Illyés, Gyula: Divotvorný vůl a jiné maďarské pohádky

Illyés, Gyula
Divotvorný vůl a jiné maďarské pohádky

studie dětská

Proč jsou pohádky důležité i v dnešní době? Především proto, že nám pomáhají zpracovávat, „strávit“ naše niterné pocity, jsou to pohádky, v nichž se mohou odrážet radosti, starosti, obavy vypravěče, posluchače, čtenáře.

Příběhy, symbol a poklady
Gyula Illyés: Divotvorný vůl a jiné maďarské pohádky. Přel. Kateřina Horváthová, Dauphin, Praha 2008, 272 str.

Zavíráte knížku, odkládáte ji na noční stolek, natahujete se po lampičce, ale ještě než se pokoj zahalí tmou, všimnete si, že dítě se ze sna usmívá. Vida, pohádka tedy opět splnila naděje v ni vkládané, dítě se ponořilo nejen do spánku, ale i do pohádkového světa fantazie, kde nic nebolí věčně a všechno nakonec dobře dopadne. A ještě o něčem ten šťastný dětský úsměv svědčí – byla to vaše ruka, která je spolehlivě provedla dračími slujemi, tajuplným lesem, to vaším hlasem promlouval pan král, Jeho Veličenstvo kocour, zhýčkaná princezna. Jste tedy, řečeno slovy nás dospěláků, dobrým vypravěčem, čtenářem pohádek, což je v dětských očích velikou zásluhou.

A protože jste právě dočetli jednu z pohádek maďarských, dovolte začít tento exkurz do říše pohádek citátem maďarské spisovatelky Magdy Szabóové: „… pohádka ke mně přicházela vždy před usnutím. Tyhle pohádky nezmizely spolu s mým dětstvím, spíš se měnily, košatěly, a já se při jejich vymýšlení stávala stále aktivnější spolupracovnicí, obzvláště tuto naši večerní zábavu bychom byli za nic nevyměnili.“
 
Magda Szabóová tu zcela pragmaticky formuluje, proč ved­le tolika důležitých a potřebných věcí je nezbytná i pohádka: „ne­zmizela spolu s mým dětstvím“. Čili díky pohádkám z živné půdy dětství raší, roste, košatí se ta spousta výrazů, gest, intonací vyjadřujících, popisujících naši lidskou existenci.
 
Ale proč vlastně vyprávíme, čteme, posloucháme pohádky (včetně těch lidových)? Badatelé, zabývající se folklorem, znají hned několik důvodů:
 
Protože pohádky jsou krásné – tedy kataraktické, disponující esteticko-morálním účinkem.
 
Jsou příjemné – tedy nacházíme v nich radost, zábavu.
 
Vzněcují naši touhu po písmenech, po psaném.
 
Vedou nás k četbě.
 
Když zazní ona ustálená slovní spojení uvádějící téměř kaž­dou pohádku:
 
Byl jednou jeden…
 
Bylo nebylo…
 
Tak už to na světě chodí…
 
Žil byl jeden chudý člověk…
 
zmocní se nás pocit, že jsme omládli, vrátili se do dětských let, vždyť hluboko v našich duších ožívá ona tvořivá kouzelná síla – a to jak ve vypravěči, tak v posluchači. A čím to je, že po takovém úvodu následuje něco, co ovlivňuje, formuje naši osobnost? Snad proto, že pohádka užívá slova čistá, upřímný tón, před očima čtoucího i posluchače vytváří obraz světa spravedlivého a dobrého. Ale lze k tomu dodat i to, že pohádka je schopna uchovávat a zprostředkovávat všechny obecné hodnoty, kterých lidstvo doposud dosáhlo.
 
Proč jsou pohádky důležité i v dnešní době? Především proto, že nám pomáhají zpracovávat, „strávit“ naše niterné pocity, jsou to pohádky, v nichž se mohou odrážet radosti, starosti, obavy vypravěče, posluchače, čtenáře. Pohádka pomáhá dítěti naučit se, že se musí vydat do světa, musí si najít nové druhy, kamarády, přizpůsobit se novým životním podmínkám. A stejně jako dítěti pomáhá pohádka každé rozvíjející se osobnosti. Kromě jiného jsou toto důvody, pro něž nám pohádky nikdy nezevšední.
 
Víme, že pohádka dokáže účinně zaplašit dětské úzkosti, zbavit dítě oné občas nepochopitelně se hromadící agresivity v něm, protože – v pohádce lze zvítězit, na nepoctivé a zlé čeká zasloužený trest. Podobně je možné dát dítěti naslouchajícímu pohádce na srozuměnou, že svět tu není jen pro ně! Pohádka varuje, ale zároveň i pomáhá vyrovnat se s realitou, se světem tam venku. To vše dokáže pohádka rovněž proto, že je naplněna hlubokou symbolikou. Díky tomu pohádka pomáhá vypravěči i jeho posluchači vypořádat se s jedním velikým problémem: pro malé dítě není tak podstatné, jestli je něco dobré, nebo špatné, ale jestli je to sympatické, nebo protivné, děti vlastně nechtějí být „dobré“, ony se chtějí někomu podobat.
 
Definovat, co je vlastně pohádka, není až tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Svědčí o tom mnoho definic v nejrůznějších výkladových slovnících. Nejtypičtější rysy a stavební prvky pohádek se ale vyskytují téměř ve všech, podle nich je pohádka „literární útvar šířící se především ústní tradicí, je protkána spoustou zázračných, neuvěřitelných prvků, je to zpravidla útvar prozaický, ale může být také ve verších nebo existuje jako veršovaná povídka“. V prapůvodním slova smyslu to byla nejspíš hádanka. Hrdinové pohádkových příběhů jsou často fantastické bytosti (obrové, čarodějové). Za nejstarší typ pohádek je považována pohádka o vílách. Klíčové pojmy vztahující se k pohádkám jsou: kolektivnost, ústní tradice, prvky zázračné, neuvěřitelné, nepravděpodobné, děj pohádky se odehrává ve fiktivních podmínkách, hranice skutečného a nepravděpodobného se prolínají, čas v pohádkách je proměnlivý: pronesl kouzelné slůvko a v tu ránu stála před ním, než vyjde večernice, musíš mít zoráno, zaseto, sklizeno a mouku umletou, místa, na nichž se děj pohádky odehrává, jsou tajuplná a jejich názvy zní tak báječně: Za devatero horami a řekami, chaloupka na můří noze, skleněný vrch, strom rostoucí do nebe, v branách Říše víl, na prahu pekla atd. Pohádky podle motivů pak můžeme dělit na ty o zvířatech, kouzelné, legendární, novelistické, žertovné. Prospěšné je znát svět pohádkových hrdinů, protože jsou to oni, kdo se mohou stát vzorem, oni přinášejí poučení – nepřítel, škůdce, dárce, pomocník, hrdina.
 
Pohádky, citlivě a fundovaně do tohoto výběru zvolené, z hlediska syžetů plně odpovídají teorii antropologické, podle níž je třeba vysvětlovat příbuzné pohádky v různých končinách světa nejen přejímáním (tj. migrací), ale také působením stejných zákonitostí při přetváření kulturního prazákladu. Proto tytéž motivy a jejich invarianty můžeme najít jak v pohádkách českých, tak paralelně i v maďarských. Velmi podobně je tomu i s mentalitami (což jsou kolektivně sdílené představy a názory, nemateriál­ní složky vývoje lidstva, dělené na globální a částečné), jak se o tom můžeme přesvědčit, porovnáme-li například maďarskou Káču z Terdszélu a českou O chytré horákyni, pohádku v obou verzích nazvanou Sedm havranů nebo O kohoutkovi a slepičce, abychom jmenovali alespoň některé.
Autorce překladu se povedlo seskupit pohádky odpovídající všem typům, jako jsou pohádky kouzelné, zastoupené kupříkladu pohádkou O ovčákovi, který rozuměl řeči zvířat, O rytíři Rozmarýnkovi, Starý rybář a jeho ctižádostivá žena, Basistův syn a čerti, Péťa Polínko. Ty dokládají přejímání motivů (např. invariant motivu české pohádky O rybáři a zlaté rybce či Otesánka, ale i italského Pinocchia).Typická kouzelná pohádka je ta O kralevici, který se vydal do světa hledat nevěstu – obsahuje totiž všechny prvky pro tento žánr typické, což jsou: rada, zkouška, cesta, pomocníci. O přejímání nejen motivů, ale i historických postav pak svědčí Pohádka o kralevici Bruncvíkovi, pohádkou s typickým prvkem kouzelných pohádek (kouzelným předmětem) je Prsten hadího krále. Mezi pohádky kouzelné patří i Ať vám slouží, v jejímž motivu nacházíme mentalitu naivního monarchismu.
 
Další skupinu tvoří pohádky zvířecí, jež tu zastupuje Jak šel vlk za zábavou, Divotvorný vůl, kde se kouzelný vůl stává zvířecím pomocníkem chlapce pověřeného úkoly, které jsou nad jeho síly, Líná kočka je rovněž takovým zvířecím pomocníkem, i když – dalo by se říct – tak nějak naruby, protože pomáhá proti své vůli. Liška a vlk na hostině, to je pohádka žertovná, parodující hosty svatebního veselí. Dále pak pohádky O nejsilnějším zvířeti, O stříbrném kozlíkovi, který hrál, O pěnkavě, která měla zlato v hrdle, což je podle motivu spíš pohádka kumulativní, protože v ní vystupují jak zvířátka, tak i představitelé pohádek kouzelných, vydávajících se do světa splnit nějaký nelehký úkol.
 
Za povšimnutí z pohádek zvířecích stojí především Kocour králem. V této pohádce totiž nacházíme typickou mentalitu, kterou je naivní monarchismus. Chytrý kocour dokáže obratně využít svého strachu před neznámými zvířátky a prohlásí se za krále všech zvířat. A přesně tak, jak se říká v jednom starém českém přísloví „lepší drzé čelo než poplužní dvůr“, i kocourovi – byť jen dočasně – v maďarské pohádce jeho drzost přináší ovoce, tedy v jeho případě chutnou pečínku, vážnost a obdiv ostatních. Kocouří idylka ale nemá dlouhého trvání. Díky hloupé náhodě se „kocouří království“ zhroutí jak ten příslovečný domeček z karet a zbabělý hrdina je, jak už to v pohádkách bývá, po zásluze potrestán.
 
Pohádky legendistické jsou v tomto výboru zastoupené typickou pohádkou se satirickými prvky Poctivý zloděj Marci.
 
Novelistické pohádky, jakou je kupříkladu již zmíněná Káča z Terdszélu či Bendebukk, obsahují nejtypičtější prvky tohoto druhu pohádek, kdy se dva chudí bratři vydávají do světa hledat štěstí. Přesně v intencích novelistických pohádek se jednomu daří, druhý má smůlu. Dále je to pohádka Král Matyáš a sikulská dívka, jejížmotiv je invariantem syžetu české pohádky O chytré horákyni. V pohádce maďarské je motiv ozvláštněn ještě postavou krále Matyáše. Ten je v maďarských pohádkách častým a oblíbeným hrdinou a naplňuje monarchistickou mentalitu – představu dobrého panovníka. O tom, že král Matyáš je častým protagonistou pohádek, svědčí i Král Matyáš a pravdomluvný ovčák, kde je král opět líčen jako panovník dobrotivý, ale především moudrý. Čahoun, Popleta a Jedlík připomínají motiv české pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký.
 
Badatelé zaobírající se studiem pohádek se shodují v tom, že zřejmě nejstarší pohádkou je již zmíněná pohádka kouzelná o vílách. I tento typ je v přítomném výboru zastoupen, a to pohádkou Víla třívětvého dubu, jejíž hlavní postavou je víla spojená se vzduchem (na rozdíl od víl vodních), protože přebývá v třívětvém dubu.
Zkoumání pohádek z mnoha různých úhlů se věnovala a věnuje řada odborníků, za všechny jmenujme alespoň Carla Gus­tava Junga, Karla Kerényiho Luisu-Mariu von Franze, Vla­dimira J. Proppa, Mirceu Eliada, Bélu Hamvase, Olgu Nagyovou.
 
Vladimir J. Propp ve své Morfologii pohádky (1975) dělí její příběh na jednotlivé prvky, jejichž sled věrně kopíruje události života skutečného: nedostatek (některému členu rodiny něco chybí, chce něco získat), odchod (jeden člen rodiny se vzdaluje, aby to, co chybí, získal), počátek cesty (hrdina opouští domov, vydává se na cestu), zákaz (hrdinovi je cosi zakázáno), porušení zákazu (hrdina zákaz poruší). Pak přicházejí na řadu nejrůznější zkoušky, objevují se pomocníci z říše zvířecí, ale mohou to být i bytosti nadpřirozené, zázračné předměty, hrdina se utká s nepřítelem, jehož porazí, a je poprávu odměněn – ožení se s princeznou, nastoupí na trůn.
 
Ale ať už je příběh pohádky jakýkoli, jedno mají všechny společné: v každé pohádce je ukryt poklad. Nevěříte? Tak se ještě jednou pozorně podívejte na spící, usmívající se dítě – to už jej objevilo![1]


[1] Za konzultace a inspiraci děkuji dr. Istvánu H. Tóthovi, lingvistovi a etnologovi, hostujícímu profesoru UK Praha, a jeho studii A mese világában (Ve světě pohádky), otištěné v Az olvasni tudás fejlesztéséhez (K rozvíjení umění číst), Módszertani Közlemények, Szeged 2005.
 

© Ana Okrouhlá
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.