Azzopardi, Clare: Mohla bych jí dát jméno, chcete-li

Azzopardi, Clare
Mohla bych jí dát jméno, chcete-li

ukázka beletrie zahraniční

Vyrostla jsem v Gżiře v malé vilce u cesty na rohu Moroniho ulice. Tenkrát tam nebylo tolik domů a často jsem jezdila na kole mezi poli, která se rozkládala mezi domy a místní arénou. Když tu domy začaly vyrůstat v hojnějším počtu a cesty se rozšířily v silnice, rozhodla se má matka pro přesun na klidnější místo.

Clare Azzopardi: Mohla bych jí dát jméno, chcete-li. Z anglického překladu Alberta Gatta přeložil Jiří Mach. Povídka dosud nebyla knižně publikována.

Maltská prozaička a dramatička Clare Azzopardi se narodila v roce 1977. Za svou prvotinu, knihu povídek Zelená linie (2006), získala Maltézskou národní literární cenu. Zabývá se také literární tvorbou pro děti.
Clare Azzopardi je hostem veletrhu Svět knihy 2009.

Mohla bych jí dát jméno, chcete-li
Vyrostla jsem v Gżiře v malé vilce u cesty na rohu Moroniho ulice. Tenkrát tam nebylo tolik domů a často jsem jezdila na kole mezi poli, která se rozkládala mezi domy a místní arénou. Když tu domy začaly vyrůstat v hojnějším počtu a cesty se rozšířily v silnice, rozhodla se má matka pro přesun na klidnější místo. Bylo mi patnáct, když jsme se z Gżiry odstěhovali do St. Julians. Můj bratr byl ještě nemluvně. Matka říkala, že byl nedopatření, neplánovaný. Ať už byl cokoli, chtěla ho vychovat v nějakém přívětivějším prostředí, než jaké bylo v Gżiře, z níž se stalo rušné místo zamořené výfukovými plyny a neustálým hučením těžkých náklaďáků projíždějících po Rue d’Argens. Pak jsem na naši vilu úplně zapomněla. Šla jsem na univerzitu, vystudovala, získala manažerskou pozici v kanceláři a o několik let později mě povýšili a poslali do větší kanceláře na nové ústředí v Gżiře. Vzpomínám si na svou první jízdu autem do kanceláře, na pocit, že jedu ulicemi, které dobře znám, ale kterými jsem vlastně nikdy předtím autem nejela. Ulice, o nichž jsem si byla jistá, že je důvěrně znám, ale které jsem zároveň nepoznávala. Jakmile jsem se ve funkci ředitelky rozkoukala a začala využívat téměř celé pauzy na oběd, zvykla jsem si chodit každý den na krátkou procházku. Měla jsem tolik vzpomínek na Gżirskou arénu, na postávání před dveřmi budovy s nápisem M. U. S. E. U. M., tedy vlastně budovy, kde nás učili katechismus – M. U. S. E. U. M. bylo jen pro chlapce. Na postávání před Suntovým obchodem, který se teď nazýval Levné zboží.
Číslo 54 v Moroniho ulici vypadalo přesně tak, jak jsem si ho pamatovala. Přesně tak, jak jsem ho viděla, když jsem tam byla naposledy. Číslo popisné z tepaného železa, přitlučené k mramorové tabuli vedle vstupních dveří. Ale fasáda byla posetá prasklinami a kameny zčernaly.
Moroniho ulice mi připomínala dětství a všechno, co jsem dělala, aniž bych o tom musela přemýšlet; chladný úsměv obchodníka s realitami, když mu matka předala klíče; kamaráda Johna od vedle a Ċali, která bydlela za rohem a kdysi mi darovala houpačku z malovaného kovu; a především Doris, mourovatou kočku, která vyrostla se mnou, ale po přestěhování začala chřadnout, až nakonec umřela.
Jednoho dne, když jsem se procházela po ulici a myslela na tisíc věcí, které jsem měla v práci ještě udělat, uviděla jsem, jak do čísla 54 vchází nějaký muž. Nelíbil se mi. Nepřipadal mi jako někdo, koho by si vila zasloužila. Ne, když vím, že můj otec v ní bydlel třiadvacet let a že se o ni důkladně staral a udržoval ji. Viděla jsem, jak se muž rychle vplížil dovnitř v tričku s nápisem pepsi-cola, jako by spěchal, s rukávy rozpáranými až k ramenům, se skloněnou hlavou, nohavicemi vyhrnutými pod kolena, v levných žabkách, plastových, modrých. Bylo to poprvé, co jsem někoho viděla vstoupit do vily, v níž jsem strávila dětství. Vlastně jsem už začala myslet, že tam nikdo nebydlí, vypadal tak zanedbaně, tak netečně. Uplynulo několik dní a uviděla jsem ho zas, tentokrát vycházel ven, skloněná hlava, stejné tričko pepsi-cola, stejný spěch, stejné žabky.
Toho dne jsem také zahlédla nepatrnou škvíru mezi závěsy za špinavou okenní tabulkou. Zastavila jsem se a pomyslela si, že bych možná tou škvírou mohla něco uvidět. Myslím, že jsem byla zvědavá, jestli je tam pořád stejný nábytek, jestli je kuchyň stejně zařízená, vymalovaná stejnou nažloutlou barvou. A tehdy jsem ji spatřila poprvé. Měla černou podprsenku a vypadalo to, že sedí na posteli, hleděla do prostoru, s cigaretou mezi rty. Podívala jsem se jí na několik vteřin přímo do očí. Vzbudila ve mně neklid a zmatek. Otočila jsem se na opačnou stranu ulice, nevím proč, snad jsem se chtěla ujistit, že mě nikdo nesleduje, pak jsem do vily nakoukla znovu, ale už tam nebyla, a závěs byl zatažený. Vydala jsem se rychle zpět do kanceláře. Ten den jsem poslala všechny domů dřív, protože jsem se nedokázala soustředit.
Poté, co jsem dvakrát viděla jeho a zahlédla její neurčitou bílou postavu zamženou v oblaku cigaretového dýmu, zavedla jsem nové pravidlo. Chodit jsem na procházky také večer, kolem osmé. Zpočátku jsem chodila na večerní procházku jen dvakrát týdně; občas jsem si dokonce říkala, že to vzdám, protože vila vyhlížela temná. Začala jsem se podezřívat z posedlosti. Dokonce jsem se matky vyptávala na člověka, kterému vilu prodali. Řekla mi, že ten obchodník s realitami ji koupil pro svého syna. Dotírala jsem na ni, aby se zeptala svých známých z okolí, a zjistily jsme, že syn obchodníka s realitami Ġorġ opustil vilu před více než čtyřmi lety, poté, co ji prodal stavebnímu podnikateli, který v ní ale vlastně nikdy nebydlel. Obdržel sice potřebné povolení na stavbu bytového domu na pozemku, ale se stavebními pracemi se nikdy nezačalo.
Vycházky se opakovaly, nevynechávala jsem, někdy jsem v onom pokoji v přízemí viděla tlumené světlo. Někdy to světlo pronikalo z patra. Téměř nikdy žádný člověk. Fixace, nebo něco takového, ty procházky po Moroniho ulici. Podnikala jsem je o každé pauze na oběd a každý večer. Také jsem obměňovala jejich dobu. Jak čas plynul, byla jsem stále zvědavější na dům a lidi, kteří přicházeli a odcházeli. Někdy jsem prošla kolem o deváté večer nebo v deset, někdy v jedenáct nebo o půlnoci, ve dvě, ve tři ráno. Někdy jsem zahlédla, jak do vily vstupuje zámožně vypadající muž, někdy muž s kolébavou chůzí, někdy odtamtud vycházel jakýsi mladík, bylo tam i pár pánů v letech. A občas tam svítilo jasné světlo, ale většinou tam bylo temno. Myslím, že jsem ji párkrát určitě viděla na posteli, s pomačkanou cigaretou. Někdy jsem viděla jeho, chlápka v žabkách, jít dovnitř nebo ven.
Obvykle jsem ale viděla jen opuštěnou vilu, jak stojí osaměle na rohu, temná a raněná.
A pak jednoho dne kolem půl jedné odpoledne jsem při obvyklé procházce uviděla dělníky, jak zahrazují okna tvárnicemi. Večer jsem se vrátila. Dělníci už skončili, sbalili věci a odjeli. Dům teď vypadal jako vězení se všemi otvory – kromě vstupních dveří – zastavěnými betonem. Cítila jsem zlost, nikdy mě nenapadlo, že by se vila stala sama spoluviníkem, nikdy jsem si nepomyslela, že by se přede mnou chtěla skrýt ještě víc než dřív. Kdybych byla nějaký násilník, předpokládám, že bych na ni naplivala, házela po ní kameny, pobodala bych ji… ale nejsem. Lidé stále přicházeli a odcházeli, i když ne tak často, ale přicházeli a odcházeli a já jsem je viděla. Světlo dál pronikalo ven, ovšem o něco méně kvůli betonu, ale pořád tam bylo. Co se jí týče, zahlédla jsem ji jen tenkrát, a pak už nikdy.

Musím říct, že jsem během těch procházek s nikým nemluvila a nikoho neobtěžovala. Nemyslím, že by si mě někdo všiml, nebo měl vůči mně nějaké podezření. Procházela jsem svižně a navečer, nosila jsem sportovní oblečení. Každý mě musel mít za jednu z těch žen, které chodí na procházky, aby si udržely štíhlou postavu. Také bych měla říct, že jsem nikdy nepodala žádné oznámení, ani jsem nemluvila s policií, a nikdy jsem se nepokusila o nic víc, než se dívat a spekulovat a vymýšlet si nové příběhy. Potom jsem ale objevila byt k pronájmu. Bylo to přímo naproti domu číslo 54 v Moroniho ulici. Okamžitě jsem tam zavolala, promluvila s majitelem. Řekl, že nájem je 250 eur měsíčně, řekla jsem mu, že ten byt potřebuji jen na pár měsíců. Řekl, že ho nechce pronajmout na méně než šest, tak jsem to vzala. Šest měsíců opravdu nebyla dlouhá doba, ale mohlo to být dost na to, abych se vyléčila ze své zvědavosti.

A tak jsem po práci chodila do toho vlhkého, malého bytu. Nechtěla jsem matce dělat starosti. Někdy jsem jí řekla, že se zdržím v práci nebo že mám schůzi vedoucích nebo že se musím věnovat zahraniční návštěvě. Jednou jsem jí dokonce řekla, že musím na čtrnáct dní pracovně do zahraničí.
Právě v těchto dvou týdnech (vzala jsem si navíc i čtyři dny nemocenské) jsem si začala být úplně jistá, že v domě někdo bydlí. Bylo mi jasné, že lidé chodí dovnitř a zase ven. Ten chlápek s modrými žabkami tam chodil kolem čtvrt na šest ráno s taškami s potravinami. Potvrdilo se, že muži, kteří tam chodili, opět vycházeli, kdežto žena nevycházela vůbec nikdy.
Během čtrnácti dnů bedlivého sledování jsem zahlédla toho drsně vyhlížejícího chlápka s levnými žabkami, jak na vchodové dveře vyvěsil nápis na prodej. Na prodej s číslem na mobil. Během týchž dvou týdnů mi na dveře zaklepala stará paní, která bydlela v bytě pode mnou, lapala po dechu a řekla: slečno, vy jste vzdělaná žena, slečno, vy takovým věcem budete rozumět líp než já. Pozvala jsem ji dál a udělala čaj a ona těžce oddychovala, mávala rukama a koulela očima: ten dům, slečno, ten dům je prokletý, copak to nevidíte? Neslyšíte v noci ten hluk? Stařena měla na sobě tlustý svetr pokrytý dlouhými šedými vlasy, z nějž stoupal zápach žluklého oleje. Mezi jednotlivými doušky čaje vytahovala kapesník a otírala si rty. Je to Rosebud, řekla, Rosebud. Přinesl na ten dům kletbu, vážně, je teď prokletý. Albánie, slyšela, jak říkají. Ne moc peněz, slyšela. Vy jste vzdělaná žena, slečno. Jenže vzdělání v takových situacích není zrovna k užitku. Pořád jsem jí dolévala čaj v naději, že nepřestane mluvit a že nakonec něčemu porozumím. Ale opravdu to nedávalo smysl. Mluvila o zvucích, které jsem nikdy neslyšela, o ženách, které jsem nikdy neviděla, o tom chlápkovi, Rosebudovi, jehož totožnost nejspíš uhodnu. Nikdy ji nevzal ven, nikdy. Vy jste vzdělaná žena, slečno, vy to pochopíte, vy byste s tím mohla něco udělat, vy byste mohla! A po těch slovech jsem se jí zbavila a udělala si silnou kávu.
Poodhrnula jsem záclonu a zapsala si číslo na ceduli, která byla přilepená na vstupních dveřích. Ještě v rozčilení jsem vyťukala ta čísla a poslouchala vyzváněcí tón. Ozval se muž s chraplavým hlasem. Jen jsem se chtěla zeptat na požadovanou cenu za ten dům, řekla jsem. Který? zeptal se, ten v Moroniho ulici, řekla jsem. Teď mě dobře poslouchejte, řekl, ještě chvíli budete strkat nos do mých věcí a skončíte v takových sračkách, že ani nebudou vědět, kde vás hledat, o to se postarám. A zavěsil. Cedule zůstala na domě, okna byla dál zakrytá betonem a muž v žabkách a triku pepsi-cola s chraplavým hlasem pořád vcházel a vycházel. Jen jednou se naše oči setkaly, a to mě vyděsilo tak, že by to člověku vystačilo na celý život.
Pořád jsem ale trávila dlouhé hodiny za nylonovým závěsem a dělala si poznámky, kdo vešel dovnitř a v kolik, s popisem, co měl na sobě, kdo odešel, v kolik odešel, v jakém postoji ti lidé odcházeli, s jakým výrazem ve tváři. Byla jsem na neschopence častěji než kdykoli předtím. Začala jsem si vymýšlet přemrštěné historky, které jsem pak říkala matce. Dokonce jsem jí napovídala, že moje nejlepší kamarádka Terese umírá a že trávím celé noci u ní v nemocnici, protože mě potřebuje.
Prostě jsem se nedokázala smířit s myšlenkou, že by se vila mého dětství, vila, v níž se utvářela má osobnost, proměnila v děvku. Na dveře jsem zaklepat nemohla, na to jsem neměla žaludek, a znovu zavolat muži s chraplavým hlasem jsem se bála, a ani mě nenapadlo poptat se v okolí, promluvit s lidmi na ulici a tahat z nich rozumy. Tak jsem nakonec šla na policii podat oznámení. Nebyla jsem si úplně jistá, o čem nebo o kom to oznámení je. Týká se to domu, sdělila jsem policistovi, který tam seděl. Ráda bych podala oznámení na dům v Moroniho ulici. Neměla jsem žádný důkaz kromě čísla domu a názvu ulice. A číslo na mobil toho muže s chraplavým hlasem, toho Rosebuda. Policie mě nebrala moc vážně. Říkali, že na ten dům už podalo oznámení víc lidí. Ale nikdo nepřinesl žádný důkaz a zdálo se, že ten dům je prázdný. Dala jsem jim zápisník, do něhož jsem zapisovala časy, kdy jednotliví muži přicházeli, i jejich popisy. Co měl kdo na sobě, když šel dovnitř, v kolik šel dovnitř, v kolik odcházel, co měl na sobě, když odcházel. Kdykoli se mi podařilo zajistit si dobrý výhled, popsala jsem dokonce i výraz jeho tváře předtím, než vstoupil, a poté, co odešel. A věřte, že policista málem vybuchl smíchy, když ten zápisník viděl!
Přestěhovala jsem se zpátky k matce, když jsem se konečně vzdala a přesvědčila se, že případ je uzavřen a já prohrála. Matka na mě zírala, když mě uviděla, jako by ode mě nemohla oči odtrhnout. Ale ani se nepohnula. Řekla bych, že jsem během toho období pěkně zestárla. Potřebuji si odpočinout, řekla jsem, nedělej si starosti, zase se dám dohromady. O pár týdnů později mi zavolal policejní inspektor a požádal mě, abych přišla na policejní stanici, protože má pár otázek. Řekl mi, že v domě nebyly nalezeny žádné stopy po nějaké ženě a že ze stařeny nedostali ani slovo. Řekl mi, že už je spoustu let slepá. Potom mi inspektor začal klást otázky poněkud osobnějšího rázu: například jestli kouřím, jestli beru drogy nebo nějaké léky nebo jestli netrpím nějakou nemocí nebo jestli nemáme nějakou nemoc v rodině. Nerozuměla jsem tomu. Zeptal se mě, jestli o mě někdy muži projevili zájem, jestli já jsem někdy projevila zájem o některého z mužů, které jsem vídala přicházet a odcházet, uměla bych nakreslit jejich tváře, poznala bych je, dokázala bych je identifikovat, nejsem komplic, nevymyslela jsem si přemrštěný příběh, abych se cítila důležitá, byla jsem v depresi, brala jsem léky proti úzkosti, jsem náchylná k záchvatům, mám nějakou diagnózu, myslela jsem si někdy, že mě chce někdo otrávit, byla jsem někdy…

Potom jsem nějakou dobu víc kouřila a přibrala jsem. Na procházky jsem už nechodila a z domova jsem vycházela jen do práce. Práci už jsem neměla v Gżiře, šéf mě přeložil, protože mu po čase bylo jasné, že svou práci neberu dost vážně. Když jsem se trochu usadila, začala jsem chodit na loudavé procházky do Chalet ve Sliemě a zpět. Chodila jsem po téhle trase asi šest měsíců.
A potom jsem ji uviděla.
Uviděla jsem ji naposledy.
 

Byla krásná, lilie plovoucí na vodě. Uviděla jsem ji bílou jako prostěradlo pod oblohou plnou hvězd, sůl pod jazykem, zčeřená voda na prsou. Uši měla pod hladinou. Bíle květiny na jejích šatech se už ve vodě začaly odplavovat, obklopovaly ji. Tvář měla bledou jako toho dne, kdy seděla na posteli v černé podprsence. Rudá rtěnka se už pomalu odlupovala, ale na některých místech dosud držela. Černé linky pod očima se už rozpouštěly, skvrny byly jako žíly, které pomalu nabíhají po letech dřiny. Barva na vlasech ještě nezačala blednout.

Nějací policisté ji vynesli na břeh. Poznali ji, možná jim jí byli líto. Představovala jsem si, jak říkají tady je další, Ġuzi, to už dělá letos tři. Snad si trochu zavtipkovali, třeba budeme mít štěstí, ne? Možná, že ji předtím vyslýchali a po několika otázkách si uvědomili, že se nehýbe, možná že měli podezření, které po pár měsících kvůli nedostatku důkazů k ničemu nevedlo, možná že by ji rádi poslali zpět k její rodině, ale zjistili, že nemá pas a nemůže cestovat, možná... nebo možná...
 

Mohla bych jí dát jméno, chcete-li,
chcete-li,
mohla bych jí říkat Evelina,
mohla bych přidat i její rodiště,
chcete-li,
mohla bych říct, že byla z Albánie,
chcete-li, mohla bych říct, kdo ji zabil,
chcete-li,
chcete-li,

 

© Jiří Mach

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2204x

Inzerce