Paní moře. Řecké pohádky, úvod

studie dětská

Řecké lidové pohádky na českého čtenáře působí povědomě i exoticky zároveň. Na jedné straně se podobají pohádkám jiných evropských národů, takže se v nich setkáváme s motivy a prvky, které důvěrně známe z pohádek bratří Grimmů, B. Němcové či K. J. Erbena.

Řecká lidová pohádka
Paní moře. Řecké pohádky, vybrala a přeložila Markéta Kulhánková, Argo, v edičním plánu pro rok 2010

Řecké lidové pohádky na českého čtenáře působí povědomě i exoticky zároveň. Na jedné straně se podobají pohádkám jiných evropských národů, takže se v nich setkáváme s motivy a prvky, které důvěrně známe z pohádek bratří Grimmů, B. Němcové či K. J. Erbena: vystupují v nich obligátní princezny, ale i dvanáct měsíčků, Popelka, objevují se v nich zlatí ptáci i zlé macechy, důležitou roli hraje číslo tři a hrdiny po přestálých dobrodružstvích čeká štěstí až do smrti. Na straně druhé mají však svá specifika, která jsou v našem kulturním okruhu neznámá. To je způsobeno například vlivy z orientu či z řecké středověké lidové četby; mnohé rysy pro Středoevropana exotické jsou společné všem balkánských národům, a tak tomu, kdo zná například pohádky bulharské, může být leccos povědomé.

V řeckých pohádkách si tedy čteme o krásných pannách zavřených ve věži nebo oněmělých, o spících královstvích, zakázaných komnatách nebo bojích s drakem, tak jako v těch českých. Ale  narazíme i na klíčky schované ve vousech,  na rozhovory hrdinů se samotným Bohem, na věže postavené z hlav odmítnutých nápadníků, nebo dokonce na lidojedství. Větší míra krutosti je ostatně pro řecké pohádky charakteristická. Vedle králů v nich vystupují vezíři, oblíbeným magickým číslem kromě trojky bývá i čtyřicítka. Zápornou postavou, nebo naopak služebníkem je často mouřenín či Žid. Pro českého čtenáře je poměrně neobvyklý i výskyt různých svatých, či dokonce samotného Boha – jde o vliv hagiografie (životů svatých), po celý středověk v řeckém prostředí nejoblíbenějšího a nejrozšířenějšího literárního žánru. V pohádkách vystupují často také pravoslavní kněží, popové. Někdy je jejich úloha kladná, častěji jsou však postavami nesympatickými, buď šibaly, nebo dokonce hlupáky.

Čas od času se potkáme také s postavami historickými – oblíbený je Alexandr Veliký – a v neposlední řadě s množstvím motivů známých z antické literatury či mytologie (okřídlený kůň či dobrodružství s jednookým obrem, které se velmi podobá Homérovu vyprávění o obru Polyfémovi). Tyto paralely však svědčí spíše o tom, že pohádkové motivy byly v řecké literatuře přítomné od samých jejích počátků, než o nějakém úzkém vztahu mezi antickou mytologií a novořeckým folklorem, jak jej chtěli vidět romantikové v 19. století.

Mnohé pohádkové postavy mají jména, jež odkazují na antickou mytologii – Moira (psáno s malým m a vyslovováno mira) je sudička, neraidy – slovo vycházející z antického pojmenování dcer mořského boha Nérea – jsou někdy hodné víly, jindy zlé rusalky: vždy však žijí v přírodě, své dny tráví tancem a jejich síla se skrývá v šátku nebo v jiném kusu oděvu. Jim podobné jsou mořské panny gorgony, jejichž označení odkazuje na mytologické bytosti z báje o Perseovi. V řecké lidové slovesnosti se vyskytuje také Charos – Smrt, jehož jméno je jen nepatrně změněné jméno antického převozníka Charona, ale jeho atributy úplně jiné: většinou bývá popisován jako jezdec na černém koni. Slovo Hádés (vyslovováno adis) je synonymem pro podsvětí. Podobně jako v případě mytologických motivů jde daleko spíše o kontinuitu jazykovou než o relikty antické mytologie, proto také v překladu nezachovávám řecké termíny, ale překládám mires jako sudičky, neraida jako víla a gorgones jako mořské panny.

Zvláštní proměnlivou postavou je v řeckých pohádkách drak. Nemívá většinou podobu vícehlavé saně, jež je běžná v pohádkách našeho prostředí, může to být nestvůra jednohlavá, ale může mít také podobu člověka veliké postavy, a blížit se tak spíše našemu obrovi. Může být velmi zlý a žrát lidi, ale také hodný a lidem pomáhající.

Dalším specifikem řeckých pohádek jsou jednak až obřadné úvodní a závěrečné formule, jednak veršované pasáže vkládané do textu pohádek (zázračná zaříkání, hádanky, či jsou to prostě kousky lidových písní či přísloví). Vypravěči rádi a často používali obecné pravdy vyjádřené v příslovích pro demonstraci vlastního názoru. Jde o hlavní žánrové příznaky řecké lidové pohádky, jež mají rozličné funkce. Především ozvláštňují a přikrášlují jinak dosti strohý pohádkový styl. Formulky otevírající a uzavírající pohádku měly však také funkci praktickou a byly téměř nezbytné v době, kdy pohádky ještě žily v ústech lidových vypravěčů – oddělovaly totiž od sebe svět reálný a svět pohádkový, jasně udávaly jejich hranice. Poskytovaly vždy vypravěči určitou volnost přizpůsobit říkanku konkrétnímu prostředí a situaci. Nejrozšířenější zahajovací formulí je pravděpodobně ta o niti na vřetenu:

Zelená nit předená,
na vřetenu stočená.
Rozmáchni se, toč,
vřeteno roztoč,
ať se nitka, kam chce, stočí,
ono už to nějak skončí.

Na závěr pohádky téměř vždy zaznívá věta typu „žilo se jim dobře a nám ještě líp“, ale oblíbené jsou také formule či říkanky relativizující věrohodnost vyprávěného příběhu, jako například:

A já jsem tam také byla,
červené kalhotky měla
a čočku na rožni jedla.
A jestli věříte, že se dá péct čočka na rožni, věřte i mojí pohádce.

© Markéta Kulhánková
text je zkráceným úvodem ke knize Paní moře
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4780x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce