Popov, Alek: Zelný cyklus

Popov, Alek
Zelný cyklus

recenze beletrie zahraniční

Alek Popov patří k nejpřekládanějším bulharským prozaikům současnosti. Hlavní síla jeho krátkých textů je v humoru. Své hrdiny staví do groteskních, často až absurdních situací (kat v současném Bulharsku), ve kterých pak zesměšňuje nedostatky jednotlivců, skupin i systémů.

Balkánský satirik
Alek Popov: Zelný cyklus. Povídky, přel. Ivana Srbková, dybbuk, Praha 2008, 126 stran

Jako vánoční dárek se mi do ruky dostal tento výbor jedenácti krátkých povídek současného bulharského autora Aleka Popova. Po povídkách Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény (NLN, Praha, 2004) a Přirozeném románu (NLN, Praha, 2005) Georgiho Gospodinova nabízí překladatelka I. Srbková (po hříchu dnes v podstatě jediná aktivní překladatelka z bulharštiny) českému čtenáři další možnost seznámit se s bulharskou prózou posledních let. Popov je jistě autorem reprezentativním, oceňovaným čtenáři i domácí kritikou, který zároveň patří i k nejpřekládanějším bulharským prozaikům současnosti. Vydal několik sbírek povídek (jedna z nich se jmenuje Zelný cyklus, ale s českým výborem nemá krom názvu nic společného), novely, eseje a dva romány.

Rozhodně jde ale o zcela jiný typ spisovatele, než jakým je výše zmiňovaný Gospodinov. Alek Popov je především kousavý satirik, který neváhá mířit ostří svého vtipu do vlastních řad (a to jak řad bulharských, tak spisovatelských). Jeho povídky jsou humorné, někdy až ironické, ale s knihou si poradí i méně sečtělý čtenář. Pokud jste byli zvyklí v Gospodinovově Přirozeném románu hledat odkazy na známá i méně známá díla světové i bulharské literatury, v Zelném cyklu vás totéž čeká ve výrazně menší míře. Že je kniha určena značně širší veřejnosti než obě minulé, dokazuje i poznámka samotného autora v jedné z povídek, kdy upozorňuje čtenáře, že Anthony Burgess je autorem Mechanického pomeranče.

Hlavní síla krátkých Popovových textů je v humoru. Popov své hrdiny staví do groteskních, často až absurdních situací (kat v současném Bulharsku), ve kterých pak zesměšňuje nedostatky jednotlivců, skupin i systémů. Vesměs všechny povídky v této sbírce mají zajímavou, často nečekanou pointu. V některých povídkách dokonce závěrečná pointa graduje pointu průběžnou (p. Ruská elektronická pošta), jindy je závěr absurdně prostý a jakoby bez pointy (p. Malý Brownův pohyb).

Českému čtenáři se v knize poodhalí také současné bulharské reálie, které ve středoevropském kontextu budí shovívavý úsměv. Tak si v povídce Příjezd Derridy může stát, že autobus nejede podle jízdního řádu, protože odvezl lovce na hon, nebo státní úředník (p. Stipendista) nedá šanci nikomu na stipendium v New Yorku, aby ho získal sám pro sebe. V této povídce však Popov s humorem téměř až laskavým ukazuje i to, jak si bulharský človíček, postavený do nečekaných a značně obtížných situací (úředník je bez pasu v černošském ghettu), dokáže poradit, když začne s ostatními obyvateli domu vyměňovat své konzervy se špagetami za jiné drobnosti. Stipendistou Popov skutečně navazuje na nejlepší odkazy bulharské satirické prózy v čele s Alekem Konstantinovem.

Přestože všechny povídky jsou určitým způsobem úsměvné, Popov nastiňuje i vážná témata jako bombardování bývalé Jugoslávie, které je mu ale pouze kulisou. Většinou využívá povrchních symbolů dnešní doby k jejich zesměšnění. Krutě se vysmívá elektronickým vztahům, kde člověk do posledního okamžiku netuší, co je pravda a co klam (p. Ruská elektronická pošta), terčem jeho kritiky je nezájem společnosti, ve které je možné obchodovat doslova se vším včetně života (p. Služba), představuje ubohou skupinku angličtinářů, kterým lepší znalost angličtiny otevírá dveře k větším ziskům, ale zároveň se dokáže zasmát i sám sobě, když poukazuje na ponižující roli intelektuálů (p. Příjezd Derridy) a umělců (p. Fanynky, fanynky) v bulharské společnosti na přelomu století.

Kniha mírně trpí několika technickými nedostatky. Hlavní hrdina povídky Příjezd Derridy se hned v úvodní větě jmenuje Malimov, ačkoli po zbytek příběhu je již Malamovem. Čtenáře může také zmást nejasný systém poznámkového aparátu, kdy často není zřejmé, co je poznámkou překladatelky a co samotného autora.

Příjemnou součástí knihy je doslov bulharské literární kritičky Ani Burové, kterou známe již z knih G. Gospodinova. Několik stran v závěru nám tak přiblíží spisovatele a zasadí jeho sbírku povídek do širšího kontextu.

Zelný cyklus je bezesporu příjemnou novinkou na knižních pultech. Při současném nedostatku domácích spisovatelů, kteří by dokázali kriticky a zároveň s humorem vykreslit stav české společnosti, může nám pohled na Balkán nabídnout to, co u nás chybí. V nejedné povídce si tak čtenář může říct: „Vždyť to by se mohlo přihodit i tady...“

 

© Ondřej Zajac
článek vyšel v Tvaru 22. 1. 2009, č.02/09
na iliteratura.cz se souhlasem autora a časopisu Tvar

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 74 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 2643x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce