ZÁŘE

 

Když potom odešel poslední z nás

a na klíč zamkl branku skladů,

chvíli jsme zářili

na zkrvavělém dvoře.

 

Padající hvězda svolávala

zvířata, stromy, živly;

prasata s břízami vstoupila do vrátnice

Národního divadla.

 

Znovu jsme křičeli v plodové vodě noci,

dál drali jsme se na svět.

 

Jeden dva řidiči, co čůrali

do kanálu na rozmlácené rampě,

zírali k obzoru

do rozsvíceného nebe.

 

 

 

ILUZE I

 

V létě moč lampy stéká

po výkladní skříni sběrny skla,

pes vleče řetěz…

 

Moje rodina – žena, syn –

jde cestou k rozhledně zaváté slepým světlem.

 

Dělníci nakládají lopatami rum

v ulicích polozničeného města,

hromada průzračných dlažebních kostek žhne

z uvadajícího trávníku.

 

Geometricky čistý pohyb hmyzu

vztyčil nad jejich hlavami dokonalý dům.

 

 

 

ILUZE II

 

Večer hýbe se, září

každá částečka prachu.

Květiny vyluzují tóny…

 

Paprsky na tomto zrůdném, krásném světě

padají do tváře

divoké přírody.

 

Lanovka stoupá strání Petřína,

lidé se usmívají

za ohromným oknem.

 

Lanovka se pohybuje vzhůru v jasném světle,

plavé děti posílají

vzdušné polibky.

 

 

 

VIDINA

 

Zatímco ze zahrad na jaře stoupá prach,

dobytek dýchá syrový vzduch rána.

 

Jeho mozky –

zmítané jako my týmiž pocity –

prosvítají lebkami v řídkém šeru.

 

Zbabělí – odděleni od matky

zíráme z druhého břehu,

skvělá iluze průzračného proudu valí se stvořením.

 

Je to fantastická hmota prázdna

tekoucí našima očima.

 

Navěky odděleni od podstaty věci

zíráme na ohradu zemědělského družstva,

rýsující se jak náš vlastní negativ

v nezemském, chladném ránu.

 

 

 

SVĚTLO

 

Už odjaktěživa čekám na záblesk světla. Zvlášť po pití, kdy rozjitřené smysly vnímají ostře každé šustnutí. Kdysi mě tento provoz naplňoval strachem. Nyní, kdy už je mi napůl lhostejné, v jaké společnosti se to vlastně pohybuji, cítím však jenom hnus nad rozbředlými vztahy, které mi dříve byly drahé. Dnes, kdy se zhroutila představa literatury, je skoro směšné pokoušet se pěstovat ji jako způsob existence. Pocit, že bych mohl říct něco skutečně nového, působí div ne trapně. Po vší té vyhlašované autenticitě vypadá spisovatel v nejlepším případě jako pošuk, který roztrubuje do světa, že onanuje. 

Dnes, kdy se nad ránem budím žízní s nervy k prasknutí, straší mě slova, nesená z dávna k mému břehu.V těch zvláštních chvílích zní celé moje tělo, vyplavené nocí, leskne se na mělčinách, jejichž konce nelze dohlédnout. Vidím svoje ubohé a přesto šťastné dospívání, dospívání bez revolt, kdy zalykali jsme se poezií: pasivní, pitomé, skvělé dospívání, které nás jednou provždy ranilo a vymezilo vůči celku. Vidím partu spolužáků – až na výjimky členů SSM –, kteří si mysleli, že to lze takhle koulet, aby se z nich nakonec stal ten odpad, jímž dnes jsou. Aby se z nich staly typy, o nichž se točí televizní inscenace. A říkám-li odpad, mám na mysli lidi bez názoru, zvyklé uzavírat kompromisy od patnácti let. 

Chvílemi se mi zdá, jako bych cítil závan jiného světa. Celá ta léta intenzivně vnímám, že nic z toho nikdy neskončilo. Kdesi v dálce příběhy pokračují, jenom my nad nimi dávno ztratili moc. Tak se mi jeví můj vlastní život v těch hodinách, kdy rozsvěcím lampu, abych si prohlédl své tělo.V nelidském tichu zdá se skoro čiré… 

Část z toho, co zde líčím, může vzbuzovat pocity ošklivosti. Latentní sklony k perverzitě, hnusu – celá ta odvrácená tvář společnosti – získala netušený rozměr. Chápal bych tyto všeobecné sklony, nebýt prudkého odporu, jejž ve mně vzbuzují. Jsme spoutáni vlastní vulgaritou a krásou a jde o krásu natolik strmou a vulgaritu natolik obludnou, že pro ně chybí slova. 

Přiznám se, že ani nevím, proč to vykládám. Tento text není touhou cokoli rekonstruovat. Je pouhým pokusem o určitý způsob nazírání.Odjaktěživa toužím napsat příběh vlastního života, abych posléze zjistil, že neexistuje. A přesto se zdá skoro nemožné, aby zanikl. Dvůr skladů kulis ještě ani neoschl: hromada odpadků se válí hustě kolem popelnic, na křesle s utrženým opěradlem sedí člověk, který se nikdy ani nenarodil… Jenomže já už s tím nemám nic společného… 

Za oknem svítá. V hodinách nad ránem připadá člověku všechno nad slunce jasné a lehké jako kelímky hnané větrem po opuštěné pláži. Turisté strhli přepychové stany, sbalili pestré ochrany proti větru: mokrý písek se leskne ve večerním šeru. Ano, v těch skvělých okamžicích zazření sebe sama hluboce nenávidím svoje tělo, opovrhuji částí vlastní bytosti. A nebýt také toho, že miluji tyto nástroje své existence, ztratil bych se v podobných pocitech zcela. Jak už jsem řekl, příběh neexistuje! Mohl bych ho líčit z jiného zorného úhlu a byl by k nepoznání.Nechci se zde zabývat vlastním dospíváním, rozpadem jeho krásy ve mně. Je naprostý. Podobně jako rozpad toho, co se obecně za krásu považuje. Ačkoli představa lehce odrostlých dětí – ne zcela zralých tvarů těl –, jejichž bytosti vydaly záři a stvořily tak energii nadanou silou trvat v čase, mě uchvacuje stále. Ne to není alibi. Ani poukazování na relativitu napsaného. To je hrůza z relativity jako takové. Jsem přesvědčen, že člověk, o němž mluvím, jevil se v těch kterých konkrétních chvílích naprosto jinak. Že toto vše je pouhou eventualitou jeho života. Nicméně eventualitou, která se nakonec stala skutečností…