protější břeh, šedá přímka, určená spíš k vygumování než k zachování. S šálou omotanou kolem hlavy došla k přístavnímu můstku, kde stála tabule s plavebním řádem. Dočetla se, že trajekt dorazí z protější strany teprve za půl hodiny. Vystoupila po pár schůdcích na dřevěný stupínek u boudy a objednala si kávu. Pošmourné světlo, opět rádio, odevzdala se atmosféře vyčkávání. Sedět, to je všechno. Poněkud otupěle si vložila do rtů cigaretu.

Co tu proboha dělám? Kdo nebo co mě sem přivádí?

© Magda de Bruin-Hüblová
Kniha vyjde koncem dubna v nakladatelství Paseka
Na stránkách iliteratura.cz zveřejňujeme úryvek se souhlasem překladatelky a nakladatelství Paseka

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2125x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce