Desai, Kiran: Dědictví ztráty 2. část

Desai, Kiran
Dědictví ztráty 2. část

studie beletrie zahraniční

Dědictví ztráty je především román o mnoha podobách současné Indie. O svérázných obyvatelích horských úbočí posetých čajovými plantážemi, o prostých snech místních lidí, kteří neváhají kvůli jejich splnění obětovat i to nejcennější, co mají, sami sebe.

 

Trnité anglické růže Kiran Desai aneb z Himálají na Manhattan a zase zpět
Kiran Desai: Dědictví ztráty, přeložila Blanka Pešinová, doslov Markéta Musilová, Euromedia Group k.s., 2008, 260 stran

1. část textu

Kiran Desai
V souvislosti s Kiran Desai se rozhodně o žádné kulturní periferii mluvit nedá. Svými dvěma romány se vyšvihla mezi literární celebrity a to, zda je více autorkou britskou, americkou nebo indickou, evidentně její čtenáře „nepálí“. Narodila se 3. září 1971 v Novém Dillí jako dcera uznávané a na Bookerovu cenu třikrát nominované spisovatelky Anity Desai. V Indii žila do svých čtrnácti let, kdy spolu s matkou odjela na jeden rok do Británie a následně se přesunula dál na západ do USA, kde navštěvovala kurzy tvůrčího psaní na Bennington College, posléze studovala na Hollins University a nakonec i na newyorské Columbia University.

Jak říká v jednom z rozhovorů, její debut, román Hullabaloo in the Guava Orchard (Povyk v guávové zahradě, 1998), byl přímým produktem amerických kurzů tvůrčího psaní, které nutí autory psát tak, aby bylo možno jejich díla předčítat v půlhodinových sekvencích, tedy aby psali v uzavřených blocích. Povyk v guávové zahradě je i v rámci postkoloniálního románu vcelku nezvyklým úkazem. Byť byla tato kniha mnohými recenzenty přirovnávána k literárnímu debutu Arundhatí Royové Bůh maličkostí, má s ním společného opravdu málo. Jde o satirický román, který zachycuje poněkud bizarní události v jednom ospalém indickém městečku uvězněném na půli cesty kdesi mezi moderností a zkostnatělou tradicí. Hlavní hrdina, všemi hýčkaný, ale poněkud neschopný mladík Sampath Chawla, jednoho dne rezignuje na veškeré snahy plnit přání rodičů a začlenit se do běžné společnosti, uteče z rodného města a v nedalekém guávovém sadu vyleze na strom. To, co vypadá zpočátku jako pouhá klukovina a krátkodobý vzdor, přeroste v otevřený odpor. Vše se zcela v duchu rázovitého indického venkova zvrtne ve sled neuvěřitelných událostí. Pověrčiví místní obyvatelé si celou událost vyloží jako znamení, ze Sampatha se v jejich očích stane svatý muž a z jeho guávového stromu vyhledávané poutní místo.

Po relativním úspěchu prvního románu se Kiran Desai na dlouhých sedm let odmlčela. Předně se dle vlastních slov chtěla vydat zcela odlišnou cestou než v případě debutu. Bylo třeba začít úplně od nuly, přepisovat již napsané, krátit a upravovat (z původních 1500 stran rukopisu nakonec po škrtech zbylo dnešních cca 400 stran). Jestliže první kniha byla o všem, co měla na Indii ráda a co se bála, že svým dlouhodobým pobytem v cizině ztratila, ve své druhé knize Dědictví ztráty se zaměřila na to, jaké to je být uvězněn mezi dvěma světy, co se stane, když východní země začlení do svého života západní hodnoty a paralelně též jaký dopad má na chudé lidi, když se dostanou z takové země do země bohaté. Celý román je o tom, jak propast mezi dvěma světy ovlivňuje myšlení a pocity lidí, kterých se to přímo dotýká.

Kiran Desai přiznává, že v případě Dědictví ztráty jde z velké míry o autobiografii. V knize zachycuje vzpomínky na dětství, které trávila u tety, lékařky na bazaru v podhimálajském Kalimpongu, v jejím domě Čo Oju. Třináctiletá Kiran se tam setkala s nejrozmanitějšími místními figurkami, jež se pak staly předobrazem postav románu, vyposlechla si historky z dob zlaté éry britského impéria i zažila na vlastní kůži první náznaky nepo­kojů konce osmdesátých let, které vyústily v nepálské povstání. Zajímavé osudy lidí v jejím okolí, afghánských princezen ve vyhnanství, švýcarského mlékaře, místního zloděje a dalších, v ní probudily zájem o otázky identity, o to, do jaké míry se na těchto lidech podepsala staletí nadvlády jiné kultury i následné roky hledání cesty zpět ke kořenům. Snažila se vžít do pocitů lidí potácejících se mezi euforií danou veselou různorodostí kultur žijících mnoho generací na jednom místě a všudypřítomnou tíživou melancholií a apatií, proti nimž jedni bojují se zbraní v ruce, jiní je řeší útěkem na západ.

Desai si je velmi dobře vědoma výhody, kterou má jako Indka žijící trvale v zahraničí. Dědictví ztráty by podle ní nebylo možno napsat bez přímé osobní zkušenosti s místy, která popisuje, avšak ani bez zkušenosti zvenku, tedy let prožitých v USA. Desai není sentimentální, není pohlcena minulostí a tradicí, ale dokáže se na citlivá témata dívat s nutným odstupem a nadhledem, mnohdy velmi krutým. Ne jako třeba Naipaul, kterého přímo jedna z hrdinek knihy Lola kritizuje: „Mně se ten Naipaul zdá divný. Zaměřený na minulost… nijak nepokročil. Nikdy se nezbavil koloniální neurózy. Teď je všechno jinak.“

Tři ztráty
„Angréz kí tarah. Vypadáme jako Angličani.“
„Angréz kí tarah. Angréz džaise. Jsme Angličani.“
Sai vystrčila hlavu z kuchyně. „Dědečku, hele,“ volala vesele, „vypadám jako Angličanka.“

Třebaže je Dědictví ztráty obydleno značným množstvím postav a postaviček, dají se mezi nimi a jejich konkrétními osudy nalézt mnohé styčné body a lze je při troše zjednodušení rozdělit do několika hlavních skupin Jedním z kritérií, podle nichž je můžeme posuzovat, je jejich vztah k západu a západní kultuře, reprezentovaný mj. jazykem, jímž hovoří. Na samém vrcholu pomyslné pyramidy stojí soudce Džémúbháí Popatlal Patel, dědeček Sai, který se ze všech postav nejvíce snažil oprostit od minulosti a dělal možné i nemožné proto, aby se z něj stal vzor dokonalosti: anglický gentleman s buřinkou, který popíjí o páté čaj, hraje tenis a chodí na lov.

Ani on, ani jeho vnučka Sai, rovněž maximálně poevropštělá, si při svých snahách odvrhnout minulost neuvědomili, že tímto úsilím nejenže nikdy splnění svého snu na sto procent nedosáhnou, ale že sklidí posměch a opovržení na obou stranách. Přesně to vyčítá při jedné hádce Gyan Sai: „Otročíte Západu, otrocky ho napodobujete a jen se tím zesměšňujete. Lidi jako vy můžou za to, že to nikdy nikam nedotáhneme.“ Tito lidé nikdy nebudou skutečnými Angličany (pokud tedy zůstanou v Indii), zároveň se navěky vyčlení ze společnosti ostatních Indů. Anglickost je možná kýženým ideálem, vždyť i nevěsty bývají hodnoceny podle úrovně angličtiny, ale stejně tak je břemenem, které vyžaduje nutnou rezignaci na minulost a mnohdy na rodinné vztahy (jako v případě Džémúa) a zaměření na nejistou budoucnost.

Je logické, že pomyslná hranice mezi západně orientovanými hrdiny a těmi tradičně zaměřenými se kryje s jejich sociálním postavením. Chudí nikdy nedosáhnou takového vzdělání jako bohatí, nemají takové možnosti a jejich jedinou šancí, jak změnit život svůj a svých blízkých, je emigrace, jako v případě kuchařova syna Bidžua. Proto se mnozí bouří právě proti západnímu stylu života jako třeba Gyan – představuje pro ně jednoduše pojmenovatelné zlo, které odcizuje lidi a zvětšuje propasti mezi jednotlivými třídami.

Kromě ztráty minulosti, jíž se hrdinové vědomě zříkají svým zaměřením na západ a jeho kulturu, se v mnoha případech stejným mechanismem připravují o budoucnost. Budou navždy na pomezí mezi dvěma světy, z nichž ani jeden nebude jejich domovem.

Následkem zcela přirozeným, ale o to závažnějším je ztráta identity, neschopnost zařadit se do společnosti ostatních lidí. Kdo jsem? Kým chci být? Přijímá mě mé okolí? Takové otázky si dnes a denně kladou lidé, kteří se ocitli na pomezí mezi dvěma kulturami. Přicházejí o rodiče, odcizují se jim děti vyznávající jiné hodnoty než oni sami. Sen, kterému obětovali vše, jim uniká mezi prsty a jsou stejně jako Kureishiho Karim v úvodním citátu zahořklí a znechucení. Nepatří nikam.

Dvě cesty
Jedním ze stěžejních témat postkoloniální literatury je už od samého počátku cesta, většinou ve směru kolonie (vnímaná po všech stránkách jako periferie) – centrum impéria (tedy Británie). Nehledě na to, zda má tato cesta trvalý ráz ve smyslu emigrace, nebo jde jako v případě Džémúa o dočasný studijní pobyt, probíhá vždy podle úplně stejného scénáře. Vybaveni mylnými představami z četby přicházejí hrdinové do Anglie s velkými ideály, s očekáváním lepšího života, poté, když vnitřně odvrhli to, co jim bylo nejdražší. Následuje nutné zklamání a rozčarování ještě umocněné v případě, že se hrdinové musí vrátit domů a po­stavit se tváří v tvář vlastní minulosti.

Desai však v Dědictví ztráty obohatila toto dnes již málem klišé o nový typ cesty, kterou postavila do přímého protikladu k tradiční sebezničující cestě soudce Džémúa. Bidžu, chudý syn kuchaře, se vydává do Ameriky hledat štěstí a vydělat si peníze, aby zabezpečil rodinu. Nejede tam s tím, aby se z něj stal Američan, lepší člověk, který by se pak doma mohl „vytahovat“ fotografiemi aut, vil a bílé manželky jako mnozí jeho krajané. Chce si pro sebe urvat alespoň malý kousek pověstného amerického snu. Naráží však na stejný problém jako jeho předchůdce Džémú, jen z opačné strany. V jeho případě je asimilace nutná; aby v Americe uspěl, musí zapadnout, zapomenout na to, co je doma, že je Ind, nejí hovězí a nesnáší se s Pákistánci. Bidžu odmítne na něco takového přistoupit a právě proto neuspěje. Nedokáže být jako kamarád Saíd Saíd, který s lehkostí proplouvá zaměstnáními, vztahy, etniky a vyjde za všeho jako vítěz. Bidžu prohrává, protože je až příliš uvězněn v minulosti.

Trnité anglické růže
Dědictví ztráty je především román o mnoha podobách současné Indie. O svérázných obyvatelích horských úbočí posetých čajovými plantážemi, o prostých snech místních lidí, kteří neváhají kvůli jejich splnění obětovat i to nejcennější, co mají, sami sebe. Především je to však dílo o přetrvávajícím vlivu koloniální éry, ať již reprezentovaném bývalou „mateřskou“ zemí Británií, či dnes mnohem vlivnějšími Spojenými státy. Je to kniha o identitě, o životě mezi dvěma světy, o pachtění se za nedostižným ideálem. O honbě se za anglickými růžemi, které jsou však v konečném důsledku velmi trnité, brzy zvadnou a ve váze po nich zbude jen páchnoucí voda.

© Markéta Musilová
text vyšel jako doslov ke knize Kiran Desai: Dědictví ztráty, Euromedia Group k.s., 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství Euromedia Group k.s.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3623x

katalogy

Inzerce