Moravia, Alberto

Moravia, Alberto

studie beletrie zahraniční

Přestože Lhostejní, Moraviova prvotina z roku 1929 byla přeložena do češtiny ještě před druhou světovou válkou, Moravia se v naší vlasti, stejně jako v celém východním bloku, výrazně prosadil až s vládou komunistů.

Ke 100. výročí narození Alberta Moravii

Přestože Lhostejní, Moraviova prvotina z roku 1929 byla přeložena do češtiny ještě před druhou světovou válkou, Alberto Moravia se v naší vlasti, stejně jako v celém východním bloku, výrazně prosadil až s vládou komunistů. Jeho díla, čtivostí a jednoduchostí přístupná širokému publiku, a jeho ideologie, založená na kontrapozici zdravého prostého lidu a prohnilé, zbytečné buržoazie, z něj udělaly ideálního autora pro komunistické režimy. Přestože několika jeho dílům nelze upřít vynikající literární kvality a většině jeho tvorby přinejmenším obstojnou literární zručnost, přestože svou plodnou publicistikou Moravia patří k nejangažovanějším intelektuálům Itálie druhé poloviny 20. století, považujeme výsadní pozici, již Moravia zaujímá na českém kulturním obzoru, za nepatřičnou – stejně jako je nepatřičné ticho, které obestírá jeho největší román Lhostejní.

Je to jen náhoda nebo obludná kulturní setrvačnost české společnosti, že tento román, který v Sovětském svazu nemohl vyjít, ačkoli Moraviova neorealistická díla tam slavila triumfy, je i u nás vymazán ze širšího povědomí? Nezájem o hlubší poznání italské literatury a nedostatečná aktualizace vzdělávacího aparátu (až na řídké výjimky) ještě dnes brání tomu, aby byli moderní italští klasikové viděni v náležitých proporcích, a vytvářejí absurdní dojem, že nejvýznamnějšími italskými prozaiky 20. století jsou Moravia a Eco, zatímco jen hrstce vyvolených zní důvěrně jména Svevo, Gadda, Calvino nebo Pavese. Proto, při vší úctě k jubilujícímu autorovi, pojímám Moraviův portrét ne jako oslavný, ale jako přiměřeně kritický.

Alberto Pincherle Moravia se narodil v Římě 28. 11. 1907 v rodině malíře a architekta. Po materiální stránce byla rodina, náležející k vyšší střední vrstvě, velmi dobře zajištěna, ale malý Alberto přesto prožil nepříliš šťastné dětství a dospívání, neboť onemocněl kostní tuberkulózou, která ho po mnoho let upoutala na lůžko. Od devíti do šestnácti let se léčil nejdříve doma, pak dva roky v sanatoriu v Cortině d’Ampezzo a i poté trávil dlouhá rekonvalescencenční období v horských hotelech, zejména v Brixenu (kde vskutku není tak zle, jak to líčil Karel Havlíček) a byl schopen chůze jen s podpůrnými ortopedickými pomůckami. V letech své nemoci téměř neabsolvoval běžnou školní docházku, ale v duševním vývoji nijak nezaostal, naopak – omezené možnosti pohybu z něj udělaly vášnivého čtenáře, takže než se definitivně vyléčil, stačil přečíst většinu evropské moderní klasiky.

Důvěrný vztah k literatuře a nevídaná sečtělost malého Alberta rychle dovedly na dráhu spisovatele. Již od roku 1927, tedy od svých dvaceti let, publikuje povídky v různých římských časopisech, z nichž nejprestižnější je časopis „Novecento“. Jako romanopisec debutoval knihou Lhostejní (Gli indifferenti, česky 1933), kterou začal psát ve svých osmnácti letech, ale uveřejnil ji až za tři roky. Pojednává o rozkladu buržoazní rodiny z pohledu mladého Michela, který se nedokáže ztotožnit s životním stylem, hodnotami a postoji své rodiny, zažívá pocit odcizení a marnosti – onu lhostejnost, která se objevuje v titulu. Michelovy pokusy situaci změnit se omezují na ostentativní gesta, která končí blamáží. To, že Michelova sestra, která zažívá stejné pocity, nakonec rezignuje a přizpůsobí se podmínkám, dává románu hořké vyznění naznačující, že od mladé generace nelze očekávat nic víc, než že bude jen opakovat neřesti a lži svých rodičů.

Román Lhostejní měl původně vycházet na pokračování v časopise „Novecento“, ale byl odmítnut, a tak Movavia uspěl až v nakladatelství Alpes, kde kniha vychází v roce 1929 za finančního přispění otce. Román měl okamžitý úspěch u čtenářů i kritiky (Borgese, Pancrazi, Solmi aj.) a byl několikrát vydán znovu. Tvrdý odsudek si naopak Moravia vysloužil u některých fašistických kritiků díky tomu, že podává pesimistický obraz italské buržoazie. Román Lhostejní je pozoruhodný jednak svou vyzrálostí – přestože je prvotinou, zůstává vůbec nejlepším dílem Moraviovy dlouhé a plodné spisovatelské kariéry – a jednak tím, že při svém úspěšném debutu mladý autor za sebou neměl žádnou významnou postavu ze světa kultury ani významné nakladatelství, které by knihu marketingově podpořilo.

Velký literární úspěch a znovunabyté zdraví Moraviovi umožnily dále se literatuře věnovat. Pokračuje ve spolupráci s různými časopisy a novinami, další dva časopisy zakládá (ale vždy brzy krachují), píše reportáže ze svých cest do zahraničí (Anglie, Československo, Francie, Mexiko, Řecko), na některých místech pobývá celé měsíce (Spojené státy, Čína), aby unikl z nezdravého prostředí fašistické Itálie. Od roku 1938, vzhledem ke svému židovskému původu ze strany otce se přestává podepisovat Moravia a volí pseudonym „Pseudo“.

Moraviovy následující prózy zdaleka nedosahují úrovně prvotiny – jsou to román Marné ctižádosti (Le ambizioni sbagliate, 1935), povídkové sbírky Krásný život (La bella vita, 1935), Podvod (L’imbroglio, 1937), Lenochovy sny (I sogni del pigro, 1940), novela Maškaráda (La mascherata, 1941, česky 1947), a další sbírky Nešťastný milenec (L’amante infelice, 1943, česky 1973) a Epidemie, surrealistické obrázky (L’epidemia, cartoni surrealisti, 1944). Již v této první fázi tvorby se objevují nedostatky, které budou provázet téměř všechny Moraviovy prózy: přílišná vykalkulovanost, nevěrohodnost, absence vnitřního napětí a dramatičnosti i tam, kde námět slibuje pravý opak. Je to vidět na románu Marné ctižádosti, který měl být, jakožto portrét další buržoazní rodiny rozložené nevěrami a „marnými ctižádostmi“, pokračováním Lhostejných. V povídkových sbírkách se Moravia nakrátko přiklání k satiře a k surreální poetice.

Politické podmínky se rychle zhoršují – po vydání Maškarády, která se pod rouškou obraznosti vysmívá Mussolinimu a která je při druhém vydání zakázána, už Moravia nesmí psát ani pro film, což mu způsobuje vážné finanční potíže. Dále se situace vyostřuje po pádu fašistické vlády v létě 1943 a rozdělení Itálie na jih, pod kontrolou spojeneckých vojsk, a středosever, obsazený nacisty. Moravia dostává zprávu, že má být zatčen, a snaží se s prchnout na spojenecký jih. Nepodaří se mu však překročit hranici a je nucen přečkat zimu u známých v ciociarských horách nedaleko Fondi. Na útěku ho doprovází Elsa Morante, se kterou se oženil v roce 1941 a která se stane v prvních poválečných desetiletích nejvýznamnější italskou ženskou spisovatelkou.

Po válce se Alberto Moravia vrací na literární scénu a navazuje na svoji kariéru ze 30. let. Znovu se vydává na cesty, intenzívně přispívá do periodik, píše scénáře a ve své poetice se jednak vrací ke svému počátečnímu zaujetí psychologií odcizení a jednak ji začíná prokládat prózami v duchu poválečného neorealismu.

K prvně jmenované linii patří výborná novela Agostino (1944, česky 1964), která poprvé vyšla v malém nákladu téměř potají v roce 1944 a po válce je vydána oficiálně, novela Neposlušnost (La disubbidienza, 1948), romány Konformista (Il conformista, 1951, č. 1984) a Pohrdání (Disprezzo, 1954, č. 1959) a povídková sbírka Láska manželská (Amore coniugale, 1949, česky 1967), jejíž titulní povídka bude později rozpracována v románu Pozornost.

Agostino je příběhem chlapce, který tráví s matkou dovolenou u moře, je znepokojen pohledem na její milostný románek s cizím mužem a jeho vlastní dospívání je urychleno ve společnosti výrostků z místní chudiny, kteří ho zasvěcují do pro něj poměrně drsných her.

Luca, protagonista Neposlušnosti je již na prahu dospělosti, je to hrdina, který má něco z Agostina, ale ještě více z Michela z Lhostejných. I on pociťuje odcizení vůči rodině, vrstevníkům, životu, předmětům, které ho obklopují, snaží se nalézt sama sebe, nějakou skutečnou hodnotu, ale jeho pokusy jsou stejně bezzubé jako ty Michelovy. Zároveň zažívá první sexuální zkušenosti, při kterých je ale tělesná touha, stejně jako vše ostatní, překryta zhnusením.

Sérii postav z buržoazního prostředí uzavírá Marcello Clerici, hrdina románu Konformista, který je také neschopen ustanovit normální vztah k životu. Traumatizující zážitky z dětství ho donutí stát se fanatickým konformistou (včetně přijetí fašistické ideologie) a uspořádat si svůj život tak, aby do detailů imitoval to, co Marcello považuje za normální, průměrné, nenápadné.

Pohrdání vypráví příběh režiséra Riccarda, kterého manželka, toužící po větším blahobytu, donutí přijmout roli scénáristy na komerčně slibném projektu. Příliv peněz však oproti očekávání způsobí rozpad manželství a manželka k Riccardovi místo vděčnosti začne pociťovat pohrdání.

Na počátku Moraviova neorealistického období stojí román Římanka (La romana, 1947, č. 1966), za nímž následují Povídky (Racconti, 1952, česky výbor Konec jedné známosti, 1988), Římské povídky (Racconti romani, 1954, česky 1958) a Nové římské povídky (Nuovi racconti romani, 1959, česky výbor Světla Říma, 1959). V tomto období mizí dosud dominantní témata odcizení a scény ze života buržoazie a poprvé se výrazně prosazují kladné postavy z lidu. Ve titulech povídkových sbírek je nikoli bezdůvodně zmíněn Řím, město, které je ve své lidové i buržoazní podobě kulisou nejen povídkám, ale téměř všem Moraviovým dílům.

Adriana, hrdinka románu Římanka, je zdravá, podnikavá, v jádru dobrá a sentimentální krásná dívka, kterou chudoba postupně donutí stát se prostitutkou. Ale tato role je prosta naturalistických nebo moralistních konotací, i snahy líčit protagonistku jako oběť. Adriana provozuje své povolání se sebevědomím, zvědavostí, na duši zůstává neposkvrněná a mezi panoptikem svých klientů – fašistický pohlavár, zakomplexovaný intelektuál, sadistický zločinec aj. – je jedinou kladnou, čistou postavou, zosobněním zdravé podstaty prostého lidu, kterým Moravia začíná být fascinován.

Moraviova vypravěčská fantazie a fabulační talent nalezly uplatnění ve zmíněných sériích římských povídek, krátkých črtů ze života římské chudiny. Zachycují ve zkratce životní existence v jejich klíčových, často dramatických okamžicích. Zápletky, které jsou v povídkách krátké a jednoduché, bez širšího kontextu, působí méně vykonstruovaně než v románech, místo jindy obvyklé psychologické analýzy postav je zde však přítomen jakýsi naivně shovívavý pohled zprostředkovaný vyprávěním v 1. osobě.

Ve druhé polovině 40. let se Moravia dostává na italské kulturní scéně do popředí. Římanka ho po dlouhých letech bez většího literárního úspěchu vynesla mezi nejčtenější domácí autory, získává první literární ceny (Corriere Lombardo za Agostina, Stregu za Povídky), přispívá do předních novin a časopisů, překlady jeho románů se prosazují i v zahraničí a často se stávají námětem pro filmová zpracování. V roce 1952 Moravia spoluzakládá časopis „Nuovi argomenti“, do kterého budou přispívat nejslavnější italští i evropští spisovatelé. V roce 1952 dává Vatikán jeho prózy na seznam zakázaných knih.

Vrcholem Moraviovy neorealistické sezóny je román Horalka (La ciociara, 1957, česky 1962). Autor v něm využil vlastní zkušenosti z pobytu v horách v době německé okupace Itálie. Zralou hrdinkou románu je Cesira, žena z lidu, původně venkovanka, která se vdala do Říma a nyní, za německé okupace, když ve městě scházejí základní potraviny, se vrátila zpět na venkov. Je to silná, praktická, bojovná žena, jedna z nejvěrohodnějších a nejhlouběji vykreslených Moraviových postav a jeho vůbec největší ženská hrdinka.

V 60. letech Alberto Moravia dále cestuje, v roce 1962 s ním do Indie jedou i Elsa Morante a Pier Paolo Pasolini. Krátce poté se s Elsou rozchází a začíná žít s mladičkou spisovatelkou Daciou Maraini, se kterou se pak bude vydávat na cesty do dalších exotických zemí. Pěstuje nejrůznější žánry: reportáže a cestopisy, rozhovory, sbírky esejů a sílí jeho zaujetí pro dramatickou tvorbu, které začalo doutnat již na konci 50. let. S Daciou a s Enzem Sicilianem zakládá divadelní společnost „Dikobraz“ (Porcospino) a píše hry, jež jsou často uváděny na prestižních scénách: Maškaráda (La mascherata), Beatrice Cenci, Svět jaký je (Il mondo è quello che è), Rozhovor (Intervista), Bůh Kurt (Il dio Kurt), Život je hra (La vita è gioco, 1969), později bude následovat ještě Informační anděl (L’angelo dell’informazione) a Opasek (La cintura, oboje 1985). Po vypuknutí studentských nepokojů v osmašedesátém roce je Moravia jedním z autorů, které mládež nejvíce napadá. Moravia na to reaguje ještě intenzivnější publicistickou aktivitou, věnovanou kromě italských otázek i globálním problémům, jako je zbrojení nebo atomová hrozba. Jeho politická angažovanost po mnoha letech vyvrcholí kandidaturou a zvolením do Evropského parlamentu (1984).

Oproti divadlu, esejistice a publicistice je v pestrých šedesátých letech v Moraviově tvorbě próza na ústupu. Ale na jejich prahu, v roce 1960 vychází Nuda (La noia, česky 1967), poslední velký Moraviův umělecký i čtenářský úspěch. V tomto románu se autor vrací k tematice odcizení. Jeho hrdina Dino, mladík z bohaté buržoazní rodiny, nesnáší svoji rodinu a její životní styl a snaží se vytvořit si vlastní, autentické životní vazby, k nimž, jak věří, vede cesta skrz jeho malířskou tvorbu. V prázdnotě jeho života posléze zaujme klíčové místo modelka a později milenka Cecílie, jejíž společnost si sice může kdykoli koupit, ale nedokáže ji vlastnit, spoutat, ovládat, jak by si přál. Neúspěch tohoto vztahu hrdinu dovádí k pokusu o sebevraždu.

V roce 1963 Moravia vydává sbírku povídek Automat (Automa, česky Třídílné zrcadlo, 1967), na kterou navážou sbírky Věci jsou věci (Una cosa è una cosa, 1967, česky výbor 1970) a Ráj (Il paradiso, 1970). Mezitím v roce 1965 vychází román Pozornost (L’attenzione, česky 1968), ovlivněný strukturalismem a dalšími módními literárněvědnými směry. Jeho hrdina, opět odcizený intelektuál, se snaží napsat román o svém zkrachovalém manželství s ženou z lidu. Zmíněné sbírky obsahují krátké povídky, které Moravia psal pro deník „Corriere della Sera“, a jsou již jen vyprázdněnými variacemi na téma odcizení. Další várka těchto povídek vyjde pod titulem Jiný život (Un’altra vita, 1973), tentokrát zažívaného ženskými představitelkami.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se Alberto Moravia kromě soustavné publicistické aktivity častěji se vrací k próze, aniž by se mu však podařilo přiblížit se ke svým nejlepším dílům. Publikuje romány Já + On (Io e lui, 1971, česky 1992), Vnitřní život (La vita interiore, 1978), Přežít vlastní smrt. 1934 (1934, 1982, česky 2000), Voyeur aneb Muž, který se dívá (L’uomo che guarda, 1985, česky, 1994), Cesta do Říma (Il viaggio a Roma, 1988, česky 1993), sbírku bajek Historky z prehistorie (Storie della preistoria, 1982) a další povídkovou sbírku věnovanou ženským protagonistkám Kdo ví (Boh, 1976).

V této poslední fázi tvorby Moravia nezvratně ukazuje svoji neschopnost vymanit se z tvůrčích stereotypů a jeho fabulace je již jen ve vleku dlouhodobých spisovatelských a osobních, převážně sexuálních obsesí. Teprve v této poslední fázi se v jeho tvorbě výrazněji objevuje postava otce, a to vždy jako protagonisty nestandardních milostných vztahů. V roce 1986 se Moravia žení se Španělkou Carmen Llera, o 47 let mladší než on.

V románu Já + On rozmlouvá stárnoucí režisér o životě se svým penisem („On“ je ten penis). Vnitřní život, psaný formou rozhovoru mezi spisovatelem, dívkou Desiderií a jejím revoltujícím vnitřním hlasem, je příběhem dívky z buržoazní rodiny, řešící neúspěšně svoje odcizení nejrůznějšími kombinacemi sexuálních vztahů (kromě mužů také se svou macechou-nymfomankou) až k prostituci a extrémním, i kriminálním činům. Mužem, který se dívá, je Dodo, který pozoruje, jak se jeho smyslná manželka Silvia oddává sexu s jeho chlípným otcem. V Cestě do Říma se otec, který nacházel zalíbení v nevěrách své ženy, snaží udobřit se po její smrti se synem, který kvůli této neobvyklé rodinné situaci odešel pryč. Udobřování je ovšem zkomplikováno, když začnou kolidovat jejich milostné touhy. Návratem k tématu odcizení je román 1934 o intelektuálovi, který se v létě tohoto roku na krásném ostrově Capri snaží vyřešit svoje zoufalství (jímž se zároveň tak trochu kochá) a kterému v tom pomáhá německá herečka Beate, jež nakonec skončí hůře než on.

Ráno 26. listopadu 1990, dva dny před svými třiaosmdesátými narozeninami, Alberto Moravia ve svém římském bytě umírá.

 

Bibliografie:
Renzo Paris, Moravia. Una vita controvoglia, Giunti, Firenze 1996.
Cristina Benussi (vyd.): Il punto su: Moravia, Laterza, Roma-Bari1987.
Giancarlo Pandini: Invito alla lettura di Moravia, Mursia, Milano 1976.
Četné doslovy k českým překladům.

 

 © Jiří Špička

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 9155x

Inzerce
Inzerce