Lukavská, Eva (ed.): Had, který se kouše do ocasu (povídka "Večeře")

Lukavská, Eva (ed.)
Had, který se kouše do ocasu (povídka "Večeře")

ukázka literární věda

Musel jsem běžet neznámými ulicemi. Cíl mého pochodu jako by utíkal před mými kroky a čas schůzky se už chvěl na pouličních hodinách. Ulice byly opuštěné. Girlandy elektrických světel mi tančily před očima. Každou chvíli se objevovaly rondely a osázené záhony; večerní umělé světlo dodávalo jejich zeleni neskutečnou eleganci.

 

Had, který se kouše do ocasu
Had, který se kouše do ocasu. Výbor hispanoamerických fantastických povídek, Eva Lukavská (ed.), přel. Eva Lukavská, Jan Machej, Daniel Nemrava, Markéta Riebová, Eva Spitzová, ilustr. Boris Mysliveček, nakladatelství HOST, 2008, 472 stran

Alfonso Reyes: "Večeře"
Večeře, ta osvěží a vzbudí lásku.
Svatý Jan z Kříže

Musel jsem běžet neznámými ulicemi. Cíl mého pochodu jako by utíkal před mými kroky a čas schůzky se už chvěl na poulič­ních hodinách. Ulice byly opuštěné. Girlandy elektrických světel mi tančily před očima. Každou chvíli se objevovaly rondely a osázené záhony; večerní umělé světlo dodávalo jejich zeleni neskutečnou eleganci. Vzpomínám si, že jsem viděl mnoho sloupů - nevím, jestli u domů nebo na kruhových objezdech - které vystavovaly na všechny světové strany čtyři kulaté ciferníky hodin osvětlené zevnitř.

Běžel jsem štván pověrčivým pocitem. Jestli mě údery deváté, říkal jsem si, zastihnou dřív, než položím ruku na klepátko dveří, stane se něco osudného. Běžel jsem zběsile a vzpomínal si, že už jsem kdysi běžel těmi místy ve stejnou hodinu a stejně dychtivě. Kdy to bylo?

Potěšení z té klamné vzpomínky mě nakonec tak zaujalo, že jsem nevědomky zpomalil na svůj obvyklý krok. Občas, v přestáv­kách mezi úvahami, jsem viděl, že jsem na jiném místě, že se přede mnou objevují nová světla, zelená náměstíčka, světelné hodiny... Nevím, kolik času uběhlo, zatímco jsem spal v závrati svého zrychleného dechu.

Náhle devět zvučných úderů zvonu sklouzlo s kovovým chladem po mé pokožce. Můj zrak padl v posledním záchvěvu naděje na nejbližší dveře: to byl můj cíl.

Abych si urovnal myšlenky, vrátil jsem se v duchu k důvodu své přítomnosti na tomto místě. Ráno mi pošta přinesla stručnou a lákavou pozvánku. V rohu lístku byla rukou napsaná adresa. Datum bylo z předchozího dne. Na lístku stálo pouze:

“Doňa Magdalena a její dcera Amalia Vás očekávají zítra v devět hodin k večeři. Ach, kéž byste přišel!...”

Víc ani slovo.

Nepředvídané zážitky mě vždy lákaly. Tento případ byl navíc obzvlášť přitažlivý: familiérní a zároveň uctivý tón, jakým anonymní dopis označoval ty neznámé dámy; douška “Ach, kéž byste přišel!...”, tak neurčitá a tak sentimentální, která jako by se vznášela nad propastí zpovědi, to vše přispělo k mému rozhodnutí. A šel jsem tam s pocitem nevýslovného vzrušení. Když se mi někdy v těžkém snu vybaví ona fantastická noc (jejíž fantastičnost se skládá ze všedností a jejíž klamná záhadnost vyrůstá ze skromného kořene možného), zdá se mi, že běžím, těžce oddychuje, ulicemi hodin a sloupů slavnostních jako sfingy na cestě k nějakému egyptskému chrámu.

Dveře se otevřely. Stál jsem otočen obličejem k ulici a náhle jsem uviděl, jak se na zem promítl obdélník světla a v něm vedle mého stínu stín neznámé ženy.

Obrátil jsem se: žena se světlem v zádech se mým oslněným očím jevila jen jako silueta, do níž má představivost mohla nakreslit různá vzezření, a přece žádné neopovídalo obrysům; mezitím jsem koktal jakési pozdravy a vysvětlení.

-Pojďte dál, Alfonso.

Vešel jsem, překvapen, že mě oslovují jako u mne doma. Předsíň mě zklamala. Romantická slova pozvánky (mně se alespoň zdála romantická) ve mně vzbudila naději, že se octnu ve starobylém domě plném čalounů, starých obrazů a velkých křesel; ve starém domě beze stylu, ale plném vážnosti. Místo toho jsem se ocitl v malé předsíňce s křehkým, všedním schodišťátkem; to vše spíše naznačovalo, že i zbývající část domu bude mít moderní a malé rozměry. Podlaha byla z navoskovaného dřeva; těch několik málo kusů nábytku se vyznačovalo studeným luxusem věcí dovezených z New Yorku a na stěně pokryté světlezelenými tapetami se šklebily dvě nebo tři japonské masky jako neodpusti­telné znamení nevkusu. Dokonce jsem začal mít pochybnosti... Ale zvedl jsem oči a uklidnil jsem se: žena, která mě uvedla, stála přede mnou v černých šatech, urostlá, vznešená, a ukazovala rukou ke dveřím do salonu. Silueta se už naplnila rysy; její tvář by se mi zdála bezvýznamná, kdyby nebylo zřetelného výrazu laskavo­sti; její kaštanové vlasy, trochu nedbale učesané, uspíšily v mé mysli zvláštní přesvědčení; zdálo se mi, že celá tato bytost směřuje k vnuknutí jednoho jména.

-Amalia? zeptal jsem se.

-Ano. Zdálo se mi, že odpovídám já sám.

Salon, jak jsem si myslel, byl malý. Ale zařízení odpovídalo mým tužbám, lišilo se zřetelně od vybavení předsíně. Zde byly solidní čalouny a křesla, medvědí kůže na podlaze, zrcadlo, krb, vázy; na pianu se svícny - pianu, na něž nikdo nehraje - stálo plno fotografií a sošek, a vedle hlavního stupínku malířský stojan a na něm zvětšený a zřejmě napodobený portrét muže s bradou s důlkem a hrubými ústy.

Doňa Magdalena, která mě očekávala uvelebena v rudém křesle, měla také černé šaty a na krku těžké šperky, jaké se nosívaly za dob našich otců: skleněnou kouli upevněnou ve zlatém kruhu a s portrétem uvnitř. Zmocnila se mne záhada rodinné podoby: mé oči přecházely nevědomky od doni Magdaleny k Amalii a od portrétu k Amalii. Doňa Magdalena si toho všimla a napomohla mým výzkumům několika vysvětlujícími poznámkami.

Měl jsem se vlastně cítit nesvůj, projevit překvapení, žádat vysvětlení. Ale doňa Magdalena a její dcera Amalia mě od prvního okamžiku hypnotizovaly svými paralelními pohledy. Doňa Magdalena byla šedesátiletá žena, a tak přenechala starost o seznámení své dceři. Amalia mluvila, doňa Magdalena se na mne dívala a já jsem se odevzdal osudu.

Matce, jak se sluší, připadlo připomenout nám, že je čas k večeři. V jídelně se rozhovor rozvinul mezi námi všemi. Dospěl jsem k přesvědčení, že ty dámy nezamýšlely nic jiného než se mnou povečeřet, a po druhé skleničce chablisu jsem se cítil ponořen do dokonalého sobectví těla plného duchovní ušlechtilosti. Vykládal jsem, smál jsem se, použil jsem veškerý svůj důvtip a vnitřně jsem se snažil zastřít sám sobě nenormál­nost této situace. Až do toho okamžiku se dámy snažily připadat mi sympatické; od toho okamžiku jsem cítil, že já sám jim začínám být příjemný.

Soucitný výraz v Amáliině obličeji přecházel občas na matčinu tvář. Čistě tělesná spokojenost v obličeji doni Magdaleny se někdy objevovala na tváři dcery. Zdálo se, že tyto dva motivy se vznášejí v ovzduší poletujíce od jednoho obličeje k druhému.

Přívětivost té konverzace mi ani v nejmenším nepřipadala podezřelá. Přestože svými častými narážkami na obtížnou oblast domácích povinností vzdáleně připomínala pasáže ze Sudermanna nebo, jak je přirozené u žen se silnou osobností, vyvolávala náhlé ibsenovské záblesky, cítil jsem se s nimi tak dobře jako u nějaké ovdovělé tetičky a se sestřenicí, kamarádkou z mládí, která začínala staropanenštět.

Na počátku se konverzace točila kolem obchodních a ekonomic­kých otázek, ve kterých si zřejmě obě ženy libovaly. Neexistuje lepší téma, jsme-li pozváni ke stolu někde, kde nejsme důvěrně známí.

Pak věci nabraly jiný směr. Všechna slova jako by začala poletovat kolem vzdálené žádosti. Všechna směřovala k cíli, který jsem já sám netušil. V Amaliině tváří se nakonec objevil pichlavý, zneklidňující úsměv. Začala viditelně bojovat proti jakémusi vnitřnímu pokušení. Její ústa se občas zachvěla touhou po slovech a vždy skončila povzdechem. Její oči se náhle rozšířily a upřely se s výrazem takového děsu či opuštěnosti na stěnu za mými zády, že já sám jsem se několikrát udiveně otočil. Amalia si však zřejmě neuvědomovala, jak mi tím ubližuje. Dále se usmívala, divila a vzdychala, a já jsem se otřásl, kdykoliv se její oči podívaly nad mou hlavu.

Nakonec se mezi Amalií a doňou Magdalenou rozvinul opravdový dialog vzdechů. Už jsem byl rozmrzelý. Nad středem stolu, tak nízko, že neustále překážela, visela lampa se dvěma žárovkami. A na stěnách se promítaly bledé stíny obou žen tak, že nebylo možno určit, který stín patří které. Zmocnila se mě hluboká deprese a začal jsem se nudit. Vytrhlo mě nenadálé pozvání:

-Pojďme na zahradu.

Při této nové vyhlídce jsem pookřál. Vedly mě přes pokoj, který svou čistotou a střídmostí připomínal nemocnici. V noční tmě jsem mohl tušit malou umělou zahrádku jako u hřbitova.

Posadili jsme se pod loubí. Dámy mi začaly říkat názvy květin, které jsem neviděl, a krutě se bavily tím, že mě pak zkoušely z toho, co mě právě naučily. Moje představivost, otupená tak četnými výstřednostmi, nenalézala klid. Stěží mi umožňovala naslouchat a téměř mi nedovolovala odpovídat. Dámy se usmívaly (tušil jsem to), jsouce si plně vědomy mého stavu. Jejich slova se mi začala plést s mou fantazií. Jejich botanické výklady, jak si na ně dnes vzpomínám, mi připadaly jako nehorázné blouznění: myslím, že jsem je slyšel mluvit o květinách, které líbají; o stvolech, které se vytrhnou z kořenů a šplhají po vás jako hadi až ke krku.

Tma, únava, večeře, chablis, záhadná konverzace o květinách, které jsem neviděl (a dokonce si myslím, že v té neduživé zahradě ani nerostly), to vše mě svádělo ke spánku, a tak jsem na lavici pod loubím usnul.

-Chudák kapitán! slyšel jsem, když jsem otevřel oči.

-Odešel do Evropy pln iluzí. Pro něho vyhlasla světla.

Kolem mne stále vládla tma. Loubí se chvělo ve vlahém vánku. Doňa Magdalena a Amalia si povídaly vedle mne, smířeny s mým mlčením. Zdálo se mi, že si během mého krátkého spánku vyměnily místa; tak mi to připadalo...

-Byl kapitánem u dělostřelectva, řekla mi Amalia; -mladý krasavec, jakých je málo.

Její hlas se chvěl.

V tom se stalo něco, co by mi za jiných okolností připadalo přirozené, ale co mě tehdy vylekalo tak, že jsem měl srdce až v krku. Až do té chvíle jsem ty ženy vnímal jen šumem jejich hovoru a jejich přítomnosti. V tom okamžiku někdo otevřel okno domu a světlo nečekaně padlo na tváře obou žen. A - proboha! - viděl jsem je náhle osvětlené, samostatné, zavěšené ve vzduchu - černé šaty se ztrácely ve tmě zahrady - a s výrazem soucitu tvrdě vrytým v jejich rysech. Byly jako ty ozářené obličeje na obrazech Echava staršího, jako ohromné fantastické hvězdy.

Skokem jsem vstal, nemohl jsem se už ovládnout.

-Počkejte, vykřikla doňa Magdalena, - to nejstrašnější teprve přijde.

Pak se obrátila k Amalii:

-Pokračuj, dceruško, ten pán nás teď nemůže opustit, nemůže odejít, dokud nevyslechne všechno.

-Tak tedy, řekla Amalia, - kapitán odjel do Evropy. V noci projel Paříží, velice spěchal do Berlína. Ale jeho jedinou touhou bylo poznat Paříž. V Německu měl provést nějaké výzkumy v jedné továrně na děla... Druhý den po příjezdu přišel při výbuchu kotle o zrak.

Myslel jsem, že se zblázním. Chtěl jsem se zeptat, ale na co bych se ptal? Chtěl jsem promluvit, ale co bych řekl? Co se to vedle mne stalo? Proč mě pozvaly?

Okno se zase zavřelo a obličeje obou žen znovu zmizely. Ozval se dceřin hlas:

-Ach! A tehdy, až tehdy ho zavezli do Paříže. Do Paříže, která byla jeho jedinou touhou! Představte si, že prošel pod Vítězným obloukem, odhadoval, co je kolem něho... Ale vy mu budete o Paříži vyprávět, viďte? O Paříži, kterou nemohl vidět. Bude tak rád!

(“Ach, kéž byste přišel...” “Bude tak rád!”)

Zatáhly mě do obývacího pokoje, podpíraly mě v podpaždí jako invalidu. Mezi nohy se mi zapletly stonky rostlin ze zahrady; také na hlavě jsem měl listy.

-Tady je, řekly mi a ukázaly mi portrét. Byl to voják. Měl vojenskou přilbu, bílý plášť, na rukávech a na náramení­cích stříbrné prýmky jako trojí hlas polnice. Jeho nádherné oči pod dokonalý­mi křídly obočí měly zvláštní vznešený výraz. Podíval jsem se na dámy: obě se usmívaly jakoby s úlevou, že splnily svůj úkol. Zahleděl jsem se znovu na portrét; viděl jsem sám sebe v zrcadle; ověřil jsem si tu podobu: byl jsem jako karikatura toho obrazu. Na obraze bylo věnování a podpis. Bylo to stejné písmo jako na anonymní pozvánce, kterou jsem dostal ráno.

Portrét mi vypadl z rukou a obě ženy se na mne podívaly s komickým soucitem. V uších mi zaznělo něco jako zvuk kříšťálového lustru, který se tříští o podlahu.

Běžel jsem neznámými ulicemi. Světla mi tančila před očima. Hodiny na sloupech mě špehovaly, plné světla... Ach bože! Když jsem bez dechu dorazil k důvěrně známým dveřím svého domu, otřáslo nocí devět zvučných úderů zvonu.

Na hlavě jsem měl listy; v dírce klopy jsem měl skromnou květinku, kterou jsem sám neutrhl...

 

1912

 

Překlad © Eva Spitzová
na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatelky a nakl. Host

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2157x

Inzerce
Inzerce