Fuentes, Carlos: Krásný Nový svět (in Labyrint Revue)

Fuentes, Carlos
Krásný Nový svět (in Labyrint Revue)

ukázka beletrie zahraniční

Představy o minulosti jsou neoddělitelné od představ budoucnosti: budoucnosti možná nedokonalé, již je však možné žít; budoucnosti naší Indo-Afro-Ibero-Ameriky.

Představovat si minulost, vzpomínat na budoucnost 
Carlos Fuentes: Valiente mundo nuevo. Épica, utopía y mito en la literatura hispanoamericana, Mondadori, Madrid 1991

Esej je literární žánr, který v Hispánské Americe zaujímá privilegované postavení. (více v článku Carlos Fuentes - autor esejů)

Následující ukázka pochází z autorovy předmluvy k jeho rozsáhlému eseji o hispanoamerické literatuře nazvaném Valiente mundo nuevo: Épica, utopía y mito en la novela hispanoamericana (1990, Krásný Nový svět: Epika, utopie a mýtus v hispanoamerickém románu). Carlos Fuentes se v něm, po studii La nueva novela hispanoamericana (1969, Nový hispanoamerický román), znovu vrací k problematice hispanoamerického románu nejen z hlediska teorie románového žánru. Esej obsahuje jedenáct kapitol věnovaných jedenácti stěžejním románům Iberoameriky, které v sobě dokázaly skloubit to iberoamerické s univerzálním, "formuluje střetávání zakladatelských projevů – epika a mýtus, utopie a baroko – s moderními projevy hispanomaerické prózy." Jedna kapitola této knihy – Prostor a čas Nového světa (Espacio y tiempo del Nuevo Mundo) – již byla publikována česky ve Světové literatuře 6/1992.

(…)

Představy o minulosti jsou neoddělitelné od představ budoucnosti: budoucnosti možná nedokonalé, již je však možné žít; budoucnosti naší Indo-Afro-Ibero-Ameriky.

Žijeme dnes. Zítra budeme mít představu o tom, co byla přítomnost. Na to nesmíme zapomínat, stejně tak jako nesmíme zapomínat, že prožitá minulost je zdrojem naší přítomnosti.

Vzpomínáme zde a dnes. Zde a dnes si také vytváříme představy. A nesmíme oddělovat to, co jsme schopni si představit, od toho, na co jsme schopni vzpomínat.

Představovat si minulost. Vzpomínat na budoucnost. Spisovatel si pohrává s časy a rozpětím lidského života pomocí slov. Vzpomínat na všechno a psát o všem: od koloniálních dob prožívala Španělská Amerika dvojí realitu humánních zákonů, pokrokových a demokratických (Zákony o Indiích, ústavy nezávislých republik) v protikladu k realitě nelidské, zpátečnické a autoritářské. Obývali jsme současně zemi zákona a zemi reálnou, skrytou pod fasádou té první. Jiný národ, ten za prostory měst, svět archaický, trpělivý, obydlený těmi, kdo ještě nedosahují modernity, ale nadále trpí vykořisťováním, byl tam, aby někdy ironicky, jindy hněvivě komentoval náš omezený pokrok prostřednictvím mytických fikcí Miguela Ángela Asturiase v Guatemale, v setkáních s původní přírodou u Venezuelce Rómula Gallegose, v barokních konstrukcích Kubánce Aleja Carpentiera a v obnažených venkovských mýtech Mexičana Juana Rulfa.

(…)

Objevuje se město
Před několika lety jsem publikoval knížečku o novém hispanoamerickém románu, v níž jsem rozebíral městské zdroje naší nejnovější prózy. Dával jsem ji do souvislosti s výbušným růstem našich měst, se zrozením moderních sociálních tříd a s pracemi kosmopolitně orientované inteligence.

Původcem této moderní prózy byl Jorge Luis Borges: Argentinec, který musel vymyslet všechno, co v Argentině nebylo: Alef, kde se nachází „všechna místa na světě. Neprolínají se a jsou viditelná ze všech zorných úhlů“; zahradu, v které se cestičky rozvětvují, kde čas je nekonečnou řadou časů, „narůstající, závratnou sítí časů, které se rozbíhají všemi směry, sbíhají se a běží rovnoměrně“.

Tento autor Fikcí dosáhl vrcholné vypravěčské syntézy, v níž si literární imaginace přivlastňuje všechny kulturní tradice, aby nám podal co nejúplnější obraz toho, kdo jsme, a to díky aktualizované paměti všeho, čím jsme kdy byli. V Borgesových povídkách se znovu objevilo obdivuhodně svěží a živé dědictví arabského a židovského Španělska, zmrzačeného královským absolutismem a jeho dvojím zplnomocněním: křesťanskou vírou a čistotou krve.

Borges zpřetrhal pouta psychologismu, aby zahlédl nový obzor pravděpodobných postav, již ne veristických hrdinů. Šel daleko za vyčerpaný realistický psychologismus a vtiskl roli protagonistů zahradě a labyrintu, knize a zrcadlu, času a prostoru. Připomněl nám, že naše kultura je mnohem obsažnější než jakákoli její limitující definice – literární nebo politická. Přesáhl svůj zřejmý a plodný vztah k fantastické literatuře Uruguayců Felisberta Hernándeze a Horacia Quirogy nebo k jazykové svobodě Argentinců Macedonia Fernándeze a Roberta Arlta. Borges byl prvním spisovatelem, jenž nás skutečně zbavil naturalismu a jenž znovu definoval realitu literárními termíny, to znamená termíny imaginativními a ne psychologickými či statistickými.

To je to, co jsem jinde nazval borgesovskou konstitucí: míchání všech žánrů, opětné nalezení všech tradic a vytvoření nového prostoru, nad nímž je možné rozprostřít ironii, humor, hru, ale také vyvolat mocnou revoluci, která by vyzbrojila svobodu imaginací a s oběma dohromady vytvořila nový jazyk.

Naše městská modernita se však také projevila schopností všechno si přát na základě toho, co jsme a co jsme byli. Spojuje-li Borges paměť a touhu, ta pak převládá ve formě kritické naděje v dílech osobitě městských romanopisců. Poprvé ve svých dějinách je Iberoamerika civilizací převážně městskou. Moderní kritická próza se projevuje v proletářských a intelektuálních peklech hlavního města Mexika, které zobrazil José Revueltas, a v dílech „svobodné vlny“ mých mladších spoluobčanů Josého Agustína a Gustava Sainze, kteří totéž město vidí spíše jako očistec, jenž je zároveň kabaretem, nevěstincem a výdejnou hamburgerů. Název díla Rozměr pekla (El tamaño del infierno) Artura Azuely mluví za všechno.

Latinskoamerická modernita se ve všech těchto fikcích kvapně zpřítomňovala, jako by si chtěla vynahradit svoji neexistenci trvající od dob španělské protireformace. Děsivá modernita Limy u Maria Vargase Llosy, bezcílná modernita Caracasu u Salvadora Garmendii a Adriana Gonzáleze Leóna, idylická a zároveň tísnivá modernita noční Havany u Severa Sarduye a Guillerma Cabrery Infanta.

Modernita, kterou jsme tak zoufale hledali od dob nezávislosti, kdy jsme zbrkle přizpůsobovali zákony Západu naší koloniální realitě, byla tu, kritizovaná a všechno si vynahrazující; v Santiagu de Chile plném přežívajících přízraků u Josého Donosa a „voskových figur“ u Jorgeho Edwardse, v zářivé připomínce naší bezprostřední minulosti, kterou nám poskytl Mexičan Sergio Pitol, v metafyzickém tangu bez hudby buenosaireského spisovatele Ernesta Sábata a především v podobě smyšlených „nedosažitelných měst“, která jsou zřetelným uvědoměním si vzdálenosti mezi realitou a přáním v románech Uruguayce Juana Carlose Onettiho.

Lidový nebo kultivovaný přenos této modernity byl vyjádřen pomocí propojení filmu a prózy u Argentince Manuela Puiga a v románu s lidovou hudbou u Portoričana Luise Rafaela Sáncheze. Avšak Mexičan Salvador Elizondo mění moderní estetickou zkušenost v akt vyprávění s okamžitým účinkem, dokonce za cenu krutosti a smrti. Vzpomínat na všechno, přát si všechno, ale jen za podmínky vypsat všechno. S utrpením touhy po něčem, co je víc, než co se žije a o čem se píše, seznamují romány jiného mexického spisovatele, Juana Garcíi Ponceho. Humorem o stejné situaci naopak ironicky vypovídá Peruánec Alfredo Bryce Echenique. Modernita a její plýtvání v hojnosti konzumu a odpadků se zahořkle objevuje v románech jiného Mexičana, Fernanda del Pasa, a přetrvávání nehybných provinčních kořenů mistrovsky popsal Sergio Ramírez ve hře o venkovských zločinech Boží trest (Castigo divino).

Městský román zahrnuje tematicky mnohem víc, avšak jenom proto, že individuálně stále více osvobozuje. Osvobozený v prvé řadě od diktatury jistých žánrů, snaží se vytvářet originální formy, dává volný průběh předtuchám a osobním znepokojením tak různorodým a protichůdným jako je samotný městský život Buenos Aires, Limy, Mexika nebo San Juanu. María Luisa Puga může zkušenost mladé ženy paralelně prožívat ve dvou městech: Mexiku a Nairobi. Isaac Goldenberg může odhalovat existenci židovství v Limě a Luis Zapata existenci světa homosexuálů v Mexiku. Argentinci Osvaldo Soriano, David Viñas, Luisa Valenzuela a Elvira Orphée mohou vztahovat své osobní životy k politickému hororu mizení: mizí osoby tak, jako mizí národ a Ariel Dorfman, Antonio Skármeta a Daniel Moyano mohou při svém pohledu z exilu udržovat tu nejsvětlejší naději.

Kulturní syntéza a kulturní kontinuita
Seymour Menton z kalifornské univerzity v Irvine obzvláště zdůrazňuje tíhnutí k historii, které je z nejnovějších hispanoamerických románů patrné, zamýšlení se nad minulostí jako příznak budoucí prózy. V tomto ústředním tíhnutí, které Menton spojuje s naším románem, vidím potvrzení síly fikce, umožňující říci to, co je schopno formulovat jen málo historiků: minulost není uzavřena. Minulost musí být znovu a stále vynalézána, aby nám nezkameněla v rukou.

Doporučuji, aby naše historické romány byly čteny v tomto duchu, ať už jde o podrobnou rekonstrukci krátce trvajícího mexického císařství za Maxmiliána a Charlotty ve Zprávách z impéria (Noticias del imperio) Fernanda del Pasa o pohnutou proměnu objevení Ameriky v její ukrytí ve velkých románech Abela Posseho: odhalení toho skrytého, které nám vnukává povinnost objevovat opravdově, prostřednictvím literární imaginace; nebo ať jde o tajné vztahy mezi veřejnými a privátními dějinami v díle Ansay Martína Caparróse, odehrávajícími se v revolučních bojích za argentinskou nezávislost.

Síto humoru nám také odhalí opravdové a možné dějiny v pikareskním příběhu Reinalda Arenase o té nejpikaresknější postavě nezávislosti, jíž byl fray Servando Teresa de Mier, v románu Šalebný svět (El mundo alucinante); a literární karikatura se zjevuje jako nejrealističtější z obrazů v románě Blýskání na časy (Relámpagos de agosto) Jorgeho Ibargüengoitii. Avšak díky humoru bude jeden den nedávné minulosti, který Tomás Eloy Martínez identifikuje v románě o Evě Perónové, minulostí lidsky přítomnou a tvárnou.

Román Gabriela Garcíi Márqueze Generál ve svém labyrintu dokázal historickou jizvou uzavřít prýštící rány tak zvaného „magického realismu“, termínu, který vymyslel Alejo Carpentier a jenž se bezmyšlenkovitě používal jako nálepka pro příliš mnoho hispanoamerických romanopisců, přestože se ve skutečnosti stal osobní známkou pouze jednoho z nich: Gabriela Garcíi Márqueze. První co překvapí, když Generála ve svém labyrintu začneme číst, je nepřítomnost prvků spojených s „magickým realismem“. Tentokrát je próza Garcíii Márqueze přímá a historicky přesně zařaditelná. Netrvá však dlouho a počáteční linie košatí, nahoru, dolů i do stran, jako historická, smutná a chvějící se rostlina iluze moci a zrady těla.

García Márquez sleduje osvoboditele Simona Bolívara na jeho cestě ke smrti a tím nejen odsvětšťuje sochu, ale mění Bolívara v poznatelnou a trpící bytost, jejímž největším posláním možná bylo zbavit kontinent posedlosti zakládat utopie. Vědomí toho je však pro nás čitelné až dnes, kdy konečně můžeme porozumět společné existenci nemocného těla a nezdařeného politického snu. Obojí zrazuje inteligenci a netrpělivou vůli, které jsou oním tělem vlečeny k hrobu.

To je způsob, jak učinit celé dějiny fikcí, navíc velmi zřejmá nutnost v moderním světě – ve světě spíše tak zvaně postmoderním. Jean Baudrillard násubezpečuje, že „budoucnost již přišla, všechno přišlo, všechno už je tady…“. Z toho důvodu se vyčerpalo to, co Jean François Lyotard nazývá „metavyprávěním o osvobození“ od osvícenské modernity. Neslibuje však konec metavyprávění, které je samo o sobě abstraktní a absolutistické, znásobení multivyprávění mnohokulturního světa, jdoucího za výhradní nadvládu západní modernity? „Nedůvěra k metavyprávění“ může být nahrazena důvěrou v polyvyprávění, které promlouvá o plánech komplexního osvobození, nejen toho západního. Zatrpklý a nedůvěřivý Západ může přijmout od své druhé poloviny, té indo-afro-iberoamerické, poselství, na které by snad jak Baudrillard tak Lyotard přistoupili: poselství „podnítit odlišnosti“ (Lyotard). Historické romány Posseho, Caparróse, Del Pasa, Garcíi Márqueze, Ibargüengoitii a dalších našich současníků tuto funkci plní příkladně. Jsou způsobem, jak historicky dbát na kulturní kontinuitu kontinentu.

V tomto smyslu není hispanoamerický historický román nějakou novotou navíc, ani vyčerpatelnou tradicí, nýbrž stálou existencí multivyprávění v opozici k metavyprávění; multivyprávění, které moderním způsobem zahrnuje jak výrazný román Zbrocená kopí (La lanzas coloradas, 1931) zakladatele žánru Artura Uslara Pietriho, tak nejpřímější současnost, jakou evokuje Héctor Aguilar Camín v díle Zemřít v zálivu (Morir en el golfo, 1987). Uslar Pietri může pojednávat o dějinách obyvatel venezuelské pampy ve válkách za nezávislost; Aguilar Camín nám může podávat zprávu o manipulování mexických petrolejářských odborů. Avšak román Zbrocená kopí je vyprávěním stejně aktuálním jako román Zemřít v zálivu, jenž je historickým příslibem toho, že nám nyní nechybí svědectví o přítomnosti schopné stát se živou minulostí.

Nejpůsobivějšího stupně vyprávění však městské dějiny nabývají v Argentině. Je to nasnadě, protože Buenos Aires je nejdříve završený městský konglomerát z celé Iberoameriky, který si byl „městskosti“ vědom: „nejměstštější“ ze všech měst a od roku 1900 také nejmodernější. Zdá se mi však, že očividnost tak klasické městské architektury vyprávění, jakým je román Leopolda Marechala Adán Buenosayres, ukazuje na vztah město-dějiny méně než díla radikální neexistence: vize neexistující civilizace schopné přesně evokovat strašlivou prázdnotu, paralelní přízračný osud, jenž si existenci města uvědomí až prostřednictvím jeho přízraku, jeho nebytím, jeho rozporem. Buenos Aires: hlava Goliáše, Argentina: tělo Davidovo. To je paradox, na nějž upozornil Ezequiel Martínez Estrada. Mnoho města, málo dějin, ale kolik neexistujícího? Stupeň neexistence se stává měřítkem fikce oblasti La Plata.

A tak neexistence, kterou Borges naplňuje fantastickými konstrukcemi svých knihoven, alefů, měst, která jsou přítomna jen v paměti jiných měst, přetrvává jako čistá nepřítomnost v dalších, nedávných literárních dílech, jež se neodvažují nahradit nicotu jinou přítomností než přítomností slov. Mnohé z těchto literárních děl jdou k samotnému kořeni argentinských neexistencí: objevení Ameriky, kolonizace, osud Indiánů … V díle Jeskynní lidé (Cavernícolas) Héctor Libertalla vrhá jako láhev do moře Pigafettův názor podepřený jediným důkazem Magalhãesovy cesty: hrst popsaných papírů. Juan José Saer v díle Nevlastní syn (El entenado) ještě více radikalizuje nepřítomnost Indiánů nebo lépe řečeno světa uzavřeného a izolovaného kmene, který představuje jinou americkou civilizaci. César Aira koneckonců dokazuje, že o všech těchto tématech se nejlépe pojednává jako o nepřítomnostech než o přítomnostech: „Indiáni, řádně vidění, byli pouhou nepřítomností, ale vytvoření vypadali tak, že byli mimořádnou měrou přítomni. Odtud pramenil strach, který vyvolávali.“ Ve svých skvělých příbězích Aira podniká okružní cestu, která nikam nevede, protože se v zásadě odehrává na jediném místě, na tomtéž místě, odkud se Cortázar táže: „Jestlipak najdu Bosorku?“ Spíše než pampa vyjádřená slovy je ono místo literárním a morálním mostem váhajícím mezi břehy. Na kterém z nich založíme město a započneme dějiny? Ne nadarmo bylo Buenos Aires založeno dvakrát. A narodit se dvakrát znamená mít dva osudy.

Dějiny jako zakládání prostřednictvím slova a v neexistenci, to je velké téma argentinské prózy a někdy také tanga: „Zakotven v Paříži.“ Znepokojuje-li nás tolik Aira, Saer a Libertella, jejich bezprostřední předchůdci Adolfo Bioy Casares a José Bianco nás vzrušují neméně, a to proto, že jejich krajiny jsou bezprostředně městské nebo zdánlivě méně osamělé. Morelův vynález (La invención de Morel) od Bioy Casarese, Stínem se odívá (Sombras suele vestir) z Biankova pera, to jsou mistrovská díla nejlepší imaginace, což je imaginace detailu. Avšak tato důkladnost v detailu, která přispívá k obrovskému Bioy Casaresovu a Biancovu stylistickému úspěchu, nás dovádí k něčemu tak děsivému jako je Airova prázdná pampa nebo Saerovy ztracené kmeny. Je to nepřítomnost vyjádřená prostřednictvím duševního nebo vědeckého soukolí, nesmiřitelného u Bioy Casarese, nebo jako paralelní, přízračná a znepokojující realita bez úlevné konečnosti smrti u Bianca. V obou případech existence vyznívá jako fikce a dějiny musejí začínat novou neexistencí. Byly rozpačité dějiny Argentiny něčím jiným?

Argentinská próza je ve svém celku nejbohatší ze Španělské Ameriky, proto se u ní tak zastavuji. Může za to možná fakt, že žádná jiná země se tak zoufale nedomáhá toho, aby byla vyjádřena slovy. Činí-li toto spisovatelé oblasti La Plata, plní přesně tu funkci, kterou naznačuji: vytvářejí druhé dějiny, stejně platné nebo platnější, než ty první.

A tak iberoamerické literární vyjádření vytvořilo a vytváří způsob ostrahy nad našimi dějinami a dodává jim, spolu s ostatními formami naší kultury, kontinuitu. Chápu ji jako pohyb od utopie, s níž starý svět snil o novém světě, k epice, která skrze conquistu zničila utopickou iluzi; ke contraconquistě, jež reagovala jak na epiku, tak na utopii novou mnohokulturní a mnohorasovou civilizací mestictví, baroka a synkretismu.

(…)

Je těžké představit si nějaké velké iberoamerické dílo, které by tím či oním způsobem neformulovalo otázky: včera, dnes, zítra. Nanejvýš aktuální otázky jsou zároveň otázkami po minulosti a budou otázkami po budoucnosti do té doby, dokud naše nejstarší problémy nenajdou řešení.

© Anna Tkáčová
ukázka vyšla v Labyrint Revue č.23-24
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Labyrint

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4327x

Inzerce
Inzerce