Váróterem
Gerlóczy, Márton: Váróterem

Váróterem

Mladý maďarský spisovatel Márton Gerlóczy v Čekárně hledá odpověď na to, zdali má vnitřní svoboda a nezávislost vůbec nějaký smysl, zda vůbec stojí za to každý den usilovat o bytí v podobě suverénní osobnosti, když nakonec na všechny lidi bez výjimky čeká tentýž společný osud, smrt.

Mladý maďarský spisovatel Márton Gerlóczy se jako prozaik poprvé představil domácí veřejnosti a literárnímu kolbišti v roce 2003, kdy mu bylo 20 let. Tehdy mu vyšel román Igazolt hiányzás (Omluvená absence), ve které velmi originálním - napůl ironickým, napůl básnickým - jazykem zpracoval proces svého přechodu od dětství k dospělosti, radosti a strasti, události všeho druhu, které ho na cestě životem dosud potkaly. Tato kniha se po několik měsíců udržovala v čele žebříčků úspěšnosti, zejména mladí čtenáři ji přijali s nadšením: vycítili v autorovi "svého" člověka.

Druhý román Váróterem (Čekárna) sice rovněž obsahuje životopisné prvky a motivy, ale oproti zmíněné Gerlóczyho prvotině v něm rozhodujícím způsobem převažuje fikce. Děj se odehrává v blíže neurčeném středoevropském městě, které nelze nijak identifikovat, ač přesto je člověku velmi povědomé. Klidně by to mohla být Budapešť (a dodejme, že až na některé přece jen specifické detaily by to zrovna tak dobře mohla být Praha). Hlavní hrdina je mladík plný neklidu, neustále pozoruje a analyzuje všechny jevy, se kterými se v životě setkává. Přitom ale musí bezmocně přihlížet, jak jeho dědeček, ke kterému ho váže silné citové pouto, postupně ztrácí životní síly, až nakonec zemře. Kniha nás zasvětí do každodenních rituálů, ke kterým se ústřední postava románu násilně nutí; tento mladý žurnalista odsoudil sám sebe k beznadějné samotě. Ale i tak poznáme také jeho mírně unavující rodinu, sebevědomou přítelkyni a figurky z jeho oblíbené hospody, které ve své malosti nabývají až mýtický charakter. Připomíná to figury odpozorované Hrabalovým způsobem, ale jsou o těch pár generací mladší a jejich literární vyjádření není žádným napodobováním Hrabala. Gerlóczy má svůj styl. Toto vše je ovšem pouhou kulisou, před kterou se odvíjí proces, do něhož nás autor chce zasvětit v první řadě: pomalu, ale jistě se zhoršující dědečkův zdravotní stav a změny, které se pod tímto vlivem v hlavním hrdinovi odehrávají.

Na dvaadvacetiletého autora (tolik mu bylo v roce vydání knihy) je tento vysloveně moderně napsaný román překvapivě vyzrálý. Citlivě dávkuje a stmeluje racionálno a transcendentno. I v tomto svém díle se Gerlóczy pídí po možnostech a vlastnostech individuální svobody, ale zatímco centrální otázkou prvního jeho románu bylo "jak si můžeme vybudovat a uhájit svobodu v kolektivu, do kterého jsme se dostali (a tudíž se k němu musíme hlásit) proti své vůli", v Čekárně hledá odpověď na to, zdali má vnitřní svoboda a nezávislost vůbec nějaký smysl, zda vůbec stojí za to každý den usilovat o bytí v podobě suverénní osobnosti, když nakonec na všechny lidi bez výjimky čeká tentýž společný osud - zvaný smrt. Román je až burcující zpovědí nutící k zamyšlení. Z každé řádky čiší onen životní pocit, známý dnes snad každému, kdo ještě nedovršil třicítku, pocit, ve kterém se mísí nejistota s neklidem a bezvýchodnost s osamělostí.

Anotace

Spisovatel:

Kniha:

 Ulpius-ház, Budapest, 2005, 168 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse