Frankfurtský knižní veletrh (2010)

Frankfurtský knižní veletrh (2010)

aktualita beletrie zahraniční

Atmosféra letošního knižního veletrhu ve Frankfurtu (6. – 10. října 2010) navazovala na trend započatý v loňském ročníku: střídmější pojetí. Na rozdíl od předchozích let...

Frankfurt 2010

Atmosféra letošního knižního veletrhu ve Frankfurtu (6. – 10. října 2010) navazovala na trend započatý v loňském ročníku: střídmější pojetí. Na rozdíl od předchozích let například čestný host veletrhu Argentina nevyužil nádvoří mezi pavilony k představení země a kultury v širším měřítku, a tak prostranství plnily hlavně davy návštěvníků vyhřívajících se na slunci. Také pavilon 5, kde sídlí m.j. český stánek, letos stáhl dvě scény v jednu: samostatné překladatelské středisko se stalo součástí střediska pro politiku, literaturu a překlad s názvem Weltempfang.

Česká literatura
Na letošním veletrhu se osobně představili tři čeští autoři. Svět knihy ve spolupráci s MK ČR a s Českým centrem Berlín uspořádal ve čtvrtek 7. října setkání s Radkou Denemarkovou s předčítáním z jejího románu Peníze od Hitlera (Ein herrlicher Flecken Erde, přel. Eva Profousová, DVA Verlag, Mnichov 2009). Literární večer se konal mimo areál veletrhu. Na pozvání svých německých/rakouských nakladatelů přijeli do Frankfurtu Pavel Kohout a Jiří Kratochvil. Pavel Kohout představil v pátek v půlhodinovém televizním rozhovoru pro stanici ZDF na pověstné Modré pohovce německou, upravenou verzi svých memoárů To byl můj život? (Mein tolles leben mit Hitler, Stalin und Havel, přel. Silke Klein, Marcela Euler, Aleš Puda, Osburg Verlag, Berlín 2010). Jiří Kratochvil vystoupil v sobotu na scéně střediska Weltempfang se svou rakouskou překladatelkou Christou Rothmeierovou a pod názvem „Vtipný, groteskní, rozhněvaný: dvojznačný thriller ze soudobé historie“ představil německý překlad své knihy Slib. Rekviem na padesátá léta (Das Versprechen des Architekten, přel. Christa Rothmeier, 2010). Pořádající vídeňské nakladatelství Braumüller vydalo o rok dřív také Kratochvilovy Brněnské povídky (Brünner Erzählungen, přel. Christa Rothmeier, 2009).

Česká literatura v překladu (1998–2010)
U českého stánku byla k mání právě vydaná propagační publikace MK ČR Česká literatura v překladu (1998–2010), obsahující i anglickou a německou verzi (přel. Graeme Dibble a Christina Frankenberg). Jde o přehled titulů, které MK ČR v uvedených letech finančně podpořilo. Úhlednou brožurku sestavil Radim Kopáč a skládá se z příspěvku Aleše Hamana Analýza podpory překladů české literatury v zahraničí, článku Kateřiny Tučkové K vizuální podobě překladů české literatury v zahraničí. Pod titulem Jak prodat českého spisovatele v zahraničí se v ní o své praktické zkušenosti podělili dva literární agenti - Dana Blatná a Edgar de Bruin. Po rozsáhlé obrazové části s reprodukcemi obálek následují stručné medailonky autorů (Radim Kopáč), seznam laureátů Státní ceny za literaturu, Magnesie Litery a Ortenovy ceny a bibliografie dotovaných titulů (sestavil Josef Schwarz).

Z textů literárních agentů vyplývá, jak důležitou roli hrají při prosazování české literatury v cizině překladatelé. Je proto velmi zarážející, že bibliografie jména překladatelů neuvádí. MK ČR tím porušuje jejich autorská práva. Jméno překladatele lze vystopovat jen u několika titulů – pocházejících ze zemí, kde je zvykem uvádět autora překladu na obálce (ovšem obálky zahraničních vydání tu fungují ryze jako ilustrace, bez upřesňujících popisků). Zdá se tedy, že MK ČR klade větší důraz na vnější podobu zahraničních vydání než na samotný překlad. Ministerský grant je přitom výslovně určený na překladatelský honorář. O kvalitu překladu by se tedy ministerstvo mělo zajímat a používat ji jako jedno z hlavních kritérií při rozhodování o udělení grantu. Mělo by evidovat úspěchy zahraničních překladatelů z češtiny  ̶  ať už jsou to (nominace na) překladatelské ceny ve vlastní zemi, nebo Premia Bohemica udělovaná každoročně Obcí spisovatelů – a v propagační brožurce se vysokou úrovní literárního překládání z češtiny v některých zemích oprávněně pyšnit. (V prvních letech dostávali překladatelé dotovaných titulů od ministerstva kultury v každém případě děkovný dopis.)

Kromě tohoto do očí bijícího opomenutí narazíme bohužel v bibliografii na více nepříjemných chyb (zaměřila jsem se na oblast, kterou znám, tedy na nizozemské překlady a autory zastupované agenturou Pluh): u všech titulů edice Moldaviet nakl. Voetnoot (takže celkem patnáctkrát!) se uvádí místo vydání „Amsterdam (Belgie)“. U amerického nakladatelství Dalkey Archive Press z Champaign (Illinois) najdeme jednou umístění „London (Velká Británie)“. Hana Andronikova dostala omylem nad poslední „a“ svého jména čárku. Bibliografie údajně uvádí tituly vydané do 1. srpna 2010, chybí v ní však nizozemský překlad románu Chladnou zemí Jáchyma Topola (De werkplaats van de duivel, přel. Edgar de Bruin), který vyšel už v březnu 2010.

Krátké medailonky se, jak se zdá, soustřeďují zejména na tituly, které se právě nepřekládají (a k tomu bývá důvod – například obtížná převoditelnost do jiného kulturního prostředí). Namátkou: v šestiřádkovém medailonku Miloše Urbana se dočteme, že je „autor desítky prozaických knih“. Dále se uvádí, že píše povídky (Mrtvý holky), novely (Michaela) a romány (Lord Mord), že jeho prvotina je „mystifikace na druhou“ Poslední tečka za Rukopisy a „Paměti poslance parlamentu (2002) napsal jako ráznou politickou satiru“. O jeho v zahraničí nejvydávanějších a nejúspěšnějších románech tedy (s výjimkou Lorda Morda) ani slovo. Medailonek tak sice snad doplňuje bibliografický seznam přeložených titulů a zobrazené obálky, ale pokud se publikace zaměřuje na zahraniční nakladatele, není tato strategie příliš vhodná – nakladatel může získat dojem, že se rozhodl pro autorovo okrajové dílo (vždyť se v medailonku ani neuvádí).

Výhrady lze mít i k analýze Aleše Hamana, protože v rozporu s nadějným titulem (Analýza podpory překladů české literatury v zahraničí) k této problematice ve skutečnosti pouze konstatuje, že „v roce 1998 získalo dotační podporu jedenadvacet titulů, v roce 2010 to bylo třikrát tolik (63).“ Zato ze seznamu dotovaných titulů neprávem odvozuje obecné závěry o vydávání české literatury v zahraničí, např.: „Léta 2006–2010 byla pro překlady české literatury (ve srovnání s léty 1998–2005) příznivější.“ To je značně zkratovitý pohled. Ze zkušeností nizozemských překladatelů vím, že trvalo několik let, než se zahraniční nakladatelé o možnosti podpory ze strany MK ČR v širší míře dozvěděli. Část nakladatelů z různých důvodů (třeba kvůli systému podávání žádosti pouze jednou ročně a dlouhým rozhodovacím lhůtám) o podporu nežádá dodnes. V seznamu tak například nefiguruje celá série nizozemských překladů Bohumila Hrabala (přel. Kees Mercks). Opravdu velká nakladatelství o podporu také nežádají, čímž ze seznamu vypadnou např. všechny německé tituly Jáchyma Topola či Petry Hůlové nebo španělské překlady Miloše Urbana. Žádat o podporu na tituly Michala Viewegha je podle jeho literární agentky Dany Blatné předem beznadějné. Tím narážíme na další bod: MK ČR část žádostí o podporu bez udání důvodů zamítá. Mnohem zajímavější – a pro zahraniční nakladatele užitečnější – by tedy bylo, kdyby MK ČR jasně stanovilo a zveřejnilo kritéria, podle kterých o udělení podpory rozhoduje. Z nové verze žádosti, jak ji uvádí exportní katalog Světa knihy Czech Bookworld News, se však pod hlavičkou „Terms and conditions“ opět nic bližšího nedozvíme.

Za překladatele a proti komerci
Jak bylo řečeno, přišli oproti předchozím ročníkům překladatelé na frankfurtském veletrhu o vlastní středisko, ale zdůrazňování jejich významu v dnešním světě tím rozhodně neochablo. Někdy jde o zdánlivé drobnosti – ani letos účastníci mezinárodních besed neopomínali ocenit práci kabinových tlumočníků. Také tradiční projekt německého svazu překladatelů VdÜ „Překladatel ve výloze“ (tedy němečtí překladatelé z různých jazyků, kteří se zhruba po dvou hodinách střídají u počítače a přímo před očima zájemců překládají, přičemž text v originále a jejich překlad se promítá na obrazovce) se opět těšil velké pozornosti návštěvníků. Jako každoročně se tu širokému publiku představil vítěz překladatelské ceny Paula Celana udělované Německým literárním fondem. Letošním nositelem se stala Rosemarie Tietze za nový překlad Anny Kareniny L. N. Tolstého. Překladatelka předčítala střídavě s ruským recitátorem  ̶  kdo nevládl oběma jazyky, mohl porovnat alespoň zvukovou stránku. Ve srovnání s naší velmi komorně pojatou překladatelskou Cenou Josefa Jungmanna skýtá veletrh oceněnému překladu širokou publicitu, čímž se současně posiluje přesvědčení, že na kvalitě překladu záleží. A překladatelské poustevničení si zaslouží aspoň jednou za čas dlouhý potlesk a přípitek šampaňským s širším okruhem návštěvníků veletrhu.

Z řady dalších pořadů s překladatelskou tematikou uveďme The second-hand Europe of translators (Druhotná Evropa překladatelů), v jehož rámci představili tři teoretici i praktici literárního překladu, Johanna Borek z univerzity ve Vídni, Dieter Hornig z univerzity Paříž 8 a Camilla Miglio z univerzity v Římě projekt Europe as a Space of Translations.
Neviditelnost překladatele a skandálně nízké honoráře v mnoha zemích jsou jen symptomem určitého odedávna zakořeněného přístupu k vícejazyčnosti jakožto božímu trestu při stavbě Babylonské věže. Skupina translatologů z různých zemí se v rámci projektu tedy snaží prozkoumat tuto problematiku takřka od Adama. Na mezinárodních sympoziích (viz website) se věnuje různým aspektům napříč historií.

Jiný zajímavý projekt na veletrhu představila The European Society of Authors (česká verze). Společnost každý rok osloví deset autorů z různých evropských i mimoevropských zemí, aby ryze podle vlastního, subjektivního výběru jmenovali tři tituly, které by si zasloužily překlad do více jazyků. Jakákoliv komerční kritéria – tedy rozsah, žánr (poezie se nevylučuje), doba vzniku, ceny či umístění na žebříčku nejprodávanějších knih – jsou tu pro změnu zcela vedlejší. Letošním rokem počínaje tak vznikne tzv. Finneganův seznam knih, na něž vybraní spisovaté chtějí zvlášť upozornit (Finnegan´s List 2010 je na výše zmíněné domovské stránce společnosti – v angličtině). Na veletrhu projekt představili dva z letošní desítky autorů: Mathias Enard (francouzský spisovatel a překladatel z Barcelony) a Jens Christian Grøndal (dánský spisovatel). Moderoval předseda Evropské společnosti autorů Camille de Toledo (Francie).

Přes úsporná opatření tedy snahy o vzájemné obohacování různých kultur neutuchají. O nezastupitelné roli, jakou při tomto přenosu hrají překladatelé, není pochyb, ale v jejich společenském i finančním hodnocení se to ještě všude neprojevuje. Veletrh ve Frankfurtu mě i letos utvrdil v přesvědčení, že v přístupu k literárním překladatelům za evropským trendem skutečně zaostáváme.


 

© Magda de Bruin Hüblová
 

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 19.10.2010 14:37
Frankfurtský knižní veletrh (2010)
Jak jsem na tomhle místě dala najevo už dřív, nejsem příznivcem osobních útoků. Nemám samozřejmě vliv na to, jaké závěry si na základě mého textu čtenáři udělají, ale já jsem napsala svůj (kritický) názor na jednu konkrétní brožurku a snažila se ho podložit příklady. To je všechno. Situaci v českých... literárních kruzích dobře neznám. Překvapuje mě, že do "dobré party" teď zřejmě pro jednoduchost spadl např. i můj manžel Edgar de Bruin.
Vložil: Typlt, 19.10.2010 11:35
Frankfurtský knižní veletrh (2010)
Z příspěvku vyplývá, jak spolehlivě pan Kopáč odvádí svou práci. Byl pověřen, tak odvádí. A kolik let ještě odvádět bude? Jména jeho spoluautorů brožurky, kterým zadal kšeft, také kupodivu nikoho nepřekvapí. Kolem Kopáče byla vždycky dobrá parta.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6622x

Inzerce