Borkovec, Petr: Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire

Borkovec, Petr
Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire

recenze beletrie česká

Někteří spisovatelé se netají tím, že během stipendijních pobytů nemohou napsat ani řádku, neboť jsou duchem pořád ve své rodné zemi a spojeni s jejím instrumentářem (například Vladimir Sorokin a ruské běrjózky). To však není Borkovcův případ.

 

Borkovcův nonšalantní Berlín

Petr Borkovec: Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire. Agite/Fra 2008, 88 stran

 

“Slastně zabírám všechna místa a žádné. Jako nějaký mladší drzý bůh. Měním masky. A mám čas…” – končí popis berlínského stipendijního bytu básník a překladatel Petr Borkovec (1970) ve své poslední knize Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire.

 

Někteří spisovatelé se netají tím, že během stipendijních pobytů nemohou napsat ani řádku, neboť jsou duchem pořád ve své rodné zemi a spojeni s jejím instrumentářem (například Vladimir Sorokin a ruské běrjózky). To však není Borkovcův případ. Mimopražský pobyt mu při vzniku autorských textů vyloženě prospívá a důvodem není pouze prostý, leč důležitý fakt, že „má čas“.

 

Borkovec je obratným akrobatem na laně poetické zkratky, a přestože nyní svému čtenáři, po sérii básnických sbírek, předkládá především prózu (oproti básním jsou mikropovídky v knize v přesile) či spíše náladové črty, stále zůstává básníkem. Texty, které vznikaly v pauzách mezi překlady, jakoby mimochodem, při kouření cigaret na balkóně, jsou pečlivě konstruovanými literárními segmenty, jež nepostrádají ani osobitou poetiku plnou ukrytých významů, ani humor či vtip. Básník však je, stejně jako jeho ruští předchůdci Vladimir Chodasevič, Nina Berberová, Andrej Bělyj či Vladimir Nabokov, zasažen berlínským geniem loci a jeho literární anotace ke každodennímu městskému ruchu jsou spíše volně plynoucími asociacemi, jež se mu právě honí v hlavě.

 

Typické pro tyto dvou- třístránkové opusy je vynechávání sloves, záměrná substituce abstrakt konkréty (například při popisu místa), zatajení osoby vypravěče (a není podstatné, zdali jde o samotného autora nebo o smyšlenou postavu) či užívání pasivní formy, tedy odsunutí hybatele do pozadí. Při četbě některých z nich jsem měla pocit, jako bych se dostala k poznámkám na okraji filmového scénáře (Café-Brasil), u jiných zase jako bych nahlížela do příběhu začínajícího románu,

který je však po počáteční scéně nemilosrdně utnut (Westend, Henriettenplatz).

 

Borkovec se také svěřuje: “V přístavu: stejně jako se na mě valí věci, které neumím pojmenovat, zaplavují mě slova, u nichž si vůbec nejsem jistý věcí, tentýž nápor.”

 

Není důvod, proč mu onen pocit „autorské bezmoci“ nevěřit. Ale příjemně udivuje, jak se s ním dokáže vypořádat – se značnou literární bravurou, s bezprostředností a s jakousi v Česku netuctovou nonšalancí. Ten dar by mu jistě skrytě záviděli i výše jmenovaní klasici ruské literatury 20. století.

© Bára Gregorová
článek vyšel v deníku Právo (15. 1. 2009)
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redaktora kulturní rubriky Práva

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 117 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.