Soukupová, Petra: Zmizet 2

Soukupová, Petra
Zmizet 2

recenze beletrie česká

Knihu tvoří tři příběhy, přičemž druhý s prvním propojuje jen jakoby bezděčná nitka jediné poznámky.

Petra Soukupová: Zmizet, Host, Brno 2009, 344 stran

Řeknu to rovnou: díla ověnčená literárními cenami mě párkrát dost zklamala. Po knize Petry Soukupové Zmizet jsem tedy sáhla spíše ze zvědavosti, a abych se vyhnula pocitům frustrace, raději jsem si od ní moc neslibovala. Přečetla jsem ji však jedním dechem a po dlouhé době zažila čtenářské mrazení i husí kůži, úzkost i úlevu.

Knihu tvoří tři příběhy, přičemž druhý s prvním propojuje jen jakoby bezděčná nitka jediné poznámky. Tematicky jde však o kompaktní celek - jakýsi trojí pohled na konstelaci současné rodiny ve vší její bolestné syrovosti. Začíná nejzdařilejší, ale také nejtragičtější novelou Zmizel. Jedná se o sondu do celkem dobře fungující rodiny, do jejíhož na první pohled bezproblémového běhu krutě řízne osud. A jak už to bývá, jedna tragédie plodí další, což ve výsledku přináší zborcení úzkostlivě udržované stavby. Utrpení nepřichází jako trest, naopak - přináší je prostě život. Hledání chyb ani sebeobviňování tady není k ničemu. Slabší jedinec se hroutí, silnější vydrží, ale jizvy po ranách zůstávají. Příběh Na krátko je o poznání optimističtější. Tříčlenná rodina, v níž chybí otec, po strastiplných, ale ozdravujících peripetiích dospívá ke zklidnění i vysněné dovolené u moře. Závěrečný Věneček nás varuje před nebezpečím nevyřčeného, zamlčeného, tajeného, před takzvanými lžemi v zájmu dobré věci; teprve vysvětlující odtajnění a zpracované znovuprožívání by mohlo přinést nápravu vztahů, ale není to tak jisté...

Novely Zmizel a Na krátko vypráví autorka z pohledu chlapeckých hrdinů – samorostlých solitérů - přičemž první z nich je tzv. slušňák, druhý lajdák. Věrohodnost obou "jejích" kluků je neuvěřitelná až zarážející stejně jako pružnost, s níž dokáže vklouznout i do dospělých postav a přecházet někdy i v rámci odstavce z jedné do druhé. Závěrečný Věneček svědčí o tom, že i v ženských hrdinkách se Soukupová cítí dobře a přirozeně.

Jaká vlastně rodina v knize Zmizet je? Ať úplná, či neúplná - vždy problematická. I když jsou však vztahy mezi jejími členy rozehrávány komplikovaně, celkový náhled na věc má daleko blíž k zdravému selskému rozumu než třeba k rodinné terapii. Jsou to především děti, o které v celé knize jde. Jejich vztah k rodičům, ale hlavně jejich sourozenecké souboje, vedoucí až k traumatickým definitivním vyhrocením. Tvrzení o dětské krutosti, se kterými jste se možná někdy někde setkali, se přestávají po přečtení knihy zdát až tak přemrštěná. K idylce nedochází, ale zasloužené znovunalezení bratrské lásky se stává příslibem. Hrdina ve Zmizel se s vidinou osvobozující dospělosti jako by odstříhává od bolestného dětství, stříbrný přívěšek zvířátka po ztraceném bratrovi si však bere na cestu s sebou.

Knihu možná činí čtenářsky přitažlivou i fakt, že vedle tzv. "velkých" věcí pojednává i o banalitách, které přináší obyčejný každodenní život a o kterých často nejen spisovatelům, ale ani spisovatelkám nestojí za to psát. A tak například "mamky" u Soukupové pečkou koláč k nedělní snídani, utírají prach a tahají igelitky s nákupem. A v době současné "presexualizované" literatury, kdy je čtenář zahlcován detaily a téměř nic není ponecháno jeho fantazii, zůstává Soukupová cudně umírněná. Náznaky dětské intimity jsou vzácné a něžné a o sexuálním životě dospělých se neinformuje. Po výtvarné stránce přinášejí hravé osvěžení ilustrace autorčina bratra Milana Soukupa.

Styl Soukupové je přehledný, úsporný, strohý - ostatně jako spisovatelka sama. Vyčítat jí však neliterárnost, "scénářovost" nedává smysl. Autorka je prostě "taková", někdo v tom spatřuje sílu, jiný slabost. Spíše než "dobře - špatně" se tu tedy hodí "líbí - nelíbí". Pokud by u nás existovalo podobně jako v Bulharsku uskupení autorů tzv. "rychlé literatury", spisovatelka by k němu možná patřila...

Novely Petry Soukupové před sebou vidíme ve zcela konkrétní vizuální podobě, bezpochyby by mohly dát vzniknout dobrým filmům. Francouzské filmové drama Dům (La Maison, 2007) režiséra Manuela Poiriera, které nedávno odvysílala Česká televize, poukazuje nejen na známý fakt, že si člověk svá dětská traumata nese s sebou po celý život, ale i na skutečnost, že mu bolestné prožitky neúplné rodiny brání založit si v dospělosti svou vlastní dobře fungující rodinu a hlavně - udržet si ji. Soukupová nepodává návod, jak z toho ven. Její prózy spíš vypovídají o závažnosti věci. O významu rodiny jako jednotky společnosti jistě nelze pochybovat – jaká však samozřejmost, chtělo by se říci! Je to přece tak přirozené... Ale zároveň i tak těžké... V rámci školní výuky jsme zahlcováni encyklopedickými informacemi ze všech oblastí všeobecného vzdělání, co však nějaká, dejme tomu, rodinná etika?

Petra Soukupová může s mnohavrstevným a pestrobarevným tématem současné rodiny vydržet dlouho. Je totiž jak pro ni, tak pro čtenáře velmi naléhavé. A tak má o čem psát a ví také, jak...

© Ivana Srbková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 162 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

64%čtenáři

zhlédnuto 4926x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce