Barbery, Muriel: S elegancí ježka

Barbery, Muriel
S elegancí ježka

ukázka beletrie zahraniční

Když jsem dnes ráno poslouchala rádio France Inter, tak jsem s údivem zjistila, že nejsem tím, čím jsem si myslela. Až dosud jsem svůj kulturní eklekticismus připisovala na vrub svému přístupu proletářského samouka. Jak jsem naznačila, každou vteřinu svého bytí, kterou jsem nemusela obětovat práci, jsem věnovala četbě, sledování filmů a poslechu hudby.


Muriel Barberyová
: S elegancí ježka. Host, Brno 2008, 320 stran

 
8
Prorokem současných elit
 
Když jsem dnes ráno poslouchala rádio France Inter, tak jsem s údivem zjistila, že nejsem tím, čím jsem si myslela. Až dosud jsem svůj kulturní eklekticismus připisovala na vrub svému přístupu proletářského samouka. Jak jsem naznačila, každou vteřinu svého bytí, kterou jsem nemusela obětovat práci, jsem věnovala četbě, sledování filmů a poslechu hudby. Ale tato nadšená konzumace kulturních statků musela z mého pohledu nutně trpět nedostatkem kvalitního vkusu. Byla to totiž divoká směsice děl uznávaných i těch, která si pozornost rozhodně nezasloužila.
     V každém případě je můj eklekticismus nejmenší na poli četby, ačkoli rozsah mých čtenářských zájmů je naopak největší. Četla jsem díla historická, filozofická, ekonomicko-politická, sociologická, psychologická, pedagogická, psychoanalytická a především beletristická. Ta první mě zajímala, ta poslední se stala celým mým životem. Můj kocour se jmenuje Lev kvůli Tolstému. Ten minulý se jmenoval Dongo kvůli Fabriciovi del. První se jmenoval Karenin kvůli Anně, ale říkala jsem mu jenom Kare, protože jsem měla strach, aby na to někdo nepřišel. Krom stendhalovské nevěry patří moje srdce výrazně Rusku před rokem 1910. Přelouskala jsem podstatnou část světové literatury – což mě těší hlavně s ohledem na to, že jsem holka z vesnice, jejíž dávné sny byly překonány už jen tím, že to dotáhla na domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle –, ačkoli bych měla být spíše předurčena stát se obdivovatelkou věčného kultu Barbary Cartlandové. Mám hříšnou zálibu v detektivkách – ale doma mám jen ty, které považuji za slušnou literaturu. Někdy mi přijde obzvláště bolestné, když se musím odtrhnout třeba od četby Connellyho nebo Mankella, abych šla otevřít Bernardu Grelierovi nebo Sabině Pallièresové, jejichž starosti se ani zdaleka nedají srovnat s uvažováním detektiva Harryho Bosche, milujícího jazzovou hudbu kapely LAPD, obzvláště pokud se přijdou zeptat:
— Proč jsou ty odpadky cítit až do dvora?
     Kdyby se tak Bernard Grelier a dědička ze staré bankéřské rodiny mohli starat o obyčejné věci a neužívat nadbytečných ukazovacích zájmen. Možná by to vrhlo na lidstvo jiné světlo.
V oblasti kinematografie naopak můj eklekticismus zcela zmizel. Mám ráda americké nezávislé filmy a evropské režiséry. Přitom jsem dlouhou dobu s oblibou sledovala takřka výhradně americkou a anglickou zábavní produkci, s výjimkou několika málo kvalitních děl, která moje hodnotící, vášnivé a empatické oko bezpečně zařadilo mezi zábavnou tvorbu. Greenaway ve mně vzbudil nadšení, zájem i pocity nudy, ale brečím jako želva pokaždé, když Melly a Mama odcházejí po schodišti u Butlerů po smrti Bonnie Blue, a Blade Runnera považuji za mistrovské dílo a prvotřídní zábavu. Dlouho jsem pokládala za nevyhnutelnost, že sedmé umění musí být krásné, silné a nudné, zatímco zábavná kinematografie by měla být lehká, vtipná a ohromující.
     Dneska se ale přímo klepu při pomyšlení na dárek, který jsem si dala. Je to výsledek příkladné trpělivosti a dlouho odkládané touhy podívat se znovu na film, který jsem poprvé viděla na Vánoce roku 1989.
 
 
 
 
9
Hon na ponorku
 
Na Vánoce roku 1989 byl Lucien hodně nemocný. Když jsme ještě nevěděli, kdy smrt přijde, byli jsme k sobě připoutáni jistotou její blízkosti. Byli jsme jeden s druhým vzájemně provázáni neviditelnými pouty. Když přijde do vašeho domu smrt, nezmocní se pouze těla, ale utká mezi vašimi srdci chmurné sukno, do nějž zahalí naději. Den za dnem pak nemoc požírá váš život a jako pavoučí niť se ovíjí kolem vašich plánů a vašeho dechu. Když jsem se vracela zvenku, mívala jsem pocit, že vcházím do hrobky. Stále jsem cítila chlad. Chlad, který nemohlo nic zahnat. Když jsem pak naposledy spala po Lucienově boku, zdálo se mi, že z jeho těla sálá veškeré teplo, které jsem posbírala venku.
     Nemoc, kterou lékaři objevili na jaře 1988, ho sžírala sedmnáct měsíců a zvítězila den před Vánoci. Stará paní Meurissová obešla sousedy a přinesli mi pěkný květinový věnec se stuhou bez nápisu. Ona byla také jediná, kdo přišel na pohřeb. Byla to chladná, zbožná a strohá žena, nicméně v jejím odměřeném a drsném chování bylo něco upřímného. Když rok po Lucienovi zemřela, uvědomila jsem si, že to byla hodná paní, která mi bude chybět, ačkoli jsme spolu za patnáct let takřka nepromluvily.
— Protrpěla si svůj staropanenský život až do konce. Dej, Bože, klid její duši, byla to svatá žena, pronesla místo pohřebního proslovu Manuela, která k mladé paní Meurissové chovala racinovskou zášť.
     Kromě Kornélie Meurissové s jejími fialkami a růžencem nepřikládal nikdo jiný Lucienově nemoci žádný význam. Bohatí lidé se domnívají, že životy obyčejných lidí jsou řidší a tak málo okysličené penězi a etiketou, že pro ně lidské emoce tolik neznamenají. Protože jsme byli domovníci, tak bylo jaksi dáno, že smrt je pro nás v řádu věcí cosi zcela běžného, ačkoli pro bohaté by se z ní nutně stala veliká nespravedlnost a tragédie. Domovníkova smrt je pouze drobným výpadkem v každodenním běhu, biologickou samozřejmostí, s níž není spojena žádná tragédie. Pro obyvatele domu, kteří ho dennodenně potkávali na schodech nebo u dveří našeho bytu, byl Lucienův život nebytím, které se pohroužilo do nicoty, z níž se ostatně nikdy nevymanilo. Lucien pro ně byl jakýmsi živočichem, který žil položivotem, bez pompy a lstivých úskoků, takže ani smrt nemohl zjevně vnímat jinak než jako polozměnu. Nikoho z těch, kdo tady žijí, ani nemohlo napadnout, že můžeme také prožívat peklo, že naše srdce může zachvátit děs, když utrpení sžírá naše bytí, a že se můžeme uvnitř sebe ničit strachem a hrůzou, které smrt přináší každému.
 
Když jsem se jednou ráno tři týdny před Vánoci vrátila z nákupů s taškou plnou řepy a drůbků pro kocoura, našla jsem Luciena oblečeného a připraveného vyrazit ven. Už měl dokonce uvázanou šálu, stál tam a čekal na mě. Jindy mého manžela úplně vyčerpala i sebekratší cesta, pouhý přesun z pokoje do kuchyně ho připravil o veškerou energii a polil mu tvář děsivou bledostí, po dlouhých týdnech, kdy jsem ho vídala pouze v pyžamu a byla přesvědčená, že v něm určitě také umře, jsem najednou v jeho očích zahlédla jasný, uličnický výraz. Límec zimního kabátu měl vysoko vyhrnutý a jeho tváře získaly neobvykle zdravou barvu. Málem jsem omdlela.
— Luciene, vykřikla jsem a chystala jsem se k němu přiskočit, přidržet ho, posadit, svléknout a já nevím co ještě, zkrátka všechny dříve neznámé pohyby, jež mě nemoc naučila a jež se v poslední době staly jedinými pohyby, které jsem byla schopná provést. Odložila jsem tašku, objala ho, přitiskla k sobě, pevně držela a dělala spoustu podobných věcí. Když jsem pak nemohla popadnout dech a vnitřně jsem pocítila, že už to trvá příliš dlouho, nechala jsem toho.
— Akorát to stihneme, povídá Lucien, začíná to v jednu.
     Měla jsem v očích slzy a byla šťastná jako nikdy předtím. Ve vyhřátém sále jsem poprvé po několika měsících ucítila jeho teplou ruku. Věděla jsem, že nečekaný příval energie mu dovolil vstát z postele, dal mu sílu obléknout se, chuť vyrazit ven a užít si ještě jednou partnerskou radost. Věděla jsem, že to je znamení blízkého konce, stav úlevy, který přichází těsně před smrtí, ale to mě vůbec nezajímalo. Pouze jsem si chtěla užít tu chvíli, kdy jsme byli zbaveni jha nemoci. Cítila jsem jeho vroucí ruku ve své a vnímala vibrace rozkoše, které v nás proudily. Bohudíky za to, že to byl film, který jsme si mohli oba plně vychutnat.
     Myslím, že vlastně umřel hned potom. Jeho tělo odolávalo ještě tři týdny, ale jeho duše nás opustila na konci naší vycházky, protože to tak bylo nejlepší. Rozloučil se se mnou v potemnělém sále bez zbytečně bolestné lítosti, a mohl tak najít svůj klid. Důkazem bylo to, co jsme si beze slov sdělovali, když jsme ruku v ruce sledovali osvětlené plátno, které vyprávělo příběh.
     Přijala jsem to.
     Filmem našeho posledního setkání byl Hon na ponorku. Kdo chce pochopit umění vyprávění, musí ho vidět. Zajímalo by mě, proč se na univerzitách tvrdošíjně učí narativní principy na Proppovi, Greimasovi a podobně nudných autorech, místo aby se investovalo do promítacího sálu. Výchozí situace, zápletka, aktanty, peripetie, souboj, hrdinové a pomocníci: a přitom vám k tomu stačí jeden Sean Connery v uniformě ruského námořního důstojníka a několik dobře rozmístěných letadlovek.
 
Mluvila jsem ale o tom, že jsem se ráno na France Inter dozvěděla, že to moje míšení zájmu o legitimně kvalitní umění a příklon k nelegitimní kultuře není stigmatem mého nízkého původu a mého samotářského přístupu k osvíceným duchům, ale převládající charakteristikou současné intelektuální vrstvy. Jak jsem na to přišla? Říkal to jeden sociolog, kterého bych ráda poznala osobně a zeptala se ho, jestli by ho zajímalo, že se pro jednu domovnici v pantoflích Scholl právě stal posvátnou ikonou. Studoval vývoj kulturních zájmů intelektuálů, které byly kdysi od rána do večera vyháněny z univerzitního prostředí, a dnes se naopak staly centrem synkretismu, v němž se hranice mezi dobrou a špatnou kulturou nenapravitelně narušila. Popisoval příběh docenta klasické literatury, který kdysi poslouchal Bacha, četl Mauriaka a díval se na nezávislé a experimentální filmy a dnes poslouchá Händela a MC Solaara, čte Flauberta a Johna Le Carré, jde se do kina podívat na Viscontiho i na poslední Smrtonosnou past, k obědu si dá hamburger a povečeří suši.
     Je vždycky nepříjemné zjistit, že to, co jste považovali za znak výjimečnosti, je převládajícím sociálním návykem. Nepříjemné a možná až urážející. Jak je možné, že jsem se já, Renée, čtyřiapadesátiletá domovnice samouk, navzdory své klauzuře v konformním domovnickém bytě, navzdory izolaci, jež mě měla ochránit před většinovými vadami, a navzdory počestné karanténě, v níž jsem nevnímala vývoj zbytku světa, který jsem nucena obývat, stala obětí stejné proměny, jakou prošly dnešní elity? Elity, které tvoří studentíci Pallièresové, co čtou Marxe a přitom hromadně chodí na Terminátora, nebo malé Badoisové, které studují práva v Assasu a dojímají se nad Notting Hillem. To je šok, z něhož se sotva vzpamatuji. Protože pokud se na to podíváte chronologicky, musí vám být jasné, že já se po těch mláďatech rozhodně neopičím a že jsem je ve svých eklektických přístupech dávno předběhla.
     Renée prorokem současných elit.
— Dobrá tedy, proč ne, říkám si a vybaluji z tašky plátek hovězích jater pro kocoura a úplně ze dna exhumuji dva filety parmy pečlivě zabalené v anonymním plastikovém sáčku, které hodlám marinovat a připravit na citronové šťávě s koriandrem.
Tak to na tom světě chodí.
 
 
 
Hluboká myšlenka č. 4
 
Pečuj
O květiny
O děti
 
Každý den k nám na tři hodiny chodí paní na úklid, ale o kytky se mamka stará sama. A je to neuvěřitelná show. Má dvě konvičky (jednu na vodu s hnojivem a druhou na čistou vodu) a jeden rozstřikovač s několika polohami: „vodní proud“, „kapky“, „mlžný opar“. Každé ráno obchází všech dvacet živých květin, které doma máme, a podle potřeby o ně pečuje. Přitom si pro sebe něco povídá a vůbec nereaguje na to, co se děje okolo. Když mamka zalévá kytky, tak jí můžete říkat, co chcete, ale ona si vás ani nevšimne. Například řeknete: „Myslím, že se dneska předávkuju,“ a dostanete odpověď: „Kentia žloutne na konečcích listů, asi moc vody, ano, to ale není dobré, to vůbec není dobré.“
     A už jsme u našeho paradigmatu: jestli si chceš zkazit život a nevnímat nic z toho, co se děje kolem tebe, starej se o živé kytky. Ale tím to nekončí. Když mamka postřikuje vodou listy květin, vidím, že jí to dělá radost. Myslí si totiž, že je to balzám, který pronikne dovnitř té rostliny a že jí dá všechno, co bude potřebovat. Stejné je to s hnojivem, které ve formě takových válečků strká do hlíny (vlastně do nějaké směsi hlíny-kompostu-písku-rašeliny, kterou nechala speciálně pro každou kytku zvlášť namíchat v jednom zahradnictví někde u Porte d’Auteuil). Mamka se o kytky stará, jako se starala o děti: voda a hnojivo pro kentii, fazole a vitamin C pro nás. A to je základ toho paradigmatu: koncentrujte se na objekt, dodejte mu zvenku živiny a ony už uvnitř zařídí, že vyroste a bude prospívat. Jedno stříknutí na listy a rostlinka je připravená čelit budoucnosti. Člověk ji sleduje se smíšenými pocity nervozity a naděje. Ví, že je život choulostivý, obává se komplikací, které mohou přijít, ale na druhé straně je spokojený, že udělal, co bylo zapotřebí, že splnil roli živitele. Člověk se cítí jistě a na nějakou dobu v bezpečí. Takhle vidí mamka život: jako řadu propojených aktivit, stejně neužitečných jako jedno stříknutí vody, které vám na chvíli přinese iluzorní pocit jistoty.
     A přitom by bylo mnohem lepší, kdybychom společně sdíleli svou nejistotu, kdybychom se všichni ponořili sami do sebe a uvědomili si, že fazole a vitamin C sice můžou zasytit tělo, ale nedokáží uspokojit naši duši.
 
 
 
 
10
Kočka jménem Grévisse


Zvoní na mě Chabrot.
     Chabrot je osobní lékař Pierra Arthense. Je to takový ten typ věčně opáleného starého šviháka, který se před Mistrem kroutí jako žížala. Za celých dvacet let mě nikdy nepozdravil ani mi jinak nedal najevo, že ví o mé existenci. Fenomenologická zkušenost by velela ptát se po podstatě nejevení se některým jedincům, když je zjevné, že jiným se tentýž objekt jeví. Je totiž pozoruhodné, že v Neptunově hlavě se můj obraz objeví, zatímco té Chabrotově uniká.
Dnes ráno je ale Chabrot celý bledý. Má přepadlé tváře, u nosu si přidržuje třesoucí se ruku… a z nosu mu teče nudle. Ano, nudle. Chabrot, lékař mocných, má u nosu nudli. Navíc ještě vysloví moje jméno.
— Paní Michelová.
     Možná to vůbec není Chabrot, ale transformovaný mimozemšťan, který má za úkol shánět informace. Nechová se totiž jako on. Pravého Chabrota by nikdy nenapadlo zajímat se o někoho podřadného, kdo ostatně přebývá v anonymitě.
— Paní Michelová, opakuje Chabrotova nepovedená imitace. Paní Michelová.
     Dobrá, tak to bychom měli. Jmenuji se Michelová.
— Přihodilo se veliké neštěstí, pokračuje Nudle u nosu a popotáhne, místo aby si nos otřela kapesníkem.
     Aha. Hlasitě popotáhne a nosní tekutina se vrátí tam, odkud určitě nikdy nevyšla. Překvapuje mě rychlost, s jakou se to stalo, a chvění jeho ohryzku, který se pohnul, aby umožnil dané tekutině snadnější průchod. Je to odporné a navíc se kvůli tomu nemůžu soustředit.
     Rozhlédnu se kolem sebe. Vlevo, vpravo. Na chodbě nikdo není. Jestli má můj E. T. nepřátelské úmysly, tak jsem ztracená.
     Uklidní se a zopakuje.
— Veliké neštěstí, ano, veliké neštěstí. Pan Arthens umírá.
— Umírá, povídám, opravdu umírá?
— Opravdu umírá, paní Michelová, opravdu umírá. Už mu nezbývá víc než čtyřicet osm hodin.
— Ale vždyť jsem ho včera viděla a vypadal velmi šarmantně, říkám překvapeně.
— Bohužel, paní, bohužel. Když vynechá srdíčko, už není cesty zpět. Ráno skotačíte jako kůzle a večer si lehnete do hrobu.
— Umře doma? Nepůjde do nemocnice?
— Ach, paní Michelová, povídá Chabrot a vrhne na mě stejný pohled jako Neptun, když je uvázaný na vodítku, kdo by chtěl umírat v nemocnici?
     Poprvé za celých dvacet let pocítím k Chabrotovi lehký záchvěv sympatie. Vlastně je to taky jenom člověk a v podstatě jsme si všichni podobní.
— Paní Michelová, pokračuje Chabrot a já jsem celá zmatená z té záplavy paní Michelové po dvaceti letech ničeho. Bezesporu přijde mnoho lidí, kteří se budou chtít s Mistrem setkat, ještě než… než. Nicméně on nechce nikoho přijmout. Přeje si vidět pouze Paula. Mohla byste laskavě vyprovodit ty, co budou obtěžovat?
     Jsem na rozpacích. Jistě, zaregistrovala jsem, že si mé přítomnosti někdo všiml opět výhradně proto, aby mi zadal úkol. Na druhou stranu, říkám si, proto tady jsem. Zaregistrovala jsem ale také, že se Chabrot vyjadřuje způsobem, který mě fascinuje – Mohla byste laskavě vyprovodit ty, co budou obtěžovat? –, a to mě trápí. Zamlouvá se mi taková staromódní slušnost. Jsem otrokem gramatiky, říkám si, měla jsem kocoura pojmenovat po králi gramatiků Grévissovi. Z toho chlapa se mi zvedá žaludek, ale jeho jazyk je skvostný. Ten starý švihák se ptal, kdo by chtěl umírat v nemocnici. Nikdo. Ani Pierre Arthens, ani Chabrot, ani já, ani Lucien. Touto prostou otázkou z nás všech Chabrot udělal lidské bytosti.
— Udělám, co budu moct, řeknu. Ale už se za nimi nemůžu hnát po schodech.
— Nikoli, povídá on, ale můžete je od toho odradit. Povězte jim, že se za Mistrem zavřely dveře.
     Prohlíží si mě velice zvláštním pohledem.
     Musím si dávat pozor, musím si dávat velký pozor. Nejdřív ten incident s mladým Pallièresem, ten pitomý nápad citovat Německou ideologii – kdyby byl alespoň z půlky tak inteligentní jako ústřice, tak mu to mohlo napovědět pěkně nehezké věci. A teď, když se tady přede mnou jeden sluncem ugrilovaný
geront ohání obstarožními obraty, můžu se z toho pominout a ztrácím veškerou soudnost.
     A tak jsem v očích utopila jiskřičku, která se v nich vykřesala, a nasadila skelný pohled staré dobré domovnice, která je připravená udělat, co bude moct, ale rozhodně se nebude za nikým hnát po schodech.
     Chabrotův zvláštní pohled zmizel.
     Abych zahladila všechny stopy svých poklesků, dovolila jsem si malou provokaci.
— To byl nějakej ten infarkt, zeptala jsem se.
— Ano, povídá Chabrot, je to infarkt.
     Pauza.
— Děkuji, řekne.
— Není zač, odpovím a zavřu dveře.
 
 
 
Hluboká myšlenka č. 5
 
Životy
Nás všech
Vojenská služba
 
Na tuhle myšlenku jsem hodně hrdá. Přišla jsem na ni díky Kolombíně. Aspoň jednou v životě mi k něčemu pomohla. Nemyslela jsem si, že to budu moct říct, ještě než umřu.
     Od samého začátku mezi námi byla vyhlášená válka, protože pro Kolombínu je život věčný boj, ve kterém je potřeba toho druhého vyřídit. Nedokáže se cítit bezpečně, dokud protivníka nezničí a dokud nerozdrtí jeho území na padrť. Svět, ve kterém mají místo i ostatní, je podle téhle válečnice na baterky nebezpečný. Na druhou stranu ale ostatní potřebuje: musí tu být někdo, kdo uzná její sílu. Takže nejen že se mě celou dobu pokouší zničit všemi dostupnými prostředky, ale navíc by chtěla, abych jí s nožem na krku tvrdila, že je nejlepší a že ji mám ráda. To jsou dny, kdy mě přivádí k šílenství. A ještě třešnička na dortu: z nějakého podivného důvodu si Kolombína usmyslela (ačkoli nemá ani špetku rozumu), že to, co mě na celém světě ze všeho nejvíc děsí, je hluk. Myslím, že ji to napadlo jen tak, čirou náhodou. Nikdy by jí totiž nemohlo dojít, že můžou být na světě lidé, kteří potřebují ticho. Nechápe, že ticho slouží k tomu, aby se člověk mohl dostat dovnitř do sebe, že ho můžou vyžadovat ti, kteří se nezajímají jenom o svět kolem sebe. Myslím, že ona to pochopit nemůže, protože její nitro je stejně chaotické a hlučné jako pouliční ruch.
V každém případě ale pochopila, že potřebuju ticho, a můj pokoj je, bohužel, hned vedle jejího. A tak dělá celý den co možná největší kravál. Křičí do telefonu, pouští hodně nahlas hudbu (to mě naprosto ničí), bouchá dveřmi, nahlas komentuje, co zrovna dělá, včetně tak zajímavých činností, jako je česání vlasů nebo hledání tužky v zásuvce. Jsem pro ni totiž po lidské stránce naprosto nedostupná, a tak když na mě nemůže zaútočit jinak, okupuje alespoň můj zvukový prostor a otravuje mi život od rána do večera. Zjevně musí mít hodně chabou strategii, když ji napadne tohle. Já kašlu na to, kde jsem, můžu si tak aspoň zmizet, kam chci ve své hlavě, a nikoho přitom neotravuju. Kolombína tomu nerozumí, ale ani to jí nestačí. Dokonce si z toho udělá filozofii: „Moje pitomá sestřička je netolerantní neurastenička, která nesnáší ostatní a nejradši by bydlela na hřbitově, kde jsou všichni spolehlivě mrtví
 — zatímco já jsem otevřená bytost, plná radosti a života.“ Jestli totiž něco opravdu nesnáším, tak to, když si někteří lidi ze své neschopnosti nebo choré mysli udělají svoje motto. S Kolombínou jsem měla pěkný štígro.
     Kolombína se v posledních pár měsících nespokojuje s tím, že je nejnesnesitelnější sestra na světě. Má navíc zvláštní schopnost chovat se mnohdy tak, že z toho jde strach. A já rozhodně nestojím ani o agresivní sesterské výlevy, ani o přehlídku jejího směšného zoufalství. Už několik měsíců je Kolombína posedlá dvěma věcmi: pořádkem a čistotou. Má to i svá pozitiva: už nejsem zombie, ale stala se ze mě špindíra. S oblibou na mě teď křičí, že jsem v kuchyni nadrobila nebo že po mě zůstaly ráno ve sprše vlasy. Musím ale říct, že neútočí jenom na mě. Od rána do večera terorizuje celou rodinu kvůli nepořádku a drobečkům. Dřív vypadal její pokoj jako chlívek, ale teď se z něj stal operační sál: všechno je poskládané, nikde ani smítko prachu, každá věc má svoje místo a běda paní Grémondové, když při úklidu nevrátí něco tam, kde to bylo. Vypadá to tam opravdu jak v nemocnici. Vlastně by mě ani tak neděsilo, že se z Kolombíny stal takový maniak. Nesnesitelné je ale to, že si pořád hraje na pohodovou holku. V tom je ten hlavní problém, ale všichni dělají, jako že to nevidí. A tak Kolombína dál předstírá, že je to právě a jenom ona (z nás dvou), kdo žije „epikurejsky“. Garantuju vám, že na tom, když se sprchujete třikrát denně a řvete jako idiot kvůli tomu, že se vám lampička na nočním stolku posunula o tři centimetry, rozhodně nic epikurejského není.
     V čem má teda problém? Nevím. Možná se z ní díky tomu, jak chce pořád všechny ničit, stal voják v tom pravém slova smyslu. Všechno má srovnané do komínků, pořád něco šůruje a čistí — jako na vojně. To se přece ví, že vojáci jsou posedlí pořádkem a čistotou. Bojuje se tím proti chaosu v bitvě, válečné špíně a všemu tomu lidskému bahnu, které po ní zůstane. Já se ale spíš ptám, jestli není Kolombína náhodou výjimka, která potvrzuje pravidlo. Co když všichni přistupujeme k životu jako k vojenské službě? Děláme, co umíme, a čekáme na civil, nebo na bitvu. Někteří zůstanou na ubikacích, další střílí od boku, hrají karty, šmelí nebo vymýšlejí nějakou levárnu. Důstojníci velí, řadoví vojáci plní rozkazy, ale nikdo z té komedie nemůže utéct: jednou stejně budeme muset všichni umřít, důstojníci stejně jako obyčejní vojáci, drsňáci stejně jako hajzlíci, co šmelí cigarety nebo luxusní zboží.
     Jen tak mimochodem vám svěřím základní psychologickou hypotézu: Kolombína je uvnitř naprosto pomatená, prázdná a zároveň zahlcená, takže se snaží udělat si v sobě pořádek tím, že uklízí ve svém pokoji. Docela vtipný, ne? Už dávno jsem pochopila, že psychologové jsou šašci, kteří věří tomu, že metafora je něco, co se hodí k velkým myslitelům. Přitom je to jasné každému primánovi. Ale to byste museli slyšet, jak se mamčini známí psychologové můžou potrhat smíchy, kdykoli někdo pronese sebemenší slovní hříčku. A taky byste museli slyšet všechny ty hlouposti, když mamka všem vypráví o svých sezeních u psychoterapeuta, jako by to byl výlet do Disneylandu: kolotoč „můj rodinný život“, zrcadlové bludiště „můj život s matkou“, horská dráha „můj život bez matky“, strašidelný zámek „můj sexuální život“ (potichu, abych to já neslyšela) a na závěr stěna smrti „můj život před menopauzou“.
     Z Kolombíny mám ale často dojem, a docela mě to trápí, že ona sama nic necítí. Všechno, co vydává za emoce, je tak hrané, tak falešné, že se musím ptát, jestli cítí alespoň něco. Někdy mě to opravdu děsí. Možná je vážně nemocná, možná se za každou cenu snaží prožít nějakou opravdovou emoci. Možná kvůli tomu provede něco šíleného. Už vidím ty novinové titulky: „Nero z ulice Grenelle: mladá žena zapálila byt své rodiny. Na otázku, co ji k činu vedlo, odpověděla: Chtěla jsem prožít nějakou emoci.“
     Fajn, trochu přeháním. Taky asi nejsem úplně ta pravá, kdo by si měl dělat legraci z pyromanie. Ale stejně — když jsem ji dneska ráno poslouchala, jak zase řve kvůli tomu, že na svém zeleném kabátě našla kočičí chlupy, tak jsem si řekla: Chudinko, tuhle bitvu jsi prohrála. Bylo by lepší, kdybys to věděla.

© Petr Christov
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele i nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3047x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce