Lipský knižní veletrh 2010 (in LtN)

Lipský knižní veletrh 2010 (in LtN)

aktualita beletrie zahraniční

"Wir sind das Volk“ – to jsou slova, která na podzim roku 1989 provolávaly davy lidí během demonstrací v Lipsku, které předznamenaly pád Berlínské zdi, 23. října se jich tehdy zúčastnilo až 300 tisíc lidí. Na Lipský knižní veletrh letos přišlo méně lidí - 156 000...

Zápisky z Lipska 2010 (o trabantech, bozích a libroidech)

„Wir sind das Volk“ – to jsou slova, která na podzim roku 1989 provolávaly davy lidí během demonstrací v Lipsku, které předznamenaly pád Berlínské zdi, 23. října se jich tehdy zúčastnilo až 300 tisíc lidí. Na Lipský knižní veletrh letos přišlo méně lidí - 156 000, ale úplně to stačilo k tomu, aby byl v některých místech areál veletrhu zcela zablokován a průměrná rychlost pohybu se mohla v sobotu zvláště v hale věnované komiksům a fantasy literatuře pohybovat kolem 1 m/min. Právě tento typ literatury je v Lipsku pravidelně mnohem hojněji zastoupen než třeba na veletrhu ve Frankfurtu, a nepřipravenému návštěvníkovi může připadat, že zde komiksové postavy opouštějí stránky knih a v neuvěřitelných množstvích a v životní velikosti se prolamují do našeho světa lidí, který postupně zaplavují – mladí lidé totiž veletrh navštěvují v přestrojení za své hrdiny z kreslených knih. Spisovatel Jaroslav Rudiš, který během veletrhu četl ze své knihy a současně tamní dění komentoval pro Český rozhlas i Českou televizi, přitom s údivem popisoval podivné pocity, které v něm vyvolávala bizardní spojení oživlých postaviček procházejících se kupříkladu kolem podia, na kterém zcela nezávisle na tom mluvil G. Grass o tom, jak ho sledovala tajná služba Stasi.

Džíny, školky, paneláky…
Připomenutí událostí starých 20 let nebylo samoúčelné – výročí pádu zdi a všeho, co mu předcházelo, na konci minulého roku mohutně slavilo celé Německo a při té příležitosti vyšlo a stále vychází spousta knih o tehdejších událostech i o celé éře NDR, jejíž konec ohlašovaly i zmíněné lipské demonstrace, tyto knihy byly v Lipsku mocně prezentovány a diskutovány, a to nejen na veletrhu a v lipských knihkupectvích, třeba i v Zeitgeschichtliches Forum Leipzig (Fóru pro soudobé dějiny), které se nachází v samotném centru Lipska a které vedle diskuzí nabízí expozici německých dějin od roku 1945 do současnosti a aktuálně i výstavu Wir gegen wir (My proti nám) o vzájemném zápolení sportovců z NDR a SRN. Jmenované fórum bylo také jednou z mnoha lipských institucí, které při příležitosti konání veletrhu uspořádaly řadu doprovodných akcí (souběžně s veletrhem v Lipsku probíhá i čtenářský festival Lipsko čte, který se odehrává i na takových místech, jako jsou lázně, botanická zahrada, kostely, hřbitov či nádraží). Na Fóru pro soudobé dějiny se mluvilo kupříkladu o knize Deutsche Einheit am Balaton pojednávající o Balatonu jako místu, kde se mohli Němci východní i západní setkávat dávno před rokem 1989 a kde tedy mohli prožívat „jednotu“ ještě před pádem Berlínské zdi.

O východním Německu tedy dnes zdaleka nevycházejí jen tituly popisující jeho politické dějiny nebo fungování represivních složek, ale třeba i rozsáhlé výpravné publikace seznamující s každodenním životem v NDR formou fotografií či o knihy s názvy jako Džíny v NDR. V mnoha knihách se Němci se pokoušejí i o hlubší reflexi každodenní kultury života v době komunistického panství, a na veletrhu tak byl představen sborník Wie schmeckte die DDR? (Jak chutnala NDR?) vyšlý na začátku tohoto roku (obsahuje třeba kapitoly o postavení cizinců v NDR či o protirežimních vtipech), za pozornost pak určitě stojí obdobná publikace Erinnerungsorte der DDR1, která v jednotlivých kapitolách rozebírá ústřední místa, instituce a symboly, které byly a jsou nositeli vzpomínek na život v NDR. V knize najdeme hesla jako trabant, cenzura, MDŽ, či – k mému údivu – Budyšín. Když jsem v něm byl v 90. letech na studentské výměně, nikdo se tam tenkrát nechlubil, že toto město (u nás dnes spojované hlavně s lužickými Srby) bylo vinou tamního proslulého komunistického kriminálu pro politické vězně přímo synonymem komunistického vězeňství.

Nejvíce mne ale v Erinnerungsorte der DDR zaujala kapitola věnovaná sídlištím. Podle autorky Adelheidy von Saldern měla v 60. letech u občanů NDR dobrý „image“ – pohledy s motivy sídlišť byly hojně nakupovány i posílány, získání bytu na sídlišti bylo mnohými pokládáno za malou výhru v loterii. V 70. letech se už ale jejich obraz postupně zhoršoval, postupně vstupují do oběhu nelichotivé přezdívky, některé stejně jako u nás (králíkárny), jiné odlišné („obývací sila“). Ztrátu prestiže autorka dokládá i na dílech prozaiků jako Erich Loest, který v Čechách sice vycházel, ale ne ta jeho kniha, v níž hlavní postava vychází na balkon paneláku, vyhlédne ven na protější blok a představuje si, jak tam „tisíce obývacích stěn stojí proti tisícům pohovek, a jak tisíce manželských párů tisíce jiných lidí právě zve dovnitř“. Po sjednocení Německa se sídliště stala „negativním symbolem par excellence“ a postupně se z nich stávají ghetta – dodejme, že proto jsou někdy českými architekty a sociology uváděna jako odstrašující scénář vývoje sídlišť. Ovšem i v bývalé NDR se postupně zvedají hlasy na obranu sídlišť2. Spisovatelka Judka Strittmatter tvrdí, že zvláště někteří mladí, kreativní lidé dnes pokládají život v paneláku za cosi avantgardního. - Další stať pojednává o dětských jeslích: ty byly v NDR představovány jako místo konstituování nového, socialistického člověka, a proto také po znovusjednocení zavrhovány jako prostředek komunistické diktatury, ale zároveň se staly i přirozenou součástí každodenního života občanů NDR, kteří této instituci důvěřovali nesrovnatelně více než vládnoucímu režimu a s politickou indoktrinací ji nespojovali, stejně jako tak nečinila ministryně spolkové vlády Ursula von der Leyen z CDU, která v roce 2007 podpořila výstavbu nových jeslí. - Samostatná kapitola je věnována výrazu „zóna“ – jde o slovo používané zvláště západoněmeckými médii, která často odmítala oficiální název NDR. Pojem tak měl spíše pejorativní konotace, ale v posledním desetiletí začíná v duchu známé „ostalgie“ získávat konotace přesně opačné, výraz dnes někteří obyvatelé NDR vyslovují s pýchou a třeba ve filmu Osvobozená zóna z roku 2002 je „zóna“ chápána jako „prostor pro osvobození hlav od myšlenkových bloků“. Do mainstreamové kultury se pojem dostal díky dvěma bestsellerovým knihám Jany Hensel (roč. 1976) Děti zóny a Pozor zóna. Proč bychom my, východní Němci, měli zůstat odlišní (Hensel(ová) na veletrhu osobně vystoupila, stejně jako loni). I když je dnes možné i v Lipsku absolvovat nostalgickou projížďku trabantem, je nutné upozornit nato, co píší třeba autoři českého sborníku Historická reflexe minulosti, aneb, „Ostalgie" v Německu a Česku (2009): „ostalgie“ je jednou z variant vyrovnávání se s minulostí a je velkým nedorozuměním domnívat se, že každá forma ostalgie je současně touhou po politických poměrech v NDR (jak zaznamenal historik Martin Franc hlas jednoho z diskutujících v diskuzi o částečně srovnatelné české nostalgii po období před rokem 1989: „Ty vole, já chci Hořické trubičky, ne komunisty“).

O bozích a spasitelích
I u nás bylo možné dočíst se o tom, že držitelem Ceny Lipského knižního veletrhu se stal prozaik Georg Klein za knihu Roman unserer Kindheit (Román našeho dětství). Já bych oproti tomu raději upozornil na publikaci Ulricha Raulffa Kreis ohne Meister: Stefan Georges Nachleben (Kruh bez Mistra: posmrtný život Stefana Georga), která získala tutéž cenu v kategorii literatury faktu a esejistiky. Autor píše, že jeho kniha začíná přesně 4. prosince 1933, kdy básník Stefan Anton George, narozený roku 1868, umírá. George byl tvůrcem nejen výsostné poezie, ale také jakéhosi „soukromého náboženství“, které Ehrhard Bahr v nedávno vydaných Dějinách německé literatury označuje za „trapné a téměř neomluvitelné“. Ovšem básníkovi současníci to vnímali jinak: semknul se kolem něj „Kruh“ jeho přívrženců, a Raulff ve své knize líčí právě rozpad tohoto kruhu a „zkažení všech jeho idejí“. Autor přitom tvrdí, že silný vliv měla i díla dalších „hvězd“ německé lyriky začátku 20. století, Huga von Hofmannsthala a R.M. Rilkeho, ovšem „posmrtný život“ měl právě jen George: díky onomu Kruhu se totiž podařilo „přeložit“ jeho poetické ideje do děl i životů jiných autorů. Ke Georgemu ještě připojme, že i když třeba Rilke a G. Trakl, který byl ke Georgemu někdy také přirovnáván, mají v češtině samostatné publikace o jejich české či slovanské recepci, George je u nás autorem známým i překládaným jen velmi málo (ač jej roku 1926 Masarykův slovník naučný nazval „největším básníkem-filosofem současného Německa).

Zcela jinak se tomu má s dalším autorem, který byl letos na veletrhu a v lipských knihkupectvích zviditelněn: s lékařem, teologem, varhaníkem a nositelem Nobelovy ceny míru Albertem Schweitzerem (1875 - 1965). Jen vloni a letos o něm německy vyšlo asi 5 různých knih a jedna z nich, Genie der Menschlichkeit: Albert Schweitzer, byla během veletrhu představována na zmíněném Fóru pro soudobé dějiny. Ne ve všech knihách je ale Schweitzer takto vynášen jako „génius lidskosti“. Kupříkladu v publikaci historika a teologa Nilse O. Oermanna jsou vůči němu citovány četné výhrady: třeba ta, že neudělal nic proto, aby zamezil kultu, který se kolem jeho osoby utvářel, že nechal „svoji hlavu opatřenou bujarou kšticí fotografovat ze všech stran a autogramy dával jako nějaká filmová hvězda“. To prý pramenilo z toho, jak vysoko Schweitzer sám hodnotil svoji osobu, údajně stejně, jak podle jeho vlastních psychiatrických výzkumů hodnotil sám sebe i historický Ježíš. Když prý manželka Schweitzera prosila, aby se šetřil a po celé hodiny nedával autogramy, odpověděl jí: „Nemůžu odmítnout nikoho, kdo věří, že bych mu mohl pomoci, i kdyby to bylo jen prostřednictvím mého autogramu. Snad se mu tím v jeho temné hodině dostane povzbuzení“. I u nás patří Schweitzer k uznávaným osobnostem, a jen málokdo si dovolí podobné uštěpačné komentáře, i když jsou i výjimky. Kupříkladu Stanislav Komárek v rozhovoru v roce 2006 uvedl: „Nechci Schweitzerovo dílo zlehčovat, ale třeba C.G. Jung ho neměl rád“. Jung podle Komárka Schweitzerovi vytýká něco jako intelektuální zbabělost, že když neměl energii rozlousknout vše na rovině teologické nauky, udělal ze sebe „malého lokálního spasitele na západoafrickém pobřeží a s drtivou technologickou a znalostní převahou se tam mezi lidmi zhruba doby bronzové skvěl jako hvězda jasná“.

Někdo si na spasitele či boha podle Komárka jen hraje, jiní ale nemusí, jako když se třeba někdo sám jmenuje Gott. Nadšené Gottovo přijetí jeho fanoušky, kteří na něj čekali už dlouho před jeho příchodem, už u nás bylo dostatečně medializováno. Jen podotýkám, že zpěvák Německo označuje za svůj „druhý domov“, na který prý podle knihy Karel Gott: die goldene Stimme aus Prag. Geschichte eines Lebens (Zlaté hlasy z Prahy. Příběh jednoho života), již v Lipsku křtil, „nedá dopustit“. Dost se už psalo i o účasti českých autorů (Markéta Pilátová, Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Tomáš Zmeškal, Josef Formánek, Radek Fridrich), organizované Ministerstvem kultury. To však nebyli jediní autoři z Česka: na fóru věnujícímu se náboženské problematice četl farář Českobratrské církve evangelické Jiří Josef Otter (ročník 1919) z německého vydání své autobiografické knihy Za mřížemi a dráty také trochu jinak: příběh mladého vězně v době nacistického protektorátu a druhé světové války, který se učil brát svůj úděl podle biblické víry. Podle Gerharda Frey-Reininghause, Němce žijícího už 20 let v Čechách, který Otterovu prezentaci uváděl, vydání této jeho knihy podpořila vedle Česko-německého fondu budoucnosti i bavorská luterská církev - s tím, že jelikož byl Otter právě v Bavorsku „totálně nasazen“, bylo přirozené, že Bavoři zaplatili knihu, kde autor svoje tamní zážitky popisuje, k čemuž byla tamní evangelická církev velice ochotná – podotkněme, také jedna z forem vyrovnávání se s minulostí („odpustková“).

Od plagiátů ke katedrálám budoucnosti
Od čtvrtka do soboty takřka nepřetržitě na veletrhu probíhaly různé debaty a prezentace na téma elektronických knih, online obchodování s knihami a jejich půjčování, hned několikrát byl například představován projekt libreka!, což je pokus Svazu německých knihkupců o vytvoření „centrálního rozhraní pro ukládání, nahlížení, ohlašování a prodej digitálních verzí tištění knih“. Mne osobně nejvíce zaujala debata pořádaná při příležitosti desátého výročí vydávání online magazínu pro kulturu a literaturu Perlentaucher. Jedná se o dnes největší německý kulturní magazín na internetu (v roce 2007 jeho stránky měsíčně navštívilo 500 000 čtenářů), portál především přejímá fejetony a recenze z hlavních německých deníků a snaží se i o mezinárodní spolupráci, například se slovenským portálem salon.eu.sk, jenž přináší „denne aktualizovaný prehľad esejí a fejetónov, publikovaných v európskej a svetovej tlači, s dôrazom na krajiny strednej Európy“. Slovenský portál k vysvětlení svých snah cituje slova jednoho ze zakladatelů Perlentaucheru, francouzsko-německého novináře Thierry Chervela, že sice „máme evropské instituce, ale nemáme evropskou veřejnost“. Hodinová debata v Lipsku s názvem „Budoucnost psaní“ se ovšem zabývala hlavně obecnými otázkami budoucnosti literárních textů ve světě internetu a tomu, jak digitalizace proměňuje psaní3. Zaznívaly hlasy, že na internet jsou umisťovány texty dosud nehotové, počítající se spoluprací čtenářů, a jako modelový příklad byla uváděna hesla na Wikipedii, která nejsou nikdy dokončená a na jejichž tvorbě se mohou podílet úplně všichni - z toho důvodu Chervel Wikipedii nazval „katedrálou 21. století“. Hojně se také mluvilo o blozích, které představují prototyp jakéhosi „dialogického textu“ (připomeňme přitom, že hlavně díky ruskému literárnímu vědci M. Bachtinovi se pojem dialog stal a dodnes je ústředním termínem literární teorie). O budoucnosti knihy debatující předpovídali, že i ty tištěné budou mít stále více „citátový“ charakter – budou psány či spíše skládány jako originální koláž z výňatků jiných děl, což tvrdil hlavně novinář a spisovatel zaměřující se na vědu Jürgen Neffe. Naučil jsem se přitom i termín, který pro knihu ve virtuálním prostředí debatéři položertem používali – „libroid“. V souvislosti s citacemi a intertextualitou byl připomínán i případ od spisovatelky, herečky a reřisérky Helene Hegemann (ročník 1992), jejíž čtenářsky úspěšná kniha Axolotl Roadkill vydaná na začáku roku, nominována mimochodem na Cenu Lipského knižního veletrhu v kategorii beletrie, byla nařčena z plagiátorství, protože četné pasáže její knihy byly přejaty z textů cizích autorů, především jednoho německého blogera. Autorka ovšem po obvinění deklarovala svoje „právo na kopírování a transformování“ a odluku od „excesu autorského práva“ (Urheberrechtsexzess). Její vydavatel nicméně takovou radikálnost neprokázal a ve čtvrtém vydání už byly všechny autorčiny „zdroje“ uvedeny. Ozvaly se i nářky nad tím, že v době exploze internetových textů hrozí naprostá atomizace literární internetové scény, přičemž právě Perlentaucher byl označen za jeden z činitelů, který podobnému trendu může čelit tím, že onu „grafomanskou změť“ hierarchizuje. Opomenuta nezůstala ani hrozba toho, před čím varoval již před lety Milan Kundera: v době, kdy je tak snadné publikovat, budou všichni lidé psát, ale nikdo už nebude číst. To diskutující vyjádřili podobně: čím více textů lidé produkují, tím méně jich můžou recipovat. Každopádně uprostřed roztodivných kreatur-masek pohybujících se po veletrhu si člověk mohl stěžovat na leccos, ovšem určitě ne nato, že by v Německu nebyl dostatek budoucích čtenářů, byť by to byli i jen čtenáři komiksoví.

 

© Jan Lukavec
článek vyšel ve zkrácené verzi v Literárních novinách
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LtN

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2501x

Inzerce