Bečvářová, Martina: České kořeny bulharské matematiky

Bečvářová, Martina
České kořeny bulharské matematiky

recenze přírodní vědy

Autorčina nejnovější kniha se podstatným způsobem dotýká problematiky české kulturní účasti v životě novodobého Bulharska (běžně se setkáváme i s pojmy „česká intelektuální expanze“, „česká kulturní okupace“ či „civilizátorská úloha Čechů“), jež je již tradičním, ačkoli stále aktuálním předmětem české bulharistiky a bulharské bohemistiky.

Nová monografie o čtyřech českých matematicích v Bulharsku1
Martina Bečvářová: České kořeny bulharské matematiky, MATFYZPRESS, Praha 2009, 482 stran

Přední specialistka v oboru dějin matematiky Martina Bečvářová (*1971), jejímž hlavním pracovištěm je pražský Ústav aplikované matematiky při Fakultě dopravní Českého vysokého učení technického, vydala jako plod systematického studia doposud vědecky téměř nevyužitých archivních pramenů (navíc rozptýlených ve fondech nejrůznějších českých i bulharských institucí) materiálově-analytickou knižní monografii s názvem České kořeny bulharské matematiky (Edice Dějiny matematiky, sv. 40. MATFYZPRESS, vydavatelství Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Praha 2009, 482 [4] s., ISBN 978-80-7378-079-1).

Badatelka se historii matematické vědy v českých zemích věnuje soustavně, o čemž svědčí její bohatá publikační činnost. Z nejdůležitějších prací jmenujme její personální monografii František Josef Studnička (1836–1903) z roku 1998 (vyšla pod badatelčiným dívčím jménem M. Němcová), kompendium věnované vzniku a prvním letům existence Jednoty českých matematiků Z historie Jednoty (1862–1869) z roku 1999, analytický příspěvek zabývající se funkčním využitím českého překladu v dějinách matematiky Eukleidovy Základy, jejich význam a překlady z roku 2002 či syntetické historiografické panorama s širokým časovým záběrem Česká matematická komunita v letech 1848–1918 z roku 2008.

Autorčina nejnovější kniha se podstatným způsobem dotýká problematiky české kulturní účasti v životě novodobého Bulharska (běžně se setkáváme i s pojmy „česká intelektuální expanze“, „česká kulturní okupace“ či „civilizátorská úloha Čechů“), jež je již tradičním, ačkoli stále aktuálním předmětem české bulharistiky a bulharské bohemistiky. K základním pracím z posledních let patří např. „akademické“ Dějiny československo-bulharských vztahů (1980), záslužný soubor biografických portrétů Чужденци – просветни дейци в България (1988) z pera Angela Peneva a Petra Petrova, rozsáhlou (a přístupu M. Bečvářové velmi blízkou) trilogii Чехи в България. История и типология на една цивилизаторска роля I–III. (1995–1999, zvláštní čísla sofijského časopisu Homo bohemicus), vzniklou v týmu vedeném předčasně zesnulým bohemistou a komparatistou Veličkem Todorovem, zajímavý konferenční sborník Antropologie dialogu. Souznění a nedorozumění mezi Čechy a Bulhary (2000), odkrývající mnohé tabuizované náměty a dotýkající se nejednoho neuralgického bodu vzájemných kontaktů našich obou národů, či historicky pojatou analýzu Чешки профили в общественото развитие на следосвобожденска България (2005) Javora Miluševa.

Monografie České kořeny bulharské matematiky je přehledně členěna do několika částí. Vstupní I. Prolog (s. 9–25) plní funkci stručného úvodu do dějin Bulharska a česko-bulharských politicko-hospodářských a kulturních vztahů pro nezasvěceného čtenáře, poněvadž primárními adresáty jsou matematici, nikoli bulharisté. Po oddíle II. Čtyři čeští matematici v Bulharsku (s. 27–344; podrobně viz dále) následují III. Bibliografické přílohy (s. 345–368), vlastně personální bibliografie čtyř českých matematiků v Bulharsku, a rozsáhlá, velmi pečlivě vybraná IV. Obrazová příloha (s. 369–437). Knihu uzavírá anglické V. Resumé (s. 439–444) a jmenný ukazatel (s. 445–482).

Centrální část II. Čtyři čeští matematici v Bulharsku je napsána jasným, faktograficky nabitým slohem, do nějž se občas vpojují místa svědčící o citové angažovanosti pro vlastní předmět badatelčina zájmu – život a dílo čtveřice Čechů, kteří nalezli svou druhou vlast v poosvobozeneckém Bulharsku: Teodora Monina (1858–1893), Františka Vítězslava Splítka (1855–1943), Vladislava Šaka (1860–1941) a Antonína Václava Šourka (1857–1926).

Kapitola o T. Moninovi (s. 29–80), podle autorky nejtalentovanějším matematikovi ze čtveřice ústředních protagonistů, je rozšířeným a prohloubeným přepracováním stati, s níž se M. Bečvářová poprvé představila bulharské veřejnosti v tematickém čísle sofijského časopisu Homo bohemicus. 2 Monin se zapojil do rozvoje bulharského středního i vysokého školství a v letech 1881–1886 působil na slivenském gymnáziu spolu s dalšími českými učiteli, např. kreslířem Janem Kadlecem (?–1885), přírodopiscem Hermenegildem Škorpilem (1858–1923), překladatelem a klasickým filologem Josefem Antonínem Voráčkem (1857–1900) či V. Šakem. Právě slivenský vzdělávací ústav sehrál zásadní úlohu při vzniku prvních bulharských učebnic – nejprve překládaných z cizích jazyků (mj. též z češtiny), později speciálně napsaných pro bulharské žáky. Po krátkém pražském mezidobí 1886–1889 byl Monin k 1. září 1889 jmenován prvním řádným profesorem geometrie na sofijské Vyšší škole (od roku 1904 Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského) a v podstatě od základů vybudoval novou matematicko-fyzikální katedru. Po dvou letech musel ze zdravotních důvodů na své místo rezignovat a vrátil se do Prahy. Těžké deprese vyvrcholily v prvních dnech roku 1893 dobrovolným odchodem ze života.

Rovněž text věnovaný F. V. Splítkovi (s. 81–112) měla česká a bulharská odborná veřejnost možnost poznat dříve – nejprve zazněl jako referát na konferenci Úloha české inteligence ve společenském životě Bulharska po jeho osvobození, konané v Praze ve dnech 6.–7. října 2008, a později vyšel ve stejnojmenné kolektivní publikaci. 3 Lze souhlasit s autorkou, že Splítek, pobývající na různých místech Bulharska a Makedonie, byl ve své druhé domovině jedním z nejznámějších Čechů nejen díky zásluhám o bulharské střední školství (ze skromnosti nabídku místa řádného profesora na sofijské univerzitě několikrát odmítl), nýbrž i jako otec známé bulharské básnířky a významné propagátorky česko-bulharské vzájemnosti Ljuby Kasărovy (1884–1946). M. Bečvářová Splítkovy odborné práce mohla posoudit jen v malé míře, poněvadž až na jedinou výjimku (Геометрия с чъртание в четире степени. I. степен. Геометрически образци в равнина и техното орнаментално чъртание. Пловдив 1886) se jeho texty do dnešních dnů patrně nezachovaly. Jak však vyplývá z některých poznámek (s. 109, 351), autorka se během svého studijního pobytu v Sofii v létě 2009 setkala se Splítkovou vnučkou Naděždou Lukášovou, která jí dala alespoň nahlédnout do dvou obsáhlých, leč nedokončených matematikových rukopisných prací (Ръководство по проекционно чертане на индустриалните и теџническите училища, na učebnici pracoval od roku 1915 až do své smrti; a Дескриптивна геометрия – I част, předmluva je datována v květnu 1931 v Sofii). Na základě vlastních „záznamů několika poutavých vyprávění osmdesátipětileté paní Nadeždy Lukášové“ (s. 104) pak badatelka připravila vzpomínky „na dědušku“ Splítka (s. 104–106). Jeho smrt jako by předznamenala nejen pro rodinu paní Lukášové smutné roky rudé totality: „Děduška zemřel v červnu roku 1943 a od té doby se začala naše rodinná situace zhoršovat, v roce 1944 proběhl v Bulharsku převrat, brzy nato zatkli mého tatínka a v březnu roku 1945 ho zastřelili, nás vystěhovali z domu a mě vyhodili ze školy.“ (s. 106)

Značná pozornost je věnována V. Šakovi (s. 113–188), význačnému bulharistovi (Kniha bulharsko-české konversace, 1913; Bulharsko-český slovník, 1910–1914; Česko-bulharský slovník, dovycházel 1926) a překladateli bulharských básníků a prozaiků (Ch. Boteva, I. Vazova, K. Veličkova, K. Christova, P. Javorova, E. Bagrjany, Ch. Boriny aj.). 4

Šak se do Bulharska dostal tak, že byl direktorem osvěty pro Východní Rumelii Joakimem Gruevem v létě 1882 jmenován řádným profesorem na bulharském gymnáziu ve Slivenu, kde zůstal až do roku 1886. Jeho ředitelem byl Starozagorčan Vasil Atanasov Ivanov (1857–1942), Šakovi osobně známý z Prahy, kde se oba spolu s ostatními Bulhary i Čechy (např. A. Teodorovem-Balanem, I. Ilievem, J. V. Mrkvičkou, K. Lukášem, A. Conevem aj.) zasadili o vznik akademického spolku s názvem Българска седянка – Bulharská sedjanka v prosinci 1880. Léta 1886–1907 prožil v Sofii jako řádný profesor na Prvním chlapeckém klasickém a reálném gymnáziu, v letech 1891–1894 navíc jako externí vyučující matematiky na sofijské Vyšší škole a krátce (1907–1908) jako profesor deskriptivní geometrie na sofijské univerzitě (katedru převzal po odvolaném profesoru A. V. Šourkovi). Když byl roku 1908 po překonání tzv. univerzitní krize odvolán, rozčarován vzniklou situací požádal o odchod do penze a vrátil se zpět do Čech. Od roku 1919 měl dvojí občanství – československé i bulharské – a v letech 1920–1932 působil v diplomatických službách: nejprve zastával funkci honorárního konzula (1920–1922), poté v letech 1922–1932 dokonce generálního honorárního konzula Bulharského království v ČSR. Za svou službu Bulharsku byl dvakrát dekorován vysokým státním vyznamenáním Народен орден За гражданска заслуга: v roce 1905 (IV степен – офицерски кръст) a v roce 1930 (III степен – командирски кръст).

Autorka svého čtenáře provádí Šakovým životem doslova „krok za krokem“, neopomíjejíc ani sebenepatrnější detail, který se jí podařilo doložit v archivních pramenech (např. rozsáhlý pasus o jeho maturitě, s. 116–119), ba dokonce místy biografii prokládá (poněkud neústrojně) celými sonety z Šakovy sofijské sbírky Pod Vitoší (1905) (např. s. 114–115, 127–128, 140–142, 160–161). Nutno poznamenat, že zejména v šakovské kapitole je badatelčin výklad až přetížen množstvím citací a velmi rozsáhlých poznámek pod čarou (např. pozn. 111 zabírá s. 146–150!), ačkoliv se mohly ocitnout jako příloha za hlavním textem. Na druhou stranu M. Bečvářová neměla příležitost rozepsat se o Šakových matematických kvalitách, poněvadž jeho přínos tkví pouze v činnosti pedagogické (s. 128–133) a střednímu školství byly určeny i jeho překlady učebnice aritmetiky (1886) a deskriptivní geometrie (1895); jeho bulharsky psaná učebnice sférické trigonometrie se nedochovala.

Velmi cenná je autorkou vypracovaná Šakova bibliografie. Doposud málo známá byla (a dosud nezhodnocena zůstává) jeho publicistika, zvláště série článků z Českého slova z roku 1910 a 1912 (Šak působil na Balkáně jako válečný zpravodaj listu). Třebaže je zde zachycena převážná část jeho časopisecky i knižně vydaných prací, přece jen lze předpokládat, že zejména v Bulharsku (podle některých indicií i v Srbsku) byla jeho publikační činnost bohatší. Jedinou výtkou na badatelčinu adresu bude způsob, jakým soupis neprakticky rozdělila na dvě nerovnoměrné části: časopisecké překlady, články věnované bulharské kultuře a literatuře a stati válečného korespondenta (s. 174–186) a ostatní, hlavně knižní práce (učebnice, básnická sbírka, slovníky, překlady, vzpomínkové texty, samostatně vydané přednášky) (s. 352–356).Poslední (a díky rozsáhlému matematickému odkazu i nejrozsáhlejší) kapitola je zacílena k činnosti A. V. Šourka (s. 189–344), který je charakterizován jako „nejvýraznější česká osobnost, která ovlivňovala rozvoj výuky matematiky na bulharských středních a později i vysokých školách“ (s. 189), jejíž jméno i dílo je však v českých matematických kruzích naprosto neznámé.

Do Bulharska se dostal na doporučení svého přítele, politika a matematika, odchovance českých škol Ivana Petrova Salabaševa (1853–1924), v roce 1880, kdy nastoupil dráhu středoškolského profesora na slivenském gymnáziu, ale již od září 1881 byl přeložen na reálku do Plovdivu (zůstal zde až do roku 1890). Kromě chlapeckého reálného gymnázia vyučoval i na plovdivském oblastním dívčím gymnáziu, kde poznal svou budoucí manželku Františku Senlerovou-Šourkovou (1844–1919). Během těchto let sepsal řadu originálních učebnic i sbírek úloh z matematiky a geometrie a také krasopisu. Podle slov autorky se všem jeho učebnicím dostalo v Bulharsku celoplošného rozšíření a těšily se po více jak čtyřicet let (!) značné oblibě (s. 202). Od roku 1890 působil Šourek v Sofii, od října t. r. jako mimořádný vyučující matematiky a deskriptivy na Fyzikálně-matematické fakultě Vyšší školy (od roku 1904 sofijské univerzity), od února 1895 do podzimu 1914 – s krátkou přestávkou během tzv. univerzitní krize v roce 1907 – jako její řádný profesor; kromě dalších rozsáhlých pedagogických aktivit, za něž byl svými kolegy i nadřízenými ctěn a rovněž bulharským státem po zásluze oceněn – stejně jako V. Šakovi mu bylo dvakrát uděleno vyznamenání Народен орден За гражданска заслуга (IV степен – офицерски кръст, III степен – командирски кръст). Kromě toho Šourek v letech 1893–1903 vyučoval deskriptivu na Sofijské vojenské škole a téměř po celé období let 1904–1926 byl vedoucím katedry matematiky (posléze geometrie) sofijské univerzity.

Univerzitní léta byla podle tvrzení M. Bečvářové velmi plodná a zcela ve znamení odborné práce: „Sepisoval a litograficky vydával své přednášky, publikoval překlady českých středoškolských učebnic a uveřejnil vlastní rozsáhlé monografie. Jeho vysokoškolské učebnice mají více než 3500 stran. Dále aktivně působil v bulharské Fyzikálně-matematické společnosti; v jejím členském časopise uveřejňoval metodické a didaktické příspěvky.“ (s. 214) Šourka můžeme pokládat za jednoho z nejvýznamnějších příslušníků československé kolonie v Bulharsku, jehož stopy tam jsou i dnes dobře a jasně čitelné.

Jako ukázku toho, že i do odborné publikace lze zařadit čtenářsky atraktivní texty, které ve své době sice zapadly, ale nyní jsou pomalu znovuobjevovány, jsem vybral první kapitolu bulharských memoárů A. V. Šourka Vzpomínky na některé naše krajany. Vycházely na pokračování v sofijském periodiku pro Čechy a Slováky Чехословашки обзор – Československý obzor (od 15. 8. 1922 do 1. 4. 1925) a M. Bečvářová připravila jejich kompletní reedici (s. 297–341; spolu se Vzpomínkami na nesmrtelného slavíka pootavského, tj. Adolfa Heyduka, s. 342–344). Mají svůj starobylý půvab slohu typického pro 19. století a pro náš záměr vydat se po stopách českých krajanů v Bulharsku navíc poslouží nejen jako svébytný dokument o době Šourkova mládí, nýbrž i jako autentické svědectví Středoevropana, poprvé konfrontovaného s balkánskou exotikou někdejšího „evropského Turecka“, jehož dědicem se stalo mladé Bulharské knížectví.

Na rozdíl od editorky jsem toho názoru, že je k dobru věci upravit antikvovaný pravopis vzpomínek podle současného úzu (je to běžný postup dnešní ediční praxe, M. Bečvářová cituje všechny prameny, rukopisné i publikované, v „syrové“ podobě bez jakýchkoli úprav a oprav). Pro snadnější srozumitelnost jsem ukázku opatřil vysvětlujícími komentáři, které by myslím prospěly i knižní podobě Šourkových pamětí.

Má další doporučení se týkají více méně drobností:
1. Informaci o vlastníkovi torza rukopisu Splítkových pamětí je nutno opravit – místo dnes již neexistujícího Ústavu pro etnografii a folkloristiku (s. 84 a pak na více místech) je třeba uvést Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.
2. Drobné nepřesnosti občas problesknou v českých překladech z bulharštiny, např. „с особена читанка“ znamená „se zvláštní čítankou“, nikoli „základní“ (s. 95), „Български книгопис“ je nutno přeložit jako „Bulharský knihopis“, tj. bibliografie, nikoli „Bulharské písemnictví“ (s. 349).
3. Komicky působí autorčina věta, že na Šourkovu výuku ve Slivenu „vzpomínal Sarafor [má být Sarafov], jeden z jeho žáků, takto“, ačkoli poté následuje citát z knihy Ivana Čobanova a Petra Ruseva Български математици (1987), v němž jsou Sarafovovy vzpomínky jen tlumočeny (v celé ukázce je užito způsobu nesvědecké výpovědi, s. 198–199). Bylo by proto žádoucí citát uvést v tom smyslu, že „vzpomínek Sarafova, jednoho ze Šourkových žáků, se dovolávají I. Čobanov a P. Rusev“ atd.

K výše řečenému lze závěrem pouze dodat, že i přes několik méně závažných nedopatření a chyb (převážně překlepů) v bulharských citátech (jsou poměrně vzácné a každý bulharista si je snadno opraví) M. Bečvářová do pomyslného česko-bulharského dialogu přispěla skutečně hodnotnou a závažnou prací, která je obohacením dosavadních znalostí této problematiky. Při uvážení faktu, že čeští bulharisté jsou téměř bez výjimky filology nebo historiky, je na badatelčině publikaci cenné právě překračování tohoto úzkého horizontu směrem k interdisciplinárnímu přístupu. Na druhou stranu, třebaže autorka je specialistkou na poli matematických věd a jejich vysokoškolské didaktiky (zhodnocení odborného přínosu čtveřice českých matematiků bulharské vědě i dějinám discipliny obecně je přirozeně podstatnou součástí monografie), neopomíjí ani heuristický aspekt svých výzkumů, opírajíc se o pečlivé studium archivních materiálů (výpisy z matriky, rodinné zázemí, zachovaná korespondence, dokumenty dokládající školní prospěch i pozdější středoškolské a vysokoškolské vzdělání jednotlivých aktérů), vydaných pramenů (různé časopisecky publikované memoáry, recenze a zprávy, akta spolků, stati v menšinových periodikách) i bohatě citované sekundární literatury. Zvláště v životopisné části je patrné, že autorka spíše shromažďuje (a tím i zpřístupňuje) a reprodukuje hrubý pramenný materiál, než hodnotí a vyvozuje, ale to vůbec není věci na závadu, neboť text je jednak čtivější, jednak se tak na světlo dostávají v podstatě neznámé dokumenty, jinak těžko přístupné, jejichž náročného vyhledávání a opatřování bude uchráněn každý další badatel, který se bude chtít tématem zabývat.


Poznámky:
1. Tento text je přepracovanou a zkrácenou verzí podrobného kritického posudku, jehož bulharský překlad vyjde v plovdivském slavistickém časopise Славянски диалози. zpět
2. M. Bečvářová: Teodor Monin (1858–1893), první vysokoškolský profesor matematiky v Bulharsku. Homo bohemicus [15], София 2008, № 1 [Devět pod čtyřicet. Mladší pražská bulharistika], s. 5–14.zpět
3. M. Bečvářová: František Vítězslav Splítek (1855–1943) – zapomenutý učitel, matematik, etnograf a spisovatel. In: M. Černý – D. Grigorov [edd.]: Úloha české inteligence ve společenském životě Bulharska po jeho osvobození – Ролята на чешката интелигенция в обществения живот на следосвобожденската България. Praha 2008, s. 185–201.zpět
4. Podrobněji viz M. Černý, Matematik s básnivou duší. Nad bulharistickým dílem Vladislava Šaka (1860–1941). In: M. Černý – D. Grigorov [edd.]: Úloha české inteligence ve společenském životě Bulharska…, s. 220–257.zpět

 

© Marcel Černý

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 113 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 4363x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce