Silva, Lorenzo: Bolševikova slabina

Silva, Lorenzo
Bolševikova slabina

ukázka beletrie zahraniční

Ženská popojela, já popojel taky a strážník zatím navigoval zoufalce, co se mohli potrhat nad tím, jak jsem si to polepil. Hledal jsem papíry od auta, pojištění, propisku a našel jsem všechno kromě propisky.

Lorenzo Silva: Bolševikova slabina, přeložila Eva Blinková Pelánová, Garamond, Praha 2009, 180 stran

Bylo pondělí, a jako každé pondělí mě duše tížila přímo mezi nohama. Jednou odpoledne mě napadlo, že duše je vlastně třetí varle, visí mi tam a je mi k užitku zhruba stejně málo jako tamty dvě. Od té doby, když je pondělí a duše mě tíží, když je jiný den a duše mě tíží, když mě duše tíží, že ani nevím, co je za den, cítím tu bouli, tu tíhu mezi nohama, jak se dře o elastický materiál, ze kterého se vyrábějí slipy.

Nebýval jsem vždycky chlápek s duší mezi nohama. Dlouhá léta jsem ani nemluvil sprostě a další spoustu let jsem disponoval bohatým a vybraným slovníkem. Teď jsem se rozhodl, že život nestojí za víc než pět set slov a nejvýstižnější jsou ta sprostá, ale nemyslete si, nebyl jsem na tom takhle od začátku, k tomu jsem dospěl časem. Někteří frajírkové se hrnou tam, kde jsem já teď, hned po narození a už se odtamtud nehnou. Já jsem se sem dostal přes jiná místa a na některých to vonělo mnohem líp, třebaže mi to nikdy dlouho nevydrželo. Možná máte pocit, že by se spíš vyplatilo být hned od začátku jedním z těch machrů, co nepoznali svět a ani nebyli na místech, kde to voní mnohem líp. Já ten pocit mám. Kdybych si celý život frajeřil, nic by mi teď nechybělo a nemusel bych myslet na to, že tenkrát bylo pondělí a duše mě tížila ve slipech.

Pondělí, které si vybavuju, začalo stejně otravně jako každé jiné pondělí. V rádiu blábolilo pět kreténů o tom, co řeklo jiných pět kreténů, aby den na to dalších pět kreténů (někteří z nich shodní s těmi z předchozího dne) zas žvanilo o tom, co tihle kreténi řekli, a tak až do nekonečna, je to kafemlejnek pro skupiny o pěti kreténech. Vzhledem k tomu, že moje schopnost vzdorovat debilitám se časem oslabila, pustil jsem kazetu a padl jsem zrovna na jednu z těch, co jsem si na ně před lety nahrál toho otrapu Bacha. Přestože jsem všechny přemazal jinou, vhodnější hudbou, někdy se kusy jeho otravných kantát vynoří, furt stejná muzika i slova kolem dokola. Přetočil jsem kazetu o kousek dopředu a vypálilo na mě Breaking the Law od skupiny Judas Priest. Nechal jsem to tak, ne že by mě Judas Priest nějak brali, stejně je to jen banda mániček, co párkrát dostali fajn nápad, ale protože dělali kravál, a to mi zabraňovalo myslet. Chtěl jsem se především zbavit toho, kvůli čemu mě tížila duše, což bylo totéž jako vždycky: je pondělí (debilní pondělí), je brzo (debilně brzo), jsem v autě (debilním autě), v dopravní zácpě (debilní zácpě), nevím, jestli mám kravatu nechat navrch, nebo ji protáhnout pod bezpečnostním pásem (debilní kravatu pod debilním pásem); jedu do práce, kde ubíjím čas, a za to mi dávají peníze, abych si nakoupil jídlo, zaplatil za byt, za auto, za kravatu, za rádio a za cédéčka, odkud si nahrávám Judas Priest na kazety (debilní práce, debilní čas, debilní peníze, debilní jídlo, debilní byt atd.); tak a teď to strážník na náměstí Cibeles stopne, aby mohla jet dál auta dolů po Alcalá, kdežto my, co přijíždíme od Prada, si můžeme tak akorát trhnout nohou (debilní strážník).

O čem jsem přemýšlel, na to si můžu lehce vzpomenout, protože o tom přemýšlím často a už to umím zpaměti. A na strážníka taky, protože každé ráno dělá to samé. Na Bacha a Judas Priest si vzpomínám, a tady právě začíná celá záležitost, protože sotva jsem narazil na Breaking the Law, auto přede mnou na fleku zastavilo, a jak jsem se zabýval autorádiem, napral jsem to do něj v okamžité rychlosti dvacet dva za hodinu, což není moc, když má člověk – jako den co den já – překonat devatenáct kilometrů do práce, ale zase je to dost na to, aby se jedno auto roztřískalo o druhé.

V tu chvíli se na mě sesypalo boží dopuštění, a to v následujícím pořadí: z auta přede mnou vyleze kráva v kostýmku od Chanela a začne mi nadávat do blbců a buzerantů, k halence se jí to každopádně nehodí, strážník, ten kus ťulpase, vyvalí oči, ani nevyndá z pusy píšťalku a rozhodným krokem zamíří k místu neštěstí; ti za mnou troubí ze všech sil, schválně jestli mi z toho rupne v bedně; bezpečnostní pás vzdoruje mým pokusům povolit ho, abych ho mohl odepnout, protože zřejmě tahám trochu víc, než je síla, kterou výrobce pokládá za přiměřenou; máničky z Judas Priest se zřejmě snaží rozflákat bicí, basovku i všechny kytary.

 Když jsem konečně zvládl bezpečnostní pás a vylezl z auta, kráva v kostýmku a strážník se už očividně sčuchli. Sotva jsem vystrčil ksicht, strážník štěknul:

„Koukejte odstranit ten vůz. Copak nevidíte, že překážíte?“

„Možná by pomohlo, kdyby se hnula nejdřív ona,“ odpověděl jsem nepříliš chytře. „Narval jsem jí to do zadku.“

„Slyšíte toho prasáka?“ zavřeštěla ta ženská. „Posluž si u svojí matky!“

„Tak jo, ale jestli s autem neuhnete, se nehnu ani já, a strážník nebude moct obnovit provoz, což by teď rád udělal.“

„Mladá paní, buďte tak hodná,“ vmísil se strážník, „a snad celou věc vyřešíme co nejrychleji.“

Ženská popojela, já popojel taky a strážník zatím navigoval zoufalce, co se mohli potrhat nad tím, jak jsem si to polepil. Hledal jsem papíry od auta, pojištění, propisku a našel jsem všechno kromě propisky. Nebyl jsem na vrcholu blaha z toho, že budu muset strážníka nebo tu ženskou požádat o propisku, neboť ten milý evropský formulář hlášení o nehodě je průpisný, takže když dojde na vyplňování, svůj skvělý Mont Blanc Meisterstück si můžeš strčit, kam se ti zlíbí. Vylezl jsem z auta, smířený s osudem a v očekávání další pecky. Ženská mi dál nadávala, a jak jsem vystoupil, zapochybovala:

„Podařilo se ti snad někoho přemluvit, aby tě pojistil, debílku?“

„Kdyby tu nebyl strážník, takhle byste se mnou nemluvila.“

„A proč jako? Co bys teda udělal, kdyby tu nebyl strážník?“

Nakopal bych tě do prdele, ty píčo jedna, pomyslel jsem si, ale řekl jsem:

„Nejspíš bych se zdekoval a nechal vás tu ječet samotnou.“

„Pěkná blbost! Myslíš, že by tě nenašli?“

„Ale našli, jenže vy nejste zraněná, do vězení bych nešel. Nahlásil bych číslo pojistky policii a ušetřil si hovory s vámi.“

V té chvíli se k nám strážník vrátil a neodolal nutkání položit pitomou otázku:

„Tak tedy: co se stalo?“

„Já si v klidu jedu, brzdím, protože naskočila červená, a tenhle to do mě zezadu napálí.“

„Neudělal jsem to pro potěšení,“ neodpustil jsem si. „Nevěnoval jsem se plně řízení kvůli autorádiu. Kdybych ji viděl, určitě bych ji zezadu nenaboural.“

„Žádám, aby se tomu mentálovi zakázalo dělat si legrácky. Nemyslím, že tohle je zrovna vhodný okamžik pro srandičky.“

„Snad to můžeme vyřešit v klidu! Mírněte se oba dva.“

„Já jsem klidný.“

„Ještě aby ne, když je vina na jeho straně!“

„Samozřejmě že je vina na mé straně. Tak vyřídíme papíry a pak mě rovnou zastřelíte, ne?“

„Řidičský a technický průkaz, prosím.“

Dal jsem mu průkazy a strážník zalitoval, že mi nemůže uštědřit pokutu, jako kdybych si je nechal doma, nebo měl propadlý řidičák, což bylo maximum, čeho se dalo tímhle geniálním tahem dosáhnout. Z mého vozu stále hřměli Judas Priest.

„Nemůžeš tu srágoru vypnout?“

„Já jsem vám dosud netykal. A nemíchám se do vašich hudebních preferencí.“

„Mohls alespoň zavřít okýnko!“

„Mám rozbitou kličku, víc to zvednout nejde. Příště se vynasnažím, abych měl vůz v pořádku.“

„Tenhle chlápek je pěknej kokot a ještě se vysmívá!“

„Strážníku, vím, že jste zaneprázdněný, ale opravdu musím snášet neustálé nadávky téhle ženy?“

„Mírněte se oba dva! Najděte si papíry k pojistce a vyplňte formuláře, prosím!“

Strážník mi vrátil průkazy, naštvaný, že mě nemohl skřípnout. Obrátil se k ženě: „Vy mi také ukažte řidičský průkaz.“

Někdy nevydržím zůstat zticha, a tak jsem se ho zeptal:

„Ji o technický průkaz nepožádáte?“

„Nespáchala žádný přestupek.“

„A já?“

„Přehlédl jste semafor.“

„Pokud je to tak, jak říkáte, proč si myslíte, že když přehlížím semafory, nemám v pořádku technický průkaz? Mně se zdá, že je to právě naopak. Jestli se hodlám srazit s hysterkou přímo před strážníkem a ještě přehlédnout semafor, dám si asi pořádně bacha, abych měl papíry v pořádku. Kdežto ona je možná s sebou ani nemá. Nevěděla, že ji ťuknu.“

„Prej hysterka. No z toho by se jeden podělal!“

„Nekomplikujte situaci!“ řekl strážník.

„Nechápu, proč se vozíte po bezbranných lidech. Kdybychom byli někde na opuštěném pozemku, vy sám, a já se čtyřmi kámoši s baseballovými holemi, nic byste po mně nechtěl.“

„No dobře, tak už toho nechte.“

„Neposlouchejte ho, strážníku. Nejspíš ho někde ofouklo a přeskočilo mu!“ ozvala se žena, zčistajasna klidná.

Teprve v té chvíli jsem si ji pořádně prohlédl. Mohlo jí být kolem pětatřiceti, peroxidová blondýna samá kost, opečená ze solárka. Sluneční brýle měla tak třikrát čtyřikrát větší než obličej, halenku rozepnutou až na břicho, aby světlá látka kontrastovala s opálenou kůží a muži jí koukali na kozy. A zřejmě aby se mohla rozčilovat, když k tomu došlo, pověsila si do výstřihu zlatý křížek. Taky cinkala spoustou prstýnků a náramků a její nehty zjevně nikdy nedrhly mastnou spáleninu, jaká odolá i speciálnímu čističi na sklokeramiku.

„Na co čumíš?“ zaječela zase.

„Mohla byste prosím spolupracovat?“ trval na svém strážník.

V tomhle debilním městě jezdí aspoň milion aut a já to musím napálit zrovna do týhle ochechule, pomyslel jsem si. Třeba to něco znamená. Nicméně zrovna nebyla vhodná chvíle na přilévání oleje do ohně, a tak jsem se rozhodl strážníka poslechnout.

„Nemáte propisku?“ poprosil jsem ho. „Na průpisný formulář,“ a odšrouboval jsem před nimi svůj Mont Blanc, abych doložil jeho nepoužitelnost.

Strážník mi půjčil propisku a já jsem vyplnil svou adresu a všechna ostatní povinná okénka. Označil jsem se za zodpovědného za veškerou škodu a začal jsem situaci kreslit. Ale potom jsem se zarazil. Obrázek sice nebyl složitý, ale napadlo mě, že ona to možná vidí jinak.

„Nakreslete to vy, jestli chcete. Už jsem napsal, že za to můžu já.“

 Žena vyndala stříbrnou propisovačku značky Dupont a mírně rozladěná tím, že psaním nemůže nikoho pověřit, vyplnila své nacionálie a dodělala dost nešikovně můj náčrtek. Policista zkontroloval údaje a část z nich zanesl do jiného formuláře, který nám potom oběma dal podepsat. Dříve než opsal do papíru mou poznávací značku, samozřejmě se dlouze zadíval na espézetku. Zkoumal ji už předtím, když jsem mu dával průkazy. Na její espézetku se nepodíval. Když skončil, dva listy formuláře odtrhl a každý jsme dostali jeden.

„V pořádku. Můžete jet,“ sdělil ženě.

„To mi nemusíte říkat dvakrát. Na neshledanou!“ rozloučila se se mnou.

„A proč já nemůžu jet taky?“

„Vám musím udělit pokutu.“

„Pane strážníku, udělal jsem chybu, ale už jsem za to snad zaplatil dost. Proč mě chcete ještě pokutovat?“

„Dělám jen svou povinnost a vaší povinností je jezdit opatrněji.“

Kráva v kostýmku od Chanela zatím nastoupila do svého bílého auta s odklápěcí střechou, takového, jaké mívají krávy jako ona, a já musel vydržet, jak si seřizuje zpětné zrcátko a upravuje a čechrá vlasy, zatímco po mně se vozil debilní strážník a tímhle povznášejícím způsobem si vydělával svoje uslintaný prachy, což je víceméně osud všech nás slibných mladých kádrů a nesejde zas tak moc na tom, jestli jsme slibní mladí hned od začátku, nebo jsme se k tomu dopracovali časem.

Než jsem znovu seděl v autě, ztratil jsem dvacet minut a všechen čas, o který jsem si přivstal, aby zácpa, do které se dostanu, nebyla ta příšerná pondělní zácpa o půl deváté. Bylo půl deváté, a nejen že jsem stál uprostřed příšerné zácpy, navíc jsem měl zpoždění, takže pondělí bylo ještě pondělnější a duše ve slipech mě tížila dvakrát tolik než předtím. Vtom jsem si uvědomil, že v deskách s pojistnými formuláři mám jméno a adresu té krávy v kostýmku. Kolem mě všichni troubili, taxikáři se na mě lepili a zácpa se nehýbala ani o pitomý metr. Otevřel jsem desky a přečetl si jméno té píči: Sonsoles. A první příjmení: López-Díaz. A druhé: García-Navarro. Takže nějaká Sonsoles López García, co se jí nezdálo dost dobré jmenovat se López García, a tak vzkřísila ze zapomnění své babičky. Anebo to udělal její otec, anebo otec jejího otce, což je ještě horší. Podle ulice, kterou uvedla ve formuláři, bydlí blízko kláštera svatého Jeronýma u parku Retiro a galerie Prado. Když jsem byl ještě citlivý blbeček, míval jsem tuhle čtvrť rád. V noci je klidná a přes den tu ruší maximálně tlupy Japončíků, co je sem vozí autobusem, aby se podívali na obrazy.

Zatímco jsem se posouval směrem ke každodennímu výplachu mozků, honily se mi hlavou věci a uvědomil jsem si, že právě Sonsoles López García by mi mohla posloužit, abych se na chvíli přestal nudit jako nebožtík. Nevěřím na osud, spíš si mi zdá, že skoro všechny věci se dějí, protože si to někdo usmyslel, a po pravdě řečeno, někdy se dějí poněkud nepřirozeně, ale kvůli tomu ještě nikdo nenese méně zodpovědnosti ani se z něj nestává menší kretén. Onoho rána jsem to nicméně napálil do té husy Sonsoles absurdně a nezáměrně. Něco mi ji postavilo do cesty a já to do ní napral. Zatím mám pouze promáčknutou karoserii, což je smůla, ale třeba se z toho dá taky něco vytěžit. A pokud říkám vytěžit, mám na mysli nějaké rozptýlení, nepříliš velké, neboť kdybych si tehdy myslel, že život může být doopravdy zábavný, nepohřbil bych pod kytarovým peklem skupiny Judas Priest (a pod Kreatorem, pod 77 Fucking Bastards a pod Blame It On Your Dirty Sister) také celého Mozarta. Zatímco mé zatracené otřískané auto pokračovalo po ulici Paseo de la Castellana, rodil se v mém mozku škodolibý plán. A já se smál, až jsem se za břicho popadal, jako kdyby tohle byl nejlepší vtip, jaký jsem kdy slyšel.

Takhle nepochopitelně vstoupila Sonsoles do mého jepičího života a já si začal hrát jako blbeček, až se mi podařilo proměnit obyčejnou dopravní nehodu v aféru, kde přišly ke zničení tři páry koulí.

 

© Eva Blinková Pelánová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2339x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce