Johnson, Daniel: Bílý král a rudá královna: studená válka na šachovnici

Johnson, Daniel
Bílý král a rudá královna: studená válka na šachovnici

recenze historie

Jestliže už samotné označení „studená válka“ bylo podle autora metaforou, pak pro tuto válku zajišťovaly šachy „jakousi megametaforu, jíž ještě dodávala na významu veledůležitá role této hry v sovětské komunistické společnosti“.

Johnson, Daniel: Bílý král a rudá královna: studená válka na šachovnici, přeložila Petruška Šustrová, Praha, BB/art 2009

Jen málokdy se stává, že by o téže knize obsáhle referovaly hned dvě obsahově dost odlišně zaměřené stanice Českého rozhlasu, jako ČRo 3 – Vltava a ČRo 6. Právě taková situace nastala u knihy Bílý král a rudá královna: studená válka na šachovnici, ve které se originálním způsobem prolíná svět politiky, šachu i svět umění.

Jestliže už samotné označení „studená válka“ bylo podle autora metaforou, pak pro tuto válku zajišťovaly šachy „jakousi megametaforu, jíž ještě dodávala na významu veledůležitá role této hry v sovětské komunistické společnosti“. Rusové mohli zaostávat ve vojenské technologii nebo v hospodářské soutěži, ale na šachovnici dlouho svrchovaně panovali. Bojiště, jež bylo poprvé v dějinách skutečně celosvětové, mohlo zastoupit čtyřiašedesát políček. Protože eskalace politického antagonismu za mlčky schválené meze mohla vést k nevyhnutelnému zničení, nabízel šach podle Johnsona „čistě abstraktní ekvivalent války“. Byla-li studená válka – jako všechny války – pokračováním politiky jinými prostředky, byl šach z těchto prostředků nejintelektuálnější.

Šach byl přitom podle autora nejen „megametaforou“, ale zároveň „symbolem“ studené války i jejího opaku – kultury staré Evropy. Šach osvětluje proces, v němž západní civilizace nakonec zvítězila nad největším ohrožením, na jaké kdy narazila, nad komunistickou diktaturou Sovětského svazu. Johnson se přitom zabývá významnými šachisty, kteří se v onom „politickém boji na šachovnici“ angažovali. Například Bobbymu Fischerovi, který získal titul mistra světa v roce 1972 výhrou „zápasu století“ v Reykjavíku nad sovětským obhájcem titulu Borisem Spasským. Jak konstatuje i Wikipedie, „turnaj byl interpretován jako vítězství USA nad Sovětským svazem“. Postupem doby se však u tohoto šachisty stupňovala jeho výstřednost, jeho antisemitismus a antiamerikanismus. Jak říká Johnson: dokud hrál šachy, zachovávaly mu duševní zdraví, jakmile se jich vzdal, upadl do chorobné mizantropie.

Jak jsem naznačil, Johnson do svého vyprávění na mnoha úrovních zapojuje také téma umění. Především píše o umělcích, kteří se šachům věnovali. Začíná už u Puškina a pokračuje u autorů jako L.N. Tolstoj a Turgeněv. Ti dva podle něj hráli od svých patnácti let a oba byli dobří šachisté. Tolstoj prý byl nevypočitatelnější, řídil se zásadou, že „hlavní snahou člověka nemá být vyhrát za každou cenu, ale pouštět se do zajímavých kombinací“, ovšem při obléhání Sevastopolu dokázal obstát proti knížeti Urusovovi, jednomu z hrstky šachistů, kteří v Rusku v polovině devatenáctého století dosahovali úrovně mistra. Pokud šlo o Turgeněva, ten skončil v silně obsazeném turnaji v Café de la Régence v Paříži druhý a jen těsně prohrál v zápase na šest partií s polským mistrem Maczuským. Propojení šachu a literatury přetrvalo podle Johnsona do dvacátého století tím, že hře byly oddány osobnosti tak vynikající jako Maxim Gorkij, Vladimir Nabokov a Boris Pasternak. Johnson však k uměleckým dílům hojně odkazuje i v dalších kontextech: N. Ščaranského, ruského disidenta a později izraelského politika, který svoji obranu před soudem řídil přesně jako šachovou partii, připodobňuje k hrdinovi Šachové novely S. Zweiga; v souvislosti s počítači schopnými porážet lidi v šachu Johnson interpretuje film 2001: Vesmírná odysea v kontextu studené války tak, že svoboda a humanita amerického ideálu budou vždy triumfovat nad determinismem a nelidskostí stroje, jehož totalitní sklon prý symbolizuje vševidoucí rudé „oko“.

Připomeňme ještě, že jak zmiňovaný Fischer i Ščaranský byli židovského původu: a právě „židovskému faktoru“ je v knize věnována samostatná kapitola. Johnson uvádí, že Židé měli od poloviny 19. století mimořádný podíl mezi šachovými mistry včetně největších šampionů, a rozvádí i různé daleko do historie jdoucí teorie o židovské intelektuální výjimečnosti. Podle Johnsona bylo studium posvátných textů dobrým „návodem ke hře, o které bylo napsáno víc knih než o všech ostatních hrách dohromady. A hra pojednaná tolika knihami měla zvláštní přitažlivost pro první lid Knihy“.

Z ukázky je patrné, že autor někdy balancuje na hraně přílišné exaltovanosti či verbalismu. A je také otázka, jestli Johnson úlohu šachu přeci jen poněkud nepřeceňuje, když tvrdí, že „šach zajistil bezpečný ventil, držící studenou válku pod pokličkou“, a tak „pomohl zachránit civilizaci před sebou samou“. I když ale člověk není žádný šachový nadšenec (jako já), především pro autorovo zdařilé vypravěčské umění i pro jeho schopnost propojovat odlišné kontexty jeho kniha stojí za přečtení.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 91 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

58%čtenáři

zhlédnuto 2234x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce