Když jsme si dali s kubánskou spisovatelkou Wendy Guerrou (38) na Pražském hradě svařené víno, tak se zasnila a vyprávěla, že když měla první, bolestivou menstruaci, její máma nesehnala v celé Havaně žádné léky, tak jí svařila rumunské červené víno, kterému říkala Ceauşeskova pomsta. Z dětství si prý pamatuje i Maxipsa Fíka (Fík el Maxiperro), kterého na Kubě dávali v televizi. Do Prahy přijela letos v květnu uvést svůj román - deník nazvaný Všichni odcházejí, který vyšel před nedávnem v češtině.

Na festivalu v Cannes letos zabodoval film Stevena Sodebergha o Ernestu Che Guevarovi, nazvaný Guerilla. Ostatně, vy jste se na natáčení osobně podílela.
WG: Já jsem pracovala v Sodeberghově štábu jako jazykový poradce přes kubánskou španělštinu. Che Guevara byl původem Argentinec a argentinská výslovnost španělštiny je od té kubánské hodně odlišná. On ale nakonec mluvil takovou směsicí obou přízvuků - kubánského a argentinského. Natáčení bylo úžasné. Hrdinka mé knihy se jmenuje Nieve a to znamená ve španělštině sníh. Já jsem opravdový sníh viděla poprvé v životě právě při natáčení v Andách.

Ale co samotný Che Guevara? Jaký máte k této kontroverzní historické osobnosti vztah?
- Na střední umělecké škole v Havaně jsem studovala společně s Che Guevarovým synem Ernestem Guevarou Marchem. Che byl v té době již řadu let po smrti. Dokonce jsme spolu měli (s Guevarou mladším) ve čtrnácti letech takový krátký milostný románek. Vždycky když jdu se svým současným manželem například v Paříži po ulici a on tam někde vidí namalovaný Che Guevarův portrét, tak říká: "Tady máš zase toho tvýho tchána." Ernesto Guevara March žije s manželkou a dětmi v ústraní v Římě. Jsme nadále přáteli a několikrát jsme se spolu v Evropě v posledních letech viděli. Jednou jsme seděli v Římě v pizzerii, přišel tam pouliční prodejce a nabízel nám trička s portrétem Che Guevary. Začal na třiceti eurech a po chvíli smlouvání skončil asi na šesti. Jeho syn celou dobu mlčel a myslím, že mu bylo trochu smutno. Přece jen, otec je otec. Na druhou stranu si uvědomuji, že Ernesto Che Guevara byl kontroverzní postavou a že napáchal mnoho špatných věcí.

Ve své knize Všichni odcházejí píšete velmi otevřeně o politickém útisku na Kubě, o takzvaných aktech zavržení, což jsou organizované útoky zmanipulovaného davu proti nepohodlným lidem, píšete o emigraci, vězení. Jak je možné, že po vás na Kubě "nejdou" a že můžete cestovat do Evropy?
- Můj manžel je po rodičích napůl Kubánec a napůl Francouz a i já mám díky tomu francouzský pas. Okolo mé knihy se rozprostřelo na Kubě mlčení, nikde se neobjevila ani zmínka, že mi ve Španělsku vyšla, nemluví se o ní, jako by neexistovala. Na druhou stranu žádné problémy pro mě po jejím vydání nenastaly. Nikdo se mě zkrátka na nic neptal. Myslím, že spisovatelé, kteří jsou v dnešní době na Kubě pronásledováni a vězněni, jsou pronásledováni nikoliv kvůli svým knihám, ale jiným aktivitám. Například když jsou zároveň novináři a posílají články do zahraničí. Já osobně nejsem v běžném životě tak statečná jako při psaní knihy.

Takže když jste knihu psala, tak jste neměla strach z nějakého postihu?
- Začala jsem tu knihu psát v roce 2004, kdy zemřeli oba moji rodiče. Chtěla jsem ze sebe setřást určitý tlak, zbavit se osobního i společenského břemene. Vzala jsem svoje deníky z dětství a dospívání a všechno jsem to převedla do knihy, která je tak z poloviny autentická a z poloviny je fikcí. Psala jsem knihu pod tíhou smrti rodičů, jako ve stavu nějakého šoku. Na to, že by to pro mě mohlo mít na Kubě nějaké nepříznivé následky, jsem moc nemyslela.

Mohla byste zmínit, které pasáže knihy - deníku jsou autobiografické?
- Některé věci ze školy, moji rodiče, život s mým otcem, který byl velmi drsný, můj pobyt ve venkovské škole, studia na umělecké škole, Havana. Pak tam jsou věci, jež autobiografické nejsou, například moje matka nebyla nikdy ve válce v Angole, to byla máma mé kamarádky Katji, onen Švéd, ten s námi opravdu jednu dobu žil, atd.; ale to nejzajímavější na knize je podle mě to, že není jasné, kde končí realita a začíná příběh.

V první části knihy také žije malá Nieve v horách s alkoholickým otcem, který ji bije, a trpí hlady. Je tato část napsaná podle vašeho skutečného života?
- Ano, bylo to velmi tvrdé, ale už je to pryč. Bylo pro mě těžké se k tomu vracet, ale nechci se nějak litovat.

Reinaldo Arenas je i v České republice známý díky filmu Juliana Schnabela Než se setmí, natočenému podle jeho autobiografie. Dokonce si mnoho lidí myslí, že kubánští spisovatelé jsou skoro všichni homosexuálové. Setkala jste se s ním někdy osobně?
- Pamatuji si na to velmi matně, byla jsem malá holka. Jenom si vzpomínám, že neměl skoro žádné zuby. A také když o sobě mluvil, tak mluvil v ženském rodě, což mně jako malé holce přišlo trochu divné. Arenas je ale pro mě vedle Cabrery Infanta, Reiny Maríe Rodríguezové, Lezamy Limy a Virgilia Piňery nejvýznamnějším kubánským spisovatelem druhé poloviny 20. století.

Proč jste se vy sama, zvlášť po úspěchu vaší knihy v Evropě, rozhodla na Kubě zůstat?
- Chci žít na Kubě a podat svědectví o tom, co se tam děje. Dát nějak na vědomí, že existujeme, žijeme tam někde uvnitř Kuby, dějí se nám zajímavé věci, tvoříme něco i přes všechny problémy a bolest. Většina Kubánců žije pořád ještě na Kubě, ne v emigraci. Já sama ji považuji za svůj domov, i když bych mohla žít i v Evropě, kam naštěstí díky francouzskému pasu mohu jezdit.

Dnes už prý Kubánci do zahraničních hotelů vstoupit mohou, tedy když mají dost peněz. Zaznamenala jste ještě nějaké další změny po nástupu Fidelova bratra Raúla?
- Ne, v běžném životě většiny Kubánců se nic nezměnilo. Co se týká kultury, tak já žiji na Kubě tak trochu stranou literárního i jiného provozu. Oficiální kulturní kruhy na Kubě moji knihu ignorují, i když na druhou stranu mi nedávno nabídly, že by mohly na Kubě vyjít moje básně.

© Stanislav Škoda
článek vyšel v týdeníku Reflex 30/ 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora