Ganivet, Ángel: Španělské idearium

Ganivet, Ángel
Španělské idearium

ukázka beletrie zahraniční

Eseje španělského spisovatele Ángela Ganiveta jsou stále aktuální, i když od jejich napsání uplynulo více než sto let...

 

Ángel Ganivet: Španělské idearium, ze španělského originálu Idearium espaňol přeložila Anna Tkáčová, nakladatelství L. Marek - 3 K, Chomutov 2007

Duchovní syntézou země je její umění. Mohlo by se říci, že teritoriální duch je jádrem: náboženství mozkem; válečnický duch srdcem; právnický duch svalstvem a umělecký duch je nervovým pletivem, které to všechno propojuje, sjednocuje a dává do pohybu. Je obvyklé si myslet, že náboženství je nadřazeno umění a umění že je nadřazeno vědě, přičemž se bere v úvahu pouze vyzdvižení cíle, k němuž směřují; když se však na problém podíváme z úhlu, o němž přemýšlím já, pak síly utvářející ducha země, nadřazenost jednoho nad druhým, závisí na povaze každé země. V podstatě jsou věda, umění i náboženství jedno a totéž: věda interpretuje realitu prostřednictvím pouček, umění pomocí obrazů a náboženství skrze symboly a vzácností je lidské dílo, v němž by byla obsažena pouhá interpretace. Věda se opírá o hypotézu, což není nic jiného než obrazy využité k zakrytí mezer, které nelze zaplnit poučkami; umění tíhne k symbolismu a v některých případech se mění v náboženství (a v obdobích úpadku v arbitrární, fantastickou, roztodivnou až dokumentární vědu) a náboženství potřebuje umění i vědu, aby zlidštilo symbolismus. Skutečný rozdíl je v subjektu: podle duševní schopnosti převládající v každém individuu se svět představuje v jedné nebo druhé formě a všechny potom v různých polohách a s různou energií vytvářející tentýž „užitečný“ výsledek: povznesení člověka.

Pro matematika je Newtonův dvojčlen umělecké dílo a je to dogma. Umělec v binomu uvidí (dokáže-li ho snad pochopit) totožnost pojmů, které, ač se zdají být odlišné, obsahují v sobě rovnocenná množství, ani více, ani méně než ve stejnosti: tři plus tři rovná se pět plus jedna; matematik v tom bude spatřovat ideální a komplexní vývoj k postupné a srozumitelné poučce vedoucí od skrytého ke zjevnému a obecně platný symbol k povznesení se k novým znalostem a neznámým zákonům abstraktní reality. Kdyby naopak matematik analyzoval milostné drama, dejme tomu Milence z Teruelu, možná by je okleštil na poučku „nekonečno je stejné jako nula“ nebo na milostnou rovnici, v níž neznámá by byl pocit odpovědnosti, zatímco pro umělce bude drama vnitřním bojem citů ve viditelných, plastických formách, v nichž se city projevují. A pro věřícího bude drama jako náboženský symbol. Milenci nebudou slepé síly ovládané pudem, podle Schopenhauerovy teorie, ale dvě duše, které jsou pány nad svým osudem, zušlechtěné odříkáním a úctou, s níž mění lidskou vášeň jdoucí proti odpovědnosti v duchovní a mystickou lásku, a to prostřednictvím smrti z bolesti, což je proměna osobnosti a přechod od života do prostoru, kde odpovědnost neexistuje, kde je jen jediná povinnost, povinnost milovat, která spíše než povinností je pro duše potěšením a rozkoší.

Existuje mnoho způsobů, jak sloužit ideálu, a od každého člověka se má žádat pouze to, aby mu sloužil podle svého přirozeného rozumu. A po národu se má chtít, aby službu chápal podle své povahy. I kdyby byl způsob vyjádření sebevíc banální, kvůli přesnosti je třeba se k němu uchýlit: v ideálu existuje a musí existovat rozumná „dělba práce“. Hebrejci byli náboženským národem, Řekové umělci a Římané zákonodárci. Všechny evropské národy, stejně jako národy civilizované evropským vlivem, jsou ustaveny na těchto třech pilířích: křesťanském náboženství, řeckém umění a římském právu. I kdyby se zdálo, že toto počáteční propojení již neumožňuje existenci národů, kde by bezvýhradně vynikla nějaká forma ideálu – když necháme stranou ostatní –, ve skutečnosti se takové národy vyskytují, ale v současnosti je dobře nerozpoznáváme, protože od nich máme jen malý odstup. Život národa vždycky nabízí zdání integrity funkcí, protože nelze existovat bez vzájemného souběhu všech; v průběhu času se pomalu dochází k poznání, že všechny funkce se řídí dominantní a ústřední silou, o níž by se mohlo říci, že je v ní uložen ideál každé rasy, a tak se začíná rozlišovat povaha národů a role, kterou každý z nich nejlépe sehrál v dějinách nebo na jevišti světa.

Naše ideje, budeme-li se věnovat jejich původu, jsou stejné jako ideje ostatních evropských národů, které se přímo či nepřímo podílely na dědictví bohatého odkazu starověku; avšak kombinace myšlenek, kterou jsme vytvořili, je výhradně naše vlastní a je odlišná od kombinace, ke které dospěli ostatní, protože odlišné je naše klima a naše rasa. Náš odklon od aplikovaných věd je patrný na první pohled: neexistuje způsob, který by je donutil ve Španělsku zakořenit, a to dokonce ani tehdy ne, kdyby se všichni vědci stali funkcionáři placenými státem. Není to tím, že bychom vědce neměli, měli jsme je a máme; avšak nemají-li jen průměrnou inteligenci, těžce snášejí výšiny, kde se věda deformuje a pojí buď s náboženstvím nebo uměním. Castelar chce být historikem a jeho studie se stávají epicko-řečnickými zpěvy; matematik a dramatik Echegaray pracuje s čísly mistrně a s hlubokým citovým zaujetím Pythagorejců a Letamendi dnes píše o medicíně jako hippokratovský filosof.

Náš duch je náboženský a také umělecký, a náboženství častokrát přechází v umění. Základem umění je však zároveň náboženství v tom nejpovznešenějším smyslu, tedy mysticismus, společně s našimi dalšími charakteristickými vlastnostmi, jako je odvaha, vášeň, rytířství. Avšak říkáme-li to, co se obecně říká nebo si myslí většina lidí, neříká se tím nic nebo téměř nic, protože důležitější než myšlenkové tendence nějakého umění jsou pojetí a realizace díla nebo dílo „samo o sobě“. Národy jsou osobité, mají styl nebo způsob stejně jako umělci; dva umělci velmi zbožňující Pannu Marii namalují dvě Panny Marie, které mezi sebou nic nespojuje, a dva zbožné národy, šlechetné a vášnivě zaujaté, mohou dát život dvěma protichůdným uměním. Důvodem těchto odlišností je zajímavý fakt, že zatímco základ umění pochází z myšlenkové konstituce rasy, technika vyplývá z teritoriálního ducha.

Před časem jsem napsal, že Goya byl nevzdělaný génius, a napsal jsem to s obavami, protože jsem chápal, že tento soud, který podle mého byl a je přesný, by se při běžném způsobu zkoumání a chápání uměleckých otázek mohl jevit poněkud nenormální nebo paradoxní; totéž si myslím o Velázquezovi. Není pouze géniem, ale dokonce největším malířským géniem, jaký je do dnešní doby znám. Byl ale stejně nevzdělaný jako Goya. Nechybí mi žádné z otřepaných „měřítek“, ani u něj neshledávám onu běžnou nevzdělanost, která plodí přežitky, falešnost charakteru, pokřivenou interpretaci historických jevů, anatomické zrůdnosti a další neobratnosti a nedostatky narušující celkový účinek obrazu; to, co vidím, je nedostatek odborného uvažování, nebo to – řečeno ještě přímočařeji –, že umělec nepozná, kdy je dílo skutečně realizováno, protože se nechává vést pouze silou svého génia. A protože nadání je nanejvýš klamnou vlohou, ruka, která se jím nechá vést, jen málokdy dokončí dílo dobře: v jakémkoli okamžiku vytváření dílo „je“, ale jen v jednom jediném okamžiku je skutečně hotové; ruka se podle libosti či nazdařbůh zastaví, nikoli však v momentě největší dokonalosti. Velcí umělci tak ve šťastných chvílích vytvářejí díky této kolísavosti osobité výtvory, takové, které ve světě formují epochu; avšak váhavost přijatá jako systematický proces způsobuje, že průměrný a někdy i velký rozum hanebně selhává a že tytéž osobité výtvory nevedou, tak jak by měly, k uměleckému zvelebení země, v níž vznikly; spíše přispívají k utváření špatného vkusu a k uspíšení úpadku a znehodnocení ideálu.

Nemyslete si, že nastíněný rys je vlastní pouze a jen Velázquezovi nebo Goyovi; ustálil se v naší zemi a zevšeobecněl, protože spontánně tryská z naší lásky k nezávislosti. Proto ve Španělsku neexistují průměry. Malí umělci, stejně tak jako velcí, spoléhají na to, co vzejde z jejich rukou; a když začínají pracovat, mívají obvykle jen nejasnou představu o díle, které budou tvořit, a zároveň absolutní víru ve své vlastní síly, ve vlastní genialitu, pokud ovšem „nevěří v Boha a Královnu nebes“, jak zaznívá v romancích, jež slepci zpívají na náměstíčkách. Vždy, když pravověrný Španěl uchopí štětec nebo pero či jiný umělecký nástroj, lze se bez obav domnívat, že onen člověk je stejně dobře nadán k tomu, aby vytvořil mistrovské dílo, jako k tomu, aby dal život nějakému úžasnému kýči.

Ve španělském umění neexistuje nic, co by předčilo Quijota, a Quijote nejenže byl stvořen po španělsku, je navíc naším typickým dílem, „dílem“ s velkým D, neboť Cervantes se nespokojil s tím být „nezávislý“: byl dobyvatelem, byl největším ze všech dobyvatelů, protože zatímco ostatní conquistadoři dobývali pro Španělsko území, on dobyl samotné Španělsko, uzavřené ve svém vlastním vězení. Když Cervantes začíná promýšlet své dílo, má v sobě úžasného génia; ale mimo něj není nic jiného než postavy, které se pohybují jako boží intuice; poté tyto postavy uchopí a mohlo by se říci, že je žene kupředu jako mezkař pohánějící svoje osly, povzbuzuje je nedbalými láskyplnými větami, které střídá se spravedlivým a zaslouženým výpraskem. Větší umění v Qujiotovi nehledejte. Je napsán v próze a je jako vzácná poezie mystiků, kterou lze číst od začátku do konce a naopak, protože každý verš je čistým a nezávislým pocitem jako Platónova idea.

Jak jinak vysvětlit, že Lope de Vega se svým originálním a nanejvýš plodným dramatickým géniem nám nezanechal „dokončené“ dílo, jako je Hamlet? Není to tím, že by Lopeho tvůrčí schopnosti byly menší než Shakespearovy, nýbrž tím, že Shakespeare vystřelil až poté, co dobře zacílil a téměř vždy trefil do černého, zatímco Lope nezasáhl téměř nikdy, protože vystřelil jen tak do vzduchu. Rozdíl je natolik jasný, že v samotném Španělsku se na Lopeho pohlíží jako na toho druhého za Calderónem, který vnesl na jeviště divadelní typy bez svěžesti a přirozenosti divadelních postav Lope de Vegy, uměl však soustředit pozornost a dodat postavám a scénám jistou vroucnost, určitou emoci, bez nichž by dílo jinak nepřetrvalo. A nemyslete si, že Calderón vyznával vytříbenější estetické principy než Lope de Vega: když je umělcova nezávislost tak přepjatá jako v naší zemi, pramálo záleží na principech, protože každý dělá to, co se mu zdá nejlepší; omyly a úspěchy závisí z velké části na náhodě, na šťastném vnuknutí, interpretovaném s menším nebo větším úspěchem. Student, který se chtěl o prázdninách rozptýlit, začne psát Celestinu a vydobude si první místo ve španělské literatuře.

 

Překlad © Anna Tkáčová

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2034x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce