Fuentes, Carlos 2

Fuentes, Carlos 2

rozhovor beletrie zahraniční

Carlos Fuentes přijel v červnu do Prahy, aby oficiálně zahájil provoz knihovny Cervantesova institutu, která nese jeho jméno.

Jsem spisovatel levého středu
S Carlosem Fuentesem o pomíjivosti států, narkomafii a románu

Mexický spisovatel Carlos Fuentes navštívil Prahu dvakrát, poprvé v roce 1961, podruhé v roce 1968, aby vyjádřil protesty proti vstupu sovětských vojsk. Při té příležitosti navázal celoživotní přátelství s Milanem Kunderou, o němž napsal esej El idilio secreto (Tajná idyla). V minulých dnech přijel do Prahy potřetí, aby oficiálně zahájil provoz knihovny Cervantesova institutu, která nese jeho jméno.

AT: Začněme problémem multikulturalismu. Jsou myslitelé, kteří jsou přesvědčeni, že multikulturalismus je falešný mýtus, že v mnohokulturních společnostech je možná buď jenom asimilace jedné kultury druhou, nebo trvalé napětí mezi nimi. Z vašeho díla, které je v tomto směru velmi konzistentní, vyplývá, že vy v multikulturalismus věříte, což dokládáte na zkušenostech středověkého Španělska a Iberoameriky…
CF: Iberoamerika může opravdu být příkladem pro ostatní. Vždyť ji také na důkaz její kulturní rozmanitosti nazývám Indo-Afro-Ibero-Amerika. V zemích, kde hlavním jazykem je španělština, která nám dává velkou jednotu, ale kde zároveň existuje více než čtyřicet dalších domorodých jazyků a všechny jsou uznávány, je pochopitelné, že takový Yaquí ze Sonory nebo Maya z Yucatánu, aby si rozuměli, nemají jinou možnost, než se mezi sebou dohovořit kastilštinou, kterou sem přinesli Španělé.
Naproti tomu stojí Spojené státy americké. To byl kdysi velmi uzavřený jednokulturní stát. Severní Amerika byla anglosaská, puritánská, protestantská, a považte, dnes patří k největším multikulturním státům na světě, kde dvaačtyřicet milionů lidí hovoří španělsky. Etnicky je to země značně různorodá, tvoří ji Evropané, Afričané, domorodci, Hispanoameričané, takže se už nemůže říci, že jde o jednokulturní zemi, ale o zemi z mnoha úhlů pohledu multikulturní. A jaký je v tomto směru osud světa? Budoucnost planety je mestická. Cestování, migrace a zejména požadavky pracovního trhu změní všechny světadíly počínaje Evropou v mestické kontinenty, kde spolu bude koexistovat mnoho ras, mnoho jazyků, mnoho náboženství. Na multikulturalismus je třeba si zvyknout, už nebudou existovat izolované, kulturně čisté ostrůvky. Věřím, že Evropa bude schopna pojmout a přijmout všechny cizí vlivy, stejně jako jsme v Mexiku přijali vlivy domorodé a vliv španělský a vytvořili jsme jeden multikulturní národ. Skrze potřeby pracovního trhu a obchodu je třeba v globalizovaném světě očekávat obrovský přesun kultur, tradic, ras i jazyků. Nikdo na takovou situaci není připraven lépe než Iberoamerika, která má se soužitím mnoha kultur více než pětisetleté zkušenosti.

- V poslední kapitole eseje Pohřbené zrcadlo s optimismem vítáte stále větší uvědomělost a emancipovanost občanské společnosti, tedy demokratizaci zemí Hispánské Ameriky zdola. Zprávy o takovém jevu se v našem tisku objevují jen sporadicky. Zato je z nejvyšších politických míst slyšet hlasy, že občanský sektor jsou vlastně nátlakové skupiny, které nikdo nevolil, a že jedinou skutečnou demokracií jsou rozhodnutí volených zástupců, tedy parlamentu. Mohl byste přiblížit demokratizaci hispanoamerických zemí pomocí angažované občanské společnosti? V čem podle vás spočívá skutečná demokracie?
- Snaha vyřadit občanskou společnost z politické angažovanosti, to je fašistický postoj. Nic jiného. Vždyť občanský sektor drží společnost pohromadě. Jsou to lidé, kteří pracují, kteří přemýšlejí, dokáží dát najevo své přesvědčení, žení se a vdávají, mají děti, dokáží rozhýbat společnost. I kdyby vymizely vlády, občanská společnost zůstane. Občanská společnost vytváří vládu a vláda je tu od toho, aby občanské společnosti sloužila. Nic víc. V Mexiku se občas objeví vlády, které nefungují nebo fungují špatně, ale občanská společnost se stále vyvíjí, nezastaví se. Vezměte si jenom takové hlavní město Mexika, které má dvacet milionů obyvatel. Je prakticky nemožné všem vládnout a občanská společnost se téměř naučila spravovat sama sebe. Na úrovni profesní, na úrovni čtvrtě, na úrovni rodiny. Existuje velmi aktivní občanská společnost, která sice stát potřebuje, nikdy bych se neodvážil říci, že stát je nepotřebný, ale nemůže rozhodovat úplně o všem. Může být kdykoli odstraněn, hozen do starého železa. Stát je pomíjivý, občanská společnost je tu natrvalo.

- Kdysi jste řekl: „Moje romány vznikají jako akt imaginace a postupem let se stávají reálným dokumentem.“ V románě Křeslo pro orla (2003) nabízíte smutný obraz Mexika v roce 2020. Ten rok se pomalu blíží. Je obraz dnešního Mexika skutečně tak tristní?
- Je mnohem tvrdší. Demoralizovaná vláda, korupce, narkomafie, kasikismus, politické vraždy... Román je mexickou verzí francouzských románů o palácových intrikách. Pojednává o pletichách uvnitř prezidentského paláce, kde všichni sledují své vlastní zájmy, každý zrazuje každého, hledá možnost, jak povýšit. Největší problémy, s nimiž se ale Mexiko potýká, je násilí, jež se ve společnosti stalo běžným jevem, a narkomafie. Násilí je napojeno na skupiny obchodníků s drogami, armáda nezasáhne, protože není vyloučeno, že by došlo ke krveprolití, policie je narkomafií zkorumpovaná. Je to složitá situace a současný prezident Felipe Calderón ji přehlíží. Nakonec si myslím, že jsem se v románě Křeslo pro orla ještě držel zpátky. Zatímco v chodbách prezidentského paláce jsou intriky spíše zábavné, když se přenesou do společnosti, když se kriminální živel dostane do sporu se státem a stát je poražen zločinci, má to těžké důsledky pro všechny občany.

- Myslíte, že k něčemu takovému může dojít?
- Doufám, že se to nestane. Je však třeba přijmout nějaké rozhodnutí a myslím, že by mnohé vyřešila legalizace drog. Jinak se s narkomafií nevypořádáme.

- Leitmotivem vašich děl je Mexiko a jeho osud. Dokonce se říká, že existují dvě Mexika: jedno skutečné a jedno vymyšlené Carlosem Fuentesem. Kolik Mexik podle vás existuje ve skutečnosti?
- Myslím, že je tolik Mexik, kolik má Mexiko obyvatel. Ano, jedno Mexiko je objektivní, to je Mexiko v oficiálních statistikách. Ale každý Mexičan má svou představu o zemi, v níž žije, nejen já. Já o něm píšu, jiní ho malují, filmují, jiní ho promýšlejí. Kdo zná mexický film, ví, že každý režisér má jinou vizi. Ve skutečnosti to není vize jedné země, ale umělecké vidění jedné reality. Nelze říci, že to, co natočil González Iñárritu, je Mexiko, že Mexiko je to, co namaloval Diego Rivera či Rufino Tamayo anebo to, co napsal Carlos Fuentes. Tak spletitou zemi nelze obsáhnout jedním úhlem pohledu. Nelze přeci pochopit Francii 19. století bez Balzaka a Londýn stejného období bez Dickense. A určitě nepsali, jako by měli v ruce kameru. Moje Mexiko také neodpovídá objektivním statistickým datům, je výsledkem umělecké imaginace.

- O jednom ze svých prvních románů Nejprůzračnější kraj jste napsal, že město Mexiko obsahuje mnoho vrstev. Jednu z Moctezumova období, jednu z doby místokrále Mendozy nebo císařovny Charlotty, z doby Porfiria Díaze či z doby po zemětřesení v osmdesátých letech 20. stol. Dnes by se mohla připojit další vrstva, řekněme podzemní, vrstva extrémní chudoby. Jak byste Ciudad de México viděl dnes? Myslíte si, že jde skutečně o postapokalyptické město?
- Ano, ano, ano. Podívejte, když jsem se narodil, to už je hodně let, to je jisté, město Mexiko mělo okolo milionu obyvatel a celá země jich měla dvacet milionů. Dnes má dvacet milionů jenom hlavní město a v celém Mexiku žije okolo sto deseti milionů obyvatel. To je boom obyvatelstva absolutně nekontrolovaný a nekontrolovatelný, vymklo se nám to z rukou. Neexistují služby, neexistují prostředky odpovídající tak velké explozi obyvatelstva. Stojíme tváří tvář velkému problému, který se netýká jen hlavního města, ale celé země. Už jsem o tom hovořil. Jde o problém narkomafie. Například Michoacán, nádherný mexický stát s překrásným hlavním městem, je prakticky ve stavu války s drogovými skupinami. Já mám už dlouho jeden návrh. (smích) Protože naše zkorumpovaná policie nezmůže nic a vojsko kvůli možnému masakru nekoná, navrhuji povolat německou policii.

- Německou policii?! V Kolumbii třeba zasahuje proti drogovým kartelům americké vojsko.
- Ne, americké vojsko ne. Americké vojsko, které nám zabralo část území, to by nešlo. Německou policii. Německá policie, ta je neposkvrněná jako Panna Marie. Může to dokázat jen německá policie.

- Někteří kritici vytýkají nejen vám, ale většině hispanoamerických autorů silný a trvalý antiamerikanismus s tím, že váš postoj pramení z komplexu méněcennosti vůči úspěšnějšímu a mocnějšímu sousedovi. Co byste vzkázal takovým kritikům?
- Že jsem člověk, který Spojené státy americké zná, že je miluji a že jsem tam vyrůstal v době Franklina Roosvelta. Že tedy mohu porovnávat, jak to v USA vypadalo za jeho prezidentství v tak těžkém období hospodářské krize a po uplatnění New deal, mohu srovnávat postoje za druhé světové války se vším, co přichází pak. Že tedy mohu srovnávat hvězdné období Spojených států, v němž se projevila všechna pozitiva severoamerického národa, s tím, co přichází potom. A to kritizuji.

- Oblíbeným symbolem použitým v mnoha vašich dílech jsou zrcadla a obrazy, které pohledy do nich nabízejí. Symbol zrcadla jednou nastaveného ze španělského břehu směrem do Ameriky a podruhé z amerického břehu do Španělska a Evropy jste využil i v eseji Pohřbené zrcadlo. Události v něm pojednané končí v roce 1992. Co by se v takto nastavených zrcadlech vidělo dnes?
- Domnívám se, že Pohřbené zrcadlo je první knihou, která pojednává o hispánské kultuře v její celistvosti. Pojednal jsem hispánskou kulturu tak, jako by mezi kulturou Iberoameriky a kulturou Španělska neexistoval plot, jako by mezi nimi nebylo žádné prázdno. Nás přeci spojuje moře, skrze které proudilo oběma směry vzájemné poznávání. V dobách bojů za nezávislost se v Iberoamerice projevil velký antihispanismus. V Mexiku máme ale velmi pozitivní zkušenost s republikánskými imigranty ze španělské občanské války. Jejich příchod znamenal velké ozdravení mexické kultury. Přišli sem velcí umělci, básníci, spisovatelé, architekti, lékaři, filmaři. Považuji za nutné, aby naše kultury, španělská a hispanoamerická, byly chápany jako jeden hispánský celek. Dnes už máme vztahy mezi sebou vyřešené a naši společnou hispánskou kulturu musíme chápat jako jednu z mnoha kultur světa, který je jinak – co se týče obchodu a bankovních operací – zcela globalizovaný.

- Zmíněný esej je vystavěn jako systém dějinných křižovatek, na nichž Španělsko a Iberoamerika mohly volit z mnoha cest svého dalšího dějinného vývoje. Po rozpadu bipolárního světa stojí na podobné křižovatce celá planeta a má dvě možnosti: „demokracii vylučující“, nebo „demokracii začleňující“, abych použila vaše termíny. Buď bude vytvářet bloky namířené proti jiným blokům, nebo se bude snažit o planetární spolupráci. Jak vidíte budoucnost vy? Zůstalo vám v tomto směru alespoň trochu optimismu, který jste opatrně vyslovil v závěru eseje?
- Politická scéna se pomalu mění. Myslím, že je právo každé země zvolit si vlastní způsob svého politického zřízení. Aby měla vlastní obchodní, migrační, mezinárodní, legislativní politiku pro dnešní dobu, která prochází změnami. Konfrontační bipolární svět se změnil ve svět unipolární, v němž jedinou mocností na světě jsou Spojené státy americké. To však nebude mít dlouhé trvání, zejména po děsivém fiasku v Iráku. Celá válka v Iráku je projevem koloniálního postoje nejen USA, ale zejména Velké Británie, stejně tak jako předtím válka ve Vietnamu byla projevem koloniálního dědictví Francie. Tento unipolární svět končí. Pomalu nabývá na významu Čína, Japonsko, Indie, Evropa. Vzniká multipolární svět, musí vzniknout multikulturní svět založený na respektu, diplomacii a uznání ostatních. Na základě toho musí vzniknout nová mezinárodní politická a ekonomická organizace, která by nově vzniklý řád udržovala, protože nikdo není pánem světa a nikdo nemůže ostatním nic diktovat. V tomto směru může sehrát velkou úlohu právě literatura a zejména román, o němž už se desetiletí s oblibou tvrdí, že je mrtvý. Prostřednictvím románu, prostřednictvím literatury se národy o sobě mohou dozvědět mnohem víc než prostřednictvím studené obrazovky nebo suchých novinových článků. A poznání druhého je prvním krokem k jeho respektování.

- V naší zemi jste často označován za levicového spisovatele. Považujete se za něj i vy sám?
- Samozřejmě. Jsem spisovatel levého středu. A nestydím se za to.

- Má pro vás nějaký hlubší význam, že je po vás pojmenována knihovna Institutu Cervantes právě v Praze?
- Jak by ne. Pro mě je to velká čest. Mám tuto zemi velmi rád. Navštívil jsem ji přece v jejím těžkém období v roce 1968 společně s Juliem Cortázarem a Gabrielem Garcíou Márquezem a mohl jsem tak lépe pochopit, co se tu vlastně stalo. Tehdy jsem také navázal hluboké přátelství s Milanem Kunderou. Poznal jsem Prahu v jednom z nejtěžších období a na to se nezapomíná, stejně tak jako nikdy nezapomenu větu Miloše Formana: „Vyšli jsme ze zoologické zahrady a ocitli jsme se v džungli.“ A kromě toho, Praha je bez nadsázky nejkrásnější město v Evropě a poznal jsem jich opravdu hodně.

© Anna Tkáčová
Rozhovor vyšel v Týdeníku A2
Na iliteratura.cz se souhlasem autorky

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2502x

Inzerce
Inzerce