Gutiérrez, Pedro Juan: Král Havany

Gutiérrez, Pedro Juan
Král Havany

ukázka beletrie zahraniční

Tři policajti na rohu ulic Belascoaín a San Lázaro. Rey zahnul do ulice Marqués Gonzáles, proběhl ji a úzkými uličkami došel do čtvrti Jesús María. Na hlavních ulicích hlídala policie. Ve vchodu do pavlačového domu v ulici Ánimas seděla strašlivě tlustá paní a osvěžovala se na čerstvém vzduchu. Skoro nahá. Staré obnošené šaty měla málem průhledné od neustálého praní.

Gutiérrez, Pedro Juan: Král Havany, přel. Anamarie Wachtlová, Garamond, Praha 2009, 218 stran

Nebyl ospalý. Co dělat? Nic. Vykouřit si ty dvě zachráněné cigarety. Jednu si zapálil a díval se na tmavé, zpěněné lednové moře. Bylo chladno a… vzpomněl si na svoje narozeniny. Kolikátého je asi dneska? Podíval se kolem. O pár metrů dál onanoval černoch a přitom pozoroval souložící dvojici, milenci seděli na široké zídce Malecónu a rytmicky se pohybovali a ve stejném rytmu se přidal černoch, zabraný do představení. Rey ani na chvilku nezaváhal.

„Hej, poslouchej… ech…“

Chlapa to zaskočilo. Vystrašeně si překotně zastrčil úd, určitě mu rázem změknul, protože si myslel, že ho přistihl policajt in flagrantimanus falus na veřejném místě. Nenápadně se podíval k místu, odkud na něj volali. A Rey se ho zeptal:

            „Kolikátýho je dneska, vole?“
            „Cože?“
            „Kolikátýho je dneska, vole?“
            „Cože? Co říkáš?“
            „Datum, datum. Kolikátýho je?“

            „A jó… Kurva, chlape! Nevím, nevím… Sakra, všechno jsi mi zkazil.“

Černoch se rozčílil. Reye si už nevšímal a znovu se snažil soustředit na předchozí činnost, aby dohonil, co zmeškal, a dostal se dál. Rey seskočil ze zídky a šel pryč. Na rohu s ulicí Belascoaín stáli dva unudění policisté. Do Reye jako když uhodí blesk. Otočil se na podpatku, zapadl do podchodu a vyšel v parku. Další párečky, další honimíři. Předešel ho nějaký děda se dvěma nacpanými taškami. Byly těžké a děda pospíchal s vystrašeným výrazem.

            „Kolikátýho je dneska, dědo?“
            „Půl třetí.“
            „Ale ne, kolikátýho je?“
            „Cože?“
            „Kolikátýho je? Datum.“
            „Ach, nevím… nevím… je půl třetí.“

Tři policajti na rohu ulic Belascoaín a San Lázaro. Rey zahnul do ulice Marqués Gonzáles, proběhl ji a úzkými uličkami došel do čtvrti Jesús María. Na hlavních ulicích hlídala policie. Ve vchodu do pavlačového domu v ulici Ánimas seděla strašlivě tlustá paní a osvěžovala se na čerstvém vzduchu. Skoro nahá. Staré obnošené šaty měla málem průhledné od neustálého praní. Byly jí vidět ohromné dudy s obrovitými bradavkami a neuvěřitelně veliké břicho, možná měla pod tou upocenou, kyselou želatinovou hmotou sálající teplo i Venušin pahorek s vlhkou pulzující vaginou a všechny další náležitosti. Možná to všechno existovalo, ale sotva by se k tomu člověk dostal a stokrát se předtím neudusil. Paní nebyla moc stará, něco mezi třiceti a padesáti lety, možná pětadvaceti a pětapadesáti. Nešťastný život má vliv na mnoho věcí, přidává vrásky. Zkrátka… Podívala se na Reye s potměšilým úsměvem. Rey se jí zeptal:

            „Nevíte, kolikátého je dneska?“

Žena se začala překvapeně smát. Jako kdyby ta otázka byla dobrý vtip.

            „Cha, cha, cha, nevím, cha, cha, cha.“

            „Dobrá…“

            „Ale no tak, pojď sem, neodcházej… cha, cha, cha…“

Žena ho popadla za ruku. Měla paže jako šunky a široké, silné ruce. Rey se pokusil vytrhnout, ale nepustila ho. Pevně si ho přidržela a řekla svůdně, anebo se aspoň pokusila působit svůdně a sexy jako vlk před Červenou Karkulkou:

            „Na co potřebuješ vědět datum?“
            „No… na nic… pusť mě, spěchám.“
            „Nechoď nikam… Kam ten spěch?“
            „Pusť mě, kurva!“
Pustila ho a zároveň mu řekla:

            „Jdeme ke mně, abys viděl jak teču proudem… Tos ještě neviděl… jsi ještě dítě… Pojď sem… nechoď pryč… Pojď.“

Rey vzal nohy na ramena a přemýšlel, jak je ta tlustoprdka blbá. „Komu by se chtělo šukat takovýho mastodonta? To bych si to radši padesátkrát udělal sám.“ A velmi podrobně si představil, jak se snaží zvednout ty tuny sádla, střeva a břicho a hledá buchtu a bobra tý ženský. Představil si, jak tu hmotu nadzvedává a ona se směje, on nemůže najít přirození, všude jen pot a špína a kyselý pach. Usmál se. Koneckonců to mohlo být zábavné.

Přidal do kroku. Panovalo hluboké ticho a klid a velká tma, kolem páchly shnilé odpadky. Popeláři sem zjevně už dlouho nezavítali. Na rozích se vršily hromady tlejících odpadků a zápachem vábily potkany, šváby a podobnou havěť. Nechtělo se mu procházet takovou tmou. Trochu osvětlené byly jenom hlavní třídy. Pár černochů ze čtvrti pilo rum, tiše rozmlouvali na zápraží svých dusných mrňavých bytečků. Prý za takové vedro může El Niňo. „Co je to asi za dítě,“ pomyslel si Rey.

            Obyvatelé dalšího bloku seděli venku téměř všichni. Nemohli usnout a brali to filozoficky, chodili se ochladit na ulici, dokud je nepřemohl spánek. Stejně nikdo nepracoval, nikdo neměl směny a nikdo nemusel brzy vstávat. Práce nebyla a všichni si takhle zázračně, beze spěchu žili. Rey kráčel nahoru ulicí Factoría a zastavil se na rohu polozbořeného domu. Ještě stál. Všechno v pořádku. „Tak do toho, musím se rozhodnout,“ pomyslel si. Podíval se po okolí. Nikdo na obzoru. Obezřetně vstoupil do domu, poslepu vyšel po schodech a zaťukal na Magdiny dveře. Žádná odezva. Zámek tam nebyl, takže Magda spala. Znovu zaťukal a s rukou u úst potichu zavolal škvírou: „Magdo, Magdo… Magdalénóó!“

Zkusil to znovu a naléhavěji. Konečně se za dveřmi ozvala Magda:

„Kdo to, kurva, je, když je tolik hodin?“

„Rey.“
„Rey? Rey?“
„Nekřič tak, mluv potichu.“

Magda otevřela dveře. Skoro na sebe neviděli. Magda ho poslepu objala, líbala ho jak šílená, stěží potlačovala vzlyky a tiskla ho k sobě:

„Reyi, už jsem si myslela, že tě zavřeli, lásko moje! Ach Reyi, pro lásku tvý matky, to je dost, že ses vrátil!“

Rey mlčel. Poprvé za svůj život v sobě ucítil něco neuvěřitelně krásného, úplně nevysvětlitelného. Neznámý, ale nádherný pocit, který v něm narůstal. A odpověděl úžasnou, radostnou, naprostou erekcí. Nejradostnější a nejšťastnější erekcí v životě. A pak se milovali jako zvířata, jako nikdy předtím, jeden orgasmus za druhým až do svítání. A tehdy usnuli, tak jak byli, špinaví, ulepení od potu, semene, smogu a sazí. Chrupali na odporném slamníku jako dvě šťastná čuňata.

Magda měla filcky a Rey je od ní chytil. Ale přesvědčila ho, že je měl první on. A při tom zůstalo. I přes filcky a hádku se na tři dny zavřeli doma v neovladatelném šílenství lásky, vášně a sexu. Utratili Reyovy zbylé dolary, a živili se rumem, marihuanou, cigaretami, pivem. Čtvrtého dne se dostavila hrozná kocovina, vyčerpání a svalové křeče, Magda myslela, že je snad těhotná. Rey měl žalud v jednom ohni, i perličky se zanítily. Totéž Magdina kunda a zadek. V teple a vlhku se filcky velmi úspěšně rozmnožily a žraly je zaživa. Žaludky měli podrážděné a překyselené. A jako by toho nebylo dost, zbývalo jim jen dvacet pět centů to znamená pět pesos na černém trhu.

Rey strčil ruku do kapsy, a když zjistil, že má jen tenhle čtvrťák, pocítil uspokojení. Ve skutečnosti ho peníze obtěžovaly, nevěděl, co s nimi. Vzpomněl si na své narozeniny:

„Magdo, už bylo sedmýho ledna?“
„Proč se ptáš?“
„Sedmýho ledna mám narozeniny.“

„Neříkej. Kolikpak je mýmu chlapečkovi? Jen mi to pěkně pověz, udělám ti oslavu s dortem a bonbonama.“

„No tak, neser mě. S tebou se nedá mluvit.“

Přiblížila se k němu. Objala ho a políbila. Teď byli opravdu olezlí a smradlaví, jak se váleli po propocené matraci plné štěnic a vší. Samozřejmě to nevnímali. Cítili se dobře. Magda ho políbila s takovou láskou, že se jí ho podařilo obměkčit:

„No tak, pověz, zlato, kolik ti bude? Myslím… počkej chvíli… Dneska je… Přišel jsi za svítání v neděli čtvrtýho a šukali jsme bez přestání celou neděli, pondělí pátýho a úterý šestýho. Dneska je středa sedmýho ledna. Dneska máš narozeniny!“

„Fakt?“
„Jo. Kolik je ti? Ale vážně.“
„Sedumnáct.“

„Kurva, život se s tebou zrovna nemazlil! Vypadáš tak na třicet.“

„Hele, neser.“

„No vždyť je to jedno. Musíme to oslavit.“

„Oslavit jak, Magdo? Už slavíme tři dny. Nebo čtyři. Já už ani nevím. A kromě toho mám v kapse dvacet pět centů.“

„Něco seženu. I kdyby jen kapku rumu.“

 
 

© Anamarie Wachtlová


Diskuse

Vložil: Karlík, 25.07.2009 15:10
Gutiérrez, Pedro Juan: Král Havany
Ajksův názor nesdílím, myslím, že je to super knížka o snaze hledání kousku krásna mezi hnusem města, kterýmu je úplně u prdele, že v něm totálně prachbídně žiješ. Určitě si jí pořídim. Kaya
Vložil: asf, 08.07.2009 16:21
Gutiérrez, Pedro Juan: Král Havany
Ta knížka je neuvěřitelná sračka. Je mi jasné, že pravý význam zakázaných knih je někde jinde, ale tohle je prostě kubánský Pelc, kterého také nemám rád. Škoda, že poslední 3 knihy edice jsou tak špatné, takhle budu nad koupí další přemýšlet. ajks
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3050x

katalogy

Inzerce