Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1

Littell, Jonathan
Laskavé bohyně 1

recenze beletrie zahraniční

Proč ve světě a teď i u nás patří k nejprodávanějším knihám Laskavé bohyně od Jonathana Littella? Čím zaujala zpověď přesvědčeného nacisty Maxmiliana Aueho, který se nechce omluvit ani provádět sebereflexi a jen popisuje tuny válečných hrůz?

Laskavé bohyně Jonathana Littella
Jonathan Littell: Laskavé bohyně. Z originálu Les Bienveillantes (2006) přel. Michala Marková. Euromedia-Odeon, Praha 2008, 872 stran

Proč ve světě a teď i u nás patří k nejprodávanějším knihám Laskavé bohyně od Jonathana Littella? Čím zaujala zpověď přesvědčeného nacisty Maxmiliana Aueho, který se nechce omluvit ani provádět sebereflexi a jen popisuje tuny válečných hrůz?

Odpovědi jsou překvapivě snadné, jen jich je víc. Lidé jednak mají rádi čtení hrůz a Littell jim svou knihou poskytuje omluvu – je přece důležité vědět, co se stalo v historii! Laskavé bohyně jsou ve své popisnosti-grafičnosti doslova pornografické a naplňují to jak v popisech násilí, tak v popisech perverzního sexu. V jistém smyslu mohou Bohyně svým vznešeným tématem krýt fakt, že suplují např. nového Stephena Kinga – tedy ty nejšťavnatější části, jaké by mistra napadly – a starého dobrého markýze de Sade – který byl ale přece jenom o něco větší a metodičtější zvrhlík.

Za druhé, Littellova kniha se sice skoro nedá přečíst, má totiž téměř 850 stran hlavního textu, zato se dá báječně konzumovat v MHD, útržkovitě a klidně napřeskáčku, poněvadž je složena z několika přísně oddělovaných žánrů a diskursů, a navíc je úplně jedno, jestli si pamatujete, co se stalo předtím. Dr. Aue má sice fenomenální paměť na detaily, ale nijak je mezi sebou neprovazuje, jeho zápisky spíše otupují.

Až k naprosté únavě čtenáře
Podle jeho puntičkářského vzoru si shrňme, že se tu střídají tyto diskursy: 1) štábní porady (hodně lidí na sebe řve a důsledně se oslovuje svými hodnostmi), 2) líčení hromadných a individuálních vražd (Aue jako téměř nezúčastněný svědek, moucha na zdi či na mrtvole bez citu popisuje mašinérii smrti), 3) divoké Aueho sny (ze zírajícího subjektu s nelidskými parametry se stává důsledně introspektivní subjekt), 4) filozofické disputace (dialektické souboje mezi nositeli různých světonázorů), 5) exkursy do různých vědních oborů (do sebe zahleděné výklady, které nikam nevedou a dokazují, že jejich mluvčí jsou vzdělaní, ale neuvědomují si šíři situace) a 6) záchvěvy přírodní poezie se zátišími plnými klidu a voňavého vzduchu.

Pokaždé Littell dospěje tou hromadou písmenek k naprostému excesu a únavě čtenáře, zároveň mu vždy poskytne úlevu, že už jedna pasáž končí a jde se jinam. Na straně 793, kdy už si opravdu myslíme, že kniha musí skončit, na nás Aue dokonce mrkne: kdepak, holenkové, ještě padesát stran nesnesitelného krváku, abyste si nemysleli, že to bude idylka.

Z dočtení Laskavých bohyň se stává sportovní úkol a test odolnosti. Samozřejmě jde o typ knihy, u níž by se kdekoli dalo vyhodit několik desítek stran a celkově by mohla být vykrácena na třetinu, ale v tom právě spočívá její velikost a záludnost. Nejde o to přečíst ji celou důsledně, ale o fakt, že v jednom balení a vazbě existuje tolik hrůz a odporností. Sám fakt, že kniha vznikla, je memento za mrtvé. Zkraťte ji a umenšíte rozměr 2. světové války. Nuda a úmornost zde slouží jako součást konceptu, tak jako u 120 dnů Sodomy od Sada nebo u Amerického psycha od Breta Eastona Ellise. Fascinuje nás to, chceme to číst, ale nedá se to číst. Coby čtenáři pendlujeme mezi těmito protimluvy a zažíváme podivnou paradoxní zkušenost.

Ani jíst mi z toho nechutná
Nejdůležitější pro celou četbu je esejistický úvod, kdy Aue zasedá k psacímu stolu. Dozvíme se, že se umí ovládat a je citově prázdný, což bude pro styl zásadní. Aue se ptá sám sebe, proč to vlastně všechno píše, a otázka "zda dovedu ještě něco procítit?" zůstává víceméně řečnická. Ze zbytku knihy převládá dojem, že namísto lítostí nad svými činy Aue lituje sám sebe. Proč mě nutili zabíjet a přihlížet zabíjení; vždyť se podívejte, co ze mě zbylo, ani jíst mi nechutná, pořád zvracím, to je ale život…

Jeho úhel pohledu se skládá z několika předpokladů. Jednak podle něj žijeme v nejhorším z možných světů a nemá smysl omlouvat se ani zaštiťovat velkými ideály. Tento typ deziluze bychom nejspíš od nacisty nečekali. Aue je nicméně pragmatik a racionalista a na úvod dá na srozuměnou, že nesouhlasí s počty obětí, které jsou ve druhé světové válce připisovány Němcům. Nad jeho pedantskými výpočty musí zaplesat srdce každého neonacisty (ostatně není úplně od věci otázka, kdo všechno pomohl knize do žebříčků), nicméně – možné statistické chyby a pochyby nemůžou z Hitlerovského Německa smýt primární stopy viny. V závěrečné argumentaci úvodu Aue dospěje k několika zjištěním: ve válce člověk ztrácí právo nezabíjet a v případě genocidy nemá její vykonavatel coby součást obřího mechanismu žádný vztah k výsledku svých činů – stejně jako když Marx popisuje, že dělník nemá vztah k výrobku z továrny. Čili mezi nacisty byli psychopati, někteří lidé vykonávali rozkazy horlivěji, než by museli, ale vy – milí čtenáři – byste rozhodně nebyli lepší než já, píše Aue s hlubokým přesvědčením.

Tím se ovšem dostáváme k tomu, jaký typ nacisty vlastně Aue je, a Jonathana Littella můžeme snadno kritizovat, že se sice vyhnul některým klišé, ale nakonec Aueho splácal z klišé jiných. Aue není mysteriózní bestie a karikatura jako Adolf Hitler (kterého dnes spíš vidíme jako popkulturní ikonu typu Dartha Vadera), ani přesvědčený ideolog a demagog ve vyšší šarži, ani klasický pěšák a sadista, jakých jsou plné filmy a hrají je ožralí komparsisté, kteří se jinak mlátí na fotbalových stadionech.

Jak znásilnit podstatu umění
Není to dokonce ani šedivý úřednický vykonavatel, který "jen dělá svoji práci" – onen typ "Eichman v Jeruzalémě", jak ho analyzuje ve své stejnojmenné knize Hannah Arendtová. Aueho nelze popsat jako zlého člověka ani jako metafyzický princip nebo čistý sociologický a psychiatrický případ. Nicméně Littell si svou jinak obdivuhodnou práci nesmírně ulehčil tím, že Aue, do nějž se literárně a gramaticky vtělil v první osobě, je typ nacisty-intelektuála s uměleckým nadáním. Vždyť kdo jiný by byl schopen napsat román? Aue sice trochu pochybuje o svých dovednostech v psaní, ale nakonec se rozjede a vedle trpného řazení suchopárných pasáží v sobě v záblescích objevuje nebývalou senzualitu a múzičnost.

Jeho příklad jde proti mottu Ludvíka Vaculíka "Napiš co nejlépe, cos udělal v životě nejhůř" - protože v tomto případě – bereme-li Laskavé bohyně jako dílo Aueho – sebelepší kniha neulehčí hříchům ani nemůže být považována za umění. Způsob, jakým Aue píše, znásilňuje podstatu umění jako sebepoznání. "Hrdina" o sobě na konci neví vůbec nic, co už nevěděl na začátku. Nezměnil se, jen na nás chrstnul kbelík svojí špíny. Může sebe sama líčit v analogii s Orestem (odsud bohyně-harpyje z titulu), citovat Platona, mistra Eckharta, Kleistovy verše, vidět se jako Lermontov či zneužívat Kierkegaarda, když interpretuje úděl nacistů jako těch, kteří dovršují Abrahámovu oběť a musí být poslušni Zákonu – jen místo Boha mají Führera.

Zábavně působí, když se protagonista vyznává z toho, že zná Freuda a jeho vlastní rodinná anamnéza by mohla sloužit jako dokonalá případová studie – vztah k nepřítomnému otci, nenávist k matce, incestní vztah k sestře, skrývané homosexuální a nekrofilní sklony, touha být ženou znásilněnou mužem a tak dále.

Pel černého humoru
Jen letmo se Aue zmíní, že ještě nečetl Sartra – právě znalost existencialismu a pochopení otázek lidského bytí schází jeho zpovědi, aby byl schopný přijmout odpovědnost. Auemu skvěle pracuje rozum, ale nemá ho propojený s emocemi; je při plném vědomí, ale má nulové svědomí.

Littell zůstává v tomto ohledu snad až moc modelový. Věrohodnosti románu nakonec nepřispívá ani to, že si Aue pamatuje příliš mnoho detailů. Možná je to výsadou starého člověka vzpomenout si, co měl před desítkami let kdo na sobě, co říkal, co jedl a co bylo cítit ve vzduchu. Hrdina ale pak svým putováním po německých frontách připomíná chvílemi něco mezi Cimrmanem, Forrestem Gumpem či Zeligem; jen není roztomilý, naivní a nevinný. Modelové je i to, že frontovou zkušenost prožije přímo, ale o koncentrácích se dozvídá letmo coby kontrolor skrze hlášení o efektivitě práce.

Právě efektivita jako ústřední téma všech porad dodává knize pel neuvěřitelně černého humoru, takže se člověk občas neudrží a musí se smát. Přiznám se, ehm, že do mého soukromého slovníku z Laskavých bohyní proniklo spojení "zaorat Židy" – kdykoli mám pocit, že je potřeba zbavit se něčeho nepříjemného.

Kniha každopádně poskytuje obrovské množství materiálu k relativizaci stereotypního pohledu na 2. světovou válku. Poznáme, že mezi nacisty panovaly zásadní neshody ohledně politických ideálů a jejich uvádění do praxe, že mezi sebou vedli až absurdně citlivou debatu na téma, jak se podepisuje masové vraždění na psychice německých vojáků, a že všichni ze strachu donášeli na všechny. Vysvitnou i perličky, že správný nacista pěstuje antisemitismus pouze na intelektuální, nikoli pudové úrovni, nebo že mnohé národy nacisty vítaly jako osvoboditele. Ne že by se to člověk nedozvídal nikde jinde, ale Littell to zkrátka nahrnul na jednu hromadu.

Kdo má smysl pro národ
Nabízí navíc silnou interpretací "nacistické masové duše" – když tvrdí, že jedním z motorů nenávisti k Židům a snahy je vyhladit bylo to, že Židé mají rozvinutý smysl pro národ-Volk, čímž se nacistům nepříjemně podobají. Vysvětluje i zvláštnost sadismu německých vojáků vůči svým nepřátelům na základě toho, že brutalitu podněcovalo poznání, že nepřítel není Untermensch, jak jim nalhávala propaganda, ale stejný člověk jako oni. Toto příšerné zjištění bylo tedy třeba o to násilněji ubít.

Fascinující jsou rovněž disputace na téma jazyk a rasa, přičemž Aueův přítel, německý lingvista Voss, odmítne rasismus jako nevědecký paskvil. Že neexistuje žádná vědecká definice rasy a přímé dokazatelné propojení mezi etnickými znaky, psychologickými vlastnostmi a způsoby sociálního chování, věděl tedy tento muž-člen strany(!) už dávno před vznikem novodobých přihlouplých knih typu Tabu v sociálních vědách, které se líbí neonacistům a různým popletencům.

Úžasně vyzní diskuse na téma srovnávání německého národního socialismu a sovětského komunismu, kde se ukáže jejich pokrevní příbuznost i zparchantělost. Opět by tyto pasáže mohly sloužit jako povinná četba pro neonácky i všechny komunisty, zvláště pro ty, kteří si pořád myslí, že "základní myšlenka komunismu je zdravá".

Laskavé bohyně se sice chvílemi nedají číst a nedají se téměř dočíst, ale člověk se o nich zároveň nedovede odtrhnout. Mají v sobě i další bestsellerový znak – kniha je psána zvláštním jednoduchým jazykem, na nějž si není třeba zvykat. Littell se víceméně vyhýbá modernistickému umění románu a jeho úřednický způsob zápisu a redukce všech počitků na fyzické pochody vyhovuje duchovnímu rozměru většiny lidí, kteří nechápou literaturu jako umění, ale pojímají jazyk jako čistě instrumentální nástroj k „objektivnímu informování“. I výrazové prostředky, které Littell přisoudil Auemu, odpovídají především literárním dovednostem čtenáře „spotřebního čtiva“.

V Laskavých bohyních tak dostaneme brakový krvák, porno, přepisy pracovních schůzek a k tomu trochu filozofie jako bonus. (Právě tento „bonus“ je ovšem na knize asi to nejpřínosnější, a předpokládám, že na něm autorovi knihy záleželo nejvíce.) Úkol upozornit, že se historie kdykoli může opakovat, naplnil cynický humanitární pracovník Jonathan Littell bezezbytku právě tím, že pochopil, co doba žádá a co zvládá široké obecenstvo.

 

P. S. Následná debata nad tímto dílem, kterou již tato recenze nemůže pojmout, by se měla zaprvé zaměřit na to, jak je kniha čtena různými příjemci a zda jim spíše otevírá vrstevnatější na dějiny, nebo jim umožňuje zrelativizovat historii natolik, až se setřou veškeré hodnotové rozdíly. Zadruhé by byla vhodná přesnější analýza toho, jaké významy můžeme připisovat příběhu, jenž nám líčí vypravěč Maxmilian Aue, a nakolik je možné se od těchto významů distancovat, díváme-li se na text jako celek a chápeme ho jako dílo Jonathana Littella.

 

© Kamil Fila
Kratší verze textu vyšla na aktualne.cz 
Na iliteratura.cz zveřejňujeme se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 198 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Martina, 14.10.2013 21:52
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
Kniha ve mně zanechala hluboký dojem. Na přeskáčku se číst rozhodně nedá. Text je málo členitý, ale vzhledem k obsahu je čtivý. Četla jsem i jiné knihy s tématikou holokastu, např. Smrt je mým řemeslem od Roberta Merleho, ale romám Laskavé bohyně pokládám za zajímavější. Místy je to taková sonda do... esesákovy duše, do duše, která je navíc psychicky narušená. Taky jsem ocenila, že román je dost historicky přesný, s hlavním hrdinou si projdete 2. sv. válku od samého začátku do konce. Mě se kniha líbila a v MHD se číst nedá, protože je na její četbu je nutné plně se koncentrovat. Není to rozhodně žádná oddechovka.
Vložil: Pavel Srpek, 02.05.2013 09:03
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
Neznám autora recenze, ani jeho intelektuální výši. Jestliže však není na stejně vysoké úrovni jako autora knihy, nedoporučoval bych mu podobná díla číst, ale hlavně o nich potom podávat "zasvěcené" recenze. Dokazuje tím pouze to, že ne kniha, ale jeho recenze je špatná. Neubírám vůbec nikomu právo... napsat negativní recenzi, ale mrzelo by mě, kdyby tím odradil potenciální čtenáře, kteří snad knihu pochopí lépe, než autor recenze.
Vložil: cinefob, 15.03.2011 09:17
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
Snad největším problémem této recenze je, že vše, co její autor knize vyčítá jako hlavní nedostatky, se dá klidně, pokud nás tedy již na začátku román nenaštve svým rozsahem, podat i jako její pozitiva. Čemu moc nerozumím, je až přehnaná snaha autora recenze sugerovat dojem, že tahle kniha cosi relativizuje... a vážně může zajímat snad jedině nácky nebo jakéhosi modelového čtenáře bestsellerů. Littellovy Laskavé bohyně mohu rozhodně doporučit, ovšem za předpokladu, že nemáte předem utvořenou představu o tom, jak musí román o 2. světové válce a šoa vypadat. V případě, že tuto představu máte, román nečtěte, akorát si uženete podobné zklamání jako recenzent.
Vložil: Karel, 20.02.2011 10:08
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
To je pravda, knihu jsem nosil dvě měsíce v tašce a dost se pronesla. Mohla by být klidně kratší, Aueho představy mě moc nebraly, pasáž před koncem knihy jsem vynechal.
Vložil: Jiří, 03.08.2009 23:52
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
ano
Vložil: tomas, 06.07.2009 18:36
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
precetl jsem jiz mnoho valecnych knih ale tato bylo opravdu zdlouhava a meho nazoru nudna... porad si nemuzu pomoci ale, kdyz srovnam spad a napeti jakekoliv knihy od Svena Hassela nemuzu rici nic jineho, nez to, ze lituji casu stravenou nad touto knihou-porad jsem si rikal, ze to nejak vygradeju ale... bylo to vice a vice plitke
Vložil: Martin, 13.05.2009 22:50
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
Lakskavé bohyně jsou mimořádným literárním dílem. První polovinu mého života ovlinil Gončarovův román Oblomov. Littel ovlivnil tu druhou. Už dlouho jsem neměl v rukou knihu, u které bych ani po 500 stranách četby nepřeskočil odstavec. U Laskavých bohyní to nešlo. Každému vřele doporučuji!
Vložil: Stela, 13.01.2009 00:51
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
Rozhodne musim napsat,ze jsem nic podobneho jeste necetla.Jsem mama,tak si predstavuji tu straslivost,co tu autor popsal.............Co asi prozili ti vsichni...zduraznuji lide,lidske bytosti....Myslim ze je to napsano vyborne,jen jeste..troufam si napsat,ze skutecnost byla jeste horsi.........
Vložil: Pavel, 07.01.2009 01:10
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
Před chvílí jsem Bohyně dočetl. Kniha není rozhodně nudná a rozhodně se nedá číst na přeskáčku, jak nám doporučuje autor recenze. Možná ji tak četl on, a proto ji nepochopil. Všem doporučuji, i když je to bohužel jedna z nejděsivějších knih, co jsem kdy četl.
Vložil: Vladimír, 25.12.2008 16:17
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
Pro všechny, kteří knihu ještě nečetli: nenechte se odradit recenzí a dvěma předchozími komentáři, kniha je velmi čtivá a po začtení se do ní, vás zcela pohltí. Jediná únavná pasáž je skutečně ta "snová" ke konci knihy. Také stojí za to, přečíst si komentáře k této recenzi na serveru Aktuálně.cz, uvidíte,... že názor o nudnosti knihy je v naprosté menšině (což se nedá říct o poutavosti recenze, kterou jsem skoro nezvládl dočíst do konce). Mimo to se poohlédněte po dalších recenzích, jen v češtině jsem jich nalezl asi šest a všechny byly velice kladné. Nechci brát autorovi výše uvedené recenze jeho názor, pouze si myslím, že kniha je výborná a rozhodně by si ji nikdo, kdo rád čte kvalitní literaturu (a tento server asi takoví lidé vyhledávají), neměl nechat ujít.
Vložil: Martin, 19.12.2008 07:59
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
Souhlasím, taky jsem měl problém s tím to dočíst. Nejhorší byly ty sny a běsnění na konci a stále se vracející fekální tematika. Ale dočet jsem to proto, že už jsem tomu věnoval tolik času. Jsou tam i silná a zajímavá místa. Jenom jde o to, jestli kvůli nim vydržet ten zbytek. Něco jako Wágnerovy opery... :). Jo a v MHD se to rozhodně číst nedá, kdo by se s tim tahal:)
Vložil: Honza, 18.12.2008 18:09
Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 1
Kniha je zpočátku opravdu zajímavá , ale časem je nudná k nepřečtení. Po pětistechpadesáti stranách ji člověk dočte jen proto, že je mu líto po takové době toho úplně nechat. A o neuvěřitelnosti, prázdnotě a zcestnosti myšlení aktérů holokaustu vypovídá mnohem více a přesvědčivěji např. kinha pamětí... velitele auschwitz Hosse.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 8067x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce