Desai, Kiran: Dědictví ztráty 1. část

Desai, Kiran
Dědictví ztráty 1. část

studie beletrie zahraniční

Dědictví ztráty je především román o mnoha podobách současné Indie. O svérázných obyvatelích horských úbočí posetých čajovými plantážemi, o prostých snech místních lidí, kteří neváhají kvůli jejich splnění obětovat i to nejcennější, co mají, sami sebe.

Trnité anglické růže Kiran Desai aneb z Himálají na Manhattan a zase zpět
Kiran Desai: Dědictví ztráty, přeložila Blanka Pešinová, doslov Markéta Musilová, Euromedia Group k.s., 2008, 260 stran

"A my se honili za takovýmihle anglickými růžičkami k nakousnutí jako Ellen, i tím jsme se snažili dobýt Anglii, a když jsme kořist získali, tu laskavost a krásu, vzdorně jsme hleděli do očí britského impéria a veškeré jeho sebeúcty – do očí chlupatým zádům, hrozivý dánský dogy. Připadalo nám, že jsme součástí Anglie, a zatím jsme hrdě stáli mimo. Ale abychom byli opravdu svobodní, museli bychom se taky osvobodit ode vší zahořklosti a zášti. Jak to bylo však možné, když se zahořklost a zášť čerstvě rodily každý den?"
(Hanif Kureishi: Buddha z předměstí)

Vítězství mladé indické autorky Kiran Desai v britské Bookerově ceně za rok 2006 by se laikovi mohlo zdát jako něco mimořádného; vyhrála autorka z jiné země než Británie, navíc autorka knihy, která pojednává o životě v odlišné kultuře a na jiném kontinentě, což může britskému čtenáři připadat poměrně vzdálené. Podíváme-li se však na žebříčky prodejnosti britských (ale klidně i amerických) knihkupectví a prozkoumáme-li podrobně seznamy vítězů podobných literárních cen a nominace na ně, zjistíme, že obliba anglicky píšících autorů pocházejících z bývalých britských kolonií trvale stoupá a že vítězství Desai není vůbec nic mimořádného. V. S. Naipaul, jeden z otců postkoloniální literatury, vyhrál již v roce 1971; od té doby se mezi oceněnými objevila nejen známá jména typu Salmana Rushdieho či Arundhatí Royové, ale i mnohá další, českému čtenáři ne až tak známá. Nebylo by těžké hodit všechny tyto prozaiky do jednoho pytle s nálepkou indičtí autoři, kteří píší anglicky. Do jisté míry by to i fungovalo. Mají však kromě jazyka a země původu společného ještě něco? Naipaul se narodil na Trinidadu, Kiran Desai přesídlila do USA podobně jako Salman Rushdie, Arundhatí Royová jako jediná z nich žije v Indii. Co tyto autory spojuje, jak je možné, že navzdory tomu, že pocházejí z různých etnik hovořících různými jazyky, píší anglicky a jejich díla se běžně zařazují do anglického literárního kánonu?

Něco z historie
Abychom lépe porozuměli složitému postavení indické, anglicky psané literatury a vlastně i literatury postkoloniální, je nutné vrátit se hluboko do 19. století.
Britské impérium se zaměřilo na Indii jako na vítaný zdroj surovin a dalších komodit již v 17. století; po bitvě u Plassey (Palásí) pak politický vliv Británie na indickém subkontinentu ještě vzrostl. Rozhodující slovo měla Východoindická společnost, jejímž primárním zájmem byl samozřejmě obchod. Tento přístup se však měl brzy vymstít. Slabé vedení přímo volalo po odporu, a tak se nelze divit, že došlo k několika povstáním, z nichž to největší, Indian Mutiny (Velké povstání) v roce 1857 si následně vyžádalo celou řadu zásadních změn v britské koloniální politice, především ve spojitosti s Indií. Kromě reformy vlády, při níž Indie přešla přímo pod vládu Britské koruny a stala se další z kolonií, se koloniální důstojníci zaměřili i na další reformu – zevnitř. Již od roku 1813 probíhaly první pokusy o vzdělávání místních lidí, avšak díky tomu, že nebyly systematické, byly jejich výsledky mizivé. Úkolem proměnit tvář země jednou provždy byl pověřen lord Thomas Babington Macaulay, vynikající vykonavatel rozkazů, zapálený orientalista a člověk v jádru přesvědčený o kulturní nadřazenosti Evropy. Ve svém nechvalně proslulém projevu „Minute on Indian Education“ (Nóta o indickém vzdělávání), který se stal základním textem transformace Indie v biling­vní zemi, odsoudil šmahem dosavadní indickou a vlastně i celou východní vzdělanost a angličtinu vyzdvihl jakožto jazyk nadřazený všem místním jazykům.

