Bondy, Egon

Bondy, Egon

portrét beletrie česká

Vlastním jménem Zbyněk Fišer, syn legionáře a vysokého důstojníka prvorepublikánské československé armády Jana Fišera. Studium na reálném gymnáziu v Praze neukončil, v letech 1947-57 neměl stálé zaměstnání, žil na pomezí ilegality, v roce 1950 např. několikrát ilegálně přešel hranice do Rakouska a navštívil Vídeň, několikrát byl zatčen a krátkodobě zadržen, několikrát byl též hospitalizován v psychiatrických léčebnách, o čemž po letech podrobně napsal ve svých memoárech Prvních deset let.

Egon Bondy

* 20. ledna 1930 v Praze
+ 9. dubna 2007 v Bratislavě

Vlastním jménem Zbyněk Fišer, syn legionáře a vysokého důstojníka prvorepublikánské československé armády Jana Fišera. Studium na reálném gymnáziu v Praze neukončil, v letech 1947-57 neměl stálé zaměstnání, žil na pomezí ilegality, v roce 1950 např. několikrát ilegálně přešel hranice do Rakouska a navštívil Vídeň, několikrát byl zatčen a krátkodobě zadržen, několikrát byl též hospitalizován v psychiatrických léčebnách, o čemž po letech podrobně napsal ve svých memoárech Prvních deset let (rkp. 1981, tiskem 2002). Poesii psal údajně od dětství, od svých mladistvých let se orientoval na avantgardní umění, zejména jej oslovovali surrealisté. V letech 1947-50 navázal kontakty např. s Karlem Teigem, Zbyňkem Havlíčkem, Mikulášem Medkem, Vladimírem Boudníkem, Karlem Hynkem, Františkem Drtikolem či Závišem Kalandrou a své tehdejší juvenilní básně i prózy psal pod vlivem surrealismu. Na sklonku roku 1948 se seznámil s Janou Krejcarovou, která se na řadu let stala jeho femme fatale. Společně vydali samizdatový sborník Židovská jména 1949 (tiskem až 1995), pro nějž si on i s ostatní spoluautoři zvolili židovské pseudonymy: jen Fišer si však svého Bondyho osvojil natrvalo. Zlom nyní již v Bondyho poetice přinesl rok 1950, kdy společně se svým někdejším spolužákem a celoživotním přítelem Ivo Vodseďálkem založil jednu z prvních samizdatových edičních řad ve stalinistickém Československu – tzv. edici Půlnoc (celkem kolem padesáti strojopisných svazků). Bondy zde vystoupil s programem tzv. totálního realismu a Vodseďálek rozvinul koncepci tzv. trapné poesie, jíž ovlivnil i Bondyho. V roce 1951 se Bondy seznámil s Bohumilem Hrabalem, s nímž jej pak poutalo několikaleté důvěrné přátelství: libeňská komunita, kterou tehdy spoluvytvořil též Vladimír Boudník, byla pak zdrojem jedné z nejvýraznějších legend českého podzemí, jak ji zachytil právě Hrabal v knize Něžný barbar. V padesátých letech kromě poetiky totálního realismu a trapné poesie oživoval Bondy též tzv. paranoicko-kritickou metodu Salvadora Dalího, zužitkovával poetiku primitivismu, parodoval dobové literární ubohosti „stalinské éry“ (např. sbírka Velká kniha, 1952), ale stylizoval se též do role karatele, buřiče, radikálního kritika snad všech stávajících hodnot (např. poemy Pražský život, 1951, či Zbytky eposu, 1955). Poté co v roce 1957 dálkově ukončil středoškolské studium, byl přijat k dálkovému studiu na pražské Filosofické fakultě UK, kde v letech 1957-61 studoval filosofii a psychologii. V šedesátých letech začal pak též sporadicky publikovat – ovšem jen pod vlastním jménem – různé filosofické příspěvky, avšak jeho nejvýznamnější publikací z té doby je kniha Útěcha z ontologie, filosofický traktát, jejž napsal již v roce 1962 (tiskem 1967), jímž se snažil rozbít schematičnost a inertnost marxistické ontologie, obohatit ji o tzv. nesubstanční model v ontologii. V roce 1968 pak vydal monografickou studii o Buddhovi a jeho náboženství, resp. filosofii (Buddha, 1968), které rovněž vzbudila značný ohlas. Koncem šedesátých let se Bondy stal – opět jakožto Zbyněk Fišer – nadšeným propagátorem maoismu, v čemž byl tehdy v Československu téměř zcela ojedinělý. Navazoval tehdy kontakty s představiteli západoevropské tzv. Nové levice (např. Rudi Dutschke) i s jinými radikály či studentskými předáky (Jerry Rubin, ale i Erich Fromm). V roce 1968 společně s Petrem Uhlem organizoval tzv. Názorové sdružení levice, platformu nekomunistických levičáků, kritizujících „obrodný proces“ a jeho aparátnické předáky z pozic levicových. Již v roce 1967 mu byl po řadě dalších hospitalizací a léčeb v psychiatrických zařízeních přiznán plný invalidní důchod, jenž mu umožnil plně se oddat básnické a filosofické práci v následujících letech tzv. normalizace. Koncem šedesátých let pronikl Bondyho umělecký pseudonym poprvé na veřejnost, a to jednak v některých vydaných textech Hrabalových, jednak zásluhou Radima Vašinky, zakladatele amatérského divadelního ansámblu Orfeus, jenž tehdy působil v jednom z pražských malostranských sklepů jako amatérská scéna. Zde byly poprvé čteny veřejně Bondyho verše z padesátých let a zde též byl inscenován jeden z jeho dramatických skečů. Šťastným a určujícím bylo v roce 1970 pro Bondyho – shodou okolností též na psychiatrické klinice – setkání s Ivanem M. Jirousem, tehdy již předákem skupiny Plastic People of the Universe. Bondy se okamžitě začal zajímat o tvořící se undergroundovou komunitu, našel k ní cestu, uplatnění v ní a posléze též její velký respekt. Na začátku sedmdesátých let, která jsou předznamenána např. jeho sbírkami Deník dívky která hledá Egona Bondyho (1971) či Zápisky z počátku let sedmdesátých (1972), se tak před Bondym otevřely nové nečekané perspektivy: postupně se stal jednou z vůdčích osobností českého undergroundu, jeho básně z padesátých i sedmdesátých let v podání Plastiků patří ke „zlatému fondu“ českého undergroundového umění. Bondy si tehdy získal řadu nových přátel (např. kritik Jan Lopatka, básníci Andrej Stankovič, Pavel Zajíček, František Pánek, Milan Koch), sedmdesátá léta, tj. léta nejtužší „normalizace“, pro něj byla paradoxně léty nejšťastnějšího tvůrčího rozmachu. Velké popularity dosáhla jeho „antiutopická vize“ Invalidní sourozenci (1974), jež posléze také byla vůbec prvním literárním dílem vzešlým z českého undergroundu, které bylo vydáno v zahraničí exilovým nakladatelstvím (Škvoreckého Sixty-Eight v Torontu, 1981). O Bondyho tehdejší popularitě v undergroundové komunitě svědčí i fakt, že první, ovšem též v v zahraničí vydaná deska Plastiků, byla na jeho počest pojmenována Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (Paris-London 1978). Po procesu s českým undergroundem v roce 1976 a zejména poté, co začal být v letech 1977-79 uplatňován brutální policejní teror vůči společenství Charty 77, kterou – opět ovšem jako Fišer –, jak se ukázalo až o mnoho let později, skutečně též podepsal, se Bondy opět začal neoficiálního kulturního života více stranit, dostával se poněkud do izolace, kterou však kompenzoval dalšími pracovními úkoly, jež si předsevzal: v letech 1977-89 sepsal obsáhlé dějiny evropské antické, středověké i novověké filosofie, dále též filosofie arabské, židovské, indické a čínské (celkem 14 samizdatových sešitů, v letech 1991-1996 vyšlo v 6 svazcích), jimž dal skromný název Poznámky k dějinám filosofie. Kromě toho psal řadu dalších próz, z nichž k nejvýznamnějším patří např. Šaman (1976), Afghánistán (1980), Nepovídka (1983) či Bezejmenná (1986) řadu dalších básnických sbírek. V osmdesátých letech se ovšem podílel na organizování tzv. bytových univerzit či seminářů, úzce v tomto spolupracoval např. s theologem Milanem Balabánem či s filosofem Milanem Machovcem, a posléze též na obnoveném vydávání samizdatového Vokna (1985-89), které spoluredigoval a psal pro ně množství polemik, kritik i recenzí. V téže době byl však opětně získán ke spolupráci s StB (poprvé se tak stalo v šedesátých letech v souvislosti s jeho univerzitními studii, podruhé na počátku sedmdesátých let, ovšem ani jednou z jeho vlastní iniciativy): v této souvislosti je nutno podotknout, že míra jeho „použitelnosti“ pro tajnou policii totalitního režimu nebyla doposud zcela vyjasněna.

Po roce 1989 se Bondy okamžitě zapojil do politického dění, angažoval se dokonce posléze i ve prospěch KSČM a manifestoval se jako radikální odpůrce obnovovaného tržního hospodářství a postupného zapojování Československa, resp. České republiky, do západoevropských struktur a zejména jako kritik hegemonistického postoje USA. Teprve v devadesátých letech začal intenzivně publikovat, a to jednak svá starší samizdatová díla, která mu tehdy vycházela najednou v celých edičních řadách (např. Básnické dílo E.B., 1990-1993, 9 svazků, či Filosofické eseje E.B, 1993-1999), jednak množství textů publicistických, polemických atd. Tehdy také začal dosti intenzivně cestovat po světě (např. USA. Austrálie, Francie, Norsko). V roce 1994 přesídlil do Bratislavy, avšak své knihy vydával i nadále převážně v České republice. Na Slovensku napsal ovšem řadu nových próz (např. Cybercomics, 1997 či Týden v tichém městě, 1998), se sinoložkou Marínou Čarnogurskou spolupracoval na novém překladu klasického díla čínské filosofie Tao Te ťing a s ansáblem Požoň Sentimental vystupoval jako zpěvák v cyklu Urban Songs (např. též v Praze, Vídni či Budapešti).

V posledních letech svého života se soustřeďoval jednak na novou práci o dějinách čínské filosofie, jednak na přípravu závěrečného svazku svých filosofických úvah, které pojal do knihy Příběh o příběhu. Egon Bondy zemřel po tragickém úrazu na těžké popáleniny v bratislavské nemocnici v Ružinově.

© Martin Machovec
Vyšlo v bookletu CD + DVD My žijeme v Praze.... Na portálu iliteratura.cz publikujeme se svolením autora i vydavatele.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6386x

Inzerce
Inzerce
Inzerce