Ladu Hazaiovou mohou čeští čtenáři už od roku 2002 znát jako překladatelku ze španělštiny. Po třech beletristických knihách – jednoho Španěla a dvou Argentinců – autorka v roce 2007 do své bibliografie přidala další titul, v knižní podobě totiž vydala svoji dizertaci pod názvem Skryté tváře fantastična. Hazaiová se zaměřuje na dva u nás zatím v podstatě neznámé autory: Uruguayece Felisberta Hernándeze a Argentinku Silvii Ocampovou. I když třeba o Hernándezovi prohlásil slavný Italo Calvino, že je to „spisovatel, který se nepodobá nikomu“, do roku 2007 vyšla pouze jedna jeho povídka v překladu M. Houskové v Literárních novinách.

Texty obou autorů se ale nedávno objevily v antologii hispanoamerických fantastických povídek Had, který se kouše do ocasu. Samotná Hazaiová přitom v úvodní studii k Hadovi podle mne nepochopitelně zmíněna vůbec není. Její práce přitom není pouhým rozborem děl zmíněných dvou autorů, ale i uvedením do samotného žánru fantastiky, seznamující se základními koncepcemi zahraničních teoretiků. Její výklad je systematičtější a srozumitelnější než ten, který podal ve své Morfologii fantastické povídky Jiří Šrámek. Sama fantastiku chápe jako subverzivního činitele, který „narušuje a přehodnocuje zaběhané mechanismy vnímání i osvojování, nabízí odlišný úhel pohledu, odhaluje nové souvislosti a konfrontuje s dosud nepoznanými a zdánlivě nepřítomnými aspekty dobře známého konkrétního světa“. Větší část její knihy ale přeci jenom tvoří parafráze jednotlivých konkrétních textů a jejich analýza a komentář.

Hazaiová přitom postupuje tematicky, v jednotlivých kapitolách nazvaných například Věc jako magický nositel „jiného“, Věc jako strůjce smrti nebo Metamorfóza jako kletba se věnuje různým variantám daného motivu. Povídky přitom dokáže působivě převyprávět, takže si při její četbě můžeme vzpomenout na J. Borgese (ten je natolik známý, že je v knize zmiňován hlavně jako autor teoretických úvah o fantastické literatuře) či S. Lema, píšící recenze či komentáře k neexistujícícm textům jako svébytný žánr umělecké literatury. Také styl autorky se vyznačuje plasticitou, sugestivností až skrytou erotičností; subjektivní pohled, který podle ní charakterizuje oba autory (ale i celou fantastickou literaturu), dokáže popsat i jinak, než jak je citováno výše: „objímá známou tvář zdánlivě banální každodennosti, koroduje pevné povrchy věcí, zakusuje se do nich, očichává je i olizuje, chová se, jako by je viděl poprvé“. I když u nás takovýto typ vyjadřování není v literární vědě běžný, a ani to, že vědec prozradí celou zápletku spisovatelova příběhu, já ho určitě vítám.