Jedním z prvních kroků bylo zavření většiny škol, které vyučovaly v místních jazycích, a zavedení povinné výuky anglického jazyka a literatury. Jeho cílem bylo vytvořit zcela novou společenskou třídu, jakési prostředníky, kteří by se stali výborným nástrojem v rukou britských úředníků pro styk s místním a většinou negramotným obyvatelstvem. Macaulay doslova řekl: „Musíme se pokusit o maximum, abychom vytvořili třídu lidí, Indy původem a barvou pleti, ale Angličany chováním a způsoby, názory, morálkou a inteligencí. Na nich pak bude, aby očistili místní jazyky od veškerého balastu a obohatili je o západní vzdělanost, která poté bude šířena dál mezi nejširší vrstvy obyvatelstva.“

Jedním z klíčových aspektů jeho reformy byl důraz kladený na literaturu. Jak již bylo naznačeno, nic z místních děl nebylo hodno jeho pozornosti. Macaulay byl nekompromisní: „Nikdy jsem nenarazil na jediného (míněno orientalistu), který by si nebyl vědom toho, že jediná polička dobré evropské literatury má větší cenu než všechna literární díla celé Indii a Arábie.“

Spojíme-li jeho záměr vytvořit bilingvní Indii spolu s cílem ustanovit anglickou, popř. evropskou literaturu jako vzor dokonalosti, dostaneme následující produkt: mladý Ind, který po pilných studiích na univerzitě bude umět psát květnatou a vznešenou angličtinou a bude schopen číst, užívat si a kriticky hodnotit kohokoliv ze spisovatelů Chaucerem počínaje a Robertem BrowningemCarlylem konče.

Novinka zvaná román
Bylo by chybou domnívat se pod vlivem literární módy posledních let, že anglicky psaný indický román je něčím novým, že dejme tomu do druhé poloviny 50. let 20. století šlo o cosi výjimečného. Je logické, že vlivem imigrace hlavně do Británie se povědomí o tomto typu literatury značně rozšířilo. Je to dáno tím, že se autoři především druhé generace přistěhovalců trefili do doby, která přála diskusím o identitě a kulturní diverzitě. Indický, anglicky psaný román má však mnohem hlubší kořeny sahající daleko do poloviny 19. století, tedy do období Macaulay­ho reforem. První autoři splňovali přesně Macaulayova kritéria, byli to buď bílí usedlíci – tedy koloniální úředníci, nebo vojáci, kteří podávali čtenářům obrázek o Indii přesně v duchu zakořeněných a značně zkreslených stereotypů, případně první odchovanci Macaulayho reformy, tedy příslušníci nejvyšších indických vrstev, vychovaní a vzdělaní v angličtině. Je jasné, že první anglicky psaná díla byla pod silnou cenzurou vyšších míst, která určovala, co je vhodné a co nežádoucí.

Reakce anglických čtenářů nebyly zrovna vstřícné. Zaprvé už od počátku nevěřili tomu, že by byli místní autoři vůbec schopni sepsat cokoliv kvalitního, natož pak v angličtině, zadruhé se literární móda v Británii značně lišila od toho, čemu se tito autoři věnovali – čtenáři chtěli cestopisy, romantické romány plné dobrodružství a exotiky. Indičtí autoři místo toho popisovali každodenní realitu, která však byla pro tyto čtenáře příliš exotická, nepochopitelná nebo zase příliš poevropštělá, tedy až moc důvěrně známá. Nelze se pak divit tomu, že třeba povídky a romány slavného nositele Nobelovy ceny Rabíndranátha Thákura zcela propadly na rozdíl od jeho vlastních anglických překladů duchovní lyriky. Průlom přinesla až díla, ve kterých indičtí autoři užili i anglické nebo americké hrdiny a v nichž popisovali např. střet kultur, nebo ještě oblíbenější romány o cestách nezkušených indických hrdinů do samého středu impéria. Původně spisovatele k tomuto kroku vedla snaha zatraktivnit knihy pro západní čtenáře, překvapivě to však zapůsobilo i na indické vyšší vrstvy, které si je oblíbily. Do určité míry se dá říci, že obliba tohoto žánru trvá až dodnes – viz například Bůh maličkostí, č. 2001, Arundhatí Royové nebo Ghoshův román The Shadow Lines (Hranice stínu) apod.

Dalším dědictvím kolonialismu je nezvyklá obliba klasické britské literatury mezi obyvateli indického subkontinentu. Miliony místních lidí dodnes s vášní hltají díla Jane Austenové, Charlese Dickense či básnické sbírky viktoriánských autorů, která v domovské Británii čtou studenti jen z donucení. Jako by se v literárním vkusu zastavil čas. I Džémúbháí si v Dědictví ztráty pro přednes na anglické univerzitě vybere báseň Waltera Scotta, Lola a Noni si v knihovně půjčují zašlé viktoriánské svazky a Sai se dojímá nad knihou Austenové. Že by nakonec Macaulay opravdu uspěl?

Literatura má však rovněž nesmírnou moc: formuje představy čtenářů o zemi, kterou popisuje, v tomto případě spíše deformuje. Většina Indů díky literatuře 19. století žije v klamné iluzi o zemi zelených pastvin, malebných panských sídel a důstojných obyvatel a Británii si idealizuje. O to větší bývá pak jejich šok, když do Británie přijedou a zjistí, že má stejné problémy jako jakákoliv jiná země. Přesně taková je i Džémúova osobní zkušenost s Anglií:

"Žasl i nad tím, co ho na místě uvítalo. Ta Anglie, ve které hledal pokoj k podnájmu, se skládala z maličkých šedivých domků v šedivých uličkách přilepených k sobě a k zemi jako k mu­cholapce. Překvapilo ho to, protože očekával okázalost, vůbec ho nenapadlo, že i tady mohou být lidé chudí a vést přízemní život."

Proč vlastně angličtina?
To, že britské impérium nepřálo zrovna místní kultuře, natož literatuře, je logické. Angličtina a anglická literatura byly prezentovány jako vzor dokonalosti a obyvatelé (především ti movitější a hlavně gramotní) byli již od útlého dětství zpracováváni důmyslným vzdělávacím systémem. Může se zdát nepochopitelné, že i dnes, šedesát let od vyhlášení nezávislosti Indie v roce 1947, tyto praktiky stále ještě přetrvávají. Mnozí současní autoři záměrně dávají přednost angličtině jako literárnímu jazyku, čímž si vysloužili kritiku ze strany domácích nacionalistů. Jaké jsou důvody, že se autoři staví na stranu bývalých kolonizátorů a šíří dál jeho kulturní produkt, román, který sice v Indii zapustil hluboké kořeny, ale rozhodně není žánrem původním?

Prvním důvodem je skutečnost, že ať se to někomu líbí nebo ne, angličtina je dnes spolu s hindštinou jedním ze dvou úředních jazyků. Angličtina v Indii, kde se kromě těchto dvou jazyků mluví ještě dalšími jedenadvaceti (a to nepočítáme-li 1652 zaznamenaných dialektů), slouží jako bezpříznakový, obsahově neutrální jazyk – lingua franca, kterým se dá krásně popsat životní realita hindského nebo urdského hrdiny, aniž by nějak utrpěla národnostní hrdost jednoho nebo druhého. Navíc je to jazyk, který dokáže spojit autory nejen různých jazykových, ale i zeměpisných oblastí (viz výše Naipaul, Rushdie, Royová a mnozí další). S tím souvisí také ekonomická stránka věci, psát pro jedno nebo druhé etnikum vždy znamená připravit se o možnost oslovit širší čtenářstvo, nehledě na nemožnost prodat knihu do zahraničí.

Krom toho, jak tvrdí mnozí autoři včetně samotného Rushdieho, nejsou místní jazyky dost flexibilní na to, aby dokázaly zachytit složitou realitu současné Indie a jejích obyvatel. Tyto jazyky jsou mnohem formálnější, chybí jim mnohé jazykové pro­středky, třeba k vyjádření intimních prožitků. Proto bylo a je jednodušší použít angličtinu, která takovými prostředky disponuje, a ušetřit si tím pádem práci. Takový postup však skýtal i mnohá nebezpečí. Při přijetí západního modelu literatury bylo nutné změnit se i po duševní stránce. Jak říká indický teoretik C. Chaudhuri: „Nebylo možné psát anglicky bez takové změny, nešlo pouze přidat do jazyka trochu té máty a kmínu a zapomenout třeba na změnu postoje k ženám a manželům, samozřejmě s povýšením manželek a degradováním manželů.“ Díky tomu angličtina a an­glická literatura nejen vstoupila do životů obyvatel, ale také ho navždy proměnila.

Britský, nebo indický román
Po osvětlení některých historických souvislostí a kulturních dopadů britského kolonialismu v Indii je možno vrátit se k prvotní otázce nastolené ve spojitosti s Kiran Desai, ale také mnohými jejími literárními kolegy. Jak již bylo vysvětleno výše, díky značné různorodosti autorů selhává označení indičtí autoři, případně anglicky psaný román. Kam tedy zařadit díla anglicky píšících autorů pocházejících jednak přímo z indického subkontinentu, ale také díky diaspoře z nejrůznějších konců světa?

V poválečné éře, během níž došlo k rozpadu impéria a postupnému vyhlášení nezávislosti v jednotlivých zemích, se vžilo označení „literatura Commonwealthu“. Do jisté míry tento termín fungoval, sdružoval bývalé anglicky mluvící kolonie a napomáhal svým způsobem i jejich cestě na britský literární trh. Vykazoval však také zásadní nedostatky: běžně označoval i anglicky psanou literaturu zemí, které v Commonwealthu v té době vůbec nebyly, např. Pákistánu a Jihoafrické republiky. Stále tu navíc existovalo velmi jasné rozdělení na literaturu spadající do této oblasti a literaturu britskou, která byla přirozeně brána jako nadřazená kategorie, tudíž pod nálepku Commonwealth vůbec nespadající. Tím pádem bylo možné pojem chápat jako jakési ghetto, kam bylo uzavřeno vše, co nesplňovalo kritéria „britskosti“ (překvapivě i díla britských občanů, kteří měli tu smůlu, že byli z jiného etnika než anglosaského). Po logických námitkách a dlouholetých bojích se od tohoto termínu postupně ustoupilo, ale i tak nebyl problém, jak nazvat specifický typ anglicky psané literatury, dodnes uspokojivě dořešen. Používá se buď termín „nová literatura“, který však v sobě implikuje opozici proti jakési „staré“ literatuře (opět míněno britská klasika), případně mnohými zatracované, ale dnes asi nejrozšířenější označení postkoloniální literatura. To i přes značnou míru generalizace alespoň neodsouvá autory rovnou na pomyslnou kulturní periferii.

pokračování

© Markéta Musilová
text vyšel jako doslov ke knize Kiran Desai: Dědictví ztráty, Euromedia Group k.s., 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství Euromedia Group k.s.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3145x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce