Úvod
Johnson, Daniel: Bílý král a rudá královna

Úvod

Šach je válečná hra, ale válka není šachová hra. Šach je skutečně nejvyšším vytříbením války. „Šach mat“ znamená doslova „Král je mrtev“.

Šach je válečná hra, ale válka není šachová hra. Šach je skutečně nejvyšším vytříbením války. „Šach mat“ znamená doslova „Král je mrtev“. Ve Windsorském zámku existuje jedovatá připomínka hodnoty šachu pro válkychtivé příslušníky královské rodiny: je tam zachovaná šachovnice (patrně k ní náležela i sada již ztracených figurek), která patřila králi Karlovi I., s latinským nápisem, který nepřestává platit: „Tady se vladař a poddaní mohou střetnout bez krveprolití.“ V roce 1642, kdy pro něj šachovou soupravu vyrobili, bylo pro krále Karla už příliš pozdě: anglická občanská válka, která vedla až k jeho odsouzení a popravě, již začala. Po celou svou historii byl šach spíš vášní intelektuálů než válečníků. Třebaže si jím Napoleon rád krátíval čas, byl na šachovnici právě tak bezmocný, jako byl vynikající na bojišti.

Podobně jako umění a vědy, jejichž chudým příbuzným obvykle bývá, nevzkvétá šach za války, nýbrž v dobách míru. V otevřené společnosti není šach běžně prostředkem pro nějaké politické či vojenské účely; je spíš jednou z podob dosahování štěstí. Jen ve společnosti, v níž je válka trvale obsažena v podobě třídního a etnického konfliktu – jejichž jménem stát zabíjí, nechává vyhladovět, deportuje a vězní vlastní občany po milionech – a která je odloučena od vnějšího vlivu jako v trvalém obleže­ ­ní, se šach mohl stát přípravou na válku. Jedině v okolnostech prvotně psychologického konfliktu – konfliktu, v němž se mohlo použít čehokoli kromě vojenské síly – se mohl šach stát náhradou za vedení války.

Tento konflikt je stále ještě znám jako „studená válka“, pod metaforou, patrně poprvé použitou již v roce 1945 v novinovém článku docela případného autora – George Orwella. Hlubší význam tohoto pojmu se více ozřejmil až v románu, na němž tehdy Orwell tvrdě pracoval. Jenže román 1984, obsahující děsivou vizi totalitního světa, v němž panuje stav neustálé války, byl uveřejněn až o čtyři roky později, v roce 1949.

Do té doby už pojem „studená válka“ vstoupil do obecného jazyka a obvykle byl připisován Bernardu Baruchovi, jednomu ze zahraničně- -politických poradců prezidenta Trumana. V projevu k zákonodárcům Jižní Karolíny v dubnu 1947 Baruch prohlásil: „Nenechme se oklamat – nacházíme se dnes uprostřed studené války.“ O rok dříve se Baruch pokoušel předejít této pohromě tím, že přesvědčil Trumana, aby navrhl předat celý americký arzenál atomové techniky Organizaci spojených národů pod podmínkou, že Sovětský svaz učiní totéž. Stalin odmítl, přestože Spojené státy měly do roku 1949 atomový monopol. Baruchův plán byl posledním pokusem zabránit novému závodu ve zbrojení, při němž bylo poprvé v sázce přežití lidské rasy. Poté byla strategická reakce na studenou válku shrnuta do jiné metafory: „zastrašování“.

Studená válka tedy byla prvním příkladem toho, z čeho se stal celý metaforický slovník, hrozivé rétoriky, jíž se rozlomený svět, v němž nebyla ani válka, ani mír, snažil popsat své strašlivé dilema. Byla to především konfrontace ideologií, zabalených do filozofie, a to znamenalo, že jazyk obsahoval slogany, superlativy a napůl strávenou teorii: železná opona, zadržování, vytlačování, odstrašování, vzájemně zaručené zničení, Ostpolitik, détente, říše zla. Co studené válce chybělo v činech, vyrovnávala slovy.

Šach pro tuto psychologickou válku zajišťoval jakousi megametaforu, jíž ještě dodávala na významu veledůležitá role této hry v sovětské komunistické společnosti. Rusové mohli zaostávat ve vojenské technologii nebo v hospodářské soutěži, ale na šachovnici svrchovaně panovali. Bojiště, jež bylo poprvé v dějinách skutečně celosvětové, mohlo zastoupit čtyřiašedesát políček. Protože eskalace politického antagonismu za mlčky schválené meze mohla vést k nevyhnutelnému zničení, nabízel šach čistě abstraktní ekvivalent války. Byla-li studená válka – jako všechny války – pokračováním politiky jinými prostředky, byl šach z těchto prostředků nejintelektuálnější. Tím, že šach zajistil bezpečný ventil, držící studenou válku pod pokličkou, pomohl zachránit civilizaci před sebou samou.

Šach mohl tuto roli hrát docela jednoduše vzhledem k tomu, že v letech 1948–1972 neměl žádný Američan šanci se sovětské nadřazenosti přímo postavit. Neohrabaný systém kvalifikačních turnajů a zápasů řízený světovou šachovou federací FIDE působil v neprospěch západních velmistrů, kteří postrádali zázemí zajišťované sovětským šachovým aparátem financovaným státem. Zejména Američané se cítili zklamaní a toužili udělat v síti zkrat. V roce 1952, kdy studená válka zuřila na plné obrátky, prohlásil list New York Times, že vůdčí americký velmistr Samuel Reshevsky je „šachovým mistrem svobodného světa“, a hodil rukavici návrhem na uspořádání mistrovství světa mezi ním a sovětským mistrem světa Michailem Botvinnikem. Je to, tvrdily noviny, „jediný typ sovětsko-amerického konfliktu, který celé lidstvo uvítá“.

Z Kremlu se však neozvala žádná odpověď na tento ani na žádný jiný návrh, jímž by se obcházela oficiální procedura výběru vyzývatele. Po čtvrt století byli jak mistři světa, tak jejich vyzývatelé jen sovětští občané. Jakmile jednou obrovské sovětské úsilí získat mistra světa v šachu uspělo, hodilo se Kremlu držet si boj o prvenství doma v rodině. Nemohl nic získat, ale naopak všechno ztratit návratem k dobám, kdy směl vyzvat mistra světa kdokoli, jen když si dokázal najít podporovatele. Když na sklonku padesátých let zahájil Bobby Fischer svůj zdánlivě neúprosný postup k vrcholu, byly použity čestné i nečestné prostředky, jen aby ho zastavily, než se dostane příliš blízko. Šach se stal divadlem psychologické války. A když se stal hrozbou Viktor Korčnoj – disident a emigrant, a tudíž v očích Kremlu nevýslovný zrádce –, stalo se udržení titulu mistra světa v sovětských rukou záležitostí tajné policie právě tolik jako velmistrů.

Tato kniha je příběhem, jak se šach dostal k sehrání tak jedinečné úlohy: byl zároveň symbolem studené války i jejího opaku – kultury staré Evropy, která nějak přežila. Šach osvětluje proces, v němž západní civilizace nakonec zvítězila nad největším ohrožením, na jaké kdy narazila. Příběh šachu za studené války poskytuje poučení pro zacházení se současnými a budoucími hrozbami této civilizaci. Jak říká Bílá královna Alence v knize Za zrcadlem, a s čím se tam Alenka setkala: „Paměť, která sahá jen dozadu, je paměť chatrná.“

1) Z Bagdádu do Sankt Petěrburgu

Šach je dobré podobenství a špatný učitel. Garry Kasparov, jenž je možná největším šachistou, jaký kdy žil, je přesvědčen, že nás šach učí strategii přežití, a napsal knihu, která to potvrzuje: Jak život napodobuje šachy. Filozof, který hrál šachy, Moses Mendelssohn byl možná chytřejší: „Šach je příliš vážný na hru, ale je příliš hrou, než aby se dal brát vážně.“ Nejméně patnáct století však se v naší civilizaci těší umírněnému, ale jedinečnému postavení. Sloužil jako základ kázání a etiky ve středověké a renesanční literatuře – nejslavnější byla Knížka o hře šachové, jejímž autorem byl Jacobus de Cessolis (kolem r. 1300), jedna z prvních knih, které Caxton vytiskl anglicky – a od té doby velice obohatil jazyk. Pokaždé, když mluvíme o držení nepřítele v šachu, o tom, že se s někým zachází jako s pěšákem, nebo o politickém patu, používáme šachového slovníku. Existují i méně zřejmá přejatá slova, jako exchequer (státní pokladna, v angličtině pochází z šachovnicové – chequered – tabule královské účtárny), gambit (zahajovací lest, z italského slova gambetta) nebo ohrožení (anglicky jeopardy ze středověké šachové úlohy – juperty).

Ruské slovo pro šach, šachmaty, je prostá transkripce perského šáh mat („král je mrtev“), které je rovněž původem anglického slova „checkmate“ (šach mat). Soudí se, že šach vznikl v Indii mezi bud­ dhisty na březích Gangy, možná jako světská podoba náboženského obřadu, do něhož patřily kostky jako prostředek k věštění nebeských úmyslů. Kolem roku 625 našeho letopočtu se dostal do Persie, kde ho převzali arabští dobyvatelé. Záhy ztratil jakékoli spojení s buddhismem a byl spojován s rychlým šířením islámu. Je tudíž pravděpodobné, že se slovanské národy naučily hrát šachy od muslimů dost brzy v dějinách této hry, možná od kupců na obchodních cestách od Kaspického moře po Volze do prvního státu na Rusi, jehož hlavním městem byl Kyjev.

Islám v dějinách šachu dominoval mnohem déle než sovětský komunismus. V literatuře se poprvé objevuje středověká forma šachu (čaturanga v sanskrtu, čatrang v perštině nebo šatrandž v arabštině) začátkem sedmého století v časové souvislosti se životem Muhammada a ve stopách arabských dobyvatelů se hra šířila západním směrem. Prorokův zeť Alí, zakladatel šíitské větve islámu, byl, jak se předpokládá, prvním muslimem, který se setkal se šachem přineseným do Arábie z Persie. Do osmého století, napsal historik šachu H. J. R. Murray, „se šach už stal populární hrou po celém území islámu, od Španělska po břehy Indu“. V prvních dvou stoletích islámu bylo postavení šachu nejasné. Před zákazem, jímž korán postihuje hazardní hry a zobrazování, ho zachránila důležitost, jakou má pro islám džihád. Vzhledem k tomu, že šach je válečná hra, mohl být užitečný pro bojovníky – a tudíž byl povolen.

Poté se šach stal nedílnou součástí vysoké kultury na dvorech umájjovských chalífů a od osmého století i nové dynastie Abbásovců, kteří vládli obrovské říši prostírající se od Bagdádu přes většinu Blízkého východu a severní Afriky. Nejmocnější z abbásovských chalífů, Hárún ar-Rašíd (vládl 786–807) byl obklopen velmistry a historiky šachu, jako byl as-Sulí, vedle astronomů, chemiků a lékařů, jimiž je jeho dvůr proslulý do nynějška. V Tisíci a jedné noci – jež podle legendy vznikla na Hárúnově dvoře, ale kterou moderní věda sleduje k daleko starší perské sbírce lidových pohádek, které jsou již ztraceny, ale byly kolem roku 850 přeloženy do arabštiny – se dozvídáme, že středověký islám dovoloval hraní šachu ženám stejně jako mužům. V jednom příběhu je chalífovi řečeno, aby koupil mladou otrokyni, která ho třikrát za sebou porazila. Když ji vyzval, aby si určila odměnu, prosila o odpuštění pro někoho jiného, a ne o vlastní svobodu. Dívčina astronomická cena, 10 000 dinárů, prokazuje, že ji chalífa u šachovnice pokládal ještě za cennější než v harému.

Šest století po Hárúnovi oceňoval šach neméně jiný muslimský mocnář, Timur Chromý neboli Tamerlán (Marloweův Tamburlaine Veliký), který dal dokonce jméno Šáh-Rukh (král-věž) svému synovi, o jehož narození se dozvěděl při hraní šachů, stejně jako městu, které vybudoval na březích řeky Syrdarji na území moderního Kazachstánu. Jistý řecký historik uvádí, že Tamerlán hrál šach se svým synem i ve chvíli, kdy byl k jeho stanu přiveden zajatý turecký sultán Bayezit. U Tamerlánova dvora v Samarkandu měl jeho oblíbený právník a vědec Ala’addín at-Tabrízí přezdívku Alí aš-Šatrandží („Alí šachový mistr“). Soudobé prameny nám říkají, že tento Ala’addín dokázal hrát simultánně naslepo čtyři hry najednou a že sepsal pojednání o šachu, kde je zaznamenáno asi jedenadvacet pozic z jeho partií. Protože rozsáhle cestoval a porážel všechny příchozí, má Ala’addín jisté právo být pokládán za prvního mistra světa. Tamerlán mu s oblibou říkal: „Nemáš soupeře v říši šachu, právě tak jako já žádného nemám v moci; nelze najít žádného muže, který by dokázal takové divy jako já a ty, můj pane Alí, každý ve vlastní oblasti.“

Není jasné, jak dalece je tato skutečná osoba v legendě sloučena s Ala’addínem z Tisíce a jedné noci. Historický Ala’addín neměl žádného džina z kouzelné lampy, byl spíš génius, který dokázal kouzla na šachovnici. V jistém smyslu byla role sovětských šachových mistrů světa v říši Lenina, Stalina a jejich nástupců analogií Ala’addínovy role na Tamerlánově dvoře. Byl tam ovšem jeden rozdíl: velcí chánové komunismu zacházeli se svými poddanými obecně právě tak krutě jako Tamerlán, který se rád označoval za „metlu Boží“, ale zločinci, kteří vládli v sovětském impériu, s pouhými šachovými mistry tak zdvořile jednat nedokázali.

Moderní šachová pravidla, která hru zrychlila posílením figur, jako jsou královna a střelec, se objevila v renesanční Itálii na sklonku patnáctého století. Ve středověkém šachu byla královna (v muslimských zemích „vezír“ nebo „rádce“) mnohem slabší figura než věž či dokonce král, postupovala diagonálně jen o jedno políčko. Střelec (na Východě „slon“) se rovněž pohyboval diagonálně, jen přeskakoval přes sousední pole. Nová podoba šachu se ze Západu brzy rozšířila do Moskevského knížectví, když byly začátkem šestnáctého století za vlády velikého knížete Ivana III. zavedeny obchodní trasy. Šach dlouho odsuzovala pravoslavná církev, která si hru spojovala s kacířstvím a čarodějnictvím, nemluvě ani o kostkách a jiných podobách hazardu. Docházelo k opakovaným pokusům šach v Rusku potlačit. Sami carové však na něm byli tak závislí, že nebylo možné žádný zákaz prosadit.

Ivan Hrozný, první vládce Ruska, který přijal titul car, u šachovnice nakonec zemřel. V roce 1584, právě když se chystal hrát šach s opatrovníkem svého syna Fjodora Borisem Godunovem, který se nakonec stal jeho nástupcem, utrpěl car jakýsi záchvat. Za tuto podrobnost vděčíme soudobému vylíčení anglického vyslance sira Jeromea Hor­ seyho. Královnu Alžbětu I., která ho do Ruska vyslala, takové podrobnosti zajímaly, protože sama hrála šachy velice dobře. Středověká a renesanční etiketa povolovala ženám v šachu stejné postavení jako mužům, hájemstvím mužů se hra stala až později. V deníku královnina vyslance do Moskevské říše sira Jeromea jsou zaznamenány dramatické okolnosti carova skonu:

Svolává své muže (všichni zachraňují krále, který se nemůže žádným způsobem na prázdné šachovnici udržet): jeho hlavní favorit a Boris Fjodorovič Godunov a další kolem něj. Car ve svém zavšiveném rouchu, košili a lněných nohavicích omdlévá a padá naznak. Veliký nářek a zděšení; jeden posílá pro Aqua vita, jiný k apatykáři pro měsíček a rů­ žovou vodu, a jsou povoláni jeho duchovní otec [zpovědník] a lé­ kař. Mezitím se udusil [zalkl] a zemřel.

Historici stále ještě diskutují o tom, zda Ivana otrávil Boris, nebo zda zemřel z přirozených důvodů, ale o jejich společné oddanosti šachu není sporu. Je jen přirozené, že Sergej Ejznštejn (sám vášnivý šachista) zařadil do svého třídílného filmu Ivan Hrozný (1944) jednu z nejlepších šachových scén v celé kinematografii. Tento car byl více než Stalinův hrdina: byl jeho alter ego. Čím víc sílila jeho paranoia, tím víc se diktátor s carem identifikoval – až do té míry, že Ejznštejnův filmový epos nebyl Stalinovi dost hagiografický. Herci, jejichž rysy byly shledány příliš židovskými, byli vyřazeni, a do podezření se dostal také režisér. Druhá část trilogie byla oknem do duše cara trýzněného vinou. Když ji Stalin zhlédl, rozzuřil se, takže film byl uvolněn k promítání až po jeho smrti, v roce 1958. Nedokončený třetí díl – Spiknutí bojarů – byl na Stalinův rozkaz zničen. Navzdory nátěru marxistické ideologie a evropské kultury byl Sovětský svaz návratem k orientální despocii Ivana Hrozného.

Jeden koníček tito orientální a osvícení despotové měli společný – byl to šach. Velcí ruští příznivci Západu, Petr I. i Kateřina II., sdíleli vášeň Ivana Hrozného pro šach. Jejich figurky i šachovnice jsou vystaveny v Ermitáži vedle souboru od Fabergého, který byl vyroben pro Mikuláše II. Pro většinu Romanovců zůstal šach tím, čím býval u renesančních dvorů: zábavou zasvěcenců určenou pro povznesení královské, vojenské a církevní elity. Napoleonovou zásluhou se tisíce ruských důstojníků hru naučily od svých francouzských protějšků za okupace Paříže v letech 1814–15 a přinesly si ji zpátky domů. Šach tedy za svou popularitu v Rusku nevděčí ruskému, nýbrž francouzskému imperátorovi.

Rusové, kteří se chopili šachu po napoleonských válkách, patřili k nové třídě, vzdělané elitě, která vešla ve známost jako inteligence. Nejen v Rusku, ale všude v Evropě a v Americe postavení šachu zřetel­ ně od­ ráželo růst této skupiny. Dobrým výchozím bodem příběhu o lásce inteligence k šachu je obraz zachycující jedno z velkých setkání mo­ derní doby: skupinový portrét, který v roce 1856 namaloval Moritz Daniel Oppenheim. Jsou na něm zobrazeni tři velcí myslitelé osmnáctého století: dramatik Gotthold Ephraim Lessing, švýcarský duchovní Johann Caspar Lavater a židovský filozof Moses Mendelssohn. Centrem obrazu, kolem kterého jsou tato světla osvícenství rozmístěna, je šachovnice.

Není to náhoda. Lessing a Mendelssohn se poprvé setkali v roce 1754 poté, co jejich společný přítel Mendelssohnovi doporučil již oslavovaného Lessinga jako šachového partnera. Bylo to osudové setkání dvou pozoruhodných myslitelů stejně jako dvou kultur. V Moudrém Natanovi, hře, která se stala nejen trvale nejpopulárnějším dílem svého autora, ale také jedním z vrcholů evropské civilizace, zobrazuje Lessing Mendelssohna jako Natana: moudrého, osvíceného a židovského.

Hra je namířena proti judeofobii kontinentálního osvícenství, jehož čelní představitelé počínaje Voltairem velmi rádi dávali příklad odvážného odporu proti předsudkům tím, že se ušklíbali nad menšinou, která byla předsudkům vystavena mnohem víc než tyto „moudré hlavy“ samy. Symbolika křesťana Lessinga a Žida Mendelssohna, kteří se scházejí u šachové hry, je velmi významná. Rozvoj šachu od zábavy k umělecké a vědecké zralosti byl umožněn pouze židovskou asimilací, která proměnila německojazyčné Bildungsbürgertum neboli vzdělanou střední třídu střední Evropy v nositele moderní kulturní revoluce. Tato německo-židovská symbióza – vždycky nejistá, obvykle jednostranná a nakonec odsouzená antisemitismem – zajišťovala kulturní prostředí, v němž se šach mohl stát čímsi mnohem závažnějším než rozptýlením: intelektuálním odpočinkem par excellence, který si zasloužil seriózní studium vážných lidí.

V Moudrém Natanovi je šach vykreslen jako soukromá vášeň neméně osvíceného sultána Saladina, kterému dá mat jeho intelektuální sestra Sittah. (O skutečném Saladinovi se předpokládá, že učil Richarda Lví srdce hrát šachy v době, kdy byl Richard jeho vězněm.) Pro Lessingovy kosmopolitní intelektuály byl šach dokonalým mostem k překonávání předsudků, ať už náboženských, rasových, národnostních či sexuálních.

Jenže postavení šachu v osvícenství nebylo jednoznačné. Hra fascinovala mnohé přední osvícence, od filozofa a matematika Gottfrieda Wilhelma Leibnize (který předvídal šachový počítač a pokládal šach za vynikající duševní disciplínu) po encyklopedistu Denise Diderota (jehož román Rameauův synovec, napsaný v letech 1761–1774, dodal nesmrtelnost kavárně Café de la Régence, kde se za ancien régime scházeli nejlepší evropští mistři). Avšak šach, který byl elegantní zábavou už od svého prvního rozkvětu na bagdádském dvoře Hárúna ar-Rašída o dvanáct století dříve, byl stále ještě všeobecně pokládán za frivolní rozptýlení nepracující třídy spíš než za seriózní činnost, natožpak zaměstnání.

Během devatenáctého a začátkem dvacátého století se šach stal oblíbenou soutěžní činností, pořádaly se mezinárodní turnaje, které přitahovaly zájem veřejnosti. Nebyl už pouhým hájemstvím elity. Thomas Henry Buckle, jehož vlivné Dějiny civilizace (1857–61) vyznačují vrchol viktoriánského náboženství pokroku, byl jedním z nejsilnějších šachistů své doby – ale také jedním z posledních skutečných amatérů, kteří ve hře dosáhli pravého mistrovství. Vzrůst globálního kapitalismu, počínající v polovině devatenáctého století, vytvořil dostatečnou prosperitu, aby mohla udržovat vzkvétající transatlantické společenství, a národní mistři, jako byli Angličan Howard Staunton a Američan Paul Morphy, budili vlasteneckou pýchu. Za turistické lákadlo nepokládala šach jen hlavní města, ale i lázně a přímořská letoviska evropské buržoazie. Obrovské nové městské bohatství zajistilo prostředky pro desítky mistrů, kteří si vydělávali na nejisté živobytí vyhráváním cen na turnajích se svými kolegy, hraním s mnoha amatéry najednou při „simultánních produkcích“, učením dětí bohatých nebo psaním šachových rubrik do tisku. Stále však existovalo napětí mezi těmi mistry, které motivovala estetika – šach jako umění samo o sobě –, a těmi, kteří to dělali pro obživu. Jako mnohé jiné činnosti, od sportu po vědu, byl šach vtažen do debaty, již v devatenáctém století vedli džentlmeni a hráči, amatéři a profesionálové.

Šach, jenž vylučoval náhodu, a tudíž i odrazující ničivou neřest hráčství, byl jednou z mála her, které byly hodny džentlmenů. (Dosud to trvá, šach je jediná hra povolená ve Westminsterském paláci – karty a ostatní hazardní hry jsou přísně zakázány.) Pro někoho z toho vyplývalo, že šach má být striktně vyhrazen amatérům. Ještě v knize Lewise Carrolla Za zrcadlem (1871) je šach pokládán za dětskou zábavu, srovnatelnou s karetními hrami – i když Carroll byl příliš dobrý logik na to, aby byl slepý k hlubšímu potenciálu šachové hry. Avšak Howard Staunton, největší šachová osobnost viktoriánské Anglie, neviděl nic nedospělého na hře, jež mohla soutěžit s jeho celoživotním zaujetím shakespearovskou vědou – a rozhodl se předvést její mužné přednosti. Šach není „výmluva za nečinnost“, napsal. „Šach je míněn jako zábava nadaných lidí s praktickou energií, lidí, kteří jsou si plně vědomi odpovědnosti za svou společenskou existenci, lidí, kteří i při zábavě touží utužovat a povzbuzovat své intelektuální schopnosti až k nejzazší mezi.“ I Staunton však silně pociťoval, že šach „nikdy nemůže být profesí. Může do velké míry posilovat myšlení profesionála, ale nikdy se nesmí stát předmětem jeho života.“

Amatérští džentlmeni přirozeně stále měli vyšší postavení než profesionální kavárenští šachisté. Jen hrstka předních mistrů dosáhla význačnosti v jiných profesích (Adolf Anderssen byl ředitel školy, Ignaz Kolisch bankéř, Siegbert Tarrasch lékař, Amos Burn obchodník, Milan Vidmar inženýr, Ossip Bernstein právník), kdežto jiní hodnotili své akademické a literární úspěchy (Howard Staunton a Emanuel Lasker) nebo své společenské postavení (Paul Morphy a José Raúl Capablanca) mnohem výše než svůj šach. Do roku 1900 však už šach na nejvyšší úrovni nebyl hrou pro amatéry, třebaže profesionály nezbytně pokořovalo hrát za almužnu s každým, kdo přišel: pojem „kavárenský šachista“ se ve skutečnosti stal nadávkou. Šach naopak aspiroval na postavení uměleckého nebo vědeckého oboru. Do roku 1914 prožíval šach zlaté období, přinejmenším v Rusku.

Poslední ruský car byl zároveň první, který považoval šach za něco víc než elegantní rozptýlení. Mikuláš II. zajistil, že se ruský šach do revoluce točil kolem Sankt Petěrburgu. Proběhly tam tři velké mezinárodní turnaje, v letech 1895, 1909 a 1914, a všechny byly uspořádány pod Mikulášovou záštitou. Třebaže se car nijak nepokusil udělat ze šachu národní hru, natožpak aby ho používal k výkonu totalitní moci, jak to pak dělali Sověti, ruští šachisté instinktivně pohlíželi na samoděržavného vládce vší Rusi jako na člověka, který osvíceně despoticky vládne zábavě, jež zaujala vznikající buržoazii stejně jako aristokracii. Doufali, že se záštita Mikuláše II. rozvine do nějaké centralizované organizace šachu s hierarchickou autoritou. Slabé dozvuky tohoto patricijského pohledu na šach se ozývaly ještě poté, co první světová válka, revoluce a občanská válka Rusko ožebračily, a to do té míry, že se moskevští šachisté v roce 1922 složili a koupili krásnou šachovou soupravu a šachovnici jako dar Leninovi, který v tomto případě – jako i v mnoha jiných – zastával tradiční úlohu cara.

První turnaj v Sankt Petěrburgu na přelomu let 1895–96 byl čtyřstrannou soutěží, při níž každý ze čtyř největších tehdejších mistrů sehrál krátký zápas o pěti partiích proti každému z ostatních. Ně­ mecký mistr světa Emanuel Lasker vyšel z turnaje jasně první, zvítězil v jednotlivých zápasech se všemi ostatními. Svrchovaně nadaný a všestranný Lasker hrál šachy vždy na nejvyšší úrovni a udržel si titul mistra světa dvacet sedm let – to je rekord, který nejspíš už nikdy nebude překonán. Jeho poražený soupeř Wilhelm Steinitz skončil navzdory svému věku druhý, mladý Američan Harry Pillsbury byl třetí a ruský mistr Michail Čigorin čtvrtý. Výsledek povzbudil Steinitze, aby Laskera vyzval k odvetnému zápasu o titul, což bylo u devětapadesátiletého člověka pozoruhodné. Ten se rovněž hrál v Sankt Petěrburgu, ale Steinitz těžce prohrál. Ve skutečnosti trpěl nerozpoznanými srdečními potížemi, jejichž vedlejším důsledkem byl záchvat šílenství vedoucí k jeho dočasnému umístění v blázinci. Historky o tom, jak si Steinitz představuje, že hraje šachy s Bohem, lahodily schadenfreude (škodolibosti) jeho soupeřů a podněcovaly posměch lidí, kteří si – tenkrát i dnes – mysleli, že člověk, který věnoval život šachu, rozhodně musí být šílenec.

Lasker se o třináct let později, v roce 1909, do Sankt Petěrburgu vrátil a poprvé se setkal se skutečnou konkurencí ze strany mladšího hráče, jímž byl Akiba Rubinstein. Mistr světa s ním svou partii prohrál a musel se hodně namáhat, aby se s Rubinsteinem podělil o první místo. Rubinstein byl polský Žid z chudé chasidské rodiny, a protože Polsko bylo provincií Ruské říše, byl poddaným cara. Nepředvídatelnost záštity však znamenala, že pro Rubinsteina nebyl uspořádán žádný zápas o mistrovský titul, třebaže v něm tehdy Lasker viděl svého nejpravděpodobnějšího nástupce. Rubinsteina postupně opouštělo duševní zdraví, jež bylo vždycky nejisté, a posledních třicet let života strávil v sanatoriu. Tím, kdo byl skutečně předurčen stát se mistrem světa, a to skoro na dvacet let, však byl sedmnáctiletý vítěz menšího turnaje v roce 1909, na němž první cenou ani nebyly peníze, nýbrž „velkolepá váza z carské porcelánky“, věnovaná carem Mikulášem II. Mladík se jmenoval Alexandr Aljechin. Narodil se v privilegované rodině, jeho otec byl šlechtic a člen carské Dumy, což pro Aljechina znamenalo, že za bolševické revoluce o všechno přišel. Jeho touze ovládnout světový šach však nic nemohlo stát v cestě. Sověti opovrhovali jeho politickými postoji, ale napodobovali jeho profesionalismus.

Poslední ze tří sanktpetěrburských mezinárodních turnajů se konal v roce 1914. Hrálo se v bohatě zdobených místnostech Sanktpetěrburského šachového klubu a tato událost byla nejlepší ze všech. Jediní, kdo nápadně chyběli, byli kvůli politickému napětí rakousko-uherští mistři – o pouhé dva měsíce později došlo k vraždě v Sarajevu. Právě na tomto turnaji udělil car Mikuláš II. pěti finalistům oficiálně titul „velmistr“. Byl to ještě ryze čestný titul, o němž nebylo do šedesátých let 20. století nijak přesně rozhodnuto, ale zněla v něm ozvěna středověkých vojenských náboženských řádů i současnějšího svobodného zednářství, což šachové hře propůjčovalo jistou tajemnost. O turnaji hojně referoval tisk: jen v samotné Británii zaměstnávalo dopisovatele, kteří o něm psali, asi patnáct celostátních listů. Pro New York Evening Post psal o události zprávy sám Emanuel Lasker. Znakem vzestupu postavení šachu bylo i to, že odměna za účast mistra světa, 4000 rublů, byla mnohem vyšší než první cena, která činila 1200 rublů. Byla to nevídaná částka, ovšem Laskerův starý soupeř Tarrasch to komentoval: „Ne­ shledávám ji nijak nadměrnou. Za to, jak skvěle hraje, by si klidně zasloužil ještě větší bonus.“ Po rozhodující partii mezi Laskerem a stoupající hvězdou z Kuby, Josém Raúlem Capablankou, vzrušené obecenstvo porušilo normálně přísnou etiketu mlčení: vybuchl potlesk a oslavné volání, které trvaly několik minut. Lasker v tomto turnaji zvítězil stejně jako v obou předchozích, ale tentokrát mu jen senzační pozdní vzepětí umožnilo překonat Capablanku. Nešťastný Rubinstein byl zastíněn. Aljechin, který prokázal, že je dost dobrý, aby mohl soutěžit s ostatními velmistry, se umístil jako třetí. Tato trojice – Lasker, Capablanca a Aljechin – zůstala pro příští generaci nejslavnějšími jmény až do éry sovětské dominance, jež začala po druhé světové válce.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Johnson, Daniel: Bílý král a rudá královna. Studená válka na šachovnici. Přel. Petruška Šustrová, BB/art, Praha, 2009.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse