Guerra, Wendy

Guerra, Wendy

rozhovor beletrie zahraniční

Kubánská spisovatelka si z dětství prý pamatuje i na Maxipsa Fíka (Fík el Maxiperro), kterého na Kubě dávali v televizi. Do Prahy přijela letos v květnu uvést svůj román - deník nazvaný Všichni odcházejí, který vyšel před nedávnem v češtině.

 

Che Guevarova „snacha“.
Kubánská spisovatelka, kterou vychovával Maxipes Fík

Když jsme si dali s kubánskou spisovatelkou Wendy Guerrou (38) na Pražském hradě svařené víno, tak se zasnila a vyprávěla, že když měla první, bolestivou menstruaci, její máma nesehnala v celé Havaně žádné léky, tak jí svařila rumunské červené víno, kterému říkala Ceauşeskova pomsta. Z dětství si prý pamatuje i Maxipsa Fíka (Fík el Maxiperro), kterého na Kubě dávali v televizi. Do Prahy přijela letos v květnu uvést svůj román - deník nazvaný Všichni odcházejí, který vyšel před nedávnem v češtině.

Na festivalu v Cannes letos zabodoval film Stevena Sodebergha o Ernestu Che Guevarovi, nazvaný Guerilla. Ostatně, vy jste se na natáčení osobně podílela.
WG: Já jsem pracovala v Sodeberghově štábu jako jazykový poradce přes kubánskou španělštinu. Che Guevara byl původem Argentinec a argentinská výslovnost španělštiny je od té kubánské hodně odlišná. On ale nakonec mluvil takovou směsicí obou přízvuků - kubánského a argentinského. Natáčení bylo úžasné. Hrdinka mé knihy se jmenuje Nieve a to znamená ve španělštině sníh. Já jsem opravdový sníh viděla poprvé v životě právě při natáčení v Andách.

Ale co samotný Che Guevara? Jaký máte k této kontroverzní historické osobnosti vztah?
- Na střední umělecké škole v Havaně jsem studovala společně s Che Guevarovým synem Ernestem Guevarou Marchem. Che byl v té době již řadu let po smrti. Dokonce jsme spolu měli (s Guevarou mladším) ve čtrnácti letech takový krátký milostný románek. Vždycky když jdu se svým současným manželem například v Paříži po ulici a on tam někde vidí namalovaný Che Guevarův portrét, tak říká: "Tady máš zase toho tvýho tchána." Ernesto Guevara March žije s manželkou a dětmi v ústraní v Římě. Jsme nadále přáteli a několikrát jsme se spolu v Evropě v posledních letech viděli. Jednou jsme seděli v Římě v pizzerii, přišel tam pouliční prodejce a nabízel nám trička s portrétem Che Guevary. Začal na třiceti eurech a po chvíli smlouvání skončil asi na šesti. Jeho syn celou dobu mlčel a myslím, že mu bylo trochu smutno. Přece jen, otec je otec. Na druhou stranu si uvědomuji, že Ernesto Che Guevara byl kontroverzní postavou a že napáchal mnoho špatných věcí.

Ve své knize Všichni odcházejí píšete velmi otevřeně o politickém útisku na Kubě, o takzvaných aktech zavržení, což jsou organizované útoky zmanipulovaného davu proti nepohodlným lidem, píšete o emigraci, vězení. Jak je možné, že po vás na Kubě "nejdou" a že můžete cestovat do Evropy?
- Můj manžel je po rodičích napůl Kubánec a napůl Francouz a i já mám díky tomu francouzský pas. Okolo mé knihy se rozprostřelo na Kubě mlčení, nikde se neobjevila ani zmínka, že mi ve Španělsku vyšla, nemluví se o ní, jako by neexistovala. Na druhou stranu žádné problémy pro mě po jejím vydání nenastaly. Nikdo se mě zkrátka na nic neptal. Myslím, že spisovatelé, kteří jsou v dnešní době na Kubě pronásledováni a vězněni, jsou pronásledováni nikoliv kvůli svým knihám, ale jiným aktivitám. Například když jsou zároveň novináři a posílají články do zahraničí. Já osobně nejsem v běžném životě tak statečná jako při psaní knihy.

Takže když jste knihu psala, tak jste neměla strach z nějakého postihu?
- Začala jsem tu knihu psát v roce 2004, kdy zemřeli oba moji rodiče. Chtěla jsem ze sebe setřást určitý tlak, zbavit se osobního i společenského břemene. Vzala jsem svoje deníky z dětství a dospívání a všechno jsem to převedla do knihy, která je tak z poloviny autentická a z poloviny je fikcí. Psala jsem knihu pod tíhou smrti rodičů, jako ve stavu nějakého šoku. Na to, že by to pro mě mohlo mít na Kubě nějaké nepříznivé následky, jsem moc nemyslela.

Mohla byste zmínit, které pasáže knihy - deníku jsou autobiografické?
- Některé věci ze školy, moji rodiče, život s mým otcem, který byl velmi drsný, můj pobyt ve venkovské škole, studia na umělecké škole, Havana. Pak tam jsou věci, jež autobiografické nejsou, například moje matka nebyla nikdy ve válce v Angole, to byla máma mé kamarádky Katji, onen Švéd, ten s námi opravdu jednu dobu žil, atd.; ale to nejzajímavější na knize je podle mě to, že není jasné, kde končí realita a začíná příběh.

Ožilo před vámi při psaní vaše dětství?
- Ano, vybavila jsem si svůj život mezi dospělými, Cienfuegos - krásné, provinční město, prodchnuté mořem, mnoho lidí, kteří se potkávají a pak se spolu navždycky loučí, spoustu intelektuálů, již u nás doma mluví velmi potichu, pláže, mnoho knih, které jsme vždycky měli doma.

V první části knihy také žije malá Nieve v horách s alkoholickým otcem, který ji bije, a trpí hlady. Je tato část napsaná podle vašeho skutečného života?
- Ano, bylo to velmi tvrdé, ale už je to pryč. Bylo pro mě těžké se k tomu vracet, ale nechci se nějak litovat.

Kdo byli vaši rodiče?
- Otec před revolucí vlastnil v Cienfuegos, což je krásné město na jihu Kuby vybudované původně Francouzi, několik obchodů. Byl to ale zároveň levičák, který podporoval Castrovu revoluci a po jeho vítězství začal režírovat ochotnické a později i profesionální angažované divadlo. V pohoří Escambray, kde se odehrává příběh malé Nieve, hráli například hry na téma likvidace rolníků a odbojářů, kteří tam bojovali na začátku šedesátých let proti Castrovi. A ty hry byly napsané tak, že podporovaly likvidaci. Moje máma zase zůstala po Castrově vítězství na Kubě i přesto, že její rodiče téměř ihned emigrovali. Byla hippie, výtvarnice a básnířka. Od svých čtyřiceti osmi let trpěla Alzheimerovou nemocí. Přesně v době, kdy začala ztrácet paměť, padla berlínská zeď, v Československu se začalo všechno od základu měnit. Máma ale byla vždycky vůči kubánskému režimu velmi kritická. Věděla moc dobře, co se děje. Znala se osobně se spisovatelem Reinaldem Arenasem. Krátce před tím, než Arenas v roce 1980 po mnoha komplikacích emigroval, se zastavil u nás doma.

Reinaldo Arenas je i v České republice známý díky filmu Juliana Schnabela Než se setmí, natočenému podle jeho autobiografie. Dokonce si mnoho lidí myslí, že kubánští spisovatelé jsou skoro všichni homosexuálové. Setkala jste se s ním někdy osobně?
- Pamatuji si na to velmi matně, byla jsem malá holka. Jenom si vzpomínám, že neměl skoro žádné zuby. A také když o sobě mluvil, tak mluvil v ženském rodě, což mně jako malé holce přišlo trochu divné. Arenas je ale pro mě vedle Cabrery Infanta, Reiny Maríe Rodríguezové, Lezamy Limy a Virgilia Piňery nejvýznamnějším kubánským spisovatelem druhé poloviny 20. století.

Co teď momentálně píšete?
- Dokončuji jeden román, který ještě nemá název nebo, lépe řečeno, má tolik názvů, že nemá žádný. Počítám, že by mohl vyjít v říjnu tohoto roku. Jeho děj se odehrává ve třech časových rovinách a jeho hrdinky jsou tři ženy, jež jsou, každá jinak, spojeny s kubánskou revolucí. Těmi ženami jsem já sama, moje matka a Célia Sánchezová, Castrova dlouholetá spolupracovnice a družka, jež zemřela před lety na rakovinu.

Proč jste se vy sama, zvlášť po úspěchu vaší knihy v Evropě, rozhodla na Kubě zůstat?
- Chci žít na Kubě a podat svědectví o tom, co se tam děje. Dát nějak na vědomí, že existujeme, žijeme tam někde uvnitř Kuby, dějí se nám zajímavé věci, tvoříme něco i přes všechny problémy a bolest. Většina Kubánců žije pořád ještě na Kubě, ne v emigraci. Já sama ji považuji za svůj domov, i když bych mohla žít i v Evropě, kam naštěstí díky francouzskému pasu mohu jezdit.

Co se stane na Kubě po smrti Fidela Castra?
- Nerada bych hádala. Již se mě na to mnohokrát ptali a já jsem vždy říkala, že si nemyslím, že až Fidel umře, bude všechno úplně jinak. Myslím si, že Kuba je determinovaná svou vlastní osobitou kulturou, kterou si musí udržet. Jestli se to nepodaří, nemá to žádnou budoucnost. Myslím, že rozhodovat o budoucnosti Kuby by měli především sami Kubánci. V zahraničí žije mnoho Kubánců, jimž se podařilo rozjet v různých oborech prosperující podniky. S některými jsem mluvila, oni by měli zájem se jednou vrátit a investovat peníze ve své mateřské zemi. To by se mi velmi líbilo. Totéž si myslím o ekonomice obecně. Přála bych si, aby motorem ekonomických i politických změn byli Kubánci. Dříve jsme byli ovládáni Rusy, předtím Američany a ještě před nimi Španěly, aniž by se nás na to kdokoliv ptal. Jestli se nám do toho budou plést politici a podnikatelé z ciziny, opět nebudeme pány vlastního osudu. Stejně jako teď. Před nedávnem jsme nemohli do hotelů pro zahraniční turisty ani vstoupit.

Dnes už prý Kubánci do zahraničních hotelů vstoupit mohou, tedy když mají dost peněz. Zaznamenala jste ještě nějaké další změny po nástupu Fidelova bratra Raúla?
- Ne, v běžném životě většiny Kubánců se nic nezměnilo. Co se týká kultury, tak já žiji na Kubě tak trochu stranou literárního i jiného provozu. Oficiální kulturní kruhy na Kubě moji knihu ignorují, i když na druhou stranu mi nedávno nabídly, že by mohly na Kubě vyjít moje básně.

© Stanislav Škoda
článek vyšel v týdeníku Reflex 30/ 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2965x

Inzerce
Inzerce