„La cena“ (1912, „Večeře“), jedna z nejzdařilejších povídek Mexičana Alfonse Reyese (1889-1959), pokračuje v linii próz, kde zdrojem fantastična je manipulace s časem. První povídka z Reyesova souboru El plano oblicuo (1920, Nakloněná rovina) silně ovlivnila několik významných hispanoamerických autorů. Jorge Luis Borges se přiznal autorově neteři Alicii Reyesové, že „byl [jsem] jedním Borgesem před četbou „Večeře“ a jiným, velmi odlišným po jejím přečtení...“[1]. Alicia Reyesová ve shodě s Oscarem Hahnem[2] uvádí, že povídkou „Večeře“ se inspiroval Carlos Fuentes při psaní své novely Aura (1962), a dále poukazuje na podobnost zápletek a postav, Oscar Hahn si všímá rovněž postav a přízračné atmosféry, ve které se oba příběhy odvíjejí, a zmiňuje se o analogii mezi „Večeří“ a Borgesovou povídkou „El milagro secreto“ (1943, „Tajemný zázrak“).

„Čas je klam“ a „naneštěstí argumenty, které dokazují tento podvod, nejsou o nic méně klamné“, praví se ve zmíněné Borgesově povídce[3], ve které pražský Žid Jaromír Hladík prožije čas mezi vydáním rozkazu ke své popravě a jeho vykonáním v mysli jako celý jeden rok, o který prosí Boha, aby mohl dokončit svou práci. V Reyesově povídce Alfonsova cesta na večeři, na které vypravěč rozpozná sebe sama v portrétu vojáka, který přišel o zrak, začíná jako „zběsilý běh“ po již jednou proběhnuté trase, jako „vzpomínka“ na neznámé ulice a jako „sen“ („nevím, kolik času uběhlo, zatímco jsem spal v závrati svého zrychleného dechu.“). Začátek a konec vyprávění, jehož „logiku“ diktuje sen, vymezují u Reyese „údery deváté“ obdobně jako vydání rozkazu k popravě a jeho vykonání v případě Jaromíra Hladíka. Stejně jako u Borgese se příběh protagonisty-vypravěče o návštěvě u slečny Amalie a doni Magdaleny odehrává jako jakýsi mentální čas, který je „tajemným zázrakem“. Od samého počátku se vyprávění pohybuje mimo tradiční mimetický rámec. Snovost a neskutečnost prostoru, kterým protagonista prochází, vyvolává napětí, které ještě více umocní tajuplné postavy dcery a matky v černém. Rozdvojení protagonisty prostřednictvím portrétu na „vidoucího“ vypravěče a slepého vojáka stejně jako ztotožnění písma věnování na portrétu a na pozvánce na večeři se vymyká empirii a vrhá vyprávění do nevysvětlitelné dvojznačnosti, kterou povídka vrcholí: pohledem na sebe sama ustrne nevidomá postava i čtenář a zběsilý běh spolu s údery deváté, které otevírají i uzavírají vyprávění, jsou znamením nehybnosti.

© Eva Lukavská