Bandini, Ditte; Bandini, Giovanni: Kniha andělů

Bandini, Ditte; Bandini, Giovanni
Kniha andělů

ukázka náboženství

Autor jedné knihy o andělech, která nedávno vyšla, dává na otázku „Odkud pocházejí andělé“ odpověď, že si naši předkové v období hladu, utrpení a smrti a také při zvláště radostných příležitostech „vymysleli“ svět tam nahoře, „v němž dlí neviditelné síly, od nichž pochází vše nevysvětlitelné.“

Ditte a Giovanni Bandini: Kniha andělů, přeložila Dagmar Hoangová, Praha, Knižní klub 2009, ISBN 978-80-242-2302-5


Autor jedné knihy o andělech, která nedávno vyšla, dává na otázku „odkud pocházejí andělé“ odpověď, že si naši předkové v období hladu, utrpení a smrti a také při zvláště radostných příležitostech „vymysleli“ svět tam nahoře, „v němž dlí neviditelné síly, od nichž pochází vše nevysvětlitelné.“ Sloveso „vymyslet“ se bude opakovat v průběhu našich úvah ještě častěji. Také pro jiné znalce jsou andělé „pozůstatkem ze světa polyteismu (mnoho-božství)“ nebo „výrazovými formami pralogického a pravědeckého obrazového myšlení“. Později si lidé z nejrůznějších důvodů vytvořili, nebo dokonce vymysleli anděly, přičemž to druhé v sobě obsahuje aktivní psychické jednání.

Vizionář a biolog Rupert Sheldrake hledí na anděla naproti tomu jako „na morfogenetická pole“ s vědomím a pamětí, která „v procesu stvoření ženou vývoj vesmíru kupředu“. V tomto smyslu líčí známé andělské teorie, mimo jiné i teorii Pseudo-Dionýsia. Dochází zde například k následujícímu závěru:

„Pokud boží síla proudí všemi věcmi a proudí do všech věcí, pokud je jejich energií, kterou přenášejí andělé, pak roviny dávající této síle různou formu souvisejí s vědomím a inteligencí. Tím by byli andělé vědomím rovin, jež působí na všech úrovních přírody, jako je třeba závan větru.“

Závan větru připomíná poetický a v naprosté neurčitosti ponechaný výklad andělů Michela Serrese. V hypotetickém dialogu čtenáře a autora se čtenář ptá, zda jsou andělé výmyslem, a Serres odpoví, že i kdyby byli, jsou to idoly, jejichž jméno nosí. Andělé mají v sobě stále ještě něco z nesprávných božstev a v případě, že by padli, stali by se znovu fetišem. Jsou to tedy myšlenky o počátku duchů…

„Takže vánek?“ ptá se čtenář. „Ano, to také. Všudypřítomný vítr složený z miliardy nepatrných, stále slabších poryvů větru, mnohotvárné, navzájem propojené proudy, letmé pohyby, které drží vesmír pohromadě.“

Čtenář se vyptává, zda jsou fyzické nebo psychické povahy, a odpověď zní – obojí. „Když se proudy v oceánu nebo v atmosféře začnou pohybovat, když armády hvězd na nebi, duchové a světské nebo nemateriální zprávy spojí obě tyto říše…“

Připomíná to vysvětlení Rudolfa Steinera, že fyzické tělo andělských bytostí najdeme v tekoucí vodě a v mrholení, ve větru, v blescích a podobných jevech.

Autor knih o andělech Charles R. Jaekle se domnívá, že existují čtyři různé postoje k andělům. První je hledisko estetické. Podle něho jsou andělé něco jako Ježíšek, poetičtí, plni tradic a velmi oblíbení. Takovému andělovi by mělo být ponecháno čestné místo v naší kultuře. Druhé stanovisko je nadpřirozené, podle něhož kromě našeho světa nebo na druhé straně našeho světa existuje ještě svět jiný, v němž žijí andělé a jiné nadpřirozené bytosti. Podle zastánců této teorie jsou andělé tedy absolutně reální a mohou na sebe vzít eventuálně i lidskou podobu. Realisté jsou naopak přesvědčeni o tom, že anděly nelze přesně definovat jako třeba zvířata, a proto tedy neexistují. Z psychologického hlediska se pak andělé vysvětlují jako něco, co patří k našemu „vnitřnímu světu“, jako projekce toho, co si neuvědomujeme, tedy našeho podvědomí.

To poslední bylo také například míněním C. G. Junga, který anděly považoval za prototypy duše, za pratypy, s nimiž se můžeme setkat ve snu nebo když se jim otevřeme, a to i v bdělém stavu. Vypráví o Filemonovi, postavě ve svém nitru, který se pro něj postupem času stal natolik reálným, že s ním vedl skutečné rozhovory. Filemon měl křídla jako ledňáček a vznášel se na nebesích. Jung si ho představoval jako starého muže s rohy, který drží v ruce čtyři klíče. Filemon a další postavy mu podle jeho slov přinesli „rozhodující poznání, že to jsou věci, které se odehrávají v duši. Nedělám je tedy já, ale dějí se samy a mají svůj vlastní život“. Byl pro něj silou, která s ním nebyla totožná. Jungovi bylo jasné, že s ním hovoří někdo jiný, jako by to byl on sám.

Podobně vidí sociolog Peter L. Berger „stopy andělů“ vždy, má-li člověk nějaký názor, vnuknutí nebo cítí varování, výzvu k nějakému jednání, která očividně nepochází z jeho hlavy.

Děti, zejména malé děti, jsou vůči této vnitřní přítomnosti „andělů“, kteří jim dodávají jistotu a důvěru a vytvářejí tvůrčí prostory, mnohem vnímavější než dospělí. Dětský analytik D. W. Winnicott považuje anděly za „zrcadlení dětských zkušeností v postojích a víře ve vyšší řád“.

Podle něho jsou andělé fenomény takzvaného „třetího rozměru“. Mají své místo přesně na hranici, kde začíná dialog, na hranici mezi prožitkem nezformulovaným do slov a zachycením života pomocí slov, v tzv. „přechodném prostoru“. Jinými slovy přebírají andělé u dospělých funkci, kterou plní u batolat polštářek na mazlení. Andělé jsou tedy důležití tam, kde je třeba přetrpět rozchody, kde se člověk cítí osamělý.

Winnicott říká, že situace, v nichž andělé nabývají na významu, jsou extrémní nebo kritické okamžiky. Souvisí se zkušenostmi s láskou, s jejím ztroskotáním, s bolestí, rozchodem a smrtí a pomáhají člověku se s tím vypořádat. Andělé jsou důležití všude tam, kde lidé musí řešit zásadní otázky týkající se jejich existence, světa a Boha.

Psychoterapeutka Irmtraud Tarrová Krügerová chápe anděly přímo jako symboly odloučení, jakož i spojení s nadpřirozenem. A domnívá se, že andělé ztělesňují také touhy lidí. Zde jsme se dostali k hlavnímu významu – touze. Touha po bezpečí, po ochraně, po bezvýhradné lásce, po čistotě a dobru. To všechno ztělesňují andělé, alespoň pro nás, dnešní lidi. Jinak se neskutečná záplava andělských postav a obrazů, na které narážíme v posledních letech na každém kroku, nedá vůbec vysvětlit. Jen málo lidí, kteří kupují takové věci, přitom pomyslí na biblické anděly. Ale člověk, který má na psacím stole postaveného malého andělíčka nebo si pověsí na zeď kalendář s obrázky andělů, které ho provázejí po celý rok, má stále nablízku trochu útěchy, kousek světla a čistoty ve světě, v němž je toho všeho tak málo.

Anděl a obzvláště anděl strážný znamená pro většinu z nás naše lepší Já, případně v něm lidé vidí někoho, koho mohou najít a také nacházejí v reálném životě jen velmi vzácně. Protože kdo by byl schopen člověka vždy a ve všech možných situacích chránit a bránit? Žádný člověk tu nemůže být nepřetržitě. Anděl, kterého člověk nosí s sebou v kapse a jehož může eventuálně v případě nouze nebo jen ve vypjaté situaci vzít prostě do ruky, anděl, kterého pevně a neodmyslitelně člověk cítí po svém boku, mu dává pocit, že není sám. A tím, že je podložen biblí a je „osobou“, se pro mnohé liší například od „bludného kořene“ nebo podobných věcí.

Na závěr tedy můžeme říci, že každý pokus vysvětlit anděly nevede k ničemu, a proto bychom snad měli souhlasit s biskupem Johnem Henrym Newmanem, který prohlásil, že každý závan vzduchu, každý paprsek světla, každá vlna tepla, každá dojemná podívaná je lemem jejich šatů, záhyby oděvu, jež rozvlnili ti, kteří hledí do tváře Boha na nebesích. Ať si však každý odpoví sám, zda to není tak trochu filozofické a zda hojnost duchovních přátel neznamená, že „když jim připisujeme tyto děje v přirozeném světě, hledáme tím vlastně vysvětlení v určitých vědeckých teoriích“.

překlad © Dagmar Hoangová
ukázka je z díla Kniha andělů
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Knižní klub

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4748x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce