Fischerová, Viola - španělská recepce díla

Fischerová, Viola - španělská recepce díla

recenze beletrie česká

Začátkem léta vydalo nakladatelství Bassarai zajímavou antologii Violy Fischerové (1935), české spisovatelky, jejíž toulavý a zmítaný život se dá vystopovat v této knize, která shromažďuje básně celkem z devíti děl.

 

Španělský ohlas poezie Violy Fischerové
Výběr z recenzí

 

Pedro Rodríguez: Drsnost a měkkost

Začátkem léta vydalo nakladatelství Bassarai zajímavou antologii Violy Fischerové (1935), české spisovatelky, jejíž toulavý a zmítaný život se dá vystopovat v této knize, která shromažďuje básně celkem z devíti děl.

Svazek začíná Zádušními básněmi za Pavla Buksu, u nichž je potřeba objasnit jejich původ. Fischerová byla vdaná za Pavla Buksu, spisovatele, který psal pod jménem Karel Michal, až do roku 1984, kdy spáchal sebevraždu. Kniha začíná strhující básní „Ještě tě cítím v rukou“, adresovanou mrtvému muži. Je to zpěv o ztrátě a nepřítomnosti, který od prvních veršů charakterizuje autorčinu estetiku: citovou nahotu, tónovou hloubku a výrazovou strohost.

Obálka knihy má pravdu, když upozorňuje, že poezie se u Fischerové rodí z potřeby klást na papír vlastní intimitu. Působí to dojmem, že její básně tryskají z jakéhosi popudu, který si chce neustále vyrovnávat účty se svými city a skutečností, ve snaze ustálit a možná i přesáhnout vlastní zkušenost.“ Její druhá sbírka Babí hodina je sbírkou o uplývání času a odcizení těla u žen na sklonku života.

Odrostlou blízkost, jejíž první vybraná báseň mistrovsky navazuje na poslední báseň předcházející knihy, je zase možné číst jako svědectví o návratu z ciziny a novém setkání s krajinou dětství. Tady se setkáváme se vší krásou nalezené minulosti („stará jabloň“ nebo „listy psího vína“), v pohledu na jejich konečnost.

Divoká dráha domovů od prvního verše oznamuje své úmysly: „Nic mi tu nepatří.“ Jako by se básnířka smířila s tím, co je ztracené, uznává tíhu téměř metafyzické nepřítomnosti důvěrně známých míst. Matečná samota se znovu s veškerou intenzitou vrací k tématu lásky, samoty a smrti ve verších, které hovoří s minulostí a dovolávají se Boha či mrtvého milovaného muže.

Otevřenější vůči ostatním se zdá být sbírka Nyní, kde po návratu, tváří v tvář nově nalezené skutečnosti, jakoby hlas chtěl uchopit přítomný okamžik ve verších tak průzračných, jako je ten úvodní. „Nyní/jmění vteřiny/co je a není/do konce na dosah.“

Předkonec je už svým názvem sbírkou, která nejotevřeněji mluví o smutku nad plynutím času a blízkostí smrti. S pomocí tak prostých symbolů, jako je vržený kamínek, odrážející se o hladinu, si Fischerová troufá říct: „Obraz který se mine /a nikomu nechybí.“ Zářivější tón má Písečné dítě, kde hlas vypovídá o štěstí nečekané pozdní lásky.

Jak jsem řekl v úvodu, mistrovství Fischerové není patrné jen ve výběru témat, ale také ve velmi sevřené formě vlastní celému jejímu dílu. Příznačnými rysy jejích básní je nepřítomnost interpunkce, přerušení sloky a skoro u všech průměrná délka. A to, jak její procítěná zpověď míří navenek (k bytostem a věcem kolem) a jak zdvojováním vlastního já (například oním já z minulosti) uvádí čtenáře do teplého, lidského dechu, kde ho navíc obklopuje umění verše. Bylo mi dobře nad básněmi Violy Fischerové, básnířky s drsnými city, které tak měkce vypráví. Doprovázel jsem ji ve všech básních téhle pozoruhodné antologie, občas s rozkoší, občas s chvěním.

 

Elena Buixaderas: Viola Fischerová aneb asketismus lyriky

Případ Violy Fischerové je v české poezii jedinečný. Nejen kvůli rozsahu a intenzitě její poezie, ale taky kvůli jejímu pozdnímu a zároveň tak plodnému probuzení. Její životní osud byl mimořádný a její bohatství inspirace, které vyplynulo z někdy traumatických zkušeností a z jejího vztahu k osobnostem české kultury a umění, je záviděníhodné. Od publikace Zádušních básní za Pavla Buksu Viola Fischerová vydala devět sbírek, jejichž témata jsou variacemi na jedno téma klíčové, existenciální: láska-samota-život-smrt. Fischerová píše o základních věcech lidské bytosti: o životě, smrti, stáří, o vzpomínkách na lidi, které milovala, ale i o nových emocích ve stáří, o zvířatech a přírodě. Ve verších o válečném dětství a pozdějším dospívání se dovedně ukrývá protest proti nespravedlnosti a krutosti hned dvou totalitních režimů. Její básnická perspektiva je časová, ví, že jsme tady jen na skok, a tahle konstanta je patrná v celém jejím díle.

Styl Violy Fischerové je zbavený všeho povrchního a podružného. Její minimalistickou poezii tvoří silně emotivní a intimní verše, lakonické, přímé, bez zbytečných rétorických figur nebo metafor vydestilovaných z podružnosti. Její poezie je filozofická, metafyzická, mystická, neokázalá. Jejími lyrickými nástroji je jednoduchost a syrovost obrazů. Podle autorčiných vlastních slov jsou její knihy jako letokruhy stromu, její poetika je stále stejná, ve skutečnosti jako by psala jedinou knihu, která představuje v každém letokruhu něco jiného, v každé vrstvě, kterou se obalí lidská bytost v průběhu života a růstu, růstu, který podle ní vede vzhůru k něčemu vyššímu a zároveň dovnitř, do nitra člověka.

 

Jorge de Arco: Lyrická jasnozřivost Violy Fischerové

Po návratu do vlasti Viola Fischerová vydala řadu knih. Z devíti z nich pocházejí tyto básně, které vypovídají hluboce ženským, inteligentním a zraněným hlasem. Její krédo nekončí tím, že vytyčí vlastní lyrickou koncepci, ale snaží se proniknout do bolestné a životně důležité doby, která poznamenala celou jednu generaci. Jako hlavní nit se jejím projevem táhne výrazná citová komplicita, která začíná sebevraždou jejího manžela: „Ještě tě cítím v rukou…“ Ale až její krajní senzitivita, s níž se dokáže vcítit do srdce někoho cizího, z ní dělá onu mimořádnou básnířku soucitu. A právě odsud tryskají její nejintenzivnější vize, její nejlepší verše.

V informativním doslovu tvrdí Jaroslav Med, že básnická tvorba Violy Fischerové „má od začátku ráz osobní zpovědi, v níž se ze subjektivních prožitků dospívá k objektivnímu, za hranici osobního. (…) Veškerá její citlivost směřuje k reflexi.“ A skutečně, její zpěv neulpívá jen na povrchu prosté milostné nepřítomnosti, ztráty a nevyhnutelného neštěstí, ale směřuje vzhůru do nadsmyslového jasu vzkazu, který se týká nás všech a který nás zneklidňuje. „Ale to, co hledáme celý život…“

Tato podnětná antologie nám zkrátka dává skvělou možnost odkrýt a objevit životní tajemství intimní, jasnozřivé a opravdové básnířky.

 

Jaime Siles: Rozloučení v čase

Stojí za to zamyslet se nad jednou skutečností. Alberti a Cernuda dozráli ve svých exilech. Viola Fischerová také, i když trochu jiným způsobem.V roce 1957 nemohla v Praze vyjít její sbírka Propadání. Podnětem návratu k poezii po letech byla dobrovolná smrt jejího muže, jak už jde o autorku, která podobně jako Rimbaud a Antonio Machado věří v naprostou nesourodost bytí a vlastního já.

Nesourodost Fischerové je milostného rázu a její svět jako by se stejnou mírou pohyboval ve stopách Propertiových a Silvie Plathové, i když sklony k analýze a její schopnost reflexe ji přibližují k Polce Wislawě Szymborské. Podobně jako u starověkých básníků věnuje básně svým psům a kočkám a v lyrickém zacházení s časem a s jeho zrychlováním a proměnlivostí jakoby přímo souzněla s Horatiem.

Viola Fischerová je klasická autorka ve výběru témat, ve tvaru, v němž je předkládá, a v tónu, který jim dává. Její verše vyjadřují něhu, které se v latině říkalo pieta a kterou v moderní poezii dokázal znovu nalézt jenom Montale. Ale to, co nejlépe určuje poslední část jejího díla – jehož překlad se nám dostává do rukou a který vychází z knih publikovaných mezi roky 1995 a 2004 – je tematizace stáří.

Básník Leopoldo de Luis nenáviděl slovo stáří, jež Mimnermos v 7. století před naším letopočtem definoval jako „hrůzu horší než smrt“. Viola Fischerová ji přijímá: řada jejích postav jsou stařeny, které se – zevnitř i zvenčí – snaží popsat nejen v jejich tělesnosti, ale taky v obrazech, které na sebe v tomto čase bere jejich touha. Kdy „z budoucna zeje/ jenom to co minulo.“

Všechno to je u ní azorínovské vidění návratu. Odtud pramení její rychlá a nepřerušená větná skladba, která z básně dělá osu simultánností, kde je čas nepřetržitý ve svém kontrastu a „světlo co stoupá/je stejné jako to/které padá.“

Občas to připomíná situace u Larkina, protože emoce čerpá ze stejné hmoty, ale její poezie se pohybuje v prostoru mezi Quevedovou Láskou až za hranicí smrti a Rozloučením v čase Manuela Álvareze Ortegy. Viola Fischerová – výtečně přeložená Elenou Buixaderas – je pro mě zjevení a velmi příjemný objev.

 

 Překlad © Petr Zavadil

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 145 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 2684x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce