Rozier, Gilles: Láska bez odporu

Rozier, Gilles
Láska bez odporu

ukázka beletrie zahraniční

Ze začátku to ve sklepě nebylo vůbec jednoduché. Nenapadlo mě, že přijde doba, kdy tam budu někoho skrývat. Herman — tak se bývalý voják jmenoval — neměl žádné náhradní oblečení. Prvních pár dnů musel spát na zemi, protože tam nebyla postel...

Gilles Rozier: Láska bez odporu, z franc. originálu Un amour sans résistance přel. Jan Seidl, Host, 2007

4
[...] Ze začátku to ve sklepě nebylo vůbec jednoduché. Nenapadlo mě, že přijde doba, kdy tam budu někoho skrývat. Herman — tak se bývalý voják jmenoval — neměl žádné náhradní oblečení. Prvních pár dnů musel spát na zemi, protože tam nebyla postel. Nejhorší to ale bylo s hygienou. Musel mi předávat svůj nočník a styděl se. Ani ve mně to nebudilo žádné nadšení, ale copak jsme si mohli vybírat? Teď se těm rozpakům nad tělesnými věcmi jenom usmívám. Nočník nebo vytrvalý zápach, to přece vůbec nic není, jiní od té doby dělali daleko horší věci, jedli své spolucestující v troskách letadla v Andách nebo pili v koutě dobytčáku svou vlastní moč. Mě akorát válka donutila vynášet lejna.

Už ani nevím, jak se v tom sklepě vlastně ocitl. Seběhlo se to příliš rychle, vjemy se mi nestihly pořádně zapsat do paměti. Souhra okolností — nějaký esesák se třeba otočil nebo měl zrovna úředník z kartotéky polední přestávku. Matně si vzpomínám, jak jsme opustili Rohanský palác hlavní bránou, jak pucfleci sráželi podpatky, a že mi ta bizarní situace vůbec nepřišla zábavná. A taky — kdoví? Třeba jen nějaký gestapák v pravou chvíli nad naším útěkem přivřel oči, protože se mu líbil Hermanův pohled nebo moje pozadí? Životy lidí v té době závisely přesně na takových náhodách, na směšné slabosti a drobné neposlušnosti. Herman se nechal dovést k nám domů, matka byla na nákupech, sestra v prvním patře zneuctívala rodinu, velké zrcadlo u vchodu bylo tím jediným, kdo nás viděl projít, ale zrcadla nemají paměť, tajemství po nich kloužou beze stopy. Šup s Hermanem do sklepa a rychle zpátky na gestapo. Bylo nutné se tam vrátit pro překlady. Bylo to strašně riskantní, kdo mohl vědět, co se tam všechno po našem odchodu stalo? Uvědomili si, že jim chybí jeden Žid? Řekli pucfleci, že jsme utekli? Cestou do schodů Rohanského paláce ve mně byla malá dušička. Zástup Židů už zmizel, chodba zela prázdnotou. Byli zřejmě zavření v bývalé kanceláři pokladníka, pokud je už ovšem neodvezli v náklaďácích zadní bránou. Des Roulieresovi udělalo dobře, že mám zpoždění a nedokážu říct nic na svou omluvu. Přistihl mě při poklesku. Pohrdlivě mi na stůl hodil složku papírů a nechal mě, ať ji seberu a odejdu. Začíná pro mě válka, a to je dobré. Stavím se na odpor, zachraňuju muže. A jakého muže! Sice umírám strachy, ale můj život dostává smysl. Napříště už snesu des Roulieresovo ponižování, klapot vojenských podpatků už mi nebude trhat uši, budu se moct obětem podívat do očí. Ten chlapec s tyrkysovýma očima, který byl ve sklepě, mi zachránil život. Bylo to jasné — svým skromným způsobem vstupuju do odboje.

Když na to teď myslím, byla to obrovská klika. Němci si nevšimli, že Herman schází, a ostatní Židi to nepráskli. A to se říkalo, že jsou zbabělí. Možná ale mlčeli ze zbabělosti.

Moje mravenčí shánění pokračovalo, ale o hromadění knížek v podzemní štole už nešlo. Nyní bylo třeba cestou z gymnázia sbírat odloženou veteš, která byla za války vzácností. Dneska se jen vyhazuje, vyhazuje, vyhazuje, lidi nic jiného nedělají, stalo se to činností samo o sobě — vyhazovat. Ale v té době všichni spravovali, látali a recyklovali, a dokonce i zužitkovávali zbytky jídel. Rozplétaly se svetry, matka mě posadila, řekla, ať dám ruce od sebe a nehýbu jimi, a pak na ně navíjela přízi, kterou párala z vesty. Přadeno, které takto vzniklo, potom ponořila do vody, aby se vlna narovnala, a mohlo se plést nanovo. Svetr (matka říkala pulóvr), který mě hřál v mých patnácti, vydal nejmíň na čtyři zavinovačky pro Isabeliny děti. A když nemohla použít moje ruce, buď že viděla, že mám něco na práci, nebo později, když se to po mně jako po dospělém člověku už neodvažovala chtít, posloužilo jí opěradlo židle z jídelny, ale nebylo to ono. Anna nevydržela nikdy v klidu víc než dvě minuty, s ní to byla zbytečná námaha. Matka to rychle pochopila.

Bylo zapotřebí zlepšit pohodlí ve sklepě, ale popelnice zely za války stejnou prázdnotou jako talíře. Donést matraci nepřicházelo v úvahu, na to by mi nestačily síly a nikoho jiného nebylo možné do tajemství zasvětit. A tak nezbývalo než sbírat hadry, kusy vlny a slámu a v noci to ve sklepě sešívat. Herman byl krejčí. Totiž ve skutečnosti byl něco úplně jiného, ale už od dětství uměl zacházet s jehlou. Nikdy by mě bývalo nenapadlo, že jeho tlapy budou schopny takové přesnosti, když se chopí látky. Celé noci jsme trávili šitím. Navlékal dlouhou nit, kousky látek, které měl sešít, si vždy trochu nadhodil a nit jimi protáhl tak sebejistým a zkušeným pohybem, že se mu šití nikdy nezašmodrchalo. I těmi nejsilnějšími látkami bez potíží pronikal na první pokus. Mně vedle něj bylo skoro trapně, že zatímco on vytvoří několik metrů dokonalého švu, já na druhém konci díla horko těžko spíchnu pouze pár centimetrů notně křivého stehu.

Když se mi někde podařilo sehnat další kus látky, přišili jsme ho k tomu, co už bylo hotové.

„Tahleta utěrka by mohla přijít tady vedle toho kusu prostěradla, co myslíte?“

„Já bych ji dal sem, prodloužíme s ní ten béžový hadr.“

Šili jsme v přítmí a povídali si. Vyptával se mě na přečtené knihy, a když některou znal, řekl mi to. To on kladl otázky a hovořil. Chvílemi rozmluva vázla. Někdy si začal prozpěvovat. Jeho vroucí hlas mě obestíral jako za časů podivné války. Často jsme šili ve světle čtenářské lampičky mlčky. Soustředili jsme se na práci — tedy hlavně on; mě zaměstnávaly kradmé pohledy jeho směrem. Dělalo mi dobře, že ho vidím.

Kdyby tak Herman věděl, že cestou k němu do sklepa jdu pokaždé okolo matčiny singrovky! Kdybychom ji mohli používat, ušetřila by nám sice práci, ale připravila by mě o úžasné noční chvíle strávené sledováním Hermanova krejčovského baletu.

Byli jsme hrdí na matraci, kterou jsme zhotovili doslova z ničeho, povlečení se podobalo mapám Francie visícím na zdech obecných škol, na nichž byl každý okres vyveden jinou barvou. Dneska se tomu myslím říká patchwork, takový zvláštní zeměpis jenom pro nás dva. Z otcovy skříně mým přičiněním nenápadně zmizely dvě košile, matka ji stejně neotvírala, a vrátí-li se kdy otec ze zajetí, bude si pamatovat, kolik košil měl před válkou? Herman ode mě také dostal jeden obnošený kus spodního prádla a jeden, který byl Saši. Líbila se mi představa, že je Herman pod kalhotami oblečený střídavě jako muž a jako žena, byl to docela nenápadný způsob, jak ho trochu ponížit. Za války člověk snesl ledacos a mně připadalo vhodné zachovat si nad ním určitou převahu, usnadnit mu život, ale nikoli přespříliš, bylo to jako s kanárkem v kleci, kterému zdánlivě zapomínají vyměnit vodu, ale ve skutečnosti to dělají proto, aby se nemohl parádit, jak potřebuje. Klidně se ode mě mohl dočkat mnohem horších věcí, byl mi vydán na milost a nemilost. Záleželo jenom na mně, zda ho ze sklepa vyženu, pošlu zpátky na vzduch a předhodím psům.

Pokud měl Herman přežít, musel zůstat ve sklepě. Nechal se ode mě zajmout. Celkem příjemné zatčení — na gestapu mě s radostí následoval, aby odtamtud unikl. Nebylo třeba vyvíjet žádné úsilí, aby mi nepláchl. Okolnosti se postaraly, že už zůstal v mém područí. To ale přeháním. Nenapadlo mě té situace zneužívat. Teprve teď si uvědomuju svou tehdejší moc.

Herman se psal s jedním n a velmi na tom lpěl. Dlouho mi to dělalo potíže. Pro mě to bylo německé jméno. Jmenovalo se tak ale i mnoho polských Židů. Herman byl Žid. Nikdy mi žádný nebyl tak nablízku, vyjma paní Blochové s jejími občasnými voňavě vlhkými polibky.

Před ním byl mým zamilovaným Hermannem Hermann Hesse. Hlavně kvůli Stepnímu vlkovi. Ten zůstal v oficiální knihovně v prvním patře, ale kvůli Hermanovi mě teď lákalo znovu ho otevřít. Skoro se mi ta kniha vykouřila z paměti, zapasovaná mezi Utrpením mladého Werthera a Princem Bedřichem Homburským. Jak říkám, ti úředně povolení mě nezajímali, můj život ovládl Thomas Mann. Nezbývalo než vytáhnout Hermanna z knihovny a vyhradit mu místo na nočním stolku. Když jsme se Sašou leželi v prvním patře bok po boku, utíkaly mi myšlenky k Hermanovi zahrabanému pod zemí a Hesseho stránky mi skýtaly útěchu. Přece jen to byly večery s Hermannem, byť se psal se dvěma n, ilegalita se tím způsobem dala prožívat s odhalenou tváří.

Ještě k tomu, že se mi vydal na milost a nemilost — nebylo to spíš opačně? Rozechvění, které mi kdysi skýtal mladý voják z podivné války, se ohlásilo znovu, jakmile se teď usadil ve sklepě. Bylo jasné, že toho muže miluju. Zahalovalo ho sklepní příšeří a desateronásobně tak zmnožovalo moji touhu, jako v domech hrůzy, kde se ze tmy rodí vzrušení. Ale on? Byl mi vděčný za záchranu, jenže postačí to k tomu, aby byl můj? Dotkne se mě někdy?

Teď už si nedovedu vysvětlit, jak mohl Herman ve sklepě vydržet tak dlouho. Dva roky, tři měsíce a dva týdny, dvakrát denně vynést nočník. A nikdo na nic nepřišel. Možná Saša, ale to už se nedozvím. Stvoření, s nímž mi bylo souzeno žít, být mu nablízku, ale nikdy se ho nedotknout, přiměly mně neznámé důvody k sebevraždě. Dopis na rozloučenou se nenašel. V noci 8. února 1944 se mi při návratu ze sklepa zjevilo nahé a bezvládné tělo Saši, jak leží na břiše na naší manželské posteli v tratolišti krve. Mrtvola vystavovala na odiv svůj zadek; poprvé mi bylo dáno vidět ho na vlastní oči. Chápu, že se to může zdát neuvěřitelné, ale přísahám, že to všechno říkám po pravdě, tak, jak se to přihodilo. Pranic nevadilo, že moje ruce Sašu nikdy nesvlékly. Pozadí nebylo pěkné, nebudilo ve mně žádnou touhu, mdle rozložené mezi zády a stehny s nenápadným, ale nepříjemným chomáčkem chlupů vyrůstajícím zprostředka — pokud mě ovšem o schopnost touhy nepřipravily okolnosti (mám na mysli ten hrůzný výjev). Ozvala se matná chuť Sašu obejmout, poprvé by to bylo upřímné gesto, ale bylo příliš pozdě. Zdálo se mi, že si Saša takovou potupu nezaslouží. Na vysouvacím věšáku v koupelně schlo čerstvě vyždímané prádlo. Jaké jen zoufalství to Sašu zbavilo chuti do života? Bylo to zdrženlivé, trochu až moc uzavřené stvoření. Nikdy nebylo mou snahou podpořit Sašu, ať se otevře a rozvine, a přece to byla moje úloha. Naopak, nevadilo mi, že se utíká ke své samotě, a nic mě nepřimělo přiznat si, jak tím manželstvím trpí. I když, musím se trochu opravit. Byla sice pravda, že se se mnou Saša nesnaží sblížit, ale to byl jen výsledek mého chování. Zašije se snad někdo při svatební noci s knížkou v němčině? To tělo mě zkrátka nepřitahovalo; žádný prostředek mi nebyl cizí, aby mezi námi zůstal odstup a nedocházelo k dotyku.

Bylo snad toto nahé tělo, na němž se černala zasychající krev a z nějž vyprchal život, jedinou posmrtnou zprávou od Saši? Zprávou o smutku po našem milostném životě, který už nikdy nezačne? Byla ta sebevražda od Saši dárkem? Že se stáhne a uvolní mi ruce, aby se mohly plně věnovat záchraně Hermana?

© Jan Seidl
Na iliteratura.cz zveřejňujeme se souhlasem překladatele a nakladatelství Host

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2534x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce