Janésová, Clara: Oféliin hlas,  přel. Adriana Krásová s přispěním Josefa Forbelského, Paseka, 2008.

Léta jsem žila daleko od moře, léta jsem už nezachytávala ozvěny nejasných zpráv na modré čáře obzoru, ale náraz času mě zas na krátkou chvíli navrátil do rodného města, a bylo to právě tam, kam mi přišel dopis, neočekávaný dopis, jehož odesílatelem byl básník, kterého jsem obdivovala tak, že ani v duchu jsem se neodvažovala přát si dopis od něho dostat. Zpočátku jsem si to neuvědomila, a ani později jsem se neptala, proč jeho zásilky chodí vždy tam, do Barcelony; jen jsem si říkala, jak je zvláštní, že zatímco mu píšu z Paříže, on raději posílá psaní do mých rodných míst. S dopisem v ruce jsem si zpívala na ulici, prohlížela jsem si ho v kteroukoli denní dobu, při různém světle. Učila jsem se jeho písmo, jeho slova v jazyce, který jsem neznala, přesto jsem již tehdy věděla, co mi sděluje, a to mne vyhánělo z domu, abych mohla v skrytu donekonečna zkoumat jeho rukopis.

Byla to Barcelona, ta Barcelona, kterou jsem v dětství vždy vídala zdálky, z terasy v Pedralbes, jako nějaký přelud a zároveň příslib: hora Montjuich a v pozadí moře a celé město, které se na druhé straně táhlo až k Tibidabu… Teď, o tolik let později, mi jakýsi básník z Prahy, uvězněný na ostrově Kampa, píše do Barcelony. Už jen to pro mě tehdy znamenalo cosi stěží vysvětlitelného, přicházelo to ke mně jako změna tónu, přechod do jiné stupnice. Dostala jsem zprávu od člověka, který napsal knihu pro mne zcela objevnou, vše opanovala radost a úžas a já si nevšímala, že se to událo právě v prostoru, jenž pro mne byl příslibem rozhovoru a skutečnosti. Nevšímala jsem si toho, protože skutečnost i dialog se vynořovaly každý v jiné rovině. Musel uplynout právě tento čas, potřebovala jsem roky, sedm let, abych plně pochopila smysl tohoto útočiště uprostřed polí, kde se právě nacházím.

Ale je to zřejmé: zde, stejně jako v Pedralbes, se dotýkám země a dívám do krajiny, i když v dálce nevidím moře ani město jako příslib či budoucnost: budoucnost je ve mně a možná v minulosti. Tady mě nic nesvazuje, protože toto drsné místo, kde ona kniha je mým jediným společníkem, mě vrací do prvotního stavu, do stavu možnosti. Přestože zahrada v Pedralbes s terasou na samotném vrcholku domu byla místem klauzury, odkazovala někam dál, tak jako pole a obrys hory. Její nevelká rozloha vybízela k narušení hranic a včlenění dalších prostorů. Její půda a osamocenost předjímaly jiný, podobně izolovaný prostor: ostrov Kampu, kde básník pobýval tolik let. Ale ona zahrada byla mnohem víc: byla kódem k vesmíru, byla poučením přírody a návodem k tichu, rozjímání a k pohledu dovnitř: k vědomí vesmírné nezměrnosti, tajemství a neviditelné přítomnosti. Tím vším rozestírala sítě myšlenkám a zvala k životu v myšlení.

Udělat takový krok bylo jen přirozené… Když se krok udělá, přestoupí se zátaras, skutečný život se stane neskutečným a nepřítomnost skutečností. A mozek, který pozorně sleduje, co by mohlo naplnit jeho touhy, způsobí, že jeden jediný verš se začne chvět, pohne se a obsadí veškerý čas. A znovu a znovu se navrací ke knize.

Orfeus: Jsi ráda?

Eurydika: Nevím, nepamatuji se ještě… Budu se zase muset učit bolesti… Jak dlouho jsem byla mrtva?

Orfeus: Nebyl jsem právě statečný… Včera tomu bylo půl roku. A půl roku bylo potřebí, než jsem se rozhodl…

Eurydika: Mlč! Svět zajde na samá hrdinství táhnoucí za sebou střeva!

Možná byla prvotním impulsem právě země; země a vědomí toho, co je pod zemí, toho pohřbeného, jež může později přinášet růst. To vše spolu s mlčením rostlin a zdánlivou nehybností vzduchu, jenž přeměňoval bezprostřední přítomnost v hlasy neznáma: stéblo trávy, pták, zvuk zvonu byli tajní poslové nezjevených skutečností, vyprávěli o dobrodružství a také o odříkání. Právě tam, v samé blízkosti domu, klášter klarisek jitřil modlitbou tajemnou sílu slov; a ještě dál jiné budovy, stejně uzavřené, a muži, žijící v odloučenosti… A tak jsem nabyla jistoty o tom, kdo byl ve skutečnosti vzdálený, vzdálený a přítomný prostřednictvím vzduchu, země, rostlin, jako míza.

Síla všeho byla tak veliká, že odnímala vládu nejbližších světů a nastolovala věčný dialog s nepřítomným. Jaký jiný druh hovoru by byl vůbec možný?

V zahradě jsem nebývala vždy sama, často jsem ji sdílela se svou sestrou Nonou, a právě Nona mne provázela během operace. Byla se mnou v nemocnici, když se mi kniha dostala do rukou a já poprvé spatřila jméno Vladimír Holan a vábivý titul Noc s Hamletem. Pak přišla další kniha, tentokrát v němčině… V bělosti nemocničních polštářů se mi nabízely nové možnosti.

© Adriana Krásová