Leo Spitzer, Stylistické studie z románských literatur, z německých, francouzských, anglických a italských originálů přeložili Jiří Pelán a Jiří Stromšík, Triáda, Praha, 606 stran

První český výbor z díla jedné z nejoriginálnějších osobností jazykovědy a literární vědy 20. století.

Spolu s velkými romanisty Karlem Vosslerem, Ernstem Robertem Curtiem a Erichem Auerbachem byl Spitzer představitelem polemické reakce na pozitivistickou filologii a průkopníkem metodologických postupů, které za jazykovými fakty dokážou zahlédnout tvůrčí individuum a jeho osobní styl, za osobním stylem dobovou stylovou tendenci a od ní pak dojít k panoramatickému pohledu na jednotlivé aspekty kulturních dějin. Spitzer publikoval v pěti jazycích (němčině, francouzštině, španělštině, italštině a angličtině) a ve svých stylistických studiích se zabýval nejvýznamnějšími texty z oblasti románských literatur, ale i literaturou německou a angloamerickou. Přítomný výbor sestává ze dvou částí: v první části jsou připomenuty Spitzerovy základní příspěvky teoretického a metodologického charakteru, druhá část přináší jeho nejvýznamnější romanistické studie. Literatura je pro Spitzera výsadním prostorem, kde se lze dotknout kreativity lidského ducha, a stylistika je pro něho jedinečným mostem mezi literaturou a jazykem. V počátcích své odborné dráhy hledal Spitzer analýzou stylistických „odchylek“ od jazykové normy autorův „psychologický etymon“, psychickou energii individuálního tvůrce, pořádající jednotlivé složky díla. Od konce dvacátých let se více soustřeďoval na dílo samé jako v sobě uzavřenou jednotu a na průzkum jeho vnitřních vztahů. Pro obě tyto fáze nicméně platí, že Spitzerova stylistika byla orientována na hledání základního stavebního principu díla a jeho organizační energie. Spitzer tak originálně řešil zadání, jež si uložil i Mukařovského strukturalismus, když uvažoval o „sémantickém gestu“.

V jednotlivých studiích zařazených do tohoto svazku Spitzer analyzuje okcitánskou trobadorskou lyriku, Danta a Rabelaise, velké zjevy španělského baroka, La Fontaina, Voltaira, Leopardiho, Prousta a Butora. Ve všech těchto textech Spitzer jedinečně spojuje filologickou mikroskopii s kulturně historickou makroskopií. Jak napsal Benvenuto Terracini, „jazykový fakt se tu proměňuje ve světelný bod, v jehož záři se choulí celý vesmír živoucího a kypícího lidství“.

Svazek doplňuje výběrová bibliografie a studie o Spitzerově životě a díle.

© Triáda