Reza, Yasmina: Zoufalství

Reza, Yasmina
Zoufalství

ukázka beletrie zahraniční

Dívá se mi do očí. Ani sebenepatrnější záblesk studu. Usměje se a odchází, nevím kam. Od toho dne myslím na Marisu Bottonovou. Prostě jen tak. Ale stejně. Jak vidíš, stačí docela nic, aby si člověk napustil svou lázeň euforie. Nech to být, nesbírej drobečky, Dacimientová to zamete. Jeden nemůže nenadrobit, když se cpe touhle roládou.

 

Yasmina Reza: Zoufalství, přel. Zdenka Kovářová, Agite/Fra, 2007, 114 stran

Dívá se mi do očí. Ani sebenepatrnější záblesk studu. Usměje se a odchází, nevím kam. Od toho dne myslím na Marisu Bottonovou. Prostě jen tak. Ale stejně. Jak vidíš, stačí docela nic, aby si člověk napustil svou lázeň euforie. Nech to být, nesbírej drobečky, Dacimientová to zamete. Jeden nemůže nenadrobit, když se cpe touhle roládou. To je dobře, že ti ta roláda chutná. Aspoň ti konečně nekazím chuť. Řeknu Nancy a tvé matce, že už ti nekazím chuť. Viděl jsi, jak jsem nadmutý? Chcípnu na rakovinu střev a všem to bude fuk. A pravděpodobně mám také Creutzfeldovu nemoc, dneska se mi od rána třese ruka. Viděls, co mi dává k žrádlu? Včera večer nám udělala fazole s hovězím jazykem. Bez komentáře. Řekl jsem jí, a vůbec jsem nebral ohled na to, jak mě Nancy probodává očima, že pokládám za velmi podivné, aby si brala týden placené dovolené uprostřed roku a oznámila nám to sotva měsíc předem. Jenže ona hned tasila. Že je tu už sedm let, rozumí se sedm let otročení, že celých sedm let nežádala co já vím kolikátý měsíc, nebyla najata na to, aby chodila nakupovat, a od té doby, co chodí nakupovat, má ledviny napadrť, nepočítá hodiny, kdy jsme večeřeli pozdě a kdy opravář varné konvice čekal venku v autě a kdy oni sami museli večeřet v poklusu, ačkoliv jsou také lidské bytosti atd. Protože nemají co jiného na práci než zajet čas od času do Auchanu, civět na televizi a přitom chroustat papriky, začíná v příhodném okamžiku mluvit o odborech, rozumíš. Mám nutkání jí říct, že oni nejsou lidské bytosti, že nejsou vůbec s to dosáhnout na nejnižší stupínek beztak už sníženého žebříčku lidstva a že pokud se zatím ovládám, tak jenom proto, abych unikl verdiktu Nancy, která mě od jisté doby, a bude dobře, abys to věděl, bije. Až doteď mě bila vždycky doma, v soukromí, a musím říct, že v těch okamžicích k ní pociťuji něžnost jako kdysi, jako by se v tom momentálním šílenství vrátila její dávná křehkost, jako by ji to bezuzdné vybočení znovu učinilo žádoucí, ale bojím se, aby jednou nezašla tak daleko, že by mě uhodila před Dacimientovou, a bojím se toho tím víc, že v poslední době navázala s Dacimientovou úchylné spojenectví, chybí už docela málo, aby ji pasovala na svou každodenní důvěrnou přítelkyni. (Nancy ji kupříkladu poslala ke svému osobnímu kadeřníkovi, neodvážil jsem se nic říct, ale když se vrátila, byl z ní podle mne Richard Widmark, když rukoval do války v Koreji.) Nechat se zvalchovat před Rosou Dacimientovou, a takový incident nemohu vyloučit, by ovšem, jak sleduješ, mělo tu výhodu, že bych se vzpamatoval a dokázal ji na hodinu vykopnout.

Tvoje sestra mě chce zušlechtit. Jeden se nestačí divit, jaké úkoly si ženy v dnešní době vymýšlejí. Myslí si, že se zajímám jen o hudbu. A je to přesně tak. Vlastně pokud mám být upřímný, netuším ani v nejmenším, k čemu je to ostatní. Když se v člověku hudba zabydlí, když ti hudba naplňuje život, můžeš mi říct, k čemu slouží slova, byť příjemná, k čemu jsou dobré příběhy, k čemu je a jaký vůbec smysl má tahle reprodukce života na papíře, po které všichni lační a ze které vycítíš, jakou námahu to všechno stojí a jaký to má fortel, když je to hotovo raz dva, a která ti nabídne tak nepatrný prožitek osudovosti? Tvoje sestra mi řekla, že bych byl méně zkostnatělý, kdybych četl. Doslova takhle. Neurazilo mě to. Nerozčiluje mě, že jsem zkostnatělý. A copak bych měl číst, děvenko? Zorientovat se trochu v literatuře, nic o ní nevíš, a teď na to máš čas. Místo aby řekla pravý opak, a to by byl jediný vhodný způsob, jak mě donutit, abych se o věc zajímal, jenže ona tak propastně neví, kdo jsem, říká teď máš čas, místo aby řekla teď, tatínku, teď už nemáš čas. Většina lidí, s kterými se stýkám a k nimž patří moje dcera, má o čase a jeho běhu jen naprosto triviální představu.

Nancy si také zakládá na svých znalostech literatury. Přesněji řečeno, a tady musím připustit, že Nancy je žena, kterou jsem vždycky viděl s aspoň jednou knihou v ruce, Nancy si zakládá na jednom spisovateli: André Petit-Pautrovi (snadno uhodneš, jaké představy ve mně budí tenhle „Malý-Klacek“). Toho nebudeš znát. Nikdo ho nezná, vyjma mě, protože Nancy ho čas od času zve s jeho ženou k nám na večeři. Petit-Pautre je Nancyn mentor. A také náš host. Ve světě, kde, jak říkám, píše kdekdo, nebude scestné, aby André Petit-Pautre rovněž psal. Lionel mi onehdy citoval Enescův velkolepý výrok o Bachovi. Duše mé duše. Lionelovi, který měl vždycky rád knihy i hudbu, říkám: „Můžeš mi citovat jediný text, který by byl duší tvé duše?“ „Ne. Slova se nepovznesou tak vysoko. A duše nečte.“

Znovu jsem se pustil do Chopina. Skoro bych řekl, že jsem s ním začal, tak velký odpor jsem k němu pociťoval po celá dlouhá léta. Až na několik okamžiků romantického úletu v mládí jsem měl ze Chopina vždycky hrůzu. A dal jsem se do něho díky Samsonovi Françoisovi, chlápkovi, kterého jsem až do dneška také nemohl vystát, a to kvůli jeho jménu. Samson, no dobrá, ale François! Samson Apfelbaum, to samozřejmě ano, ale ne Samson François. Uvízl jsem v dopravní zácpě a pustil si stanici Classique. Dávali Nocturno. Nechal jsem to běžet. Nádhera. No nazdar, říkám si, že by ses na stará kolena vrátil k Chopinovi, hurá, hurá. Kdo že to hraje? Samson François. Tumáš, jako návdavkem ještě jedna kapitulace. Nic naplat, na detaily už nejsem vysazený.

Tvoje sestra, která mě hodlá zušlechtit, se vytasila s otázkou, jestli jsem už byl v Picassově muzeu. Odpověděl jsem jí, že nejen že jsem nikdy nebyl v Picassově muzeu, ale že do Picassova muzea nikdy nepůjdu. Přespříliš se pro něj horuje, říkám jí. Nenávidím davové nadšení pro krásu. Obecně vzato mi je nanic ze všech těch lidí, co obíhají výstavy a celé hodiny vydrží přešlapovat na místě. Tvoje sestra, která nikdy neměla ani za nehet smyslu pro legraci a neuměla se rozšoupnout a kterou její manžel neusměrnil, což mu ale promíjím, protože je lékárník a mohu se s ním alespoň bavit o užívání kapek a sirupů, krčí rameny a s utajovaným zoufalstvím se mě ptá, jak trávím své dny. Přemýšlím, odpovídám jí, nad absurditou našeho snažení. Vychováváme lidského tvora, aby nám v poslední přímé linii doporučoval literaturu a Picassovo muzeum. Takto trávím své dny, odpovídám jí okázale, oddávám se meditacím tohoto ražení. „Zajímáš se o politiku,“ říká Nancy. „Pořád se strašně zajímá o politiku,“ říká roztomile chudinka Nancy, kterou moje zkostnatělost osobně urazila a která nemá chuť přispěchat mi na pomoc, jen by se ráda rehabilitovala v roli manželky. „Mýlíš se, drahá, a jsem nucen tě poopravit, zajímám se o události na naší planetě asi tak, jako Lionel pozoruje ze svého okna auta a chodce. S pocitem lhostejnosti víceméně ke všemu, vyjma pohybu jako takovému.“ Pro ně obě, strkám je totiž do jednoho pytle, zůstává coby neproměnná veličina to, že mi nevěří. Všechno, co řeknu, berou za politováníhodnou pózu či důkaz jistého vyšinutí. Zabředávám pochopitelně do nejrůznějších krajností. Myslím, že někdy v závěru dne jsem prohlásil, právě když jsem mluvil o Jérômovi – hele, Jérôme, další příklad, má to kluk marné, že je mým vnukem, jsou mu koneckonců teprve dva a půl roku, ale občas ho pojmenuji Jérémy nebo Thomas, což samo o sobě nic neznamená, jen si prostě nemohu zapamatovat Jérôma, avšak tvoje sestra to vnímá jako nesnesitelnou provokaci, protože si ani na vteřinu nedovede představit, že bych mohl zapomenout křestní jméno jejího dítěte –, takže když jsem mluvil o Jérômovi, řekl jsem, co si myslím, a to v návaznosti na rozhovor, který jsme vedli, že totiž bych byl raději, kdyby se stal tyranem než nějakým odborově organizovaným buzíkem. Okamžitě se vzneslo pár náramně zděšených zakvokání, jejichž sled bezděčně uzavřela Dacimientová, která se objevila jako vítaný předmět debaty, a já tak mohl prohlásit, že za jediný hodnotný systém uznávám monarchii, jejíž přínos tkví v tom, že vyprodukovala buď trpaslíky, kteří drželi hubu – a neotravovali nás Picassovým muzeem a jinými kulturními poklesky –, anebo rytíře či revolucionáře, epické postavy, které vládly kopím a mečem. Dnes máme transparenty a balonky a skvělé hospodyně jako vy, které jen žvaní. Já osobně, zopakoval jsem, mám raději křiklouny bažící po krvi a mávající kopím. Tahle cháska si aspoň počínala sebevědomě. „Jestlipak stárnutí spočívá v tom, že si člověk hýčká své sarkastické já,“ odtuší tvá sestra, aby se chytře předvedla jako liška podšitá a aby hloupě doložila, že je téže kvality. Před několika lety bych jí přinejmenším nafackoval. Co ty víš, ubožátko moje, o stárnutí, jak se vůbec opovažuješ použít to slovo, ty, která jsi, a jak domýšlivě, zvětšila lidstvo o jednoho nadbytečného Jérôma. „Stárnout,“ říkám jí rezervovaně, „znamená skoncovat se slitováním.“

Neděli jsem zakončil celý skleslý z pocitu samoty a beznaděje. Vždycky jsem bral beznaděj za něco těsně přimknutého k perspektivě bytí. Dnes objevuji beznaděj, která je z času vyvázaná. Vysvětli mi slovo šťastný. Chci věřit, že v člověku existuje místo, které je mu určené. Zahlédl jsem je. Smrt je v nás. A postupně vyhrává. Všechno se pomalu rozplývá do jedné podoby. Synku, od určitého věku je pomalu všechno na jedno brdo a nic už není jako dřív. A kdyby mě Bůh, pochválen buď za to, neobdařil takovým děsem z nudy, mohl bych skončit jako ti zpitomělí starci, co posedávají na veřejných lavičkách a skýtají živoucí doklad toho, jak čas vítězí.

Na zahradnické výstavě v Longchamp zaslechnu své jméno. Neznámá žena se na mě usmívá. „Geneviève,“ říká. Geneviève Abramovitzová. V letních šatech vypadá jako malá želvička, má krátké vlasy a za brýlemi doposud hezké oči. Geneviève Abramovitzová, velká láska Léo Fenche.

Překlad © Zdenka Kovářová
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Agite/Fra

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2039x

Koupit knihu

Inzerce