Básně Violy Fischerové oceněné Drážďanskou cenou lyriky

Co všechno zapomněla
o čem nyní jen ví

ohně ráje a ohně pekla
které už necítí

jak všechno zapomněla

a jenom ví

***

Oni si skutečně
objednávají na kusy počet
živých koček
s vyloupnutýma očima
a (slepé) feny

Tento kruh –
vždy dvě a dvě krvavé
jamky a tmu –
Básník přehlédnul

Lidé podnikají
Jsou pracovití
Ve dne v noci
dlabou z hlav zaživa
drahokamy

Jednou až pominou
už bez sebe a v pláči
budou ty oslavené oči
vkládat zpátky

***

Stud
až žaludek zvrací srdce
„že jsme neučinili nic“

že ani nebráníme
nevinným
když marně obnažují stopy mučení
ze studu před těmi
kteří nepřežili

***

A ona?

Kolikrát se jí ještě budou zdát
ti tři kteří ji mučí
při výsleších

a plakat
že musela lízat
svoji krev z podlahy

a že to udělala

A oni?

Zda ještě někdy
v zahrádce nad růžemi
sní

jak se před nimi
a na kolenou
plazí krásná mladičká holka
a vzlyká a krvácí

***

Z výrostka kanadské borovice
je vrásčitý obr
Mimóza a třešeň rozkošatěly
Domek ve vinicích má stín

Ale tehdy
když se ještě drolila podlaha
voda z hor byla darem souseda
a k pití studánka

jak dobře jsme se tu opíjeli
šťastní že jsme se našli

moje láska a já –
polská básnířka
a mladý polský malíř
žijící ve Francii

A nevěděli jsme a netušili:

že Pavel se v depresi zastřelí

Barbaře ukopou fízlové syna
a ona po půldruhém roce
umře na rakovinu jater

(dva z těch tří
nad dvouletým trestem
plakali)

Pavlovi malíři
že ženu zastřelí ve dveřích
žárlivý milenec

dnes se sklerózou multiplex
ochrnutý
kreslí už jenom dřívky v pěsti

Já jsem pochovala dva

Stačí to
abych o tom všem směla psát?

***

Dorotě Dobrew

I moje tělo bude
samý neuchopitelný prvek
vzlínat kořínky a cévami
stébel

aby proměněné
a samo už prvek
– bílý a jak to vidím
v modři –

vešlo do krve psice
která nalezená
bude spát u nohou
jiného těla

které – samý neuchopitelný prvek –
bude taky jednou proudit

v žilách
ještě živého

***

Pane Ty víš
o úzkostech toho dítěte
že se probudí u studny v cizí vsi
sirotek bez matky

Ty znáš jeho tajné hry
za matčiny nemoci

Matka je nemocná
Umře aby se netrápila
Dítě je samo
Umře aby se netrápilo
Pes je opuštěný
Umře aby se netrápil
Postýlka a dům shoří

To dítě Pane
se nebálo smrti

V šesti
s prádelní šňůrou kolem hlavice postýlky
zkoušelo jaké to je
se oběsit

***

Rok trvalo to štěstí mami
kdy ti alejí mezi rybníky
chodilo dítě tvým dětstvím

a mně se s tebou
d ě l y pohádky

Po roce jsme se vrátily
do světa domů

Kde ty ses každé tři týdny
musela chodit hlásit

„Kdybych se nevrátila
jdi k paní Hofmanové
ona ví co má dělat“

Tou větou mami
začalo moje vyhnanství
a čarování

Ty jsi však tehdy
už obrůstala kůrou

navždycky

***

Tenkrát v noci tati
ses ke mně vrátil
a vzal mě do náručí

Venku číhala
v pláštěnce s kápí
postava s uťatýma rukama
okrouhlé průřezy bílou a rudou tkání

Přesto jsem plakala štěstím

Nikdy jsem o tom
neřekla nikomu
ani slovo

Mé tajemství
se neproměnilo
v sen

© Viola Fischerová