Aristofanés: Ženský sněm

Aristofanés
Ženský sněm

recenze beletrie zahraniční

Hra pochází z roku 392 př. n. l. a řadí se k pozdním autorovým textům, v nichž se otupují ostrá politická satira i nevázanost dionýského divadla a nastává přechod k umírněnějším formám střední attické komedie.

Aristofanés, Parlamento di donne. Produkce Piccolo Teatro di Milano – A.T.I.R; režie Serena Sinigaglia; překlad Laura Curino; dramaturgie Renata Ciaravino a Serena Sinigaglia; scéna Maria Spazzi; kostýmy Federica Ponissi; hudba Carlo Boccadoro a Sandra Zoccolan. Premiéra 13. dubna 2007 na scéně Teatro Studio.

Během 14. ročníku festivalu „Divadlo evropských regionů“ v Hradci Králové vystoupil 27. června jeden ze souborů italského divadla Piccolo Teatro di Milano (které za éry Giorgia Strehlera patřilo mezi nejslavnější evropské scény) a publiku nabídl Aristofanovu komedii Ženský sněm (Έκκλησιάζουσαι).

Hra pochází z roku 392 př. n. l. a řadí se k pozdním autorovým textům, v nichž se otupují ostrá politická satira i nevázanost dionýského divadla a nastává přechod k umírněnějším formám střední attické komedie. Námět hry je sice politický, ale místo cílených narážek na soudobou politickou scénu má text spíše obecně satirickou polohu, vycházející z myšlenky, která byla v tehdejší společnosti zřejmě živá (je naznačena i v Lýsistratě), a sice co by se stalo, kdyby vládu nad státem převzaly ženy.

Děj je velmi primitivní: ženy se přestrojí za muže a hned za rozbřesku, po otevření sněmu, v něm obsadí místa a prosadí většinou hlasů (muži zatím spí nebo nemohou vyjít ven bez svých jediných šatů), že vláda přechází do rukou žen. Ty nastolí komunismus: soukromý majetek má být odevzdán k společnému užívání. Společné budou také ženy a děti, a aby rovnoprávnost platila i v sexu, předtím, než se oddají lásce s přiměřeně atraktivní partnerkou, musí mladí a hezcí muži uspokojit staré a ošklivé ženy, na které by se jinak nedostalo. Obec bude pořádat obří bankety, aby se všichni dosyta najedli.
 
Při vší úctě ke klasikovi a jeho nesmírné historické hodnotě, tento Aristofanův text příliš nenabízí: děj je chudý, rozhovory jsou přese všechny vtipy rozvláčné, a když se vyškrtají narážky, které dnes nepůsobí zvlášť humorně nebo jsou nesrozumitelné dnešnímu divákovi, kterého progresivní školství spolehlivě uchránilo od nákazy klasickým vzděláním, zbude možná půlhodina živé zábavy.
 
Mladá režisérka Serena Sinigaglia a její ansámbl se tedy museli velmi snažit, aby text nápaditě upravili a udrželi při životě inscenaci trvající hodinu a půl. Ne zcela se jim to podařilo. Největším kladem inscenace je mistrovství, kterým se jim podařilo navodit duch nejstarší řecké komedie – tělesné, obscénní, hýřící fantazií, obrazností a dvojsmysly. Z inscenace opravdu čiší tělesnost, živočišnost, intimita, hmatatelná konkrétnost nejobyčejnějších předmětů, které používáme. Jeviště je zastavěno bytelnými jídelními stoly, postavy oděny do kabátů, kalhot, šatů a bot, které jsou jakoby více materiálem než formou, materiálem, jenž ve své neforemnosti (ženy se navlečou do nepadnoucích mužských šatů a muži se vsoukají do ženských šatů) navozuje dojem domácké, upocené, teplé ušmudlanosti, která se rodí hned v první scéně se vstáváním z vyhřátého pelechu (po nočních sexuálních radovánkách). Uprostřed scény je na vysokém prutu zavěšeno síto se svíčkou, která má bdít nad dnem, v němž se děj odehrává, a být připomínkou přírodnosti, archaičnosti všeho dění (pro zasvěcené, spolu s prologem, také narážkou na vznešené nástupy Eurípidových dramat).
 
Ušmudlaně, amatérsky, male, beznadějně, působí jak dosavadní mužská vláda, tak ženská revoluce. Ženy jsou obyčejné kuchty, muži břichatí páprdové, které zajímá jen to, aby si na státní útraty dali do nosu a pak vykadili, co pozřeli. Veškeré lidské ambice a potřeby jsou v této hře zastoupeny jídlem, vyměšováním a sexem. Antické reálie jsou dovedně nahrazeny nadčasovými předměty (týká se to většinou kuchyňského nádobí) a garderobou: ženy si nalepují vousy, obouvají si cosi jako jezdecké boty a oblékají si pánské kabáty, které si vycpávají na břiše hrnci (panděro je hlavní atribut mužství). Zatímco v textu, alespoň na začátku, stojí v jistém kontrastu ženská čistota, bělost pleti, vůně a depilace se zanedbanými, chlupatými, vcelku odpuzujícími chlapy, Sinigaglia udělala z žen popelky oblečené do nepříliš vábných hadříků a spoře oděné herce a herečky někdy již pokročilého věku a tvarů dále komicky vylepšila (jak to dělalo již dionýské divadlo) nasazovacími panděry (jsou i nedílnou součástí komických postav mužů), chuchvalci chlupů pod paží nebo uchvacujícími módními doplňky z kuchyňského nářadí (např. spona do vlasů vyrobená z vařeček).
 
Celá tato ušmudlanost a deformace má nejen svou nádhernou vlastní poezii, ale vede nezbytně i k abstraktům: jaká vlastně byla ona oslavovaná athénská demokracie? Neskrývá se za všemi těmi vznešenými mramorovými sloupy a architrávy jen vláda strejců s panděrem, kteří hledí, kde si co nakrást a jak si na obecní útraty panděro ještě více nacpat? Vláda, jejíž alternativou mohla být vláda brebentivých kuchtiček, jejichž mentálním horizontem je domácnost, kuchyň a sex? A co dlouhé (někdy až příliš) výstupy Blepyra, který trpí zácpou a marně se snaží na různých místech jeviště vykadit, není to také podobenství o mírně řečeno ušmudlané demokracii athénské i naší, která přes všechnu rétoriku spočívá možná jen v nacpání a odecpání panděr majitelů, kteří se probili ke korytu? Veškeré interpretace jsou nicméně na vůli divákově. Režisérka se obratně vyhnula ideologickým nástrahám, které text nabízí, ať se jedná o myšlenky komunismu či feminismu.
 
Skvělé je scénické řešení s jídelními stoly, neboť tento jinak běžný kus nábytku na sebe v tomto kontextu bere mnoho významů. Již to, že děj se odehrává na stolech, tedy nějakých osmdesát centimetrů nad zemí, jako by bylo rafinovaným poukazem na alegorickou rovinu vší té teplé ušmudlanosti. Stoly mohou být znakem kuchyně, místa, které bylo donedávna vymezeno ženám, nebo náznakem nových pořádků, tedy místem pro obří hostiny, které se tímto dnem stávají emblémem komunistických Athén; a tyto tabule jsou také možná tichým svědkem toho, že v celém tom politickém humbuku jde vlastně jen o to, pořádně se „nažrat“.
 
První asi tak polovina inscenace, tedy gradace ženských příprav na převzetí moci, je prostě okouzlující – nejvíce díky geniálnímu nápadu se stoly, kostýmům, hereckým výkonům a choreografii. Pak, když postavy začínají rozebírat konkrétní edikty nové vlády a muži o nich diskutují se ženami, se již těžkopádnost předlohy režisérce nedaří zvládat a představení začíná nudit. To, co bylo možná u Aristofana revoluční, je dnes tisíckrát proprané, nesporně proto, že nic nového pod sluncem se v demokracii za posledních dva a půl tisíce let neobjevilo. Kouzlo ušmudlanosti, které i v této stagnační fázi ještě drží hru pohromadě, vyprchává s příchodem noci, kdy jsou ilustrovány dopady ediktů na sexuální život a v modrém nočním světle hra přechází do jiné, kabaretní polohy se šansonově-rokovými zpěvy a ušmudlanost i s dionýským nábojem jsou přebity dekadencí. Nyní je již inscenace rozklížená a nepodaří se ji vzkřísit ani pro finále, které by mělo spočívat v extatickém vyjmenovávání chodů monstrózní státní hostiny. Vyjmenováváni tu je, ale nijak působivé, nepočítáme-li bezradné řešení s erupcí umělého dýmu.
 
Je třeba smeknout klobouk před výtvarnými aspekty inscenace (scéna, kostýmy, rekvizity, nalíčení), jejichž fantazie a pregnantnost jsou prostě odzbrojující. Rovněž herecké výkony jsou výborné, i když na náš vkus možná někdy příliš přetažené (naopak na Italech bylo vidět občasné rozčarování, jak vlažně Češi reagují na „vtahovací“ scény), obdivuhodné jsou pohybové schopnosti některých herců, s nimiž mohla počítat nápaditá choreografie (například skvělý kohout na úsvitu dne). Inscenace má řadu skvělých rysů, škoda jen, že se postupně drolí vinou nedostatečné scénáristické invence a změny atmosféry. Nezůstala-li však konstrukce stát, i tak má inscenace dlouhou řadu momentů a dojmů, které zaslouží potlesk. I když Dionýsos nevydržel a udříml, jeho bdělé chvilky byly okouzlující.

 

© Jiří Špička

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 106 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 4040x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce