Westerman, Frank: El Negro

Westerman, Frank
El Negro

recenze beletrie zahraniční

Rozporuplné pocity a potřeba pochopit, proč je setkání s vycpaným člověkem tak zneklidňující, nutí vypravěče příběhu vypátrat tajemství El Negra. Kdo vlastně byl, kdo jej vypreparoval a jak se ocitl až ve vitríně muzea v zapadlém katalánském městečku Banyoles?

El Negro aneb podobenství o strachu a vině
Frank Westerman: El Negro. Z nizozemského originálu El Negro en ik přeložila Magda de Bruin-Hüblová. Pistorius & Olšanská, Příbram 2007, 232 stran

Tým patologů a před nimi na pitevním stole dobře konzervované tělo bezejmenného „negroida se znaky afrického Křováka“ – El Negro, položka 1004 muzejního depozitáře. Takovýmto věcným vylíčením pitevního protokolu se otevírá kniha Franka Westermana El Negro, kterou začátkem října vydává nakladatelství Pistorius & Olšanská.

Věcný styl, jimž je podáno ohledání lidského „exponátu“, je v ostrém kontrastu s kulturními i morálními stereotypy o úctě k lidskému tělu, úctě k mrtvým a úctě k jednotlivým rasám, které se při čtení této pasáže samovolně aktivují. Podobně rozporuplné pocity a potřeba pochopit, proč je setkání s vycpaným člověkem tak zneklidňující, nutí vypravěče příběhu vypátrat tajemství El Negra. Kdo vlastně byl, kdo jej vypreparoval a jak se ocitl až ve vitríně muzea v zapadlém katalánském městečku Banyoles? Postupně se čtenář dozvídá, že El Negro se dostal do Evropy spolu s ostatními africkými zvířaty a že byl jedním z obchodních artiklů rodinného podniku Maison Verreaux, který do Francie dovážel exotické exponáty nejen za vědeckými účely. Z korespondence Verreauxových, ostatních dobových pramenů, historických a náboženských faktů a tehdejších antropologických teorií (kraniologie Georgese Cuviera, okolnosti formování evoluční teorie Charlese Darwina) rekonstruuje vypravěč dobový myšlenkový a společenský kontext, jehož je El Negro součástí, a pokouší se zjistit, jakým způsobem byl El Negro s tímto kontextem spojen, přičemž platí (a to i pro zbytek knihy), že čím víc faktů a analýz, tím je pravda diferencovanější a hůře uchopitelná.

Již v období, kdy se El Negro dostává do Evropy, je vidět, že se z vědeckého a sběratelského objektu postupně stává symbol; symbol syntetizující tehdejší západoevropské koloniální pojetí světa. Je pozoruhodné sledovat přerod mrtvého vypreparovaného těla v kulturní symbol, jehož významy získávají jinou platnost v závislosti na měnící se kultuře a společnosti od 19. století téměř do současnosti. El Negro se po přesunu do sbírky lebek a zvířat Franciska Dardera, který jej daruje právě španělskému, respektive katalánskému městečku Banyoles, stává postupně symbolem snah po katalánské nezávislosti. Po rozpadu koloniálního systému se vystavený exponát stává terčem kritiky černošského aktivisty Alphonse Arcelina a ten za pomoci různých mezinárodních organizací a médií rozpoutá skandál. El Negro už není jen symbolem západoevropské kultury 19. století a snah o nalezení katalánské identity, ale i symbolem hanobení rasy a krutých koloniálních praktik. Arcelinovy argumenty těží z xenofobie a pocitu viny vůči černošským obyvatelům. Kvůli pocitu viny západních zemí a strachu postavit se proti černošským aktivistům je El Negro, respektive to, co z něj po odstranění konzervačních preparátů zbylo, převezen do Botswany, kde je za zvláštních okolností pohřben.

Příběh El Negra není pouze příběhem jednoho „muzejního exponátu“. Jeho příběh je příběhem krize po rozpadu koloniálního světa a důsledků tohoto rozpadu. Příběh o vzrůstajícím pocitu viny západních zemí, který nelze ospravedlnit jen politickou korektností a štědrou rozvojovou pomocí, a příběh o utápění se v minulosti a o pocitu křivdy bývalých kolonií, které nejsou schopny převzít zodpovědnost za svůj osud a za důsledky svého jednání. Oba příběhy se neustále prolínají a ústí v různé podoby vzájemné manipulace a strachu. V textu tyto příběhy zosobňují osudy dvou afrických zemí, Sierry Leone a Jihoafrické republiky.

Vypravěčův věcný styl bez vynášení kritických soudů umožňuje čtenáři vnímat předestřená fakta jako informace, uvažovat o nich samostatně a vytvářet si na ně vlastní názor. Na tomto místě se nejzřetelněji projevuje autorův publicistický přístup, který může být považován jak za přednost, tak za slabinu kompozice knihy. Pokud zdůrazníme informativní hodnotu textu a prostor, který je čtenáři ponechán pro formulování vlastního názoru, lze tento přístup pochopit a ospravedlnit. V tomto případě budeme považovat pravděpodobně knihu El Negro za literaturu faktu s přídechem autobiografických prvků. Pokud ovšem budeme na tuto knihu pohlížet jako na beletrii vycházející z reálných faktů a zkušeností a uplatníme-li kritéria, kterými obvykle hodnotíme kompozici fikčních textů, lze jen těžko souhlasit s autorovým „patchworkovým“ stylem. V jeho důsledku nejsou jednotlivé prvky příběhu vždy plně funkční nebo nevytvářejí souvislý, navzájem provázaný celek. Jako příklad lze uvést vypravěčovy osobní zkušenosti (studentský pobyt na Jamajce, výzkum k diplomové práci u peruánských Indiánů) či práci s některými motivy a epizodami (např. historický a sociologický exkurs do situace v Sieře Leone nebo příběh bílé gorily Sněhová vločka).

I přes některé stylové ambivalence je kniha Franka Westermana fascinující čtení nejen o historii El Negra, ale i o důsledcích rozpadu koloniální společnosti a o pocitech, které tuto skutečnost na obou stranách provázejí. Autorovy rozsáhlé poznatky z oblasti historie, politologie, sociologie, antropologie a osobní zkušenost obou popisovaných prostředí vytvářejí inspirující názorovou platformou pro uchopení problematiky koloniálních, potažmo mezilidských vztahů.

© Lucie Smolka Fruhwirtová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 179 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 4610x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce